Skutečný cíl úderu na Sýrii? Rusko! V sázce je příliš mnoho, totiž osud samotných severoatlantických elit. V žádném případě nejde jen o nerostné zdroje nebo o Blízký Východ. Západ nemá jinou možnost, než se tlačit pořád vpřed. Jde o toto: navzdory enormnímu materiálnímu a informačnímu potenciálu této gigantické mašinérie, jež je řízena nanejvýš zkušenými nadnárodními konstruktéry a inženýry, prožívají dnes USA jisté přepětí sil. “Nihil dat fortuna mancipio” - štěstěna nic nedává provždy! Čas Ameriky končí. Tento text vychází z části německého překladu velmi obsáhlého interview s prof. Andrejem Fursovem, ředitelem Centra ruských výzkumů Moskevské humanitní univerzity a členem Mezinárodní akademie věd, které 9.8.2012 vyšlo na serveru KP.ru. Tento ruský historik v něm na základě situace v Sýrii prezentuje svá pozorování a prognózy; pohybuje se od konkrétního ke globálnímu. - Proč Západ tak spěchá se zatloukáním hřebíků do rakve Assadova režimu? - Sýrie, neveliká země na Blízkém východě se nečekaně stala neuralgickým bodem celé planety. OSN kvůli tomu nepřetržitě zasedá. K této krizi se nekompromisně staví 2 státy, Rusko a Čína. Rusko vyslalo flotilu válečných lodí do Středomoří s cílem monitorovat situaci. USA mezitím poskytly „rebelům“ dalších 15 mil. USD. Nezavání to trochu velkou válkou? - Jak je možné, že tento státeček takhle zavařil mocnému Západu? Válka o plyn - Důvodů je mnoho, probereme je popořadě - od malých k velkým, od regionálních ke globálním. Na Blízkém východě je konstelace taková, že Američané a sunnitské monarchie (Saúdská Arábie a Katar) bojují proti šíitskému Íránu. Sýrie není pouze spojencem Teheránu, ale článkem řetězu, který spojuje všechna šíitská uskupení na Blízkém východě. Bez tohoto spojovacího článku by byl vliv Íránu v arabských zemích podstatně menší. A to ani nebudu zdůrazňovat fakt, že skrz Sýrii vede ropovod z Íránu. Bez vyřešení syrské otázky si nemohou Anglosasové (tedy Američané a Britové) troufnout na Írán. Syrský režim je fakticky jediný silný světský režim v celém arabském světě. Jeho síla překáží Anglosasům v jejich plánech na přebudování Blízkého Východu i celého světa a jeho světskost (a zároveň hospodářská úspěšnost) vadí Saúdské Arábii a Kataru. - Někteří lidé tvrdí, že dojde k první válce o zemní plyn. - V jižním Středomoří byla převážně v syrském teritoriu objevena naleziště zemního plynu - a to jak v moři, tak na pevnině (v Kaře). Nelze odhadnout, jak veliká tato naleziště jsou, ale rozhodující je, že existují. Katar vyváží zkapalněný zemní plyn prostřednictvím flotily tankerů, takže pokud padne Assadův režim, získá Katar příležitost k tomu, aby „modré palivo“ transportoval přes syrské území přímo k pobřeží středozemního moře. To umožní navýšení exportovaného množství minimálně na dvojnásobek a zároveň se tím omezí export ze strany Íránu. Posílení Kataru na trhu se zemním plynem oslabí pozici Ruska. Pokud se zároveň podaří Američanům získat kontrolu nad alžírským plynem, tak situace vyústí do blokády ruského vývozu zemního plynu. To znamená, že hospodářské zájmy Kataru se v tomto směru kryjí s hospodářskými zájmy USA. Oběma státům zde prospěje maximální oslabení Ruska - Rusko nesmí nikdy znovu zesílit. - Znamená to, že yankeeové v Sýrii vlastně nepřímo útočí na ruský Gazprom? - Anglosasové jsou globální hráči kulečníku. Uznávají princip, kdy člověk jedním šťouchem umístí více koulí (což bychom se od nich měli učit). Velký Blízký východ se svým (zvnějšku) řízeným chaosem odděluje Čínu od zdrojů ropy a zemního plynu a zároveň funguje jako dělítko mezi čínskou a západoevropskou částí Eurasie. Kontrola nad ropou a zemním plynem na Blízkém východě znamená v první řadě kontrolu USA nad Evropou, zvlášť západní Evropou, což přispívá k oslabení Ruska a jeho pozic. A pokud se to Evropě jednoho dne přestane líbit, tak není nic jednoduššího než jí dopřát také něco nepokojů africko-arabského typu. Tato logika (ačkoli ne jako jediná) souvisí s tendencí severoatlantické elity k pronikání arabským světem na východ. Už mají za sebou Tunisko, Egypt a Libyi; teď se tedy dostali k Sýrii. Na tomto kousku země se nicméně střetli s jinou světovou mocností, jež se s nimi může měřit v hospodářském i vojenském ohledu a navíc přestavuje naprosto jinou civilizaci. Jedná se o Čínu, která má pro změnu tendenci pronikat na západ. V případě Číny se jedná o určitou křížovou výpravu za zdroji. Pákistán už pod čínským vlivem je. S afghánským Talibanem mají Číňané už dlouho dobré vztahy. Írán je také jejich spojenec, a to velmi zvláštního druhu. Jih Iráku už je kontrolován šíitskými spojenci Íránu. Z geostrategického i geoekonomického pohledu se Čína tlačí nejen k pobřeží Indického oceánu, ale i k pobřeží Atlantiku (totiž k syrskému středomořskému pobřeží). Obrazně řečeno narazili křižáci ze Západu na Velkou čínskou zeď. Toto je poprvé, co anglo-americko-židovská elita, která se vytvořila během uplynulých staletí a stala se jakousi organizačně historickou vymožeností Západu, narazila na protivníka ne-západního typu (protože i špičky SSSR náležely určitým způsobem k Západu, k jakobínské moderně). Čínská kultura je ještě starší než evropská a je stejně intenzivně orientována na materiálno, na obchod a na peníze. Navíc se nezastaví ani před dobrodružstvími kriminálního rázu, Číňané mají přece svoji vlastní globální zločineckou síť. - Čínská mafie je nejspíš ještě o něco ostřejší než italská... - Ano. A to jsme se ještě nezmínili o nebezpečné čínské finanční zbrani, totiž o zlatých rezervách. Peking velmi dobře chápe, že Sýrie se nachází na trase hlavního směru útoku Severoatlanťanů, jejichž cílem ukázat Číně, kde je její místo (tzn. pouze na jejím vlastním území), odtrhnout ji od zdrojů nerostných surovin a technologicky ji zadusit. Z toho důvodu teď Čína prezentuje v OSN k syrské krizi tak nekompromisní stanovisko. - A co stanovisko Moskvy? Proč je teď tako odlišné od toho, které Rusko zastávalo v případě Libye? - Zaprvé máme teď jiného prezidenta. Zadruhé, aspoň se tak domnívám, si ruské vedení vzalo ponaučení z příběhu s Kaddáfím. Zatřetí má Rusko v Sýrii námořní základnu. Začtvrté má ruský zbrojní průmysl na Sýrii eminentní zájem, a hospodářské zájmy jsou pro ruskou vládu svaté. Zapáté se Sýrie nachází o mnoho blíž k hranicím Ruska a k postsovětskému území než Libye. Toto vše určuje pozici Ruska, která svým atomovým a diplomatickým potenciálem podpírá pozici Číny. Samy o sobě by ani Čína, ani Rusko neobstály. Jistěže se mohou Anglosasové vykašlat na ruské a čínské veto, stejně jako na celé mezinárodní právo a OSN, které beztak hodlají rozpustit. To jsou však prozatím jen záměry. Neboli jak jednou řekl Stalin - logika okolností je vždy silnější než logika záměrů. Tyto okolnosti, nebo spíš nepříjemnosti, teď představují Rusko a Čína, které v Severoatlanťanech vzbuzují šílený vztek - stačí si párkrát poslechnout paní Clintonovou a sledovat její mimiku. - Navzdory ostré pozici Moskvy a Pekingu se Západ nemá sklony stáhnout. Jak to? Zaprvé, z historické tradice Anglosasů vyplývá, že nepouštějí kořist, do které se už jednou zakousli - jako pitbulové. Budou tlačit tak dlouho, dokud neprosadí své záměry, nebo dokud jim protivník nevyláme zuby. Zadruhé, Anglosasové začali být v posledních 25-30 letech, tedy poté, co zvítězili nad sovětskou elitou, prostě a jednoduše namyšlení. Zvykli si na to, že Rusko všechno vzdá a staví na tom, že dokážou na ruskou elitu vytvářet tlak - už jen proto, že má své peníze deponovány v západních bankách. Zatřetí, a toto je hlavní důvod, který převažuje všechny ostatní: v sázce je příliš mnoho, totiž osud samotných severoatlantických elit. V žádném případě nejde jen o nerostné zdroje nebo o Blízký Východ. Západ nemá jinou možnost, než se tlačit pořád vpřed. Jde o toto: navzdory enormnímu materiálnímu a informačnímu potenciálu této gigantické mašinérie, jež je řízena nanejvýš zkušenými nadnárodními konstruktéry a inženýry, prožívají dnes USA jisté přepětí sil. “Nihil dat fortuna mancipio” - štěstěna nic nedává provždy! Čas Ameriky končí. K tomu, aby Amerika odsunula svůj definitivní pád nebo se mu úplně vyhnula, potřebuje přestávku na oddech. Nikoli náhodou jde v nové vojenské doktríně, kterou Obama vyhlásil 5.1.2012, o to, že USA už nemusejí tak jako dosud být vyzbrojeny na dvě souběžné války, ale jen na jednu plus nepřímé aktivity ve více regionech. Musíme také vzít v úvahu, že Američané přesunují na 60% svého vojska do východní části Tichého oceánu, a tak se připravují na střety s Čínou. A nikoli náhodou se poslední dobou objevují v časopise “Foreign Affairs”, který vydává Council on Foreign Relations (CFO), jedna z nejvlivnějších amerických organizací v otázkách mezinárodních vztahů, stále častěji články, které přímo hovoří o tom, jak Amerika potřebuje oddechovou pauzu, „aby se mohla koncentrovat na opětovné vybudování základů národního rozmachu“. Amerika teď připomíná Římskou říši za časů císaře Trajána, který vládl na počátku 2. stol. n.l. Tehdy přešel Řím od strategických útoků ke strategické obraně. Začala se stavět limes, systém opevnění Římské říše. Řím se také zřekl některých dobytých území, v první řadě těch na Blízkém východě. - To je přímá analogie. USA mají v úmyslu opustit Afghánistán, stáhli se z Iráku... - Z výsledků vrcholné schůzky NATO v Chicagu, která se uskutečnila 20.-21.5.2012, vyplývá, že v pravém slova smyslu ani USA, ani NATO doopravdy Afghánistán neopustí. Koneckonců proto se tam také vydali. Nicméně teď musejí odtamtud určitým způsobem „pryč“ - model vedení bude jiný. Důvod je jasný: jde o to, aby toto místo nebylo obsazeno konkurenty, jmenovitě EU a v první řadě Čínou. Tento záměr se skrývá za novým modelem řízení regionu - řízeným chaosem. Stěží si lze představit lepšího kandidáta pro implementaci a udržení tohoto modelu, než jsou islamisté, „strážní psi globalizace po americku“. No a teď vidíme, jak se na Blízkém východě a především v klíčové zemi, Egyptě, v důsledku tzv. Arabského jara dostávají právě islamisté k moci. Přesněji řečeno se jim cíleně jde z cesty. Nicméně Anglosasové narazili na kámen úrazu v podobě dvou států, v nichž islamisté nejsou nijak zásadně aktivní nebo nemají silnou pozici. Jedná se o Libyi a Sýrii. Libye už byla zničena barbarskou agresí NATO a teď je na řadě Sýrie. Syrská armáda bojuje s mezinárodním terorismem, který je řízen angloamerickými intrikány. Pravá tvář „přátel Sýrie“ - Když dovolíte, Andreji Iljiči, tak západní média informují o tom, že syrský lid povstal proti Assadovu režimu. Povstalci jsou prý Syřané, kteří dezertovali z armády. - Vždyť to také jsou západní média, lépe řečeno prostředky masové propagandy, agitace a dezinformace. Plní prostě svoji vojenskou úlohu - vedou informační a psychohistorickou válku. Ti takzvaní „syrští rebelové“ mají moderní protitankové zbraně, termovize, nejlepší odstřelovací pušky a mnoho jiných věcí, začasté turecké výroby. Trochu zvláštní na to, že se jedná o dezertéry a uprchlíky, nemyslíte? Ale to nejdůležitější je organizace ozbrojených střetů. Od června se situace v Sýrii od základů změnila. Assad teď čelí vysoce kvalifikované štábní kultuře, jež se za těmito vojenskými diverzemi skrývá a jíž dezertéři s hodnostmi od kapitána po majora nejsou schopní. Od drobných střetů teď „povstalci“ přešli k taktice mohutných útoků, za nimiž očividně stojí kontingent 25-30 tisíc mužů. Tito ozbrojenci pocházejí z Libye, Tuniska, Afghánistánu a jiných islámských zemí. Přesunout je do Sýrie, to nebyl pro Západ a sunitské monarchie nejmenší problém. Přece jen je nutné toto „palivo“ někde nějakým způsobem zaměstnat. Pracovat tihle hoši nebudou a při nedostatku činnosti hrozí nebezpečí, že by tato ostrá psiska mohla pokousat své pány. Bok po boku s profesionálními žoldáky a mezinárodními teroristy proti vládním jednotkám bojují i příslušníci syrských zločineckých klanů; vraždí své vlastní sousedy a tyto zločiny pak neváhají připsat Assadovu režimu. Situace v Sýrii vynesla na světlo jednu nemilou skutečnost: mezinárodní terorismus, proti němuž Američané údajně bojují, je ve skutečnosti jejich vlastní zbraň a vytvořili ji oni sami. V Libyi už al-Káida splnila úkol, který jí atlantisté dali. Došlo tedy k tajnému přesunu sil do Sýrie - jedná se například o ozbrojené bojovníky islamisty Abd al-Hakima Balhadsche (angl. Abdelhakim Belhadj), jenž měl svého času na povel libyjské „povstalce“. Balhadsch je jedním z nejvlivnějších vysokých důstojníků v Tripolisu a už dlouho je spolčen s al-Káidou. Al-Káida je vůbec velmi šikovný nástroj amerických a britských tajných služeb. Když to musí být, postará se taková organizace například i o zboření amerických „dvojčat“. A když to musí být, může se člověk s al-Káidou spojit a vystoupit proti Kaddáfímu nebo Assadovi. Teď se al-Káida hodí. Jak jednou řekl náš Protopop Avvakum, „včera ještě zkurvysyn a dneska už kněz“. Měli by nám přestat vykládat nesmysly: Syřané nebojují proti Syřanům, nýbrž proti anglosaské elitě, která vede válku prostřednictvím mezinárodních teroristů. Jejich postup v Sýrii připomíná například eskadrony smrti Johna Negroponteho v Guatemale. „Přátelé Sýrie“ (někdejší „přátelé Jugoslávie, Iráku, Libye“) a ze svého pohledu i „přátelé Ruska“ představují nejhlavnější mezinárodní teroristickou moc. Já velice doufám, že jak je, tak jejich přisluhovače (i ty z Haagu) nakonec čeká jejich vlastní Norimberk.
Posted on: Tue, 10 Sep 2013 08:45:05 +0000
Trending Topics
Recently Viewed Topics
© 2015