Jděte dětem z cesty (Getting Out of The Way) Naomi - TopicsExpress

Jděte dětem z cesty (Getting Out of The Way) Naomi Aldort autorka knihy Raising Our Children, Raising Ourselves (v České republice vyšlo pod názvem Vychováváme děti a rosteme s nimi) S manželem často slýcháme pochvalné hodnocení chování našich dětí. Lidé si myslí, že je vychováváme. To my ale neděláme. My vychováváme sami sebe. Naplňujeme potřeby svých dětí, poskytujeme jim ochranu a seznamujeme je s možnostmi, které život nabízí. Nepleteme se ale do jejich her, jejich učení, jejich tvořivosti ani do jakékoli jiné formy jejich rozvoje. Milujeme je, objímáme, krmíme, sdílíme s nimi své životy, nasloucháme jim, reagujeme na ně a účastníme se jejich životů tam, kde o to požádají. Přesto však nevystavujeme děti útokům a manipulaci prostřednictvím „nápomocných“ poznámek a myšlenek – vlivů, na něž jsou děti se svým smyslem pro nezávislost tolik citlivé. Rodičovská sebekázeň Tento druh sebekázně není snadný. Nejen, že jej naše společnost nepodporuje, ale pokušení porušovat její „pravidla“ máme v sobě pevně vtisknuto. Snaha vměšovat se do aktivit dětí má kořeny v naší výchově a naší kulturou je přímo vynucována. Nejtěžším úkolem, s jakým jsem se musela vyrovnat, pro mě bylo přemoci narcisistní impuls chlubit se svými dětmi. Jednou, když našemu nejstaršímu synovi byly dva roky, hrál hladce stupnici na klavír. Byla jsem ohromena, přesto jsem si rychle připomněla své pravidlo a zůstala jsem stranou. Protože syn mohl dál hrát jen pro své vlastní potěšení a zájem a nikoli proto, aby mi udělal radost, pracoval na vylepšení stupnice s nesmírnou radostí a soustředěním hodnou chvíli. Teprve když se manžel vrátil domů, spadla jsem do pasti. Nemohla jsem se dočkat, až syn začne znovu hrát sám od sebe a nenápadně jsem se pokusila ho nasměrovat znovu ke klavíru, aby předvedl svůj „kousek“. Syna jsme nikdy neučili předvádět se pro radost druhých, takže se nenechal ošálit. Vycítil moji habaďúru a odmítl hrát. Uplynulo několik týdnů, než se zase ponořil do své stupnice. Náš syn moc rád něco dělá pro druhé lidi a pomáhá jim, ale když už něco dělá ze svého vlastního zájmu, musí to tak i zůstat. I když sebekázeň požadovaná od rodičů je často obtížným úkolem, s časem a zkušenostmi se stane vaší druhou přirozeností. U mě se tenhle druh sebekázně vyvinul postupně, počínaje popisnou chválou1 až po ryzí nevměšování se o několik let později. Mými nejlepšími spojenci byly moje zkušenosti jako matky a učitelky, kniha Daniela Greenberga „Free at Last“ a diskuse s Jean Liedloff, autorkou knihy Koncept Kontinua, o tom, jak umožnit dětem být sami sebou. Dříve jsem se domnívala, že komentování, uznání a chválení dětí za jejich úspěchy je vyjádřením lásky a pomáhá budovat sebevědomí. Postupem času jsem si uvědomila, že tyto zásahy, byť vedené dobrým úmyslem, mají za následek pravý opak: pěstují u dětí závislost na vnějším hodnocení a podkopávají jejich sebedůvěru. Děti, které jsou podrobovány neustálým poznámkám, projevům uznání a pochvalám, se nakonec naučí dělat věci nikoli ve svém vlastním zájmu, ale proto, aby potěšily své okolí. Snaha udělat druhým radost se stane jejich primární motivací a nahradí tak impulsy pramenící ze skutečného já, čímž se tyto impulsy nakonec zcela vytratí. Na rozdíl od obecného přesvědčení se děti cítí více milované a sebejisté, když nezasahujeme do jejich aktivit. Nejen že děti zůstávají ujištěny o naší lásce a podpoře, když se zdržíme zasahování, ony dokonce potřebují, abychom je chránili před takovým obtěžováním, které může negativně ovlivňovat jejich rozvoj, sebedůvěru a emocionální pohodu. Když se vměšujeme s pochvalami, požadavky, radami a odměnami, vkrádají se do dětské duše pochybnosti a otřásají důvěrou dětí v sebe sama i v nás. Při tom, jaké jsou děti citlivé a bystré, vycítí, že máme skryté úmysly – že jimi manipulujeme k nějakému upřednostňovanému nebo „vylepšenému“ výsledku. Tento poznatek si přeloží jako: „Možná že to, čeho se snažím dosáhnout, je špatné – nemůžu si věřit, že bych to uměl nebo si správně vybral,“ nebo „máma a táta mají seznam věcí, které musím splnit, abych si zasloužil jejich uznání a lásku“. Postupně dojde ke změně. Děti, které dříve dělaly věci v zájmu svého vlastního osobního potěšení nebo porozumění, je nyní dělají proto, aby udělaly někomu radost. Už nedůvěřují vlastním činům a nedůvěřují ani nám, protože již nejsme na jejich straně. Spolu s posunem směrem ke snaze nás potěšit se objevuje strach z toho, že nás nepotěší. Emocionální a intelektuální závislost, nízké sebevědomí a nedostatek sebedůvěry nutně následuje. Dokonce i když zasahujeme s nenucenou poznámkou ohledně fantazijní hry dítěte, vkrádá se pochybnost. To, co dítě vnitřně prožívá v takovou chvíli, se často tak diametrálně liší od našeho „vzdělaného“ odhadu, že zmatení dítěte se brzo změní v jeho popírání sama sebe a pochybnosti o sobě. Navíc děti dobře vnímají faleš a blahosklonnost našich poznámek a můžou dojít k závěru, že je správné být neupřímný a falešně přívětivý. Od chválení k pozorování Není jednoduché přestat chrlit pochvaly. Za prvé je to dáno podmínkami, v nichž jsme vyrůstali a tím, jak je „posvátná kráva“ jménem Pochvala všude prosazována. Za druhé, je snadné se nechat ošálit: dítě, které je chváleno za každý úspěch, se jeví jako šťastné, úspěšné a sebevědomé dítě. Ve skutečnosti se toto dítě přepnulo do režimu, kdy se snaží potěšit své okolí a je poháněno k úspěchu nikoli vlastní zvědavostí nebo potěšením, ale touhou nám vyhovět a splnit naše očekávání. Jak řekl o dětech pedagog John Holt, „Ze všeho nejvíce se bojí neúspěchu, toho, že zklamou či nepotěší všechny ty dychtivé dospělé kolem, jejichž neomezené naděje a očekávání jim visí nad hlavou jako mrak.“2 (volně přeloženo – pozn. překl.) Ve zkratce řečeno, to „vědomí“, které vidíme, není skutečným SEBEvědomím, protože to „sebe“ se ztratilo v prvních letech takovéhoto formování osobnosti. Štěstí, které vidíme, není potěšení, ale spíše úleva, že se dítěti podařilo znovu potěšit rodiče a zajistit si jejich uznání (emocionální přežití), za níž se skrývá pocit hluboké ztráty. I děti samy mohou být ošáleny, aby věřily, že toto chování (kdy se snaží potěšit okolí), pramení z nich samých. Vrcholný klam nastupuje, když děti vyrostou v na první pohled úspěšné a šťastné dospělé lidi. Psychoanalytička Alice Miller ve své knize „Dětství je drama: Hledání cesty k pravému já“ popisuje politováníhodné přesvědčení, které z toho vzniká: „Bez těchto úspěchů, těchto darů, bych nikdy nemohl být milován... Bez těchto vlastností, které mám, je člověk naprosto bezcenný.“ (volně přeloženo – pozn. překl.) Alice Miller pokračuje a vysvětluje, proč úspěchy založené na snaze potěšit popírají pochopení sama sebe a tím vedou k depresi, pocitům, že nikdy nedělám dost a dalším emocionálním poruchám, které se často vyskytují u těch nejúspěšnějších lidí.3 Pokud má člověk následovat sám sebe, musí se cvičit ve svobodné volbě a samostatném učení od začátku. Náš strach důvěřovat dětem a jejich schopnosti trénovat tyto dovednosti pramení z naší vlastní zkušenosti, kdy nám samotným nebylo důvěřováno. Důvěra pro nás jednoduše není přirozená. Pouze pokud vynaložíme cílené úsilí jít dětem z cesty – a zůstat tam – objevíme úžasnou pravdu: ta zázračná schopnost už v našich dětech je, připravena se rozvinout svým vlastním způsobem a ve svůj vlastní čas. Skoro všechny děti přicházejí na svět vybaveny svým „já“, které je schopno se rozvíjet a vzkvétat. Pokud mu nic nebrání v rozvoji, toto „já“ povede dítě k dovednostem, znalostem a tím i k rozvoji sebe sama. Nemáme žádné právo pokoušet se ovlivnit směr tohoto rozvoje. Namísto toho, abychom děti trénovali pomocí různých forem vměšování, aby zapadaly do naší představy o nich, musíme trénovat sami sebe, abychom respektovali tvořivou sílu přírody a zabezpečili její plný a skutečný rozkvět. Konečný výsledek, po kterém toužíme – schopná, velmi sebevědomá, kreativní, zvědavá a zodpovědná lidská bytost – je samozřejmě patrný již ve dvouletém dítěti.4 Umožníme-li dítěti, aby použilo tyto dary se sebedůvěrou a způsobem, který si samo zvolí, bude se učit při současném zlepšování těchto žádoucích vlastností. Vyspělost se dostaví jako skutečné vyjádření vlastního já a nikoli jako ústupky rodičovské autoritě a dalším formám ovládání. Jít dětem z cesty nám dává příležitost stát se zvídavými pozorovateli. Zároveň nás to osvobozuje od bojů o moc a umožňuje zvolit přístup k rodičovství, který je nekonečně příjemnější a více naplňující. Neznám žádnou zajímavější, úžasnější a více fascinující „zábavu“ v životě než sledovat děti, jak se svobodně rozvíjejí 1 Adele Faber and Elaine Mazlish, How to Talk So Kids Will Listen and Listen So Kids Will Talk (New York: Avon, 1980), pp. 171-200. (v češtině vyšlo pod názvem „Jak mluvit, aby nás děti poslouchaly“ – pozn. překl.) 2 John Holt, How Children Fail (New York: Pitman Publishing, 1964), p. xiii. (v češtině vyšlo pod názvem „Proč děti neprospívají“ – pozn. překl.) 3 Alice Miller, The Drama of the Gifted Child (New York: Basic Books, 1983), p. 104. (v češtině vyšlo pod názvem „Dětství je drama: Hledání cesty k pravému já“ – pozn. překl.) 4 Daniel Greenberg, "A Paradigm Shift in Education". Audio nahrávka je k dispozici od „The Sudbury Valley School Press“ ve Framingham, MA. Více informací: Greenberg, Daniel. Free at Last. Framingham, MA: Sudbury Valley School Press, 1987. Holt, John. Escape from Childhood. New York: E. P. Dutton, 1974. Holt, John. How Children Learn. New York: Dell, 1972. (v češtině vyšlo pod názvem „Jak se děti učí“ – pozn. překl.) Holt, John. Learning All the Time. Reading, MA: Addison-Wesley, 1989. Liedloff, Jean. The Continuum Concept. Reading, MA: Addison-Wesley, 1986. (v češtině vyšlo pod názvem „Koncept kontinua“ – pozn. překl.) Tento článek původně vyšel v časopise Mothering, číslo 71, v létě 1994. ©Copyright Naomi Aldort Naomi Aldort je autorkou knihy „Raising Our Children, Raising Ourselves“ (v češtině vyšlo pod názvem „Vychováváme děti a rosteme s nimi“). Její poradní rubriky se objevují v moderních časopisech o rodičovství po celém světě. Rodiče z celého světa žádají Naomi Aldort o radu po telefonu, osobně i prostřednictvím poslechu jejích CD nebo účasti na jejích workshopech a intenzivních rodinných kurzech. Chcete-li dostávat zdarma novinky elektronickou poštou, získat informace o telefonických lekcích, osobních nebo rodinných telefonických konzultacích nebo o produktech, navštivte stránky AuthenticParent