Arabský svět čeká těžká doba hledání vlastního pohledu na svět Druhé desetiletí dvacátého prvního století bude v arabské politice, a co je důležitější, v arabských společnostech, obdobím velkých změn. Mladí Arabové budou ve víru postupného úpadku starého uspořádání a velmi pravděpodobného neúspěchu islamizace hledat svůj vlastní pohled na věc. V některých arabských zemích půjde vše hladce, v jiných se to neobejde bez krveprolití a ve většině z nich bude celý proces prodloužen občasným napětím. Tarek Osman egyptský akademik Čtěte více o: Egypt | islamisté | Forum 2000 Bez ohledu na vzbouření egyptské veřejnosti a armády proti islamizaci politiky v minulých měsících byla pravděpodobnost vzniku islámského státu v arabském světě vždy mizivá. Za posledních 1352 let, od smrti Imáma Aliho (bratrance proroka Mohameda a čtvrtého "Pravého Chalífy") v arabském světě nevznikl ani jeden islamistický stát. Žádný neměl legislativu založenou pouze na islámském právu, ani nikde nepanoval vládce zvolený na teologickém základě. Všechny státy byly jednoznančně založeny na národnostních, kmenových nebo rodinných základech a islám hrál jen roli zastřešujícího rámce. FORUM 2000 Společnosti v přerodu - takové je téma letošního ročníku konference Forum 2000, která se uskuteční ve dnech 15.-17. září. Ve speciálu na názorových stránkách HNDialog najdete v průběhu srpna a září texty některých jejích účastníků - významných světových myslitelů, politiků, ekonomů či duchovních. Speciál najdete ZDE Není zde prostor pro analýzu každého arabského (natožpak perského či tureckého) státu za posledních třináct století. Ale bude dobré rozebrat si vládnoucí struktury těch největších a nejdůležitějších z nich. Dynastie Umajjovců, první která vládla islámskému světu po smrti Aliho, zakotvila svoji moc na rodinném dědičném systému, který byl zaveden po bojích se stoupenci potomka proroka Mohameda. Podrobili si severní Afriku, Andalusii a Írán, přičemž islám se tehdy dostal až na jih dnešního Ruska. Umajjovci si svou legitimitu - která nikdy nebyla plně ustavena – zajišťovali štědrostí vůči náboženské obci, nejdříve v Al-Hejázu, kolébce islámu, a později v dalších centrech vzdělanosti v Levantě. Umajjovci své klanové vůdce nikdy neprohlašovali za pravé duchovní vůdce islámského národa – tato pozice bývala vyhrazena ctihodným mudrcům z Mekky a Mediny (později také z Damašku). Byli to jednoduše vládci rostoucího impéria, které neslo jejich jméno. Nebyla náhoda, že jejich dvory byly organizovány po vzoru těch východořímských v Konstantinopoli. Mnohdy, když byla svrchovanost jejich klanu zpochybněna těmi, kdo měli zřejmé právo stát se pravými ochránci učení proroka Mohameda, bylo reakcí Umajjovců válečné tažení. V jednom případě jejich armády dokonce vypálily Kabbu, nejposvátnější islámský chrám v Mekce. Za posledních třináct století od Umajjovců okopírovala strategii vládnutí řad dynastií na Středním východě. Prvním krokem je uchopení moci vojenskou silou. Druhým rozšíření zprávy, že stát je islámský, načež následuje zajištění veřejné podpory a poslušnosti - ne nutně souhlasu – ze strany nectihodnějších a nejslavnějších islámských učenců té doby. Poté lze vládnout podle libosti a bez ohledu islámské právo, zvyklosti nebo identitu. Na islám se příležitostně odvolávali ti, kdo chtěli podepřít svou legitimitu, případně získat podporu pro vojenský konflikt s aktuálně vládnoucí dynastií. Abbásovci, potomci strýce proroka Mohameda, si, v rozsáhlé tajné operaci, která trvala více než dvě destiletí a ve které si vybudovali armádu následovníků (jejichž většinu tvořili Peršané), vzali za svůj slogan myšlenku „pouze Imám z domu Mohamedova“. Ještě před otevřeným napadením a rozdrcením Umajjovců vyvinuli v oblasti dnešního Iráku, Íránu a východního Středomoří důmyslný systém dotací a distribuce peněz. O 250 let později, zhruba v 10. století, se ozvali Fátimovci, kteří svůj původ odvozovali od Fátimy, dcery proroka Mohameda, aby si podmanili oblast dnešního Tuniska. Později porazili vládu Abbásovců v Egyptě, dobyli celou zemi a ustanovili Káhiru novým hlavním městem. Podobně upevnili svoji pozici vládců islámského světa Osmané v 16. století, když dobyli Levantu, Egypt (domov nejúctyhodnějšího sunnitského centra vzdělanosti Al-Azharu) a po převzetí kontroly nad Al-Hejázem se ujali funkce ochránců islámských posvátných chrámů. Schémá řízení však ve všech těchto příkladech zůstavá totožné. Žádný z těchto rozličných panovníků, včetně těch, kiteří byli potomky Proroka samotného, se nikdy neprohlašoval za teologickou autoritu muslimského světa. Tato úloha zůstávala učencům v centrech islámské vzdělanosti, jejichž odtrženost i geografická vzdálenost od politických hlavních měst dále narůstala. DLOUHÉ ČTENÍ Další nadčasové texty světových i českých autorů najdete v sekci Dlouhé čtení Zmíněný formát se udržel až do současnosti. Stát, jejž ustanovil Mohamed Ali Paša v první polovině devatenáctého století v Egyptě, se stal vzorem pro takřka všechny arabské státy vzniklé v druhé polovině devatenáctého a v prvních desetiletích dvacátého století. Následníci Mohameda Aliho v Egyptě až do státního převratu v roce 1952, znamenajícího konec monarchie, udržovali „islámský duch“; zajistili si vřelé vztahy s vlivnou muslimskou univerzitou Al-Azhar, kterou zároveň kontrolovali. Veškeré ekonomické, legislativní, právní, sociální, vzdělávací a politické systémy, které vytvořili, byly vždy importovány z Evropy. Totožné schéma přetrvalo dokonce i v arabských státech, jejichž vládnoucí rodiny stavěly svou legitimitu na náboženských základech; příkladem budiž dynastie Hášimovců v Jordánsku či Alaouitů v Maroku (obě jsou potomky imáma Aliho). S liberálním obdobím, které v arabských státech trvalo od konce devatenáctého do poloviny dvacátého století, přišly progresivní politické i sociální změny, a ty představovaly pro arabské náboženské instituce nezanedbatelnou hrozbu. Nešlo jen o to, že sekulární školství, západní společenské normy (například sdílení veřejných prostor muži i ženami) a nová kulturní orientace arabských společností na začátku dvacátého století (směrem k Paříži, Londýnu a Vídni) oslabila hluboce zakořeněný společenský vliv náboženských institucí; podstatnější bylo, že tyto změny byly vnímány – nejen náboženskou obcí, ale i jinými segmenty společnosti – jako svého druhu napadení jednotící islámské identity dotyčných společností. Některé čelní osobnosti zatoužily po intelektuální debatě, v níž by byly zastoupeny, použijeme-li slova velkého egyptského učence z počátku dvacátého století Mohammeda Abdoua, „jak moderní myšlenkové proudy, tak i dědictví a učení náboženství racionality“. Jiní to ovšem vnímali jako konfrontaci bránící pokroku: potřebu bránit islám před západem a „jeho přisluhovači“. Těmito přisluhovači měli být arabští a muslimští liberálové, hlavní hybatelé pokroku, který v té době nastával v arabském školství, literatuře, překladatelství, divadelnictví, hudbě a později kinematografii. Postupně vykrytalizovaly dva rozdílné vize. První se opírala o kulturní pokrok, dosažený v arabském liberálním období, a odvolávala se na arabskou či středomořskou identitu společností obývajících dotyčnou oblast. Někteří z intelektuálů tohoto proudu přitom zcela ignorovali hluboce zakořeněný vliv, který islám ve zmíněných společnostech měl. V důsledku toho se objevily vysoce sekulární filozofické proudy, které (především ve třicátých a čtyřicátých letech) si užily svou chvíli slávy, ale brzy z ní ustoupily. Jako nadčasové se oproti tomu ukázaly vize těch z předních intelektuálů, kteří se snažili sloučit islámskou tradici s moderním myšlením. Ti kladli důraz na postavení islámu coby všeobecného zastřešujícího rámce arabských společností. Ve svém politickém, ekonomickém či kulturním snažení však směřovali k budování nových arabských států, jež v té době vznikaly. Výsledkem byla egyptská ústava z roku 1923 (stala se vzorem pro mnoho ústav v různých arabských státech), přijetí konceptu konstituční monarchie (nejdříve v Egyptě, později v menší míře v Sýrii, Iráku a krátce i v Libyi), a počátek průhledného rozdělení moci mezi různými autoritami (panovníkem, parlamentem, justicí a vlivnými centry politicko-ekonomické moci). Podpora náboženské obce, tedy základní pilíř tradičního schématu vládnutí, postupně ztrácela na významu. Tento trend byl dále posílen arabským nacionalismem. Bouře, rozpoutaná Gamálem Abd an-Násirem mezi polovinou padesátých a koncem šedesátých let v arabském světě, která vydržela ještě přibližně deset let od jeho smrti v roce 1970, byla přísně sekulární, třebaže nezávislost státních institucí tu musela ustoupit kultu osobnosti. Arabský nacionalismus, přinejmeším v prvních dvaceti letech své existence, vnesl do arabské politiky nový prvek: střední a nižší střední vrstvy podporující nepokrytě sekulární vládnoucí ideologii –ideologii, kterou zde nedosadila evropská elita, ale podporovaly ji masy. Potenciál, rychlý nástup a neobyčjený úspěch arabského nacionalismu v padesátých a šedesátých letech tak ještě zvýšil nevoli uvnitř náboženské obce napříč arabským světem a různých hnutí, jež vznikla na začátku dvacátého století ve snaze „bránit víru“, zejména Muslimského bratrstva. Během posledních 130 ti let, od osmdesátých let devatenáctého století, kdy se objevily arabské státy, až do „arabského jara“ se islámskému hnutí nepodařilo pozdržet nástup sekularizace byť jen na chvíli . Z vzestupu islamismu v severní Africe a jeho dominantního vlivu ve východním Středomoří (Hamás v Palestině, Hizbaláh v Libanonu, rozličné islamistické skupiny v syrské opozici) během několika posledních let bychom mohli soudit, že některé z arabskýsch států čeká postupná islamizace. Ta může nabýt mnoha podob, ale nejvýrazněji se projevují dvě z nich. První spočívá ve snaze různých islamistických skupin islamizovat státní instituce: zdůraznit islámskou podstatu společnosti v nových státních ústavách, sjednotit trestní zákoník s islámským právem, zavést nábožensky podmíněná omezení svobody projevu a výrazně zvýšit vliv islámských center politcko-ekonomické moci. Druhá forma, prosazovaná některými asertivními salafistickými skupinami, si klade za cíl islamizovat „společnost“, o níž se tyto skupiny domnívají, že sešla z „pravé muslimské cesty“. Tyto formy islamizace – a přirozeně i rychlý nárust moci islamistických skupin – těžce zasáhly mnoho arabských liberálů. Ti jsou obvykle nejednotní, bez vůdčích osobností, a mají jen velmi chatrné vazby na masy zosobňované nižší střední třídou a chudinou. Výsledkem je nervozita, vzrůstající nevole, odstup, stále násilnější sociální konfrontace a někdy i rezignace: v severní Africe a východním Středomoří v řadách vdělaných lidí, schopných najít zaměstnání v zahraničí, alarmujícím způsobem roste počet emigrantů; mnozí z nejpřednějších a nejchytřejších lidí volí odchod. Tato islamizace však neuspěje. Za prvé, navzdory zbožnosti drtivé většiny muslimských Arabů, kteří tvoří v daném regionu vládnoucí většinu, snahy o islamizaci u každého státu již z podstaty ohrožují jeho národní identitu. Islamizace navzdory chytré rétorice znamená, že určitý vybraný prvek egypťanství, tunisanství nebo například syřanství převládne nad jinými, které tyto zakořeněné identity rovněž formovaly. To je zvlášť podstatné ve státech s dlouhou tradicí, jejichž hranice, společenské složení a především identita byly vytvářeny v průběhu dlouhých a pestrých staletí. A čím dále postoupí islamistická hnutí ve své snaze vynutit si svůj světonázor a společenské hodnoty, tím silněji tuto národní identitu podráždí, a tím větší nepokoj – a nepřátelství – vyvolá u střední vrstvy. Za druhé, tyto sanhy o islamizaci nastávají ve chvíli, kdy téměř všechny dotyčné společnosti procházejí obtížnou – a pro mnoho sociálních tříd bolestnou – ekonomickou transformací. A z ní není cesta zpět. Vládnoucí islámští činitelé budou nuceni řešit zásadní strukturální výzvy, jež zděděné ekonomiky nevyhnutelně skýtají. Něktěří si mohou koupit čas a odložit klíčové reformy prostřednictvím zahraničních grantů (za něž ovšem platí politickou cenu). Dříve nebo později se však obtížným sociálně-ekonomickým rozhodnutím, nutným pro zmíněné strukturální reformy, nevyhnou. A vina za rezultující bolestivé dopady bude připsána vládnoucím islamistům. Někteří z voličů, kteří jim dali mandát, se velmi rychle začnou poohlížet po jiných alternativách. Za třetí, proti snaze o islamizaci bude hrát rovněž demografie. Z 340 milionů obyvatel současného arabského světa je jich téměř 200 mladších třiceti let. Tato generace v důsledku mnoha selhání svých předchůdců denně čelí nesčíselnému množství sociálně-ekonomických problémů. V jejích řadách se již napevno usídlila kultura protestu a odmítavosti a mladí lidé indoktrinaci odmítnou – byť by přicházela ve jménu víry. Narůstající počet mladých Arabů, zejména v kulturně pestrých centrech arabského světa (Káhira, Tunis, Bejrút, Damašek, Casablanca, Kuvajt, Manáma) se postará o pluralitu – ať už půjde o názory na fungování společnosti, politické pozice, přístup k ekonomickým otázkám nebo sociální identitu a základní východisko pohledu. A nakonec, různé oblasti tohoto projektu islamizace podkopou i jeho samotní architekti a manažeři. Vedení nejvlivnějších islamistických skupin má nepřeberné zkušenosti v oblasti vývoje a řízení různých služeb a charitativní infrastruktury, provozováním ilegální politické sítě, sháněním finančních prostředků a volební kampaní, zejména ve vnitrozemí a ve venkovské oblasti. Zcela jim ovšem chybí zkušenosti se závažnými politicko-ekonomickými výzvami nebo vytvářením velkolepých společensko-politických vizí. Nedostatek zkušeností tak bude znamenat nekompetentnost. Než se ovšem tyto faktory projeví, chvíli to potrvá. Druhé desetiletí dvacátého prvního století tak bude v arabské politice, a co je důležitější, v arabských společnostech obdobím velkých změn. Mladí Arabové budou ve víru postupného úpadku starého uspořádání a velmi pravděpodobného neúspěchu islamizace hledat svůj vlastní pohled na věc. V některých arabských zemích půjde vše hladce, v jiných se to neobejde bez krveprolití a ve většině z nich bude celý proces prodloužen občasným napětím. Výsledkem bude pluralita – záplava rozdílných a soupeřících společenských vizí. V mnoha případech budeme pozorovat zajímavou směsici rozličných ideologií (arabismu, mediteranismu, islamismu a dalších). Avšak tak jako nebyly arabské státy založeny čistě na islámu během posledních třinácti století, nebou islámské ani v dohledné budoucnosti. Tarek Osman se zabývá politickou ekonomií, jeho texty publikují přední světová média. Je autorem mezinárodního bestselleru Egypt on the Brink.
Posted on: Sat, 21 Sep 2013 03:28:56 +0000
Trending Topics
Recently Viewed Topics
© 2015