Civilizace a kultura (Koreferát na francouzsko-českém semináři společenských věd) (převzato z webu jansokol.cz/cs/n-v-civilizace.php) Vyslechli jsme pozoruhodný příběh o tom, jak se francouzsko-německá napětí, národní nechuti a šovinismy mohly nakonec soustředit do dvou pojmů, které pak plnily funkci bojových hesel. V takové situaci se pak každý člověk musí přihlásit k jednomu z nich, přiznat barvu a postavit se na správnou stranu barikády. Buď anebo. Otázka, co který z oněch pojmů asi znamená, se pak musí jevit s obou stran téměř jako vlastizrada. To je příběh jistě varovný, naštěstí však je dnes doufejme minulostí. Vyvolává však ještě další otázky, které si dnes snad už můžeme položit. Jak k tomu došlo? Proč si Francouzi zvolili právě pojem civilizace a Němci pojem kultury? Zvolili si je sami, anebo jim je přiřkli ti druzí? Co tím sledovali? Na tyto otázky nemám odpověď, zdá se mi však, že by stály za bližší zkoumání. Nechtěl by se jim někdo z přítomných věnovat? V tomto skromném a spíše předběžném příspěvku bych se však rád pokusil uvažovat o tom, co oba pojmy dnes vlastně znamenají, případně jaký je mezi nimi rozdíl - rozumí se kromě toho, že jeden byl po jistou dobu bojovým heslem Francouzů a ten druhý Němců. Bez pojmů se jistě obejít nemůžeme a nejen E. Durkheim, ale celá starší tradice trvala na tom, že „dobře učí, kdo dobře rozlišuje“ (bene docuit qui bene distinguit). Obě slova se i dnes běžně používají a nejsou v běžném úzu zaměnitelná. Jak jim v tomto běžném úzu rozumíme? Civilizací rozumíme v prvním přiblížení tři nějak související věci. Předně a snad i nejčastěji určitý stav vysoce organizované společnosti, charakteristický pro společnosti evropské, průmyslové a post-průmyslové, s těžištěm života ve městech. Za druhé proces, který k takovému stavu vede. A za třetí země nebo skupiny zemí, v nichž se takový stav v určité konkrétní podobě uskutečnil (např. u A. Toynbeeho). Mezi řadou významů slova kultura můžeme snad nechat stranou čistě technické významy, jako pěstování určité plodiny (např. „kultura chmele“, určitých bakterií a pod.) nebo souhrn hmotných pozůstatků jisté společnosti a doby (např. „kultura laténská“). Kromě toho může „kultura“ znamenat buď jistou oblast poměrně specializovaných a jaksi samoúčelných lidských činností, zejména uměleckých a literárních, jimž se pak věnují např. rubriky novin a zpravodajských relací, zvláštní organizace a ministerstva atd. Tento význam je poměrně nedávného data a patrně převažuje v současných „vyspělých“ společnostech. Slovo kultura však může mít i význam širší, kdy zahrnuje celou oblast či síť významů, jejichž prostřednictvím lidé jisté společnosti rozumějí sobě i světu, v němž žijí. V tomto významu se slovo kultura užívá např. v antropologii, přesto jej však nepokládám za čistě technický. Budeme-li ji používat s jistou opatrností, může nám vodítko k přesnějšímu významu obou pojmů poskytnout jejich původ, tedy etymologie. Slovo „civilizace“ vstoupilo do evropských jazyků prostřednictvím francouzštiny, kde se v prvním významu vyskytuje před polovinou 18. století, v posledním významu (určitá civilizace) až počátkem 19. století. Je odvozeno od staršího adjektiva „civil“, jež označovalo záležitosti občanské, nejčastěji v opozici vůči záležitostem vojenským, církevním nebo v právu trestním. Pochází z latinského civilis resp. civis, občan resp. měšťan, podle E. Benvenista s původním významem „soused“, ten, kdo bydlí vedle. Naopak latinské označení pro město, civitas, znamenalo původně právě společenství sousedů. Už z této stručné charakteristiky je vidět několik věcí. Pojem civilizace předně zřetelně souvisí s městskými sídly a s městským způsobem života. Za druhé to, co jeho obyvatele - měšťany čili občany - spojuje, jsou věci spíše vnějškové, zejména okolnost, že bydlí vedle sebe v poměrně těsném sousedství. Podmínkou civilizace tedy není ani společný původ, pokrevní příbuzenství skutečné ani domnělé, společné postoje a dokonce někdy ani společný jazyk. Je to naopak jen jistá uhlazenost či zdvořilost, která dovoluje lidem, jež jinak nic hlubšího nespojuje, aby v klidu a míru žili vedle sebe, věnovali se svým záležitostem a nevěnovali příliš dotěrnou pozornost svým sousedům. Právě to znamená francouzská civilité nebo anglická civility - dobré způsoby, slušnost, dobré vychování. Negativní stránkou městské uhlazenosti je tedy jistá povrchnost, v očích kritiků dokonce jistá neupřímnost nebo dokonce pokrytectví, které dokáže vyjít téměř s každým a neklade si k tomu téměř žádné předběžné podmínky. Chovej se slušně, jak se na měšťana sluší, a jinak si dělej a mysli co chceš. Druhou, pozitivnější stránkou „civilizace“ je pak přirozeně velká míra osobní svobody, úcty a respektování soukromí a tolerance k lidem jinak smýšlejícím, jak si ji právě městský způsob života zákonitě vynucuje. Skutečný městský život je a vždycky byl přísně rovnostářský. Špatně snáší velká gesta, okázalé oblečení, nápadný přepych nebo viditelné pocty. Tam, kde se tento způsob života nejprve a nejdokonaleji prosadil, může návštěvník dodnes obdivovat strohou vyrovnanost měšťanských domů, například v historické části Amsterodamu: žádný nesměl být nápadně vyšší ani nižší, širší ani užší než všechny sousední. Nenápadný, nikoho neprovokující a šedý „měšťák“ – buržoa malý i velký - je pak pochopitelně vděčným terčem kritiky spisovatelů 19. a 20. století, kteří patrně vůbec nepostřehli jeho silné stránky a viděli jen tuto nehrdinskou šeď, průměrnost a přizpůsobivost. Teprve F. Werfel v některých svých novelách objevil, že za tím vším se mohou skrývat skutečná dramata i lidská velikost. Civilizace jako způsob života občanů velkých měst tedy klade na první místo pokojné a diskrétní soužití, individuální lidskou svobodu a přísně posuzuje všechno, co by ji mohlo ohrozit. Protože ve vnějším prostoru, na veřejnosti, nehledá velké ctnosti ani lidskou vřelost nebo dokonce projevy hrdinství, klade takový důraz na vnější, formální pravidla a anonymní instituce, které mají hladce fungovat, zajišťovat, co je třeba - a už nic víc. To ovšem rozhodně neznamená, že by se v civilních, civilizovaných společnostech žádné hlubší postoje, ctnosti nebo vášně vůbec nevyskytovaly. Právě naopak. Jsou to společnosti lidí, kterým na individuální svobodě tolik záleží právě proto, aby se jim mohli - každý po svém - pokud možno nerušeně a účinně věnovat. Individuální a spíše negativní svoboda jako absence donucení má cenu jen pro ty, kdo ji sami dovedou něčím naplnit. A zde vstupuje do hry kultura. Nejen v podobě koncertních a divadelních abonement, výstav či galerií, salonních společností a vybraných konverzací, ale jako oblast všeho toho, na čem lidem skutečně záleží. Pojem kultury se poprvé objevuje ve Francii 17. století, a to jako metafora. Odvozuje se z latinského slovesa colo (colere, colui, cultum), jež znamenalo pěstovat a zemědělsky obývat (odtud naše „kolonie“ nebo „inkolát“); ještě starší forma, *quelo, patrně znamenala „otáčet se“, „mrsknout sebou“. Budoucí participium culturus, cultura se ve starším latinském úzu vyskytuje vždycky s předmětem: cultura vini. Znamená to, co se neudělá ani nevyroste samo, ale jen dík lidské práci a péči. Jako cultura animi pak Cicero přeložil Platónskou EPIMELEIA TÉS PSYCHÉS, starost čili péči o duši. Tak totiž Platón určuje vlastní poslání a úkol člověka: starat se, pečovat nejen o živobytí a o život, ale i o to, co život nějak přesahuje, nesmrtelnou duši. Když se pak v 18. století ve vzdělaných kruzích přestává o duši mluvit, objevuje se „kultura“ absolute s podobným významem toho, čemu se má člověk věnovat. Na rozdíl od civilizace, která navozuje představu jakéhosi společenského stavu, fungujícího uspořádání společnosti, jež zajišťuje občanům svobodu, bezpečí a určité pohodlí, označuje tedy kultura něco jiného: to, oč je třeba usilovat, o co se člověk musí usilovně starat. Patří sem jistě jazyk a vzdělanost, zkušenosti a techniky, náboženství, umění i věda. Je tedy kultura opak civilizace, jak se zdálo v době, o níž jsme před chvílí slyšeli? Sotva. Kdyby tomu tak bylo, jak bychom chtěli vysvětlit, odkud se civilizace vzala? Než se zavedla a ustavila jako fungující řád, vyžadovalo to staleté úsilí; a i když už je a funguje, musí ji aspoň někteří stále udržovat, opravovat, rozvíjet. Přizpůsobovat měnícím se podmínkám i potřebám. Tak se může i většině lidí ve společnosti zdát, že organizace a uspořádání, v němž mohou žít jako „civilizovaní“, je něco přirozeného, samozřejmého, na co má každý z nich dokonce právo. Jenže v pozadí fungování i té nejlépe proorganizované a zautomatizované společnosti jsou vždycky ještě tisíce lidí, kteří to všechno udržují v chodu, zajišťují a zdokonalují - asi tak jako tisíce anonymních lidí, kteří udržují telefonní síť nebo městskou kanalizaci. A má-li se takový řád nějakou dobu udržet, je potřeba ještě mnohem víc: vynalézavých, odhodlaných a schopných lidí, kteří do toho všeho neustále investují své úsilí a svůj důmysl. Civilizace se tak ukazuje jako výsledek, jako konečný úspěch předchozí kultury, která ji vybudovala - a na druhé straně ovšem také jako podmínka dalšího pokračování. Na rozdíl od kultury, která nutně vyžaduje lidskou účast, civilizaci lze exportovat a importovat jako cizí produkt. Zůstává pak ale právě jen importem, který nemá žádné kořeny, trvale závisí na jiné kultuře a při prvním závanu větru může zmizet. Naopak kultura bez institucí zralé civilizace je křehká a nahodilá, vystavená hře osudu. Jen tam, kde ze živé kultury – jazykové, vědecké, technické, umělecké, právní a bůhví jaké ještě - neustále roste vrstva civilizace a institucí, má ten neuvěřitelný luxus bezpečí, pohodlí a bohatství, na nějž jsme si zvykli, naději na pokračování. Jakmile by se postavily proti sobě anebo jen oddělily, kdyby civilizace nechala živné podhoubí své kultury, to jest lidské tvořivosti a vynalézavosti, skomírat a zaniknout, velice rychle zkamení a rozpadne se. Ale kdyby se naopak kultura úplně odvrátila od vymožeností své civilizace a chtěla se jí zbavit jako těsného krunýře, který brzdí její rozlet, dopadla by možná ještě hůř. S civilizační vrstvou současného světa žijeme všichni od rána do večera a od narození do smrti. Zvykli jsme si na ni a jen při zcela mimořádných katastrofách, za válek a pohrom si můžeme uvědomit, jak velice na ní závisíme. V běžném životě se s ní však stýkáme jen velice povrchně, třeba prostřednictvím jednoho z jejích typických produktů: návodu k použití. Stále víc věcem a institucím, o něž se náš běžný život opírá, nikdo z nás nerozumí. Víme jen jak se zapínají nebo kudy se do nich nalévá benzin. Když přestanou fungovat, vyhodíme je a opatříme si nové, s novým návodem k použití. Je to tak snadné, pohodlné - a časem ovšem nudné. Jen málo lidí má dnes příležitost podílet se na jejím tvoření, a i to jen na docela malém úseku. Tvůrčí vědec, tvořivý konstruktér, umělec i herec stačí „obsloužit“ miliony lidí, kteří už nic tvořit nepotřebují. Stačí jim návody k použití. Jenže člověk není k tomu, aby jen fungoval. Každé malé dítě začíná jako samostatný tvůrce, který si staví svůj svět. Až se mu to podaří, může je potkat to štěstí, že si najde místo v té úzké oblasti skutečné kultury, kde se něco tvoří. Většina mladých se ale musí buď smířit s tím, že budou celý rok vydělávat, aby si pak dopřáli iluzi „kultury“ s nějakou cestovní kanceláří, anebo si najít prostor pro kus skutečné svobody, kde mohou tvořit, i když to od nich přísně vzato nikdo nevyžaduje nebo možná ani nechce. To jistě není snadné. Ale nemělo by dnes být hlavním úkolem vzdělání naučit se v moři fungování přece jen také něco pěstovat? A neměla by právě škola za všech okolností zůstat tím ostrůvkem skutečného snažení (lat. studium) a péče o věci, které by jinak zahynuly?
Posted on: Tue, 02 Jul 2013 06:15:19 +0000