Katarina Dobermann přidal(a) příspěvek ve skupině Protest č.3 proti vybíjení psů v Rumunsku Katarina Dobermann Katarina Dobermann 17. listopad 22:57 Svědectví o tichém utrpení toulavých psů v Rumunsku od okamžiku kdy se jako nechtění narodí, jejich život nabere špatný směr a jsou přesto, že nevinní, odsouzeni na doživotí. Za mřížemi Nedávno jsem se ocitla v městském útulku v Rumunsku. Myšlenka na to vstoupit do městského útulku v Moreni, mne od doby kdy začalo šílenství zabíjení toulavých psů pronásledovala, ale bála jsem se, že pokud tam vstoupím, přijdu o rozum. Přesto, jsem chtěla navštívit toto místo, kde psy kastrují a sterilizují. Věděla jsem, že bude těžké odolat pokušení praštit něčím po hlavě lovce psů, třeba krvavýma kleštěma, kterýma chytají psy na ulici. Navzdory tomu, jsem se tam odhodlaně ucházela o práci. Měla jsem velmi naivní plán, chtěla jsem ukázat těm nebohým psům, že jsou hodni laskavosti, chtěla jsem, aby věděli, že nejsou sami, aby věděli, že existuje někdo kdo je miluje. Vydala jsem ze sebe to nejlepší, ale většina z nich byla tak zdrcená, že nereagovali vůbec na nic. Mluvila jsem ke kostrám, které byly kdysi psem inteligentním, milujícícm a plným důvěry, všechno co z něj zbylo, byly jen kosti, kůže a zlomená duše, prázdný, vyděšený pohled, ve kterém se nedalo už nic vyčíst. Někteří z nich na mně vycenili zuby, jiní se stáhli do rohu, jakmile ucítili i ten nejjemnější dotek, další se mne pokusili kousnout....všichni chtěli být sami, ode všeho pryč. Ráda jsem se na ně dívala, dokud byli pod vlivem anestetik, alespoň na hodinu, dvě byla veškerá bolest a hrůza pryč a v jejich snech existovala naděje, že se probudí doma, a všechno zlé co mají za sebou, bude jen špatný sen. Sledovala jsem je, když se probouzeli, jen málo z nich naslouchalo mému konejšivému hlasu, většina z nich si uvědomovala, že jsou zpátky v hororu., ještě dřív, než účinky narkozy zcela odezněly. Za těch dva a p dne, co jsem v útulku byla jsem si uvědomila, že jediné, co odchycený pes od úředů dostane je násilí, ponížení, špinavý útulek a pokud mají štěstí, tak i hrst granulí pohozených na věčně mokrý a špinavý beton. Nezaslouží si nic lepšího, protože je vnímán ako darmožrout. Jediná lidská interakce, se kterou má šanci se setkat poté, co se ocitne za zdí útulku je odchytová tyč, kleště a kopance. Není divu, že na moje pokusy se přiblížit, reagovali, jak reagovali, přítomnost člověka mají spojenou s bolestí. Když je připravovali na kastraci, tahali je na smyčkách za krk, stejně jako by se jednalo o pytle nbrambor, nikoliv živé bytosti. Po odchytu je umístili do malých kovových beden, které vláčeny po betonu vydávaly šílené zvuky. V tomto okamžiku byla většina psů už natolik vyděšená, že proto, aby jim mohli aplikovat injekci, museli je znovu chytyt do kleští a držet je v nich, zatím co jim byla aplikována anestetika. Po operaci byli umístěni v o trochu větších bednách a po probuzení z narkozy odvlečeni úplně stejným způsobem zpět. Nevím, jestli si dokážete představit, kolik bolesti zažívají a s jakou mírou zoufalství a ponížení se setkávají každý den....Jsou obklopení hradbou lhostejnosti, jejíž zdi, nedokáže prolomit vůbec nic. Viděla jsem jejich zoufalý boj, kdy se snažili unikat odchytové tyči, bojovali a klopýtali celou cestu zpátky k boudě. Nenašel se nikdo, kdo by jim pomohl a tak rezignovali, plni zoufalství. Nikdy v životě jsem neslyšela zoufalejší křik, než tam. Křičí, jako každé raněné zvíře, ale v jejich křiku se odráží veškerá marnost, protože už pochopili, že je nikdo nikdy nevyslechne. Stejně jako lidský sirotek na konci dne, se snaží vykřičet svou beznaděj, protože nic jiného, jim nezbylo. Většina z nich jsou jen kostry, špinavé, plné ran a blech. jejich těla jsou svědectvím o mučení, které musí denně snášet, protože jsou vinni tím, že se narodili, aniž by o to žádali. To jak jsou v útulku organizovány kotce je zcela idiotské, alespoň z pohledu normálního člověka, ve skutečnosti je to strategický záměr, jak ušetřit. Je přece jasné, že pokud dám do kotce jednoho malého psa, se třemi až čtyřmi velkými, ten malý se stěží dostane někdy k potravě. A tak se ušetří a nikdo nemůže vinit naše politiky z plýtvání penězi. Ptala jsem se lidí v útulku, proč nemohou být dva kotce naplněny jen malými psy, odpovědí mi bylo prostě nemohou. Jak jednoduché.... Chci Vám vysvětlit, nejlépe jak jen to jde, co přesně představuje odchytová tyč v životě psa z útulku (myslím, že pro to bychom mohli mít všichni pochopení). Pohled na blížící se tyč jim dá jasně najevo, že další hrubosti páchané člověkem budou následovat, strach přetrvává dokud nemá smyčku utaženou kolem krku ...někdy to trvá i dlouhé minuty dokud odchytový pracovník neuspěje a pak následuje škrcení. Už předtím pes začne křičet, kousat vzduch, jeho oči se zvětší a srdce rozbuší obrovským strachem. To je ale jen začátek. Pokud proces nasazování smyčky trvá příliš dlouho, nebo se psovi podaří uniknout, pracovník odchytu se často rozčílí a nebere ohledy na to, jestli smyčku utáhne kolem krku, tlamy, trupu, či zkroucené nohy. Brutalita zacházení se stupňuje, pes se dusí ve smyčce a hrůzou dále křičí a pomočí se. To ale na pracovníka odchytu žádný dojem neudělá, je to jeho zaměstnání. Zacházení se psem v útulku je zajištěno téměř výhradně pomocí odchytové tyče. Zmítající se pes je odtažen často dlouhé vzdálenosti bez jakýchkoliv ohledů od pracovníků, kteří v této práci již často ztratili veškerý soucit s odchyceným zvířetem. Naplňuje to člověka hrůzou a smutkem. Nelze se rozhlížet kolem sebe a radovat se z poklidného žití, když ve vyhlazovacích táborech - Rumunských útulcích je tolik bolesti a utrpení. Copak pro nás není možné žít bez takového zacházení se zvířaty? Chtělo se mi před tímto problémem utéct a schovat se doma ve společnosti své rodiny a našich dvou psů a zapomenout všechny zážitky z útulků, zapomenout ty tisíce trpících zvířat, která ani nechápou proč se jim tohle děje, je jim to vidět v očích. Za tou hrůzou leží otázka proč?. Odpovědět nedovedu.. co vy? Bohužel jednoduché řešení se nenabízí a zástupy sobeckých a lhostejných lidí se nezajímají. Příliš mnoho psů již zemřelo, příliš mnoho z nich se změnilo v hladem a nemocemi prolezlá těla bez duše a jen hrstka má naději na záchranu. Kastrování zvířat, pořádání kampaní a akcí na propagaci kastrace psů a koček, informování veřejnosti o této problematice, vyvíjení tlaku na zvolené zástupce, příspěvek organizacím věnujícím se propagaci kastrace, tisk letáků, či jiná forma šíření informací - tím vším můžete pomoci, protože jedině masovou aplikací kastrace toulavé zvěře lze tyto hrůzy zastavit. Toto zlo musí být zastaveno u zdroje, nejsou to naše těla, co krvácí, ale naše duše je třeba zachránit před zatracením. Witness of the silent suffering: A strays life in Romania: În spatele gratiilor/ Behind bars witnessofthesilentsuffering.blogspot From the instant that they are born unwanted, their lives take the wrong turn and they find themselv... Zobrazit příspěvek na Facebooku · Upravit nastavení e-mailu · Odpovědí na tento e-mail přidáte svůj komentář.
Posted on: Mon, 18 Nov 2013 18:40:51 +0000
Trending Topics
Recently Viewed Topics
© 2015