Baradej zaštítí pučistickou vládu v Egyptě TEREZA SPENCEROVÁ Dnes dál hlavně o Egyptě, kde je stále jasnější, že Egypťané vývoj neřídí, o reakcích v regionu a také trochu o Sýrii… V pátek jsem tu předestřela tezi, podle níž byl vojenský převrat v Egyptě veden finančními zájmy armády (na úkor Muslimského bratrstva) a geostrategickými zájmy Saúdské Arábie (na úkor Kataru) a že Spojené státy o všem dopředu věděly, respektive nemohly nevědět. A tento obrázek se opravdu začal skládat. Ve dnech těsně před svržením vlády prezidenta Mursího byl s vrchním velitelem egyptské armády generálem Sísím v telefonickém kontaktu americký ministr obrany Chuck Hagel (a náčelník sboru náčelníků štábů generál Martin Dempsey si pravidelně volal s náčelníkem egyptského generálního štábu generálem Sidkím Subhím). „Výkladní tvář“ převratu (pro západní diváky) Muhammad Baradej mezitím nutnost svržení Mursího vlády dopředu vysvětloval ministrovi zahraničí USA Johnu Kerrymu a šéfce diplomacie EU Catherine Ashtonové. Generál Sísí rovněž už stihl ujistit saúdského krále Abdalláha, že situace v Egyptě je „stabilní“. Abdalláh byl přitom „kupodivu“ jedním z prvních, kdo pogratuloval novopečenému „prozatímnímu prezidentovi“ Adlímu Mansúrovi, který 12 let působil v saúdských službách, k funkci. A k „historickému výdobytku“ Egyptu už gratulovala i Saúdy ovládaná Liga arabských států… Šéf ligy, Egypťan Nabíl Arabí, je dokonce odhodlán jezdit po světě a vysvětlovat, že vojenský puč není pučem, protože je to „lidová revoluce“: „Všichni musejí pochopit výjimečné okolnosti, jimiž Egypt prochází.“ Zkrátka, v Egyptě se zase jednou odehrála taková ryze egyptská revoluce. Egyptská armáda mezitím napomíná všechny politické frakce, aby se vystříhaly útoků na politické činitele, protože existuje riziko, že by země po puči „upadla do nekonečného kruhu odplat“. To ale vojákům nebrání, aby nepokračovali v zatýkání předáků Muslimského bratrstva a některých jiných islamistických organizací. Zatím jako poslední byl zatčen někdejší radikální saláfistický prezidentský kandidát Házim Saláh abú Ismaíl. Zatím jich ve vězení v Káhiře (bez jakéhokoli obvinění) skončilo na dvě stě. Obamova administrativa do toho opakovaně vyzývá k návratu k „demokracii“, jako kdyby ji převrat kdovíjak zaskočil, nicméně celkově ambivalentní reakce Washingtonu jasně ukazuje, že vše běží tak, jak ve skutečnosti běžet mělo. Nicméně, když už jsem sdělila svůj názor na důvody, které vedly k puči, nabídnu ještě názor jednoho z Mursího poradců, podle něhož byla spouštěčem prezidentova snaha očistit zbytky státní správy od Mubarakových pohrobků. Mursí prý mimo jiné chtěl v dohledné době 6000 soudců starších 60 let nahradit mladými kádry, pak chtěl poslat do výslužby 5000 armádních důstojníků od plukovníka výš a na jejich místo vzít 15 tisíc nezaměstnaných důstojníků. Mezitím se objevují i tvrzení, že puč si Mursí přivodil tím, že měl v plánu zbavit funkce přímo generála Sísího. Takové plány se „mubarakovým pohrobkům“ ani vyšším armádním důstojníkům samozřejmě líbit nemohly, nicméně rebelskému hnutí Tamarud, které posbíralo 22 milionů podpisů za Mursího demisi, se zase nelíbilo, že Mursí staré kádry měnil za prověřené kádry, jejichž jedinou kvalifikací je členství v Muslimském bratrstvu, čímž de facto posiloval islamizaci státní správy, aniž by nějak zvyšoval její funkčnost. Takové horečné a krátkozraké upevňování moci lze sice na jedné straně pochopit – Muslimské bratrstvo se za 80 let od svého vzniku poprvé dostalo k vládě a chtělo toho využít co nejvíc. Nicméně spolu s neschopností řešit ekonomické problémy, které tíhly stát ke dnu a snižovaly výnosy armádního průmyslu, bratrstvo vlastně jen prokázalo, s jakou bravurou se umí střílet do vlastní nohy, a někdy, ruku na srdce, rovnou i do hlavy. Muslimské bratrstvo tak dostalo pouhý (celý?) rok na to, aby se historicky znemožnilo (a zůstává otázkou, jak moc mu kdo z venku k prokázání neschopnosti pomohl), a pokud armáda dovede Egypt do devíti měsíců k předčasným volbám (a zatím nic nenapovídá tomu, že by se tak stát nemělo), Muslimské bratrstvo asi bude mít byrokratický problém. Už totiž byly podniknuty první kroky k jeho oficiálnímu rozpuštění. Nejspíš důležitější ale je to, že se puč v Egyptě stal lekcí pro další islamistické organizace v regionu, jimž už nyní asi bude zase o něco zřejmější, že „demokracie“ není určena pro ně, neboť o tom, zda se budou moci účastnit vlády, bude vždy rozhodovat armáda. A v regionu, kde mají ozbrojené síly bohaté zkušenosti s potlačováním islamistických skupin, by na islamisty u bezbřehé moci nyní vsadil málokdo. Z krátkodobého hlediska to může situaci v zemi řešit, z dlouhodobého je ale snaha vytlačit z politického prostoru značnou část obyvatel jen cestou k masovému násilí. V každém případě je to ale už dnes ukázková lekce z antidemokracie, kterou nemůže zastřít ani případný nástup Baradeje do čela prozatímní vlády, což ještě v pátek odmítal. Stoupenci Muslimského bratrstva v každém případě cítí křivdu, ne-li rovnou blížící se vládu pekelných bezbožníků, a tak se noc na sobotu nesla v duchu četných krvavých střetů na řadě míst země. Ztrát na životech začíná přibývat, jen za uplynulých 24 hodin je hlášeno 36 mrtvých a stovky zraněných, nicméně nechci, aby to vyznělo, že na vině je jen msta islamistů řádících v ulicích. Například v Zagazigu v provincii Šarkíja naopak protimursíovští demonstranti uspořádali hon na stoupence bratrstva a některé z nich v zásadě lynčovali. A reakce regionu? Šéf tuniské vládní islamistické strany An Nahda Rašíd Ghanúší vylučuje, že by podobný puč mohl proběhnout i v jeho zemi, přičemž v souvislosti s Egyptem mluví o „naprosto nepřijatelném puči proti legitimitě“. Jordánské Muslimské bratrstvo zase kritizuje USA, že byly od počátku proti egyptskému MB a „nedaly mu šanci“ vládnout. Turecká vláda premiéra Recepa Erdogana má kvůli svým islamizačním tendencím starostí s masovými protesty víc než dost, a tak není divu, že ministr zahraničí Ahmet Davutoglu prohlásil: „Svržení vlády, která k moci přišla demokratickými volbami, metodami, které nejsou legální – a co hůř, vojenským převratem – je nepřijatelné, ať už jsou příčiny jakékoli.“ Palestinci jsou v názoru na vývoj v Egyptě tradičně rozpolceni – šéf palestinské samosprávy Mahmúd Abbás puč vítá, (Katarem koupený) Hamas v Mursím pro změnu ztrácí potenciálně mocného spojence, a tak raději jen mlčí. Mimochodem, somálské islamistické milice Al Šaháab ze situace v Egyptě usoudily, že demokracie prostě nefunguje a že snaha o uspořádání voleb je z jejich pohledu tedy jen zaručeným krokem k prohře, protože i kdyby vyhráli, beztak je někdo sesadí. Nejzajímavější je ovšem otázka, jaký bude dopad vojenského puče v Egyptě na situaci v Sýrii. Bašár Asad se už ve středu vyjádřil, že situace v Egyptě značí „konec politického islámu“, nicméně ironií (nebo naopak skvělým vyjádřením západní politiky na Blízkém východě) je, že zatímco USA nechaly Muslimské bratrstvo v Egyptě padnout a jeho lídry pronásledovat, v Sýrii islamisty podporují dál. Nicméně, Mursí v půli června oficiálně vyzval mladé Egypťany, aby si vyrazili zadžihádovat do Sýrie, a jeho pád nyní pravděpodobně vnese do řad opozice v Sýrii ještě větší chaos, než jaký mezi nimi panoval dosud. Exilová Syrská národní rada si už pár měsíců není s to vybrat svého lídra a nyní vypadá bezradněji, než kdy jindy, protože jí dominovalo syrské Muslimské bratrstvo, které se ale po ztrátě káhirských mentorů ocitá v pozici sirotků. (Aktuální dodatek na poslední chvíli: Dalším, už několikátým šéfem, byl nakonec zvolen Ahmad Assí Džarbá, Saúdy placený představitel klanů z východosyrské provincie Hasaka, přičemž porazil Katarem placeného (náhoda?) kandidáta...) Události v samotné Sýrii vezmu už jen stručně: tady je výše zmíněné Asadovo interview, aktuálně se ostře bojuje o Homs, vládní stíhačky bombardují pozice rebelů v okolí Damašku, v Rakká, které ovládají islamističtí rebelové, místním dochází s novými pány trpělivost, BBC klesla zase o něco níž a udělala rozhovor s rebelem-kanibalem, z něhož se pokusila udělat oběť Asadova režimu a války (kterou určitě v dětství zneužíval otec a matka byla na drogách, protože by jinak přece lidské vnitřnosti ve jménu západní demokracie nejedl), vládní jednotky osvobodily damašské předměstí Džóbar, kde islamističtí rebelové v půli dubna zničili dva tisíce let starou synagogu, a tady je video, jaké z místa nabízí státní televize (s anglickými titulky): Záblesk zdravého rozumu se mezitím objevil v Londýně, kde šéf protiteroristických operací Charles Farr objevil očividné, tedy že masivní podpora rebelům v Sýrii má jeden zásadní negativní dopad: přivádí obrovský počet bojovníků Al Kajdy veleblízko k Evropě, protože už jen Turecko, jejich nástupiště k bojům v Sýrii, vlastně v Evropě je. Zvláštní je ovšem Farrův předpoklad, že až tolik se zase bát nemusíme, protože bojovníků přímo napojených na Al Kajdu prý není až zas tolik a že zahraniční džihádisté v Sýrii bojují, aby pomohli Západu a že nejsou napojení přímo na Al Kajdu, ale na Frontu al Nusrá, která Kajdě sice oficiálně podléhá, ale je v Sýrii efektivnější… Loučím se s pozdravem „Svatá prostoto!“
Posted on: Tue, 09 Jul 2013 00:02:13 +0000
Trending Topics
Recently Viewed Topics
© 2015