NA ČTVRTEK večer: TEREZA SPENCEROVÁ : Po celodenní parlamentní přehlídce sebestřednosti, v jejímž závěru minulý týden skončily naděje jak Rusnokovy vlády, tak i koaliční „stojedničky“, se čeští politici zničehonic rozpomněli na „lid“. Prý je třeba dát mu „férově“ možnost znovu „demokraticky“ rozhodnout. Zbývá si ujasnit jediné: O jakém lidu že je tu vlastně řeč? Pohled kolem je tristní. Ekonomika v recesi, spotřeba domácností loni klesla o 3,5 procenta, což nemá v dějinách ČR obdoby, fiskální restrikce vlády drasticky zhoršila životní podmínky těm nejslabším – zdravotně postiženým, lidem s nejnižšími příjmy či rodinám s dětmi a ženám, roste nezaměstnanost i míra sebevražd. Nejvyšší politika se verdiktem soudu de facto proměnila v hájený zločin, její bohorovnost ukázal třeba někdejší ministr financí, když zprávy o zfalšování celkem 41 procent bruselských dotací – řeč je o je stovkách miliard korun – odmávl s tím, že tomu úředníci v Unii prostě nerozumějí, a mezitím se do čela vlády hrnula žena, jejíž místo mezi nejpopulárnějšími politiky lze podle sociologa Petra Saka „vysvětlit pojmem z mediální teorie – nejnižší jmenovatel, který znamená, že intelektuální a vzdělaností náročnost pořadu je tak nízká, že umožňuje konzumaci i divákům s nejnižší intelektuální a vzdělanostní úrovní“. A aby naprosté dno snad už nebylo příliš blízko, vidí někteří skeptici (nebo snad realisté?) v nynější vlně neohrožených aktivit státního zastupitelství jen opakování kdysi halasné protikorupční akce Mani pulite, v jejímž rámci bylo na počátku 90. let v Itálii zatčeno několik tisíc lidí, včetně nejvyšších politiků a státních úředníků, ale nakonec jich ve vězení skončilo jen pár, navíc těch bezvýznamných… Běžný „lid“, na který si nyní politici vzpomněli, se už dlouhodobému přívalu všech těch negativních zpráv a zmaru poddal. „Na občanech je patrná rezignace a protivládních demonstrací v době před pádem vlády se účastnilo pouze několik desítek lidí. Nevládní organizace se drží od politiky stranou, většinou proto, že jsou závislé na fondech, které jsou tak či onak s politikou spojeny. Asi nejhorší je situace v církvích, které se do područí politiky dostaly velmi problematickým restitučním zákonem.“ Tak zní jeden z hlavních závěrů letošní výroční monitorovací národní zprávy české koalice Social Watch, která je součástí mezinárodní sítě sociálně orientovaných občanských organizací. Frustrace a pogromy Příčiny jsou vcelku očividné: „Rok 2012 nebyl pro většinu obyvatel ČR dobrý. Země se v roce 2012 stále nedostala na úroveň roku 2008 a sousední země jí ekonomicky stále více unikají,“ uvádí zpráva. „Ekonomika stagnuje pod tlakem kroků vlády, která nakonec po několika korupčních skandálech padla. Situace většiny obyvatel se zhoršuje,“ shrnuje záplavu statistických údajů a dodává, že „jedním z výsledků jsou protiromské nálady vedoucí až k pokusům o pogromy“. Na týž problém přitom upozornila i nedávná zpráva BIS, podle níž se protiromské nálady části veřejnosti v dlouhodobější perspektivě „mohou pro bezpečnost státu stát větším problémem než skupinky pravicových extremistů. Pokud dojde i k menšímu impulzu, jsou jejich každodenní problémy a z nich vyplývající frustrace v kombinaci s latentním anticikanismem ventilovány a ústí v radikálnější projevy“. Rasismus a xenofobie jsou ale jen jedním z násilných projevů deprimované společnosti. „Lidé, kteří se stávají obětí sociálního vyloučení, totiž reagují dvojím způsobem,“ vysvětluje pro Literární noviny profesor Ostravské univerzity, sociolog Jan Keller. „Střídají se u nich stavy naprosté apatie a nevypočitatelné agresivity. Je prakticky nemožné odhadnout, kdy jedno přejde ve druhé.“ Agresivita přitom u nich není výrazem vzpoury proti společnosti, či dokonce nějakým bojem za spravedlnost. Chtějí pouze dokázat sobě i druhým, že dokážou být právě tak krutí jako společnost, která je vyvrhla, a tak jsou i cíle jejich agresivity zpravidla docela náhodné. Dekonverze postupuje Lze ale společnost vyvést z rezignace? A existují vůbec nějaké příklady takového pozitivního obratu? Namísto kladných odpovědí experti nabízejí jen další zmar: mnohé studie ze zahraničí totiž v této souvislosti mluví spíš jen o prudkém nárůstu míry sebevražd a spotřeby alkoholu a jiných drog, které nabídnou alespoň trochu klamavého uspokojení. Podle údajů zveřejněných loni v říjnu spáchalo u nás v roce 2007 sebevraždu 1375 lidí, loni jich ale bylo už 1589. „Je to spojeno s pochybnostmi, že by se společenský vývoj mohl změnit nějak zásadně k lepšímu a že by stávající politická situace mohla podléhat nějakým změnám,“ vysvětlil Vladimír Kebza ze Státního zdravotnického ústavu. „Ne snad úplně bezvýchodnost, ale pokles víry v to, že by se poměry mohly změnit k lepšímu.“ Bude trvat roky, než plně pochopíme veškeré dopady krize a s ní související politiky. Příliš černý pohled, který se zrovna každého z nás netýká? Nezbývá než si navzájem držet palce, nicméně situace je bezvýchodná, kam se podíváme. Profesor Keller kupříkladu do výroční zprávy Social Watch přispěl kapitolou o dekonverzi. „Je to označení situace, kdy se v důsledku prudkých změn ve společnosti začne nedostávat pozic, s nimiž je spojována sociální užitečnost a veřejné uznání,“ vysvětluje pojem, na který podle všeho budeme narážet stále častěji. „Vzrůstají totiž počty lidí, kteří marně hledají uplatnění. Jako kdyby pro ně ve společnosti nebylo místo. Trh práce tyto lidi buď vůbec nepřijímá, anebo jim nabízí pouze dílčí, časově omezené, neperspektivní pracovní příležitosti,“ dodává, zatímco statistiky ukazují, že „pracující chudobou“ je u nás ohrožena jedna pětina pracujících. Dekonverzi přitom rovněž provázejí určité formy násilí. První je zakódována v rovině ekonomické. Postindustriální společnost zrušila příměří, které se po generace budovalo v rámci společnosti průmyslové a které vyvrcholilo v instituci sociálního státu. Ekonomická válka všech proti všem, která toto příměří vystřídala, je považována za jednou provždy danou nutnost. Za výraz násilí sociálního lze zase považovat příkaz nejvyšší možné mobility, flexibility a zodpovědnosti za sebe samého, a to dokonce i v situacích, které člověk nemůže dost dobře ovlivnit. „Doprovodem zmíněných forem násilí je násilí psychologické. Má podobu trvalého napětí mezi tím, co je lidem doporučováno jako známka úspěchu, a zdroji, jimiž tito lidé reálně disponují. Toto napětí běžně lidi frustruje a může je snadno vést k pokusům dosáhnout symbolů úspěšnosti nelegálními prostředky,“ shrnuje profesor Keller. Stupňování všech zmíněných forem násilí má navíc jakousi symbolickou pojistku. Pro všechny je totiž budován stejně závazný obraz vzorově úspěšných jedinců v ostrém kontrastu s odmítnutím slabých, starých, nedostatečně vybavených. Lidé už nejsou pozvolna odstupňováni podle svého přínosu celku, ale jsou rozděleni na ty, kdo (jakýmkoliv způsobem) vyhráli, a na ty, kdo v soupeření podlehli, a jsou tedy víceméně zbyteční a bezcenní jako všichni poražení. psáno pro LtN -- Názor: Úspěšní proti neúspěšným, to je podstata tržní společnosti ke které úspěšně dorůstáme. Tady se 24 let jenom kradlo, kradlo, kradlo a kradlo. Kdo proti tomu pípl, toho ty svině z ODS týrali a šikanovali. Všichni dělali kariéru ve jménu ODS. NIčili republiku. Velká privatizace-zlodějna. Kuponová privatizace-superzlodějna. Malá privatizace, další zlodějna. A z davu se ozývalo, Sancta Kalus, Sieg Heil ! Tak , milí spoluobčani, co jste šikanovali, týrali a okrádali slušné lidi, příjde bída, nouze a neštěstí taky na vás, hajzlové. Zaq privatizační zlodějny , neznáme špinavý peníze se tomu zlodějskýmu arcilotrovi udělila profesura, místo kriminálu. ODS celá sakum pikum patří do kriminálu, vedení pod trámovej vingl s konopnou kravatou. A okamžitě vrátit vše co bylo nakradeno. /prohlas/ --- JAN KAČER Režisér a herec Jan Kačer se jako „veřejnost zastupující sám sebe“ zúčastnil začátku soudního procesu s bývalým středočeským hejtmanem Davidem Rathem. Své zážitky a postřehy popsal v reportáži. Před mnoha lety, možná desíti, jsem byl po složité „prověřovací“ akci zvolen za člena Etické komise ministerstva zdravotnictví. Na první, velmi složitě domlouvané schůzce jsem poprvé blíže poznal pana Karla Schwarzenberga. Vedle mě seděli dva význační primáři pražských nemocnic, omluvena byla paní Havlová. Schůzi předsedal mně do té doby zcela neznámý doktor Rath. Dokonale oblečen s běloskvoucí košilí, motýlkem, skvělou dikcí. Jemně a důrazně nás přivítal a naznačil velký význam naší spolupráce. Etika lékaře. Má lékař povinnost sdělit pacientovi pravý stav jeho nemoci i v případě, když prognóza není příznivá? Nebo dle svého uvážení se spolehnout na naději, která posiluje a někdy koná zázraky?! Bodů k jednání bylo několik, ale nedošlo na ně. Několik hodin se pravda přikláněla tu k onomu vzácnému a erudovanému členu komise, tu k jinému. Já mlčel. Další schůze již nikdy nebyla. S panem Karlem jsem se později ještě několikrát setkal, s panem doktorem Rathem nikoli. Zpovzdálí jsem sledoval cestu těch pánů. Toho prvního s velkou sympatií, toho druhého s krajní pochybností. Nicméně strmost jejich letu udivovala. Kníže pán na omak působil vlídně, voňavě kouřil, těžce a zádumčivě formuloval vtipné bonmoty. Za čestně prohraný boj o senátorské křeslo mi s noblesou vítěze poslal obrovského kapra ze svých rybníků. Doktor Rath si cestu vzhůru dobýval prostořekostí, drzostí, čilostí, která mezi lehce zaostávajícími členy jeho poslaneckého klubu působila neobvykle, skvěle a trochu podezřele.Proces začal 7. srpna. Doktora Ratha vedou policisté na řetízku, já se pokouším (jako nikdy neodvolaný člen etické komise) zjistit proč, jak a kam vedla cesta pohublého obžalovaného. Osm hodin ráno. Chodba před soudní síní je přeplněna. Desítky kameramanů a fotografů a jejich redaktoři, většinou redaktorky, v tom parném dnu oděny lehce. Nelze projít. Kolem deváté místní ostraha organizuje vstup do síně. Uvolnit místo pro obžalované, souzené na svobodě. Projde několik mlčících postav. Teď obhájci. Je jich asi deset. Nervozita sílí. Jak uhájit vyhlídnutá místa. Ostatně ještě se neví, kudy je povedou. Těsně před devátou. Teď veřejnost. Vstanu a vejdu. Jsem sám. V čele již sedí pětičlenný senát, vlevo žalobce, vpravo ve dvou řadách obhájci, zády ke mně šest obžalovaných, na kraji opuštěná paní s rukama v kapsách černých kalhot. Spolupracující obviněná. Sednu si do první řady. Pokyn pro tisk. Do místnosti se vevalí smečka novinářů. Zmatek, hluk. Předseda soudu důrazně prosí o ticho a určuje pravidla. Zprava přichází eskorta. Dvě urostlé policistky vedou na řetízku obžalovanou. Posadí ji na lavici, odpoutají ruce a stojí nad ní. Druhá eskorta. Vedou Ratha. Černé šaty už tolik nesluší. Obvinění se letmo pozdraví. Dlouho se neviděli. Třetí přichází Kott. Ten jediný se dívá do sálu a má jakýs takýs výraz. Údivu, pohrdání, strachu. Předseda senátu dá pokyn: možno fotografovat. Horda kameramanů se vrhne vpřed hlava nehlava a řítí se pořídit záběry třech sedících. Trvá to několik minut. Ostrá světla, cvakání spouští, domluvy. Mikrofony. Předseda zasahuje. Všichni se vrací na místa pro veřejnost, kterou teď zastupují. Několik minut se ještě obvinění radí se svými obhájci a začíná obžaloba. V bočních dveřích čtyři policisté, na druhé straně taky, místní ochranka, která hlídá každičký pohyb těch tří.Státní žalobce čte hodinu obžalobu. Snažím se porozumět odkazům na vystavované smlouvy, na jejich data a kdo je kdy podepsal. Pozornost upadá, s výjimkou soudce nikdo neposlouchá. Zdá se mi, že to, co slyším, vlastně vůbec nesouvisí s atmosférou obrovského nebezpečí, hysterie. Pauza. Obviněné vyvádějí v řetězech, redaktorky vysílají svým zaměstnavatelům první zprávy. Interpretují. Podle stupně empatie, slušnosti, talentu, zhruba popisují, co viděly. Skutečnost se mění v mediální zprávu. Veřejnost, zásobovaná 15 měsíci přibližných zpráv o rozsahu zločinu, spoléhá na sdělovací prostředky a užívá teplého dne k rekreaci. To je vlastně v praxi zastupující demokracie. Za mě úsudek tvoří mne zastupující novinář, jako mě zastupuje vláda a parlament, který jsem z nerozhodnosti špatně volil. Proč? Je přece tak snadné sednout si do soudní síně a na vlastní oči vidět a cítit, být sice laickým, nicméně rovnocenným účastníkem procesu. Já, veřejnost zastupující sám sebe, poslouchám bodré vtípky, stížnosti na horko, rozmrzelost ze ztráty dne. Profesionální interpreti skutečnosti se nudí, vědí už dávno svoje. Autor je herec a divadelní režisér. psáno pro LtN *
Posted on: Thu, 15 Aug 2013 16:14:57 +0000