Z MÉ NOVÉ ROZEPSANÉ KNIHY - NÁHLED. (SNAD TO DOBŘE DOPADNE A BUDE TO MOŽNÉ NABÍDNOUT NAKLADATELI.) - POKRAČOVÁNÍ Petr Ledinský Strašné povídky :) aneb to nevymyslíš Copyright © 2013 Petr Ledinský Strašné povídky, aneb to nevymyslíš © 2013 VŠECHNA PRÁVA VYHRAZENA. Kniha obsahuje materiál chráněný mezinárodními smlouvami a místními zákony o autorských právech. Jakékoliv další neautorizované kopírování nebo jiné použití je zakázáno. Žádná část této knihy nesmí být reprodukována nebo šířena v žádné podobě a žádnými prostředky, elektronickými či mechanickými, včetně kopírování, nahrávání nebo uchovávání informací a posléze jejich znovu použití bez výslovného souhlasu autora/vydavatele. All rights reserved. Učitelka řve jako tur, vyhání mě do lavice a hází po mě sešitek. Pak usedá na židli a jakéhosi šprta posílá, aby jí namočil ručník, aby do něj mohla brečet. Vzpamatovává se po polovině vyučovací hodiny. Vypráví nám, jak esesáci měli na čepicích umrlčí lebky a jak dělali vypalovací a zabíjecí akce. Jak nás Rudá armáda osvobodila a že Sovětský svaz je naším nejlepším kamarádem. Náhle se rozhoduje, že nám zazpívá nějakou operní árii. Stojí přímo nade mnou: „Ach, jaký to žal, ach, jaký to žal.“ To poslední el tam houpe asi pět vteřin. Ty vole, fakt mám toho dost, nemohu se udržet smíchy. Strašně se chechtám a tečou mi slzy. Tím jsem to definitivně zazdil, ani poznámku mi nenapsala. Jen tam tak stojí a kouká, jako vyoraná myš. A že jsem jich několik viděl. Už se uklidnila. Říká mi: „Ledinský, vůbec se neučíš, nikdo tě tady nemá rád. Od pondělí budeš chodit do školy ve Vokovicích. Sem už nechoď, půjdeš rovnou tam.“ Třídní šprti se na mě dívají, jako na vyvrhela. Stydím se a cítím, jak rudnu. Je mi horko. Žák Mirek Líhal má neproniknutelný výraz, někteří moji kamarádi se na mě dívají zklamaně, jiní s úžasem. Jirka Landa má čelo v dlaních rukou a usilovně vrtí hlavou. Učitelka na něj křičí: „Lando, ty si koleduješ, abys tam nešel také.“ Jirka hned reaguje: „A víte, soudružko učitelko, že mi je to úplně jedno?“ „Lando, ty se jednou dostaneš do pekla.“ Jirka, rozvalen v lavici, je očividně v pohodě a deklamuje: „Není lepší na tom světě, nežli čertům v pekle, oni si tam přikládají, sedí pěkně v teple.“ Učitelka Ontlová třeští oči a prchá ze třídy. Chvíli je ticho, jako v kostele a po chvíli se mě kamarádi ptají: „Co budeš dělat?“ Hraji si na hrdinu: „To je dobrý, tak budu chodit do Vokovic, no a co? Ale kamarádit s vámi budu dál:“ Někteří třídní šprti kroutí hlavou, jako že jsem blázen, ale mně to je tak strašně jedno. Doma neříkám vůbec nic, bojím se. Jsem zalezlý v obývacím pokoji, mám dětskou depresi. Táta si už přečetl poznámku o tom, že jsem se zase nenaučil básničku. Čekám, že si mě ohne přes koleno. Nebije mě, dává mně jen malé kázání, že když se nebudu učit, že nebudu pánem a že nebudu jezdit Tatraplánem. Také mi oznamuje, že jsem vůl. Dělám, že se učím, pod učebnicí mám obrázkovou knížku. Nudím se. To nemá cenu, tak jdu ven. Stavuji se u babičky a u tety Vilmy. Zvoní Jirka Svatoš: „Petře, pojď na Palouk, máme důležitý zápas a je nás málo.“ Zapojuji se do fotbalu. Dokonce střílím gól, jenže vlastní. Hra mi nejde, přicházím o míče, tak jsem vystřídán. Sedím na lavičce, sleduji fotbal, moc mě to nebaví. Jen tak se dívám na hru, pak odcházím domů. V pondělí jdu do školy a z domova odcházím o čtvrt hodiny dřív. Máma se diví, ale neříkám, že od dneška budu chodit do jiné školy. Jdu na tramvaj, do Vokovic je to dvě stanice. Nemám na lístek. Na stěně vozu je nápis: Jízdné – 60 haléřů (děti, vojsko polovic). Paní průvodčí tahá za šňůru zvonce: „Přistoupil prosím?“ Doufám, že si mě nevšimne. Doufám špatně. Už si mě všimla. „Já nemám peníze.“ Nějaká hodná paní mi platí lístek a paní průvodčí mi dává třicet haléřů, abych ze školy nemusel jít pěšky. Je půl osmé, vcházím do Vokovické školy. Ptám se nějakého žáka: „Kde je tady ředitelna?“ Ukazuje mi dveře. Soudružce ředitelce se představuji vysvětluji kdo mě sem prsknul a že jsem od dnešního dne přendán do Vokovické školy, že moje dosavadní soudružka učitelka Eva Ontlová o tom ví, a že mě sem poslala. Soudružka ředitelka si mě zapisuje do stavu žáků a posílá mě do třetí bé. Začíná vyučovací hodina, soudružka učitelka už o mně ví, zapisuje mě do třídní knihy. Veškerá administrativa kolem mého nástupu do jiné školy je zřejmě v pořádku. Také mě zkouší a do sešitku mně píše dvojku. Nad předešlými zápisy kroutí hlavou a směje se. Sedím ve třídě, poslouchám výklad, o přestávce se už kamarádím s některými kluky. Netuším co se děje venku. Ještě, že to nevím, to bych se podivil. Nevím o tom, že když jsem nepřišel do školy, tak soudružka učitelka Ontlová poslala třídní šprtku Evu Rosákovou k nám domů, jestli jsem třeba neonemocněl, nebo co se mnou je. Maminka nic neví, myslí, že jsem ve škole. To tedy jsem, ale v jiné škole. Má o mě strach. Běží za babičkou do Dolanské ulice, tam také nejsem, běhá po mých kamarádech, ale ti jsou všichni ve škole. Místo mého pobytu je neznámé. Maminka jde na eSeNBé oznámit, že jsem se ztratil a tímto se rozbíhá celostátní pátrání. Československý rozhlas vysílá můj popis a co mám toho dne na sobě. Do třídy doléhá ječení policejních sirén, po blízké Kladenské třídě se prohánějí automobily Sboru národní bezpečnosti. Jsou modré, s bílým mlékařským pruhem, mají sirény často zapnuté. Soudružka učitelka konstatuje, že z ruzyňské věznice asi uprchl nějaký vězeň. Příští vyučovací hodinu nám oznamuje, že se ztratil nějaký chlapec. Nikdo netuší, že jsem to já. Netuším to ani já sám. Když bych se ztratil, tak bych něco o tom musel něco vědět. No néé? Je po vyučování, jedu domů. Na stanici přijíždí tramvaj, nastupuji a kupuji si lístek. Vozem procházejí dva eSeNBáci a rozhlížejí se po dětech. Také mě zkoukli. Jsem doma, maminka se po mně vrhá a zuřivě mě líbá, babička a teta Vilma jsou u nás doma. Také mě líbají, všichni ze všech stran, až jsem z toho vyděšený. Perou se o mě a vzájemně se strkají, aby mě oloupily o co nejvíce polibků. Neznám důvody těchto, těžko snesitelných důvodů lásky. Při tom hořekují: „Péťo, my jsme o tebe měly takový strach.“ Vidím, že táta je doma také. Je poměrně v klidu. Následuje mnoho otázek. Konečně se mi daří vysvětlit, kde jsem byl. Máma řve, jako tur: „Já tu krávu zabiju!!“ Hned se obléká, táta ji objímá a volá: „Miluško, prosím tě, neblbni, Miluško, nikam nechoď, Miluško, neblbni, ono se to vysvětlí.“ Maminka se uklidňuje: „Stejně tu píču zabiju.“ Táta si obléká kabát a hlásí: „Musím ještě do práce. Napřed se zastavím ve škole.“ Jsem ve škole, Ontlová se mnou nemluví, dokonce mě ani nevyvolává. Nevšímá si mě a já jsem se situací spokojen. Jirka Landa o přestávce všem hlásí: „Věděl jsem, že je to kráva, ale ne, že tak velká.“ Někdo na něj asi žaloval, protože si ho Ontlová po zvonění vytahuje na chodbu a něco mu tam říká. Nevím, co mu říkala, ale když se Jirka vrací do třídy, jen kroutí hlavou a mává rukou, jako že to nemá cenu. Ve středu k večeru maminka smaží řízky a vaří hodně brambor. Hodně řízků, jako v neděli, ale týden je v prostředku, tak očekávám, nějakou slavnostní událost. Táta je doma, přišla i babička a teta Vilma. Když se mámy ptám, co se děje, tak mě odbývá: „Ale nic.“ Večer někdo zvoní. Dívám se z okna, kdo to je. Vidím rudé vlasy soudružky učitelky Ontlové, nějakou silnější paní a dva táty mých dvou spolužáků Kárníka a Humlové. Oba mají na sobě vojenské důstojnické uniformy. Maminka říká tátovi, že si měl také vzít uniformu, ale táta říká: „Seru na ně. Vždyť jsem doma. A vůbec. Vezmu si tepláky.“ Návštěvníci přicházejí do obývacího pokoje a sedají si k prostřeném stolu. Maminka chce nosit na stůl, ale všichni říkají, že jsou po večeři, že nebudou. Máma říká: „Co s tím budu dělat, takového jídla?“ Dostává odpověď: „To je Váš problém, paní Ledinská.“ Táta se ušklebuje a odchází do kuchyně, kde nandává pro mámu, babičku, tetu a pro mě pořádnou porci brambor a dva voňavé řízky. Sobě si pořádně nandal do hlubokého talíře horu brambor, tři řízky a ještě přináší další řízky v kastrólu, aby se při jídle moc nenaběhal. Pokládá na stůl třílitrový skleněný džbán piva a několik červených limonád. Táta nalévá si pivo, také, mámě, babičce a tetě. Po chvíli se ptá důstojníků. „Chcete taky?“ Přikyvují, tak jim také nalévá skleničku. Té neznámé paní se neptá. Asi proto, že ji také nezná a nikdo mu ji dosud nepředstavil. Návštěvníci nejedí nic a suší hubu. Humlovi a paní, kterou neznám tečou sliny. Asi by si také dali řízek. Je to jejich problém, večeři nemají odmítat. Maminka se nadechuje, asi jim chce opět nabídnout jídlo, ale táta ji pohybem ruky umlčuje. Situace mě baví a táta mě umravňuje: „Nesměj se při jídle, zaskočí ti.“ Kulatá paní se ptá: „Mohla bych dostat sklenku limonády?“ „Ovšem. A Vy jste kdo?“ Soudružka učitelka Ontlová překotně představuje tu neznámou paní: „Pane inženýre, představuji Vám soudružku Páleníkovou z ministerstva školství. Je také psycholožkou pro problémové děti. Přizvali jsme ji, aby nám pomohla vyřešit případ Vašeho problémového syna Petra.“ Táta se dívá na učitelku nechápajícím pohledem, napřed si mohutně přihýbá piva z půllitru, vydloubává kousek masa mezi zuby a říká: „Darebák je to. Je to můj kluk, já si ho už srovnám. Není horší, než ostatní. Jestli je tu někdo problémový, tak jste to Vy, vážená soudružko učitelko. Jak si můžete dovolit z mého syna dělat legraci, ponižovat ho před dětmi, poslat ho, jen tak, do jiné školy? Jste vůbec zdravá?“ Návštěvníci zírají s otevřenými ústy. Cpu se dalším řízkem a začíná mě to bavit. Táta mě zpražuje pohledem. První se vzpamatovává neznámá kulatá paní: „My jsme tady od toho, abychom vyřešili Vašeho problémového syna. Pokud nebudete souhlasit s převýchovou Petra v diagnostickém ůstavu, tak Vám také může být odebrán.“ Tak já můžu být odebranej? Vždyť jsem už byl odebranej. Hned to oznamuji: „Vždyť jsem už byl odebranej a zase jsem byl zpátky přibranej do naší třídy.“ Táta říká: „Petře, mlč!“ Soudružka učitelka Ontlová se na mě dívá, pohledem bez výrazu. Táta pokračuje a při tom ukazovákem bodá učitelku do prsou: „Vidíte, co jste provedla? Já budu řešit Vás. A syna si odeberu sám. Jenže z Vaší třídy. A teď, je pozdě večer, půjdeme spát. Na shledanou, dobrou noc.“ Návštěvníci odcházejí a táta jim jde odemknout branku. Babička s tetou říkají, že už také půjdou, táta je zpět v obýváku a já z ulice slyším, jak se venku hádají, slyším rozčílený hlas učitelky. Táta mi dává pohlavek plný lásky: „To bude dobrý, ty můj darebáku.“ Směje se, až se za břicho popadá. Můj táta Můj táta je těžký kliďas, nic ho jen tak nerozhází. Je to lidský typ Jeana Gabina. Nosí brýle, mluví málo, pomalu, tón jeho hlasu není moc zajímavý. Co řekne, těžce sedí, máma to někdy nevydrží. Prý je velký provokatér. Já si ale myslím, že provokuje jen blbce a voly. Mámu také, ale u žen je to zase něco jiného. Babička o něm říká, že je vysokým důstojníkem. Má hodně kamarádů, s mnoha rodiči mých spolužáků chodil do školy u libockého kostela. Někdy mě bere do hospody U Džbánu na preclík a na limonádu. Kamarády vždy zdraví slovy: „Nazdar mládežníci.“ Má hrozný kecy jako: „Mládežníci, panáka si už nedám, abych zítra, jako správný voják naší lidově-demokratické armády dobře hájil naši vlast a aby se komunisti ze mě neposrali.“ Táta má vůbec takové řeči, zvlášť když ho na ulici zastaví buzerant soudruh Snažný. Je zima, v Praze moc sněhu není. Táta balí kufr, já si také musím balit svůj batoh a vyjíždíme na hory do Špindlerova Mlýna. Jdeme na tramvaj, je brzy ráno. Nebo je noc? Tenký poprašek sněhu sympaticky vrže pod nohama. Jedeme autobusem z autobusového nádraží Florenc. Podřimuji. Vzbouzím se až ve Vrchlabí, tam je sněhu habaděj, ve Špindlerově Mlýně je ho ještě víc. Napřed jdeme do hotelu Hvězda u obloukového mostu přes Labe na guláš. Miluji nezdravá jídla, jako táta. Zdědil jsem to po něm, prý i další věci, tak táta nepochybuje o tom, že jsem jeho a proto nemusím, pro jistotu, zdravit cizí pány. Guláš zapíjíme plzeňským pivem, já jen limonádou. Pak jdeme do kopce, táta táhne po sněhu za sebou kufr a já se po něm opičím s batohem. Zabočujeme kolem hotelu Sněžka, kopec je už méně strmý a ubytováváme se u pana Kuly. Pan Kula vlastní jednopatrový hrázděný dům, asi ho dostal od komunistů, kteří ho ukradli nějakému vyhnanému Němci. Pan ubytovatel s oblibou nosí oblečení barvy dělostřelecké zeleně, nakonec v horách je to velmi praktické. Pan Kula budí respekt, je mi protivný. Radši s ním nezapřádám žádné hovory,trochu se ho bojím. Ale zase nikoho neotravuje, jako soudruh buzerant Snažný od nás z ulice. S tátou se velmi dobře znají, jinak si neumím vysvětlit proč tam, kromě nás bydlí jen samí Němci. Asi mají prachy, ale moc o tom nepřemýšlím. Každý den vyrážíme na tůry. K Davidovým boudám, nebo do údolí Bílého Labe, lanovkou k boudě Na Pláních a dál k Luční boudě. Táta neumí lyžovat, tak chodíme pěšky v běžecké stopě a běžkaři nám nadávají do debilů. Když je těch debilů moc, tak je táta vždy něčím odrovná a to tak, že někteří se s námi radši skamarádí. Tak s tátou debatují, ale když jim je zima a drkotají zuby, tak utečou. Po každé tůře jsme promrzlí a když jdeme bydlet, tak po cestě vždy potkáme ráj. Táta vždy hlásí, Peťo, jdeme do ráje. Jedná se o ubytovací a restaurační provoz podniku RaJ – Restaurace a jídelny. Vždy si dáme večeři, většinou něco bramborem, rybu, nebo řízek, táta pivo, nebo dvě, nebo tři, nebo čtyři, já limonádu. Taťka mi vždy koupí Sachr, nebo nějaký jiný dort. Hovoříme o tom, jak funguje rádio, televize, o vesmíru, o letadlech a o raketách. Při tom v dortech s oblibou hloubím tunely, nebo z nich dělám dortové modely staveb, nebo sochy. Tátu to hrozně rozčiluje, někdy dokonce zařve, ale zase se hned zklidní a chechtá se, co jsem to za umělce. Někdy mám podezření, že tím umělcem myslí něco jiného. Tentokrát jdeme na tůru jiným směrem. Najednou to tam poznávám. Procházíme Horním Polubným, poznávám to tam, byl jsem tam s mámou v létě na chatě Kniha. Pokračujeme dál až k rozhledně Štěpánka. Na zpáteční cestě míjíme zajímavou sněhovou závěj. Ta závěj je tak pěkná, že se s rozhodujeme, že když se táta postaví, tak ho zahrabu do sněhu, až mu bude koukat jenom hlava. Hned se dávám do práce. Zadařilo se. Už je odpoledne a je trochu větší zima. Trochu vlhčí sníh je už zmrzlý a je jako beton. Zjišťuji, že je nad mé síly tátu vyhrabat. Je v pasti. Tátovi je už zima a nadává: „Ty debile, já tě zabiju. Honem někoho sežeň, nebo tady zmrznu.“ Utíkám do Horního Polubného, cestu si pamatuji a není to daleko. Obíhám domky, bouchám na dveře. Všechno je marné. Někdy jsem vyslechnut. Naštěstí potkávám skupinu chlapů, asi jdou do hospody. Říkám jim, co jsme s tátou provedli. Nejdřív mi moc nevěří, smějí se tomu, jako nejlepšímu vtipu, ale když vidí mé zoufalství, rozcházejí se do domovů pro krumpáče a pro lopaty. Vedu je k tátovu ledovému vězení. Táta je už celý modrý, drkotá zuby a nadává: „Počkej, ty dacane, až se z toho dostanu, tak tě seřežu, zabiju tě, ty blbče.“ Vůbec mu nevadí, že jsme na ten skvělý nápad přišli společně. Je to od něj velká nespravedlnost, že mi takhle nadává. Docela se bojím co bude, až z toho vyleze. Ale zase by táty bylo škoda. Mám ho rád a je s ním velká sranda. Chlapi hákují krumpáčema jako galejníci, střídají se v kopání a v odhazování lopatou. Táta pořád nadává, až se chlapi naštvali a řekli mu, aby konečně držel hubu, nebo ho tam nechají. Dřou a z jejich oděvů se kouří potem. Už je docela mráz, táta je modrý a nějak už nemá sílu mluvit. Také radši nic neříkám. Jeden z chlapů odběhl pro sněžný tank, motor běží a táta je už venku a sotva stojí na nohou. Pak jedeme sněžným tankem až do Špindlerova Mlýna. Přijíždíme až za tmy. Tankista hovoří s panem Kulou o tom co jsme provedli. Pan Kula tátu přebírá, říká mu „Lexo“, jako všichni kamarádi, dává mu teploměr a tváří se vážně. Už z něj strach nemám, ale za to mám špatné svědomí. Kula vaří čaj, dává mu prášky a mě instrukce, co mám dělat a jak se mám o tátu starat. Táta už nemá modrou barvu, ještě drkotá zuby v horečce. Chechtá se a nadává mi: „Ty vole jeden, my jsme takoví volové, zadši o tom nikomu neříkej, nebo nás už spolu nikam máma nepustí. Bude to takové naše tajemství.“ Za dva dny je táta v pořádku a po zbytek našeho pobytu na horách se nic zvláštního nestalo. Také zkoušíme lyžovat. Mě to moc nejde, tátovi také ne, ale baví mě pozorovat jeho krkolomé pády. Spatřuji velkou legraci v tom, když se táta zvedá. Už to vypadá, že je na nohách a hned s sebou žuchne. Když jsme dost mokří, jdeme se převléknout a pak do cukrárny, nebo do ráje. Vlastně do RaJe. Mám letní prázdniny a jedeme s tátou na výlet. Ani to tak výlet není. Táta jede na služební cestu po naší západní hranici kontrolovat funkci a schopnost akce spojení a radarového pokrytí státní hranice. Mámě to není po chuti, ale je mi jedenáct let, tak proč bych s ním neměl jet? Před náš dům přijíždí terénní vůz GAZ 69 s plátěnou střechou. Řídí ho tátův kamarád, a zřejmě jeho osobní řidič Franta Dejmek. Vypadá, jako herec Vladimír Menšík, tak je mi hodně sympatický. Táta kvůli němu dostal od mámy mnohokrát vynadáno, nechápu proč. Sedím vzadu na lavici, na korbě jsou nějaké bedny s nějakými přístroji na měření věcí, jakých to nechápu, ale táta mi to ještě vysvětlí. Technicky mě vzdělává, ani si to neuvědomuji. Vlastně mě to dost zajímá a ty různé věci se stávají mým koníčkem. Ale to už dříve. Jsou tam také batohy, objemné spací pytle, větve na táborák, kytara a samopal. Táta panu Dejmkovi říká: „Franto, na co ten krám bereš s sebou? To chceš pořád tahat na rameni?“ Po odmlce říká: „Ale co, můžeme si s tím ulovit nějaké selátko, nebo srnečka.“ Jedeme přes Tábor a směřujeme na České Budějovice. Panu Dejmkovi můžu říkat Franto. Franta říká: „Vždyť jsem byl taky malej.“ Táta si neodpouští poznámku: „Ty jsi malej pořád. Ty vole, to byl zase průser.“ Ptám se: „Jakej průser?“ Táta se po mě úkosem dívá: „Ale nic Péťo.“ A potom, jakoby pro sebe: „No, to ale bylo strašný.“ Dejmek se směje, táta také. Je fakt vedro. Jedeme kolem nějakého rybníka. Franta Dejmek rozhoduje: „Zajdeme se najíst a pak se tady vykoupeme.“ Zastavujeme u nějaké vesnické restaurace. S tátou čekáme u auta, až Dejmek zastrčí samopal pod spací pytle a táta to komentuje: „Franto, na to nemám nervy. Necháme ten krám u bigošů v Budějovicích a na zpáteční cestě si ten kvér vezmeme zpátky. Kdo to má furt tahat?“ Dejmek kývá na souhlas a jdeme jíst. Táta kupuje vuřty, hořčici, pecen chleba, basu piv a červených limonád s patentním uzávěrem. Ještě se stavujeme v krámu pro lano a železný hák. Ptám se, na co to je. Táta odpovídá, že nevíme, kde budeme chladit pití, aby jsme byli připraveni na všechno. Dejmek se směje a říká, že bychom ty basy také mohli spouštět do Lužnice. Konečně jsme u rybníka. Hned se hrneme do vody. Všichni bojujeme, každý s každým a voda stříká na všechny strany. Potom prchám na břeh, protože mě táta s Dejmkem tak zestříkali vodou, že toho mám fakt dost. Ryby z toho musí být řádně zjančené. Pak si jdu ještě zaplavat, plavu rád, s dědou jsem plavání přišel na chuť. Dejmek se směje straší mě: „Dej bacha, ať tě nějaká štika nekousne do prdele.“ Táta s Dejmkem chtějí, abych jim pomohl hledat dřevo na táborák. Už je noc, táborák plápolá, jsme napraní vuřty k prasknutí a střídáme se v nošení piva a limonády z bas ponořených ve vodě u břehu rybníka. Dejmek hraje na kytaru a všichni s gustem zpíváme, že námořníků roj roznášel boj, že se ozvala velká rána, zabili pirátům kapitána, že ho šoupli do moře a pak nad ním nahoře vítězně volali, halekali. Je hvězdnatá noc, líbí se mi to. Po obloze se pomalu sune velká hvězda. Letadlo to není a letí to moc rovně. Ptám se, co to je a táta na to, že je to létající talíř. Dejmek říká: „Neblbni ho. To je družice telekomunikační balón, družice Echo. Touto dobou vždycky přelétává nad naším územím:“ Oheň pomalu dohořívá a táta s Dejmkem natahují celtovou střechu, pokládají na trávník další celty a spací pytle. Jdeme spát. Ráno se probouzím do naprosté tmy. Než se proberu jsem vyděšený, pytel je na mě moc velký a já jsem ve spánku sklouzl až k jeho nohám. Je krásně, ještě je poněkud chladno. Dejmek se obléká do uniformy. Táta to komentuje: „Franto, kašli na to, však se nikdo neposere, když si necháš tu kostkovanou košili.“ Dejmek pohazuje hlavou a říká, že je to vlastně jedno. Jsme v Budějovicích, odevzdáváme do úschovy samopal a další dny jsou nabité návštěvami různých zámků a hrádků a vojenských objektů. Táta s Dejmkem pořád tahají ty kufry s kabely, krokodýlími elektrickými svorkami a s různými měřícími přístroji. Já nosím tašku s nějakými papíry, do kterých táta s Dejmkem pořád zapisují do tabulek nějaká čísla. Už mě to často nebaví, jako ze začátku, tak mě táta vždy nechá u nějakého vojáka. Jsou hodní, protože mi půjčují samopaly a pistole a já si s nimi mohu cvakat. Někdy mě už ani to nebaví, když jsem z toho už vycvakaný. Někdy mi ukáží nějaké dělo, také si s ním někdy mohu kroužit. To ale byl nabitý den. Přespáváme v jakési vesnici v chalupě u nějakého staršího chlapíka. Táta dobře zná, i jeho rodinu. Ráno jedeme do nějakého kláštera, nebo je to zámek? Táta zase připojuje přes elektrikářské svorky přístroje a s Dejmkem zapisují údaje odečtené z přístrojů. Jsme hotovi brzy odpoledne a jedeme do Českého Krumlova. Dejmek parkuje dole pod zámkem. Průvodkyně provádí dav lidí po zámku a má k tomu odborný výklad. Na všech chodbách je úžasné množství starých zbraní, rytířská brnění, ale hlavně mraky loveckých trofejí. Kanci, vlci, jeleni, rysi, draví ptáci. Výklad průvodkyně je obsáhlý a únavný. Opouštíme dav návštěvníků zámku a prohlížíme si co chceme. Žádná průvodkyně nám nebude nic diktovat, kam máme, nebo nemáme jít, jak to táta rozhodl. Jsme v nějakém sále, kde se prý konaly maškarní plesy. Přímo na stěnách jsou namalované postavy šlechticů a dvorních dam, nebo jejich obrazy. Některé postavy na obrazech za námi úkosem obracejí oči, jiné celé hlavy. Baví mě to sledovat. Večer jedeme do kopců. Zastavujeme na nádvoří nějakého malého hrádku. Na nádvoří jsou dva stožáry s anténami a také automobilový přívěs se dvěma radary. Jeden se kývá do stran a druhý nahoru a dolů. Táta na ně ukazuje: „Maminka a tatínek.“ Stoupáme po dřevěném schodišti na starobylou kamennou věž. Nahoře je kolem dokola hradba. Táta ukazuje rukou: „Tam ten les, to už je Bavorsko. Na věži je takový ten dalekohled na dvě oči, který je ohnutý a čumí do nebe. Když se chci podívat na Bavorsko, táta, nebo Dejmek mě musí udělat ze sepnutých prstů stoličku. Jsme dole a jdeme kolem staré kamenné stěny. Najednou za rohem zdi potkáváme vojáka, zrovna si přihýbá z láhve piva. Jak vidí tátu, třeští oči a sápe se po samopalu, opřeném o zeď. Staví se do pozoru, salutuje a chce něco říct. Táta ho umlčuje pohybem ruky: „Máte dost piva, chlapci?“ Ani moc nečeká na odpověď, vytahuje peněženku a vojáčkovi podává bankovku: „Zaběhni dolů do vsi pro basičku, ať máte, kluci jedni, co pít. Já ti to tady zatím ohlídám.“ Večer se díváme na televizi na film, jak Fidel Castro osvobozuje Kubu. Strašný to je, jak kdy Už jsme velcí kluci. Holkám ze třídy rostou prsa, také se zamilovávám. Do Číči, do Jindřišky, nebo do Venuše, která chodí o dvě třídy výš. Tak, různě. Máme třídní učitelku Martu Kroupovou z Kladna. Učí nás matematiku, docela mi ta matika jde. Mám ji rád, je to můj typ a je to správná ženská. Jezdí do školy svým Renaultem R5. Máme ve třídě skvělou partu. Honza Fridrich, Pavel Koban, Ruda Hohoš, Hanka Kodýtková, Jířa Šustrová, když jsem někdy nemocný, nosí mi pomeranče a skáče v pokoji salta. Jde jí to, dělá gymnastiku. První roky na měšťance rádi chodíme do Vokovic k doktorce Veselé pro omluvenky, jako, že nám je špatně a pak místo do školy chodíme do kina Veleslavín, kde hrají filmové týdeníky a filmy non stop. Všechny týdeníky a filmy už známe dokonale, tak hercům na plátně napovídáme a máme z toho srandu. Po druhé hodině jdeme domů odhodit školní tašky a hrajeme fotbal, nebo děláme v Divoké Šárce kraviny. Mám dost starších kamarádů. Pepa Příhoda sbírá všechno možné, jako my všichni. Známky, odznaky, fotky z filmů Karla Maye a jiné blbosti. Pepa toho má hodně, pořád s něčím šmelí a má radost, když někoho při výměně ošidí. Teď má velký žal. Jen chodí a hořekuje: „Jsem na mizině, jsem na mizině.“ Ptám se ho, co se mu stalo. Říká mi: „Jsem na mizině. Našel jsem v Šárce pistoli, ČeZetu, funkční. Tu jsem vyměnil za plachetnici, kterou jsem šel vyzkoušet na rybník. Obrátila se kýlem vzhůru, tak jsem ji vyměnil za dynamo na kolo. No, a to dynamo nejde. Jsem na mizině, jsem na mizině.“ Starší kamarádi mě dost kazí. Zvlášť Pepa, Tshombe a Venda Batěk a Jirka Pavlíček. Všichni ve škole platí za darebáky a moji rodiče se snaží, mě od nich oddělit, ale nedaří se jim to. Zapadl jsem do fotbalové party starších kluků, kteří už studují střední školy, nebo už chodí do práce. Někteří z nich už mají vlastní rodiny. Chodíme v sobotu a v neděli hrát na hřiště Vysoké školy politické. Dostáváme se tam z Hliníku přes střechu jedné garáže. Fotbal se většinu zvrhne ve hru ,bago“, kterou hrajeme s hlídači, kteří nás chtějí donutit k opuštění pozemku Vysoké školy. Po čase, jeden z nás, kterému říkáme Věčný student zařizuje olný přístup. Prý jsme nějaká organizace a na hřiště jsme pouštěni. Někdy si přichází zahrát Sváťa Pluskal. Za Duklu už nehraje, teď trénuje Jablonec. Jednou si přichází zahrát i Ivo Viktor. Věčný student, tedy Pepa Šmíd mě pěkně sere. Já, nebo někdo na něj zvoláme: „Tykadlo!!“ Hned dostává přihrávku do běhu a jeho dlouhé čápovité nohy branku vždy přestřelí a je jedno, jestli střílí z metrové vzdálenosti. Stejně pánu Bohu jen vysklívá okna. Josef vždy schytá mnoho nadávek a hraje se dál. Skamarádili jsme se spolu. To jsem nejedl Školní rozhlas zachrchlal, ředitelka školy dělá foukáním zkoušku mikrofonu: „Důležité hlášení. Žáci, mezi vámi se ocitl jedinec, který z kabinetu učitelů odcizil magnetofonový přístroj Tesla B41. Přístroj, ještě v pátek, minulý týden byl na svém místě, v pondělí však nikoliv. Kdo, ze žáků, k této politováníhodné záležitosti má co říci, nechť se, dobrovolně, dostaví do ředitelny. Pokud se přizná sám viník, bude přihlédnuto k jeho dobrovolnému přiznání. Případ byl předán k vyšetření Sboru národní bezpečnosti. Konec hlásání. Opravuji. Konec hlášení.“ Učitelky výchovně působí ve svých třídách. Podle intenzity a způsobu jejich výchovných výlevů se snadno pozná, jak si, ta která učitelka stojí. Některé učitelky to řeší minimálně. Asi musí, když to dostaly nařízené. Máme hodinu dějipisu.Paní učitelka Kafková, mimo osnovy, poutavě přednáší o historických souvislostech třicetieté války. Náhle se otevírají dveře a vchází soudružka učitelka Doberská. Ani pořádně nevím co učí. Radši to snad ani vědět nechci, při setkání s ní není o co stát. Pro své podrazy k dětem je značně nepopulární osobou. Za ní jde žák, snaživými učitelkami pasovaný na největšího darebáka školy Mirek Jurčan. Má mírně znuděný výraz, srachu ani stopy. Měl by mít strach, když je obviněn z krádeže magneťáku. Pro učitelský sbor je to vlastně hotovou věcí.Soudružka učitelka Doberská Jurčana dramaticky uvádí slovy: „Dobře se na něj podívejte děti. To je on, ten darebák a škůdce naší společnosti.“ Doberská se otáčí se do třídy: „To je ten kriminálník, který ze školního kabinetu ukradl magnetofonový přístroj. Jen se na něj děti dobře podívejte. Jurčane, ty, a tobě podobní se jednou dostanete do kárného tábora.“ Pak Jurčana bere do další třídy. Všude ho ukazuje, jako výstavní opici. Nakonec se zjišťuje, že magnetofonový přístroj ukradl školníkův syn Kocek. Rozhoduje se, co půjdeme po škole dělat Jestli do učení, nebo na nějakou školu. Je přestávka a na chodbě potkává Staváka, neboli Jirku Landu. Bavíme se a právě přichází jeho nejlepší kamarád Mirek Líhal. Znají se celý život, od narození. Znají se tak dobře a tak dlouho. Když oba kluci byli ještě v kočárku a mámy je venčili na Palouku, tak se s gustem mlátili po hlavě chrastítkama, hlava nehlava. Teď Mirek přichází, bere si Jirku stranou, něco důležitého mu chce říct. Zřejmě se jedná se o nějakou intimní záležitost. Vždyť jsou nejlepší kamarády. Ale špicuji uši, jsem zvědavý a slyším věci, které slyšet nemám: „Hele, Jirko, víš, ….. . Já už s tebou dál nemůžu kamarádit. Víš, já půjdu na dopravní průmyslovku a ty se budeš učit jenom tesařem. Já na to naše kamarádství už nebudu mít čas, poněvadž se budu muset učit.“ Ty vole, to jsem fakt ještě nežral. Stojím tam, jako debil, co na sebe nechal zvrhnout kýbl studené vody. Koukám, jako idiot. To také může být? Když se vzpamatovávám, Mirek Líhal tam už není. Jen Jirka stojí a jeho očí jsou vytřeštěné, nevěřící, smutné, lhostejné, všechno dohromady. Říkám Jirkovi: „Pojď.“ Nic neříká, neví, co by řekl, nepatrně mává rukou a jde, jako robot. To si bude Jirka pamatovat až do smrti. Já také. Konec komunistky Už jsem v osmé třídě. Už jsme vlastně skoro dospělí a už neděláme takové voloviny, jako dřív. Moje máma se dostala do průšvihu. Ani bych o tom nevěděl, vše mi řekla paní Voců, která bydlí v bytě, hned vedle Baťkových: „Tak tvoje matka byla nakoupit v samoobsluze. Strkal tam do ní nějaký policajt, Petře, ta mu ale dala.“ Pak pokračuje ve vyprávění, jak se vše seběhlo. Vše se stalo asi takto: Máma má potraviny již nakoupené a stojí ve frontě u pokladny. Už má zaplaceno a dívá se na účtenku: „Paní pokladní, Vy jste mi napočítala o patnáct haléřů víc.“ „Ukažte, …....... paní Ledinská, máte to správně.“ „To není pravda, podívejte se, přece nejsem blbá.“ „Paní Ledinská, nezdržujte a přepočítejte si to doma. Nejste tady jediná.“ „Co mi tu povídáte, na Vaše vyprávěnky nejsem zvědavá. Vraťte mi peníze, o které jste mě okradla. Vy kradete pořád, už toho mám dost.“ „Paní Ledinská, odejděte, nebo na Vás zavolám příslušníka.“ „Vy na mě chcete zavolat příslušníka?“ Máma se obrací ke zbytku fronty: „Taková svině jedna.“ Paní pokladní se rozhlíží po krámě a zrovna vidí policajta, jak si vybírá jogurt: „Soudruhu příslušníku, vyveďte prosím Vás paní Ledinskou ven. Dělá tady výtržnosti.“ Teď toho má máma opravdu dost: „Vy krávo zdrápaná, co si to dovolujete, Vy, Vy,“, nenachází slova, „to kradete pořád a lidé jsou tak blbí a nechají si to líbit.“ Příslušník, je to ještě mladík, přichází k pokladně, bere ji za loket a druhou rukou ji postrkuje: „Soudružko, pokračujte, pokračujte …....... .“ „Ty frocku jeden, ještě jednou na mě sáhneš a takovou ti ji ubalím, až lehneš.“ Příslušník si nedává říct. Tak se máma vymaňuje ze sevření, dělá krok dozadu, aby měl rozběh. Napřahuje se a otevřenou dlaní mu dává facku přes celou hubu. To byla strašná facka, však je máma fyzicky zdatná. Její táta, drsný děda z vesnice, ji nikdy moc nešetřil. Moje máma není žádnou princeznou na hrášku a nikdo si na ni nepřijde. Natož nějaký policajt a soudruh k tomu. Příslušník padá na zem a máma ze samoobsluhy odchází středem. Po setkání s paní Voců se ptám mámy, co se vlastně stalo. „Ale nic, o to se nestarej. Až po několika letech mi maminka vypráví o skolení příslušníka a o tom, jakou to mělo dohru: „Petře, to byla taková psina, pak mě zavolali na Uliční výbor. Teď ti mě kárali, že prej, soudružko, to nemůžete dělat, vždyť je to příslušník. A že prý mi dají stranickou důtku. Tak jsem vytáhla legitimaci KSČ, hodila jsem jim ji pod nohy, flusla jsem na ni a řekla jsem jim, že stojej za hovno, že to jsou čuráci a že si na komunisty jenom hrajou a že kdyby z toho nic neměli a neměli strach, že by tam nebyli vůbec. Taky jsem jim řekla, že by klidně byli i u fašistů, že je dobře znám.“ Máma se směje, až se za břicho popadá. „No Petře, pak mi poslali, že prý jsem vyloučena ze strany.“ Máma to slovo vyloučena slabikuje s výrazným akcentem a s vyšší hlasovou frekvencí. Pokračuje: „Přišla mi obsílka k soudu, ani jsem tam nešla. Vysrala jsem se na ně. Tak mi rozsudek poslali poštou.“ Máma se zase směje a očí jí září. „A co v tom rozsudku bylo?“ Ptám se. „Ále, dostala jsem jeden rok těžkého žaláře s podmínkou na dva roky.“ Zase se směje, pak mi vypráví, že ty kursy ruštiny, které Uliční výbor KSČ pořádal, stejně za nic nestály. Říká: „Tolik jsem jim věřila. Co jsem u nich vůbec dělala? Taková banda. To víš, byla jsem blbá.“ Máma komunistům už nemůže přijít na jméno. Táta je důstojníkem Československé lidové armády, už to dotáhl na podplukovníka. Nezdá se mi, že by tato událost s mámou měla na něho nějaký sankční vliv. Ale už ho nepovýšili. Táta dál pracuje ve Vojenském výzkumném ústavu. Je spojař a dělá všechno, co souvisí s elektromagnetickými vlnami: vysílačky, radiorelé, radary, odpovídače vlastní – cizí a já nevím, co ještě. Moc o své práci nemluví. Uvažuji, že asi dost umí, když se ho po máminých výstupech nechtějí komunisté zbavit. S odstupem let se mi to potvrzuje. Pražské jaro Je prosinec roku 1967. Sousedka paní Hníková pravidelně diskutuje s mojí mámou, co bude, ti komunisti mají takovou ostudu, president Novotný snad bude muset odstoupit, to se mu líbit nebude, ale ten Dubček to snad dá dohromady, snad komunistickou stranu zachrání, ale bude to těžké, když se provalilo tolik sviňáren. VÍC JSEM JEŠTĚ NENAPSAL. MÁM POKRAČOVAT? :)
Posted on: Sat, 31 Aug 2013 16:27:57 +0000
Trending Topics
Recently Viewed Topics
© 2015