Mám tu príbeh od nášho FANS :) rozdelím ho na časti lebo je trošku dlhší a dúfam že sa vám bude páčiť :) *B* Začalo to tak nevinně, jako malé děti ve školce a jak někdo nevěří na lásku na první pohled, tak mně se právě stala. V roce 1999, to mi byli přesně 3 roky sem šel na svůj první den do školky. Vešel jsem samozřejmě úplně zmatenej a vystrašenej, že maminka semnou nebude a nechá mě tam nějákým cizím lidem, když v tom najednou jsem upřel zrak na jednu nádhernou malinkou blondýnku, která tam seděla a koukala se na mě těma jejíma nádhernýma očima. Já plný úžasu, že něco tak nádhernýho může existovat jsem vytřeštil oči a stále ji pozoroval, když si toho najednou všimla moje maminka a taky učitelky ve školce a začali se hrozně smát. Já stále nevnímal a furt se jen na ní díval a ona se dívala na mě, ten nádherný oční kontakt si pamatuju dodnes. Tak stejně jako mě se tato dívka líbila, tak se líbila i všem ostatním klukům a každý si s ní chtěl hrát, kamarádit se, na vycházky chodit za ručičky, jak se to ve školce dělalo. Když v tom ona došla zamnou, jestli bych s ní dnes na vycházku za ruku nešel dneska já a já s nadšením jsem ani pomalu nebyl schopnej vyslovit to nádherný a nadšený ANO. Z školky, které jsem se nejvíc bál se stala nejlepší věc co v tý době v mým životě byla, protože jsem jí mohl znova a znova vidět, když byla nemocná, tak jsem se kolikrát i rozbrečel, že tam není. Tak to šlo celou školku a přišlo mi to hrozně krátký, když v tom jsme oba opustili školku a šli na základní školu. Loučili jsme se, jakoby jsme se už nikdy neměli vidět a rozbrečeli jsme se oba, nádherná to dětská nevinná láska. Už v té době jsem věděl, že bude nádherná a nejlepší holka, kterou kdy potkám. Když nastal náš první den ve škole, 1.9.2003 tak do školy jsem šel s pocitem, že ona už tam nebude, ale když jsem vešel do třídy, kdopak nám to ale seděl hned v první lavici v nádherných šatičkách? Ona. Rozbušilo se mi srdce a nevěděl jsem, co mám dělat a tak jsem opět stál a koukal s nadšením, že s ní strávím další chvíle, jenže ono se něco změnilo, našla si nové dobré kamarádky a tak na mě už pomalu ani nepomyslela. Abych nebyl sám, tak jsem si taky našel pár kamarádů a já i ona jsme začali žít úplně odlišnými životy. Byla čím dál tím krásnější a moje láska k ní rostla a rostla. Ve 3 třídě už jsem pomalu začínal chápat, že to je láska. Došel jsem za maminkou a zeptal jsem se, jak se taková láska pozná a ona se akorát pousmála a řekla „Ta holčička, co s tebou chodila do školky a teď je s tebou ve třídě, to co k ní cítíš, to je láska.“ Já s údivem se zarazil a začal vzpomínat, co jak jsem se k ní choval a uvědomil si, že má maminka pravdu. Byl jsem vychován, abych se k holce choval pěkně a tak jsem jí každý den natrhal pár fialek a nosil jí aktovku. Takhle mě to maminka učila a děkuju jí za to. Když jsme byli v páté třídě, tak ona se rozmýšlela, jestli půjde na nižší gymnázium nebo zůstane na základní škole a jak jsem se o tomhle doslechl, ihned jsem to udělal taky, chtěl jsem prostě být s ní. Nakonec zůstala na základní škole a tím pádem samozřejmě i já. Nic moc zajímavé se v těchto letech nedělo, ale v šesté třídě to přišlo. Měli jsme 13 let a začala na nás působit puberta. Ona si začala všímat kluků, ale já furt měl oči pouze pro ni. Co k dnešní době patří, každý si začal vymýšlet, dělat machry, předvádět se. Mě tohle ale minulo a pouze jsem to hrál před kamarády, abych nebyl divnej. Začala chodit ven s klukama a taky začala chodit s jedním s mých nejlepších kamarádů, já mu hrozně záviděl, ale pokoušel jsem se nedát na sobě nic zdát, nevím, jestli se mi to ale podařilo. Odešli jsme na letní prázdniny a já si v duchu říkal „Doufám, že další rok bude lepší.“ Nastal první den v 7. třídě. Ona si opět sedla dopředu se svojí nejlepší kamarádku a já se spíš sunul vždy dozadu, ale vždy mě učitelka přesadila dopředu, protože výšky jsem moc nepobral a byl nejmenší z celé třídy. Vše šlo furt stejně, jakoby to byl stereotyp, ona si našla přítele a já měl stále jen oči furt pro ni. Jak se rozešla s přítelem, já byl zde, abych jí pomohl a také jsem jí řekl, že jí miluju. Bohužel odpověď zněla „Promiň, ale já tě mám ráda jako kamaráda.“. Mě se nahrnuly slzy do očí a nevěděl jsem, co mám dělat. Ona mě pouze smutným pohledem, že ví, že mě to bolí, pozorovala a radši neřekla ani slovo, protože věděla, že by mi ublížila ještě víc. Koukali jsme na sebe asi tak hodinu, ani jeden z nás neuhnul pohledem, když v tom mě objala a odešla, že musí domů. Já tam stále pouze stál a koukal před sebe jako tělo bez duše a stále jsem přemýšlel, proč? Proč jsem to vůbec udělal?
Posted on: Wed, 24 Jul 2013 17:00:31 +0000