Tajemství Ducha svatého podle Františka z Assisi, Antonína z Padovy a Bonaventury z Bagnoregia (část 2) V této kapitole chceme svoji pozornost zaměřit na témata spojená s tajemstvím Ducha svatého, jak jsou nám představena v díle Bonaventury z Bagnoregia. Tento filosof, křesťanský teolog, světec a církevní učitel, jeden z nejvýznamnějších myslitelů ve františkánském řádu a jeden z největších mystiků středověku, je již i českému čtenáři znám.816 V první části kapitoly proto jen stručně přiblížíme nejdůležitější životopisné údaje této pozoruhodné osobnosti,všimneme si jeho úlohy ve Františkově řádu a představíme jeho literární tvorbu: Začátkem r. 1260 se Bonaventura odebral do Francie, kde se v květnu konala v Narbonne generální řádová kapitula, jež schválila nové konstituce, na nichž Bonaventura pracoval v předchozích více než dvou letech.843 Zde byl rovněž Bonaventura pověřen sepsáním nové legendy o svatém Františkovi. V následujících měsících tak vznikla vrcholná díla středověké hagiografie Legenda maior a její zkrácená podoba Legenda minor,844 které vzápětí vytlačily dřívější legendy, především z pera Tomáše z Celana. Od roku 1252 a zejména po r. 1257 se Bonaventura věnoval kazatelství.845 V květnu r. 1266 byl Bonaventura opět v Paříži, opět na generální kapitule. Zde byla přijata důležitá rozhodnutí ohledně studia Menších bratří a především bylo rozhodnuto, aby jediným oficiálním životopisem sv. Františka byla napříště pouze Bonaventurova Legenda větší a Legenda menší. Ostatní legendy měly být neprodleně zničeny. Bonaventura se rovněž živě zajímal o dění na univerzitě, kde v té době propukl spor kolem tzv. latinského averroismu, v němž šlo o určité interpretace Aristotela, které nebyly plně v souladu s učením víry, a jednak o vztah mezi artistickou (filozofickou) fakultou na jedné straně a teologickou fakultou na straně druhé. Do této atmosféry vstoupil v r. 1267 Bonaventura a přednášel zde svoji první sérii polemických konferencí Collationes de decem praeceptis.846 Druhou řadu polemických konferencí představil náš autor publiku v následujícím roce v postní době. Jedná se o Collationes de septem donis Spiritus Sancti.847 Nejslavnější je třetí a poslední série z r. 1273, která bohužel zůstala nedokončená. Jedná se o Collationes in Hexaemeron sive Illuminationes ecclesiae.848 Vedle zmíněných sérií konferencí je třeba jmenovat ještě jiné významné Bonaventurovo dílo z té doby, jímž je reakce na spis jistého Gerarda d’Abbeville proti žebravým řádům Contra adversarium perfectionis Christianae, maxime praelatorum facultatumque ecclesiasticorum inimicum.849 Bonaventura na tento hanopis odpovídá skvělou obranou ideálů evangelijní chudoby ve své Apologia pauperum contra calumniatorem.850 Co se týče vydávání Bonaventurova díla, našli bychom doposud šest souborných kritických vydání a mnohá další vydání dílčí.851 Teologie a mystika v dotyku s tajemstvím Ducha u Bonaventury z Bagnoregia Chceme nyní zaměřit svou pozornost na to, jak chápal Serafický učitel osobu a působení Ducha svatého. To ovšem není nijak snadný úkol, uvážíme-li, že s tématy spojenými s Duchem svatým se u Bonaventury setkáme na každém kroku. Napsat kompletní prezentaci by znamenalo převyprávět deset svazků Opera Omnia. Musíme tedy udělat výběr a zacílit svoji pozornost na stěžejní témata, uzlové body. Necháme se tedy inspirovat mistrem symbolické estetiky a vyjdeme od imanentní Trojice. Využijeme stávajících poznatků, tedy rekonstrukci originálního kruhového schématu, které je implicitní Bonaventurovu myšlení, ale zároveň vystihuje ve zkratce základní nosné ideje nejenom jeho trinitologie, ale i pneumatologie. Ještě předtím se však musíme zastavit u problematiky přivlastňování, protože to je předpoklad všeho ostatního. Pochopení Ducha jako vnitřně božského Daru má své důsledky v ekonomické Trojici a tomuto tématu věnujeme další oddíl této kapitoly. Zmíníme působení Ducha v církvi, zaměříme se na vztah milosti nestvořené a stvořené a velké téma působení Ducha v lidském nitru rozvineme především v oblasti duchovních dispozic a duchovních smyslů, přičemž se pokusíme nalézt společného jmenovatele jednotlivých spirituálních otázek týkajících se tématu posvěcení a zbožštění. Klíčovými místy našeho bádání bude jednak Bonaventurův Komentář k Sentencím Petra Lombardského a to především jeho první kniha, z níž vybíráme příslušné distinkce týkající se probíraných témat. Dalším významným pramenem je Breviloquium, především jeho 5. část a konečně Itinerarium. V pojednání o ctnostech, darech a blahoslavenstvích budeme těžit také ze spisu De donis a použijeme také některá kázání z devátého svazku Opera Omnia. Konečně mystickou teologii najdeme především ve spisech posledního období tvoby našeho mistra, a to zejména ve spisku De Triplici via. 2.1 Působení osob Trojice navenek - přivlastňování, nebo rozlišování? Dříve než se budeme věnovat tématům souvisejícím s tajemstvím Ducha svatého a jeho působení, je třeba nejprve ozřejmit, jak Serafický učitel chápe otázku apropriace (přivlastňování).928 Hned na začátku je třeba důrazně podtrhnout, že tato na první pohled výrazně teoretická otázka představuje „articulus stantis et cadentis“ teologické pneumatologie. Je zcela evidentní, že Nový zákon a starší církevní Otcové hovořili o působení jednotlivých osob Trojice v dějinách spásy, což však při nevyjasněnosti celé řady prvků trinitární teologie nakonec nemohlo nevést ke zrodu pestré škály trojičních herezí. V průběhu čtvrtého a zejména v pátém století se proto ustaluje základní dogmatický princip, který je nutno respektovat, totiž, že všechna Boží díla „navenek“ jsou společná všem osobám Trojice.929 Zatímco je jasné, že se vtělil výlučně Syn, a nikoli celá Trojice930 a vtělení Syna je tedy snadno dogmatizovaným případem jednání osoby Trojice navenek - pochopitelně ve vztazích k Otci a Duchu svatému (srov. Lk 1, 35) - a není problém danou skutečnost proklamovat a věřit, v případě Ducha svatého, jenž působí přednostně v lidském nitru je situace mnohem nesnadnější. Je obtížné rozpoznat již to, že je osobou; rozlišit pak jeho přímé osobní působení navenek pochopitelně činí potíže také. Připočteme-li k tomu tendenci západní teologie od Augustina dále, podtrhovat až skrupulózně Boží jednotu, nelze se divit, že na základě tzv. psychologické teorie se axióm o působení osob Trojice navenek dá vykládat tak, že tyto osoby působí skrze jedinou Boží přirozenost vůči světu jako jediný Bůh. To ale velmi snadno vede k radikálnímu omezení významu ekonomické Trojice, pokud dokonce ne až k jejímu faktickému odsunutí stranou ze zbytku teologie, tedy ze všech traktátů vyjma onoho věnovaného Trojici. Důsledky v oblasti spirituality lze snadno vytušit: trinitologie zabývající se spekulací nad tím, jak je jediný Bůh třemi osobami uvnitř (imanentní Trojice), neoslovuje, pozbývá významu pro další reflexi a nemá žádný praktický dopad na život lidí. Jak jsme již řekli, problematika přivlastňování řeší skloubení Boží jedinosti a trojičnosti na základě principu, který říká, že Boží díla navenek jsou všem osobám Trojice společná.931 Je třeba mít na paměti, že tím, kdo jedná, je vždy osoba, a nikoli přirozenost, skrze niž někdo jedná. Zmíněné pravidlo společného působení osob Trojice navenek můžeme aplikovat buď přes jedinou společnou přirozenost anebo přes vzájemné vztahy.932 Bonaventura se k otázce přivlastňování vyjadřuje takto: „Ačkoli všechny esenciální vlastnosti příslušejí všem osobám Trojice stejně a nerozlišeně, přece se tvrdí, že Otci se přivlastňuje jednota, Synovi pravda, Duchu svatému dobro. Na základě předchozího se dochází k dalšímu způsobu přivlastňování podle Hilaria, jenž tvrdí, že ´věčnost spočívá v Otci, vzhlednost v Obrazu, okoušení v Daru´. Na základě předchozího se dochází ke třetímu způsobu přivlastňování, podle něhož je v Otci důvod počínání, v Synu důvod vzorovosti, v Duchu svatém důvod naplňování. Na základě předchozího se dochází ke čtvrtému způsobu přivlastňování, podle něho Otci přísluší všemohoucnost, Synovi vševědoucnost, Duchu svatému vůle nebo dobrotivost. O těchto záležitostech se tvrdí, že jsou přivlastněny ne proto, že by se jednalo o vlastnosti jednotlivých osob, neboť to vše je třem osobám Trojice společné, nýbrž proto, že nás tato přivlastňování přivádějí ke znalosti a rozlišování těch, jimž je přivlastňováno, tedy ke třem osobám.“933 Autor pokračuje: „...tedy svrchovaně ´jedno´se přivlastňuje Otci, jenž je Původcem osob; svrchovaně ´pravdivé´ se přivlastňuje Synovi, jenž je z Otce jakožto slovo; svrchovaně ´dobré´se přivlastňuje Duchu svatému, jenž z obou vychází jakožto láska a dar.“ S odvoláním se na Hilaria pak potvrzuje, že „věčnost spočívá v Otci, neboť nemá počátek a je v každém ohledu první, vzhlednost je ve Slově (LOGOSu), neboť je svrchovaně krásné, okoušení je v Daru, tedy v Duchu svatém, neboť je svrchovaně prospěšný a sdělující se. Totéž jinými slovy vyjadřuje Augustin: ´V Otci je jednota, v Synu rovnost, v Duchu svatém je sladěna jednota s rovností.“934 Bonaventura používá verzi: „od Boha, podle Boha, pro Boha“935 a výslovně tvrdí: „...vyplývá tudíž z toho odůvodnění třetího způsobu přivlastňování, podle něhož účinnost přísluší Otci, vzorovost Synu, cílovost Duchu svatému.“936 Podle Bonaventury je přivlastňování formou pečlivě zvažovaného vyjadřování, jež má pomoci lepšímu pochopení,937 je rozlišením, jež slouží lepší kontemplaci trojosobního Boha v jeho působení ve světě. Různý přístup tradice,938 totiž cesta od přirozenosti k osobám nebo naopak od jednotlivých osob k jednotě přirozenosti dává vyvstat otázce, jaký přístup zvolil náš autor: dává prvenství Boží podstatě či božským osobám?939 Můžeme říci, že Bonaventura staví na první místo Boží podstatu, ale zdůrazňuje, že božství (deitas) existuje výlučněv božských osobách.940 Podle něj principem působení všech tří božských osob je stále tatáž Boží přirozenost, kterou všechny božské osoby vlastní ve stejné míře, i když jiným způsobem. Chceme na tomto místě uvést několik příkladů Bonaventurova kolísání: Co se týče posvěcujícího vlivu, hovoří o zvláštních rolích jednotlivých božských osob941 a o posvěcujícím vlivu celé Trojice, který kromě toho nazývá „gratia Spiritus Sancti“.942 Na jiném místě však tvrdí, že tato schopnost posvěcovat, činit svatými, je Duchu svatému přivlastňována.943 Podobně když uvažuje o darovatelnosti, rozsáhle se zabývá tím, nakolik je tato osobitou vlastností Ducha svatého a nakolik je substanciální vlastností Trojice.944 Má za to, že Ducha ustanovuje v jeho osobitosti, že je jeho vlastním charakterem.945 Dalším příkladem může být diskuse nad problémem, zda člověk získává Ducha svatého jen proto, aby mohl žít svatě, nebo také, aby existoval. Bonaventura tvrdí, že kromě posvěcení člověk získal také svoji existenci od Ducha svatého (a Spiritus Sancto). Přitom v další větě říká, že naše existence se Duchu svatému nepřivlastňuje tak, jako naše posvěcení.946 Otázku přivlastňování řeší také, když hovoří o různosti darů a odstupňovává míru jejich přivlastnitelnosti Duchu svatému.947 Podobných příkladů bychom u našeho mistra našli celou řadu. Je tudíž evidentní, že náš autor nedokázal překročit meze dobové scholastiky a byl silně ovlivněn Augustinovou úzkostlivostí stran triteismu, což ale s sebou nese nevyhnutelně určitý stupeň inklinace k druhém extrému, tedy k latentnímu sabellianismu. Zároveň ale vidíme, že Bonaventura rozhodně odmítá upozaďovat ekonomickou Trojici a především Trojici stvořitelskou, o čemž svědčí celé Breviloquium, kde neustále zaznívá, že vše je „od Boha, podle Boha a pro Boha.“ Přetlumočeno do tradičnější terminologie: Od Otce, podle (skrze) Syna, pro Ducha svatého, jenž je důsledně vnímán jako účelová příčina. Troufáme si tvrdit, že by bylo chybou přebírat Bonaventurovu oscilaci v otázce větší či menší míry přivlastňování. Nechceme tedy stále opakovat, že náš autor problém nevyřešil a svou bezradnost zastírá velkým množstvím slov. Také jsme viděli, jak si počínal František a Antonín, kteří velmi svobodně hovořili o působení Ducha svatého, čímž se snad i nevědomky mnohem více přibližovali starším církevním otcům než scholastik Bonaventura. Vzhledem k tomu, že Serafický doktor srdcem tíhne k témuž, budeme na následujících stránkách jeho váhání přehlížet a budeme jeho výroky vnímat tak, že skutečně působí navenek Duch svatý, pochopitelně vždy ve vztahu k Otci a Synu. Budeme vnímat skutečnost, že vše je nám darováno v Duchu, tedy i Otec a Syn, když přebývají spolu s Duchem v našem srdci. Tím jeho reflexi osvobodíme od neužitečného balastu. Chápeme svůj úkol také tak, že máme poselství ze třináctého století převádět do dnešní doby a dovolit mu, aby bylo skutečně inspirativní i pro nás a naše současníky. 2.2 Duch svatý v imanentní Trojici Abychom pochopili charakteristické rysy osoby Ducha svatého a jeho působení v dějinách spásy, je nezbytné nejprve zaměřit pozornost na vztahy mezi osobami v imanentní Trojici. Zde totiž pramení pozorovatelné chrakteristiky třetí božské osoby, především pak základní vlastnost Ducha svatého, láska. (Pokrač.textu část 3) Pozn.k textu: 816) Se životopisnými údaji tohoto světce se lze setkat v úvodních studiích k překladům některých Bonaventurových děl z pera profesora C. V. Pospíšila. Srov. BONAVENTURA Z BAGNOREGIA, Putování mysli do Boha. Itinerarium mentis in Deum, Úvodní studie, překlad, poznámky C. V. POSPÍŠIL, Praha: Krystal OP, 1997. s. 13-60; BONAVENTURA. Breviloquium. Kompendium scholastické teologie, Praha: Vyšehrad, 2004. (C. V. POSPÍŠIL. Bonaventura z Bagnoregia a základní přístupové cesty k jeho spisu Breviloquium, s. 15-54.). Srov. také C. V. POSPÍŠIL, Soteriologie a teologie kříže Bonaventury z Bagnoregia, Brno: L. Marek, 2002. 817) Můžeme se setkat i s rokem 1221 jako rokem světcova narození, podle některých pramenů, zvláště srov. SALIMBENE, Catalogus generalium, ed. O. Holder-Egger, MGH, Scriptores, XXXII, p. 664, a také Chronica XXIV generalium ministrorum, in AF 3 (1897) 310. Přesto převažuje mínění, že se světec narodil v letech 1217 nebo 1218 (srov. G. ABATE, Storia e cronologia di S. Bonaventura, in MF 49 (1949) 534-568 - MF 50 (1950) 96- 130 (106-109). Srov. také J. A. MERINO. Historia de la filosofia franciscana, Madrid 1993, 29 843) Constitutiones Generales Narbonenses, VIII, 449-467. 844) Původní kritické vydání LegMai, VIII, 504-564 a Legmin., VIII, 565-579 se dnes již nepoužívá, k dispozici je novější edice z AF X, 555-652 a 653-678. Srov. E. MENESTO-S. BRUFANI (ed.), Fontes franciscani, Assisi 1995. V českém překladu srov. starší, avšak čtivější verzi překladu J. Bárta - C. V. Pospíšil in Františkánské prameny I, Olomouc: MCM 1999 a novější verzi lze očekávat jako pokračování kritického překladu františkánských pramenů (J. B. Štivar - M. Korontályová ). 845) V IX. svazku kritického vydání sebraných spisů najdeme texty jednotlivých promluv, přičemž celkový počet kázání, promluv a konferencí by dosahoval čísla 736. Srov. CORVINO, F. Bonaventura da Bagnoregio, 118. Většina těchto textů však nepochází z Bonaventurova pera, ale jde o záznamy posluchačů. Nové kritické vydání srov. S. BONAVENTURAE, Sermones Dominicales (studio et cura J. G. BOUGEROL), Roma - Grottaferrata 1977; S. BONAVENTURAE, Sermones De Tempore. Nouvelle édition critique par. J. G. BOUGEROL, Paris 1990; S. BONAVENTURAE, Sermones De Diversis, Nouvelle édition critique par J. G. BOUGEROL, Paris 1993. 846) Decem praec., V, 505-532. 847) De donis, V, 455-503. 848) Hex., V, 327-449. 849) Srov. S. CLASEN, Archivium franciscanum historicum 31 (1938) 276-329; 32 (1939) 89-200. 850) Apol.paup., VIII, 233-330. 851) K tomu srov. C. V. POSPÍŠIL, Soteriologie..., Úvod, s. 24 928) Chceme-li hovořit o přivlastňování, musíme správně rozlišovat to, co je předmětem přivlastňování od vlastností (známek, charakteristik) Božích osob tak, jak to činili představitelé vrcholné scholastiky: vlastnosti nebo známky osob (idotétes – proprietates) jsou charakteristiky jednotlivých osob, na jejichž základě v imanentní Trojici rozlišujeme Otce, Syna a Ducha svatého. Někteří autoři rozlišují vlastnosti a známky (srov. např. P. CODA, „Appropriazioni“ in L. PACOMIO - V. MANCUSSO (edd.), Dizionario teologico enciclopedico, Casale Monferrato 1993, s. 78-79; jiní je uvádějí jako synonyma (srov. W. BREUNING, „Trinitatslehre“, in W. BEINERT (ed.), Lexikon der katolischen Dogmatik, Freiburg – Basel – Wien 1988, s. 519-523. K otázce přivlastňování srov. také CTIRAD VÁCLAV POSPÍŠIL. Jako v nebi, tak i na zemi: Náčrt trinitární teologie. Praha: Krystal OP, KN 2007, s. 411. Bonaventura k tomu poznamenává: „Osobní vlastnosti jsou tedy nezbytně relacemi“ (I Sent., d. 26, a. 1, q. 2, resp.) Při vymezení pojmu „přivlastňování“ jde jednak o připisování jednotlivých charakteristik jediné božské přirozenosti přednostně, ale nikoli výlučně té nebo oné osobě Trojice, a jednak o vyřešení otázky společného působení Trojice „navenek“. Zatímco v prvním případě jsou všichni autoři zajedno, ve druhém tomu tak není. Oprávněně se tedy chceme zajímat o to, jaké místo serafický učitel připisoval Duchu svatému v působení Trojice navenek, zvláště když víme, že Bonaventura mohl v této věci svobodně uvažovat, neboť magisterium se ohledně přivlastňování nijak přímo nevyjádřilo. 929) Přivlastňujeme-li, pak jedné osobě připisujeme určitou charakteristiku božství poněkud výrazněji než ostatním dvěma. Toto přivlastňování ale nesmí být výlučné, tedy nesmí stejnou esenciální charakterisitku božství upírat zbývajícím dvěma osobám, neboť by pak hrozilo buď zpochybňování nebo dokonce popírání jejich plné božské důstojnosti, tedy vyhraněný subordinacianismus, nebo zpochybňování či dokonce popírání jedinosti a jednoduchosti božství, tedy triteismus. Pokud bychom ale přivlastňování zcela vyloučili, mohlo by to vést k popírání reálného rozlišení mezi Otcem, Synem a Duchem svatým v imanentní Trojici, což by mohlo představovat monarchianismus v jeho různých variantách. Srov. C.V. POSPÍŠIL, Jako v nebi, tak i na zemi..., 413. 930) Srov. DS, č. 325. 931) Platí, že božské osoby tvoří vůči světu jedinou působící příčinu vytvářející skutečnosti od ní rozdílné (DS 800.1330). Je zde však nebezpečí jak sabellianismu – Otec, Syn a Duch sv. nebyli věčnými osobami, nýbrž pouze „maskami“, které na sebe v dějinách spásy bral ve skutečnosti jednoosobový Bůh, tak triteismu – při zamítnutí zmíněného pravidla, kdy jednotlivá osoba Trojice by mohla jednat bez ohledu na druhé dvě osoby a mimo vztahy s nimi. 932) Ve druhém případě jedná skutečně buď Otec nebo Syn nebo Duch svatý, nemohou však působit jinak než jak jsou, tedy ve vzájemných vztazích. Proto platí, že svět stvořil skutečně Otec, avšak skrze nebo podle Syna, v Duchu svatém jako principu sebedarování. Svět a člověka spasil skutečně vtělený Syn, ovšem poslaný Otcem v síle „navenek“ vylitého vnitrobožského sebedarování, tedy Ducha svatého. Oživuje nás a posvěcuje skutečně Duch svatý, poslaný primárně Otcem a sekundárně také Synem. Uvedená díla „navenek“ se jednotlivým osobám pouze nepřivlastňují, protože tyto osoby skutečně jednají. Právě k tomuto řešení se přiklánějí současní autoři, kteří proto vztahují kategorii „přivlastňování“ pouze na nevýlučné přednostní připisování určité esenciální charakteristiky božství jedné z osob Trojice. Srov. C.V. POSPÍŠIL, „Jako v nebi...“, s. 414-415. 933) Brev., I, VI, 1, s. 101. 934) Brev., I, VI, 3, s. 102 935) Brev., Prolog 6, 6, s. 89. 936) Brev., I, VI, 4, s. 102. Srov. také De tripl. via III, 12; VIII, 17A; I Sent., d. 34, a. un. q. 3. Tomáš Akvinský hovoří o Otci jako o účinné příčině, o Synu jako o zprostředkující příčině a o Duchu sv. jako o příčině účelové. Výstižné shrnutí a do jisté míry také rozvinutí daného paradigmatu rozlišování rolí osob Trojice v působení navenek přináší papež Lev XIII. v encyklice Divinum illud munus. Srov. LEV XIII., Divinus illud munus, encyklika ze dne 9.5.1897, český předklad C.V. Pospíšil, Praha, 1998, č. 5, s. 23; srov. C.V. POSPÍŠIL, „Jako v nebi...“, 416. 937) „Dicendum, quod posse generare et posse creare est posse unicum, tamen dupliciter dictum. Unum enim esse est in re, esse Patrem et esse Deum, diferens autem secundum rationem intelligendi; quia hoc est absolutum, cum dico esse Deum, illud relatum, cum dico esse Patrem. Similiter et in posse est intelligendum. Unde sicut essentia et persona unum sunt in re, tamen est differentia rationis in intelligendo et in dicendo; similiter dicendum est de potentia generandi et creandi“ (I Sent., d. 7, a. un., q. 3, concl.). 938) Např. sv. Hilarius si tak posluhuje triádou vlastností, vycházeje přitom z Řím 11,36: „všechno je z něho, skrze něho a v něm“ („ex ipso, per ipsum, in ipso“) a chtěje tak říci, že vše, co Bůh činí, se dokonává skrze Syna a v Duchu svatém. Z pohledu Božího jsoucna pak vyjádřil tři absolutní vlastnosti Boha, které přivlastnil třem osobám : „aeternitas“, „species“, „usus“ (HILARIUS, De Trin. , 6: PL, 10,99 C). Tuto triádu přejímá sv. Augustin a po něm další autoři. Augustin vypracoval další triádu, nahlíženou z pohledu jednoty Boží podstaty: „unitas“, „aequalitas“, „connexio“ (AUGUSTIN, De doctr. christ. I, 2,5: PL 34,21). Duchu svatému je přivlastňováno sjednocování Otce a Syna, s ohledem na jeho vycházení skrze lásku obou. Od Petra Lombardského pak pochází další triáda vlastností: „potentia“, sapientia“, „bonitas“ (P. LOMB., I Sent., d. 34, c. 3f, n. 309n; I, 217n). Kromě zmíněných vlastností a konání, někteří autoři přidávají další aspekty. Tak můžeme u Alexandra Haleského nalézt přivlastňování tří Božích vlastností: podstatu Otci, moc či vládu Synu (podle 1Kor 1,24), přítomnost a působení Duchu svatému, poněvadž konání je aktem vůle, která je přivlastňována Duchu svatému (srov. Glossa I, d. 37, ad 1, s. 363. Alexandr přejímá pojetí Lombarda a doplňuje, že dílo stvoření se vztahuje k Boží všemohoucnosti, nové stvoření k moudrosti a dílo oslavení (glorificationis) k dobrotě (srov. STh IV, s. 31B). Alexander se vícekrát odvolává na Augustina, jenž navazuje na Hilaria: „Aeternitas est in Patre, species in Imagine, usus in Munere; nobis autem divinitatis omnis usus in Munere est, qui Spiritus sanctus est“ (De Spiritu et anima, c. 6: PL 40, 783). Podle něj tedy obdarování člověka Božími dary je třeba vždy přivlastňovat třetí božské osobě (srov. Glossa I, d. 31, ad 1, s. 363). 939) Definici Boethia: „naturae rationalis individua substantia“ upravil Richard od Sv. Viktora na „naturae intelectualis incommunicabilis existentia“ (RICHARD OD SV. VIKTORA, De Trin., IV, 22). Pojetí osoby vyjadřuje nejprve racionální nebo intelektuální podmět (subjekt), existující tak, že jej nelze komunikovat, sdílet. Tato definice se stala převládající ve františkánském prostředí: to, co je osobě vlastní, je její nesdělitelnost (incommunicabilitas). 940) Srov. I Sent., d. 2, a. un., q. 2, resp., concl. ad 1; srov. také d. 27, p. 1, q. 2, ad 941) Srov. II. Sent., d. 26, a. un., q. 4, concl; Sermo VII in Pent.; IX, 337n; De donis, I, 5-8; V, 458B; Serm. dom. I. III Adv; IX, 58A. 942) Srov. Brev. p. V, c. 1, n. 1; česky s. 189. 943) Srov. I Sent., d. 18, dub. 5. 944) Srov. I sent. d. 18, a.un., q.3, fund.; q. 4, concl.; q. 5, fund.; q. 6, fund. 945) Srov. J. BONNEFOY, Le Saint Esprit..., 43; Srov. J. G. BOUGEROL, Donum, in Lexique de S. Bonaventure, 56. 946) Srov. I Sent., d. 18, dub. 5. 947) Srov. kap. 2.3.3. zde.
Posted on: Mon, 26 Aug 2013 17:10:48 +0000
Trending Topics
Recently Viewed Topics
© 2015