Každým dnem co se nadechnu doufám, že se něco zlepší. Snažím se, vypořádat s problémy které, mne potkávají.Slova lidí, jejich povzbuzení mě pohladí jen na kratičkou chvilku. Bohužel slova nevyřeší mé problémy, ale jsem i za ta slova vděčná.A pak přijde den co mě srazí na kolena. Jsem už tak unavená, sklamaná a bolest je ve mě tak vrostlá, jako by byla mým stínem. Samotný fakt, že naše společnost, stát a zákony nahrávají akorát zlodějům ukrývajícím se za velkými jmény a padnoucím oblekem. Obyčejný člověk poctivě se snažící splatit své dluhy, je nedostačujícím tvorem, člověkem v tomto hnusném a shnilém bordelu, plněm sraček a hajzlů. Není šance se čehokoli dovolat, cokoli dokázat jako jednotlivec bez zastoupení někoho kdo je větší než Vy. Voláte o pomoc do všech stran. Prosíte své rádoby kamarády kteří, ač jste jim vždy pomohli i třeba v nočních hodinách, kdy jste je upřednostňovali kolikrát před těmi, kteří si to více zasloužili, tak tito kamarádi vás laskavě a s falešným soucitem pošlou do prdele. Tolik let jste věřili, že máte přátele. Rodina se začíná věčným bojem doslova rozpadat. Láska mele s posledního. Nemáte se komu svěřit, komu vyplakat. Prostě je to obtěžující. Každý má svých problému dost. Čekáte od toho nejbližšího že Vás obejme a řekne, že nejste na to sami a že se to zvládne. Nedočkáte se. Pomalu ve Vás začne něco umírat. Ztráty vás trhají na kusy, padáte a stále vstáváte. V naivní víře že bude lépe. Ale duše není stroj. Duše aby mohla bojovat, musí také nalézt smysl a sílu. Uběhne jeden rok, máte pár povrchových škrábanců. Uběhne více let, a máte již šrámy daleko hlouběji. Uběhne dalších pár let, a realita se stává vrahem všeho v co jste věřili. Stále však hledáte v té tmě světlo, byť malé a slabé , ale hledáte .Plazíte se v bordelu, bezmoci za tím světlem, a místo aby se přibližovalo, naopak se spíše vzdaluje. Ztráty začnou být neúnosné. A protože jste jen člověk a každý má svůj pohár sil, cítíte jak z Vás vyprchává chuť k životu. Přestáváte vnímat. Vše začne být otupělé. Malé radosti převálcuje v mžiku telefon, který zazvoní a hlas na drhém konci Vám oznámí nové skutečnosti. Zhroutíte se v pláči, stále s nadějí že se můžete ukrýt do objetí, do bezpečí toho koho milujete. Bohužel žádné objetí, ani pohlazení, ani uklidňující slova. Realita, že jste osamoceni v davu lidí a vlastně v celé společnosti, lhostejnost, nezájem je jako paralýza duše. Stále si říkáte, může být ještě hůře. To jediné Vás vybičuje zase vstát. Vstanete a zjistíte že se Vám klepou ruce, začnete zapomínat na základní věci, antidepresiva psycholog a psychiatr jsou Vám jediným přítelem a pohled na sebe do zrcadla, vyvolá otázku kdo vlastně v tom zrcadle je. Ale jak dlouho ještě? Co ještě musíte ztratit, co Vás ještě čeká. Na co je život, kde platíte vším co Vás dělá člověkem. Kde je mez. A co je za tou mezí........
Posted on: Tue, 16 Jul 2013 15:19:13 +0000
Trending Topics
© 2015