Fioretti - Kvítky z legend sv. Františka z Assisi 53. kapitola Jak bratr Jan ve mši svaté při proměňování se octl v podivuhodném zanícení a u vytržení 1895 Zmíněnému bratru Janovi ve svrchu jmenovaném klášteře Moglianském se přihodil jednou, jak vypravují bratři, kteří tam byli přítomni, tento podivuhodný případ: První noc po oktávu svatého Vavřince a v oktávu Nanebevzetí Panny Marie, když odříkával v kostele s ostatními bratry jitřní hodinky a přicházelo na něj pomazání milosti Boží, odešel do sadu rozjímat o Kristově utrpení a připravit se s veškerou zbožností ke sloužení mše svaté, kterou měl toho jitra zpívat. A jak tak trval v rozjímání slov posvěcení těla Kristova, to je: Hoc est Corpus meum (=Toto je mé Tělo – pozn. překl.), a uvažoval o nekonečné Kristově lásce, pro kterou nás nejen vykoupil svou drahou krví, nýbrž také nám zanechal za pokrm našich duší své tělo a svou nejdůstojnější krev, počala se v něm šířit láska sladkého Ježíše v takovou horoucnost a v takovou lahodu, že jeho duše již nemohla snést tak velikou sladkost, ale křičel nahlas a jako duchem opilý sám u sebe nepřestával říkat: Hoc est Corpus meum. Jak říkal tato slova, zdálo se mu, jako by viděl Krista požehnaného s Pannou Marií a s množstvím andělů. Když to tak říkal, osvítil ho Duch svatý k poznání všech hlubokých tajemství té nejvznešenější svátosti. Když svítalo, vešel v té horoucnosti ducha a s tou úzkostí a s tím říkáním do kostela a nemyslel si, že ho někdo slyší nebo vidí. Byl však nablízku nějaký bratr vmodlitbě, který všecko viděl a slyšel. Nemohl se v té horoucnosti pro oplývající hojnost milosti Boží udržet a křičel nahlas. Tak dlouho v tom setrval, až byl čas ke mši, a tak se šel obléci a odešel k oltáři. Když počal mši, čím dál ve mši postupoval, tím více se v něm rozrůstala láska Kristova a ta horoucnost zbožnosti, s kterou mu bylo dáno nevýslovné cítění Boha, jehož on sám neuměl ani nemohl vyjádřit jazykem. Bál se proto, aby ta horoucnost a cítění Boha se mu nerozmohly tolik, že by musel nechat mše, a nevěděl, pro co se rozhodnout, jestli pokračovat dále ve mši či počkat. Ale protože se mu již jindy několikrát stal podobný případ a Pán tak umírnil onu horoucnost, že nemusel nechat mše, spolehl se, že tak bude moci učinit i tentokrát. S velikým strachem pokračoval tedy se mší dále, až přišel k prefaci o Panně Marii. I počalo se v něm tolik rozmáhat Boží osvícení a milostná lahoda Boží lásky, že když přišel ku »Qui pridie«, stěží dovedl snést tak velikou lahodu a sladkost. Konečně ve chvíli posvěcení, a když říkal nad hostií slova posvěcení, vyřkl polovici slov, to je Hoc est, a vůbec se nemohl dostat dále, ale jen stále opakoval ta slova Hoc est. Příčinou, proč nemohl dále pokračovat, bylo to, že poznal a viděl Kristovu přítomnost s množstvím andělů a nemohl tu velebnost snést. Viděl, že Kristus nevejde do hostie, čili že hostie se nepromění v tělo Kristovo, nepronese-li druhou polovinu slov, to je Corpus meum. Když tak trval v této úzkosti a nepokračoval dál, kvardián a ostatní bratři, i mnoho světských lidí, kteří byli v kostele na mši, přiblížili se k oltáři a polekáni pozorovali počínání bratra Jana. Mnozí z nich pro zbožné dojetí plakali. Nakonec přece po dlouhé chvíli pronesl bratr Jan Corpus meum hlasitě a ihned podoba chleba při hostii zmizela a objevil se Ježíš Kristus požehnaný, vtělený a oslavený. Ukázal mu pokoru a lásku, která ho pohnula vtělit se do Marie Panny a pro kterou každodenně přichází do rukou kněze, když posvěcuje hostii. Pro tohle byl bratr Jan ještě více pozdvižen sladkostí rozjímavého patření. Hned jak pozdvihl hostii a posvěcený kalich, byl vytržen sám ze sebe, a když duše byla v té době zbavena všeho tělesného citu, jeho tělo kleslo nazpátek; kdyby ho nebyl kvardián, který stál za ním, zadržel, byl by padl naznak na zem. Seběhli se tedy k němu bratři i světští lidé, kteří byli v kostele, muži i ženy, a odnesli ho do sakristie jako mrtvého; jeho tělo totiž bylo studené jako tělo mrtvého člověka a prsty jeho rukou byly zaťaty tak pevně, že nebylo možno ani trochu je rozevřít nebo jimi pohnout. V takovém stavu ležel bez vědomí, neboli ve vytržení až do třetí hodinky; a bylo to v létě. Protože jsem si já, jenž jsem byl tomu přítomen, velmi přál zvědět, jak si s ním Bůh počínal, šel jsem k němu hned, jak zase k sobě přišel, a prosil jsem ho pro lásku Boží, aby mi všechno pověděl. On, poněvadž měl ke mně velkou důvěru, vypravoval mi všechno popořádku. Řekl mi mimo jiné, že když přemítal o těle a krvi Kristově, a také předtím, bylo jeho srdce tekuté jako velmi rozehřátý vosk. Zdálo se mu, jako by jeho tělo bylo bez kostí, takže téměř nemohl zdvihnout lokty ani ruce, aby učinil nad hostií a nad kalichem znamení kříže. Také mi řekl, že dříve než se stal knězem, zjevil mu Bůh, že při mši omdlí, ale protože jich už sloužil mnoho a nepřihodilo se mu to, myslil si, že to zjevení nebylo od Boha. Nicméně asi padesát dní před Nanebevzetím Panny Marie, kdy se uvedený případ stal, také mu Bůh zjevil, že ten případ se mu přihodí kolem svátku Nanebevzetí; potom si však nevzpomněl na řečené sdělení. Ke chvále Kristově. Amen.
Posted on: Sat, 17 Aug 2013 03:16:08 +0000
Trending Topics
Recently Viewed Topics
© 2015