Neexistuje snad milovník moří a oceánů, který by v životě neotevřel knihu Odysea kapitána Blooda a se zatajeným dechem se nezačetl do vzrušujících osudů neohroženého velitele karibských korzárů a bukanýrů a jeho nerozlučné plachetnice Arabelly, pokřtěné na počest jeho lásky. Tato kniha patří k neodmyslitelné četbě po dobrodružství lačnících kluků stejně jako tituly Tři mušketýři, Dva roky prázdnin, Hrdinný kapitán Korkorán, Tygři z Mompracemu, Černý korzár, Poslední Mohykán, Vinnetou a nebo ve Stínu padišáha, jejichž literární i filmové zpracování už stačilo zakořenit v myslích několika generací. Autorem korzárské „bible“ o kapitánu Peteru Bloodovi je přitom muž, který se ke svým literárním bestsellerům propracovával řadu let a jeho život zdaleka neoplýval šťastnými happy endy jako příběhy jeho románových postav. Rafael Sabatini spatřil světlo světa 29. dubna 1875 v italském Iesi na předměstí přístavního města Ancona na jadranském pobřeží. Podle všeho se narodil jako nemanželské dítě operním umělcům Anně Traffordové a Vincenzu Sabatinimu. Matka pocházela z Anglie a vystupovala jako pěvkyně a pianistka. Se svým partnerem, pěvcem a rodilým Italem, se seznámila na turné až na odlehlých Filipínách a na pravděpodobnost, že se nikdy neprovdala, poukazují mnozí badatelé jednak na základě skutečnosti, že nikdy nevystupovala pod jménem Sabatini a sám Rafael ve svých pozdějších románech mnohokrát svým hrdinům – ať už se jednalo o příběhy Scaramouche, Lví kůže a nebo Rytíř z taverny – přisuzoval podobný původ. Rafael cestoval zpočátku se svými rodiči, ale ti po nějakém čase usoudili, že pro dítě se podobný „kočovný“ život nehodí a poslali ho k Anniným rodičům do vesnice poblíž Liverpoolu. Hoch byl tak už od mládí vystaven nejrůznějším jazykovým vlivům. Protože otec anglicky neuměl, naučil se od něho italsky, a nyní se začal zdokonalovat i v angličtině. Navíc začal horečně číst a v angličtině, o níž svého času prohlásil, že v ní jsou obsaženy ty nejlepší příběhy, začal později i psát. V oněch letech si také zamiloval romantickou krajinu anglo-velšského pomezí, kde se v pozdním věku dokonce natrvalo usadil. Když bylo Rafaelovi sedm, vrátil se za rodiči, kteří mezitím zakotvili jako učitelé zpěvu. Zejména Vincenzo slavil úspěchy a portugalský král ho dokonce povýšil do rytířského stavu. Rodina se nakonec usadila v Portu, kde si otevřela první školu a Rafael si začal osvojovat v pořadí třetí jazyk – portugalštinu. V Portu navštěvoval i katolickou školu a právě zde zřejmě nabýval své celoživotní zaujetí pro spravedlnost, toleranci a snášenlivost, které později promítl i do svých románů jako Odysea kapitána Blooda, Život Cesara Borgii, Boží psi a Meč islámu. O několik let později se Vincenzo s Annou vrátili do Itálie a usadili se v Miláně, což mělo své nepopiratelné výhody vzhledem k blízkosti zdejší proslulé opery. Rafael se zde však dlouho nezdržel, neboť rodiče ho poslali na studia do Švýcarska. V oněch časech to nebylo nic neobvyklého, protože střední a vyšší vrstvy měly eminentní zájem na co nejlepším vzdělání svých ratolestí. Mladý Sabatini tehdy zamířil do města Zug a ke svým dosavadním jazykovým znalostem připojil ještě francouzštinu a němčinu. Současně pokračoval v četbě a seznamoval se s autory jako Shakespeare, Alexander Dumas, Alessandro Manzoni, Jules Verne a nebo Walter Scott. Obzvláštní oblibě se však u něho těšil americký historik William Prescott, z jehož pera pocházela díla jako Historie dobytí Mexika a nebo Historie dobytí Peru. Jak se později přiznal, knihy mu učarovaly natolik, že se dokonce vžíval do postavy Pizzara. Prostě a jednoduše vděčná průprava pro budoucího autora romantických příběhů. S prvními literárními pokusy, tehdy ještě ve francouzštině, začal Sabatini údajně ještě za svých švýcarských studií. V sedmnácti letech však studia dokončil a jeho otec dospěl k závěru, že pro praktický život bude nejlépe zhodnotit Rafaelovy lingvistické schopnosti. K tomu se nejlépe hodilo nějaké zaměstnání v obchodu. A protože Anglie byla tehdy světovou obchodní velmocí, bylo rozhodnuto poslat Sabatiniho juniora opět do Liverpoolu. Staronová adresa přitom skýtala hned dvě výhody – jednak blízkost příbuzenstva, které mohlo být nápomocno při hledání vhodné pracovní pozice, a jednak skutečnost, že Liverpool patřil k největším anglickým přístavům a skýtal tudíž největší šance na výhodná job. Rafael přijel do Liverpoolu v roce 1892 a poté, co vybrousil svou lehce orezlou angličtinu, uchytil se jako překladatel u zasilatelské společnosti obchodující s Brazílií, kde mohl uplatnit zejména své znalosti portugalštiny. Někdy v letech 1895-1896 začal psát i první povídky, neboť podle vlastních slov dospěl k závěru, že než takové příběhy číst, je ještě zábavnější je rovnou psát. Kupodivu však neměl nutkání je publikovat a když se jednoho dne potkal s redaktorem místních novin, dokonce se chvíli ošíval, zda-li se mu má přiznat ke své literární zálibě. Redaktor si ale nakonec několik vzorků odnesl a předložil je vydavateli, který se je okamžitě rozhodl odkoupit. Podle všeho je otiskl některý liverpoolský deník nebo magazín, ale na každý pád se z nich žádný nedochoval. Nicméně jakmile se už jednou drápkem chytil, začal se prosazovat i na stránkách prestižních titulů a jeho krátké povídky začaly tisknout časopisy jako Pearson’s Magazine, London Magazine a nebo Royal Magazine. Než se ale mohl postavit na ryze literární nohy, uplynula ještě celá dekáda. V letech 1895-1905 musel mladý Sabatini přes den tvrdě pracovat v obchodě a v noci nad literárními příběhy. Později se v této souvislosti nechal slyšet, že si připadal jako člověk s nejmenším nárokem na spánek v celé Anglii. V roce 1901 však obdržel první kontrakt na román, aniž by předtím jakkoliv tak velkou práci napsal. A když se v roce 1905 objevila z jeho pera i druhá kniha, rozhodl se konečně opustit svět byznysu a nadále se věnovat pouze psaní. Z honorářů by však stejně asi vyžil jen stěží a pomocným lanem se mu tak zřejmě stalo manželství s Ruth Goad Dixonovou, dcerou zámožného liverpoolského obchodníka s papírem Lancelota Steele Dixona. Společně se pak přestěhovali do okrajové části Londýna, odkud to měl Sabatini podstatně blíž k tehdejšímu nakladatelskému světu. Po čtyřletém manželství se oběma narodil v roce 1909 syn Rafael-Angelo, jemuž se však záhy mezi příbuznými a přáteli dostalo přezdívky Binkie. Rafael se mezitím propracoval k pracovnímu rytmu, který mu umožňoval dokončit rok co rok jeden román. Krom toho i nadále psal krátké povídky, novely a historické eseje jako třeba Život Cesara Borgii (The Life of Cesare Borgia; 1912). Časem si vybudoval nevelkou, ale věrnou čtenářskou obec, pro kterou vydal během další dekády sbírku historických novel Vévodova spravedlnost (The Justice of the Duke;1912), Pod vlajkou Borgiů (The Banner of the Bull; 1915) a nebo román Mořský luňák (The Sea Hawk; 1915), příběh o šlechtici, přinuceném uprchnout z Anglie, přijmout islám a stát se alžírským námořním lupičem. Z tohoto tvůrčího období pochází i dva díly jinak třídílných esejí Historická noční zábava (The Historical Night’s Entertainment; 1917, 1919). První světová válka dostihla Sabatiniho ještě s italským pasem. Prvního půl roku mohl být celkem v klidu, ale když se na jaře Itálie rozhodla vystoupit proti svým někdejším spojencům z Trojspolku po boku Dohody a začala mobilizovat, hrozilo, že Rafael bude muset narukovat. Za této situace se rozhodl přijmout britské občanství, kde vojenská služba byla stále dobrovolná. Nicméně válka a povinné odvody dostihly Rafaela i ve Spojeném království. Od služby na frontě ho nakonec zachránily jeho mimořádné jazykové schopnosti, díky nimž nastoupil službu u zpravodajských služeb jako překladatel. Zjevně se osvědčil, leč veškeré informace z oné doby zůstávají i po bezmála sto letech stále v režimu přísného utajení. V roce1921 měl za sebou Rafael Sabatini čtvrtstoletí usilovného psaní. Byl nepochybně plodný a nežil si špatně, přesto zůstával autorem spíše lokálního významu. To vše se však mělo změnit. Přelomovým titulem v jeho kariéře se stal román Scaramouche (1921), vydaný souběžně v Anglii i v Americe. Tam ho sice zprvu řada vydavatelů odmítla, ale když kniha vyšla, stal se tento romantický příběh z časů francouzské revoluce takřka přes noc bestsellerem. A když se o rok později objevila na pultech Odysea kapitána Blooda (Captain Blood aka Captain Blood: His Odyssey), dostavil se úspěch ještě větší. Sabatiniho vydavatel okamžitě vrhl na trh dotisky předchozích Sabatinoho prací a z dosud nepříliš známého autora se stala celebrita prvního řádu. V roce 1925 byl už Rafael Sabatini takříkajíc „za vodou“. Jeho knihy šly na dračku, práva k jeho románům skupovala hollywoodská studia (Captain Blood byl poprvé zfilmován už dva roky po vyjití knižní předlohy) a dokonce se hrála i na divadelních prknech. A román Scaramouche dokonce posloužil jako předloha k opernímu libretu! Sabatini se začal objevovat na stránkách populárních novin a magazínů, stal se vítaným hostem společenských dýchánků, ale přesto se dál snažil udržet zažité pracovní tempo. Už nikoli kvůli existenčnímu zajištění, ale prostě proto, že ho psaní bavilo. V roce 1927 se však dostavilo vyčerpání přetíženého organismu. Na radu lékařů se nakonec odebral na svůj oblíbený venkov na anglo-velšské hranici a pronajal si dům blízko romantických ruin opatství Tintern-Abbey. Na cestě manžele Sabatiniovy přitom doprovázel Binkie, kterému rodiče krátce předtím věnovali nový automobil. Prvního dubna 1927 se Rafael a Ruth chystali odjet z jejich pronajatého venkovského bytu v Brockweir House do Skotska, aby shlédli další divadelní adaptaci Scaramouche. Ještě předtím Rafael vyprovodí svého přítele na nádraží v Gloucesteru, zatímco Ruth si vyjede s Binkiem do Monmouthu. Cestou z nádraží spatří Rafael rozbitý vůz. Za volantem nalezne smrtelně zraněného Binkieho, zatímco Ruth náraz vymrštil ven z vozu. Ruth nehodu jakoby zázrakem přežila, nicméně ztráta jediného dítěte manželský pár těžce zasáhla. Rafael se snažil překonat deprese psaním, ale manželství směřovalo k rozpadu a v roce 1931 bylo rozvedeno. Jako by to nestačilo, ve stejné době dolehla na svět velká hospodářská krize. Její následky se promítly i do dramatického poklesu prodeje Sabatiniho knih a Rafael se tehdy rozhodl opustit drby a klevetami plný Londýn, pasoucí se na ztrátě jeho popularity, a odcestoval na čas do Spojených států. Po návratu Sabatini získal pomalu zpět půdu pod nohama. Ještě v roce 1931 koupil dům poblíž Hay-on-Wye mezi Anglií a Walesem, který nechal přestavět, zvětšit a zmodernizovat. V blízkosti domu, přezdívaného Clock Mill, protékal pstruhový potok, kde Sabatini trávil jako vášnivý rybář čas mezi psaním a dopřával si zde klid před příliš rušným londýnským životem. Když bylo Sabatinimu šedesát, dokonce se znovu oženil a za manželku si vzal svou švagrovou Christinu Dixonovou, provdanou dříve za bratra Ruth. Christine byla úspěšnou sochařkou a její umělecké vlohy a temperament zjevně lépe ladily s Rafaelovou povahou. Sabatini si nyní mnohem více dopřával vycházek do přírody a s Christine každý leden zajížděl do švýcarského Adelbodenu na lyže, které se staly jeho další velkou vášní. A pokračoval samozřejmě v tvůrčí práci. Jeho nové tituly sice už možná nedosahovaly takových vrcholů jako Scaramouche, Captain Blood nebo Sea Hawk, nicméně i během 30. let spatřila světlo světa řádka poutavých prací jako román Chivalry (1935) a nebo třetí díl esejí Historická noční zábava (The Historical Night’s Entertainment; 1938). Temná mračna nad Evropou na sklonku 30. let se staly pro kosmopolitního Rafaela Sabatiniho, který se všude cítil doma, noční můrou. A mělo být hůř. Syn, kterého Christine přivedla do manželství, byl velmi podobný Binkiemu. Měl nesobeckou a přátelskou povahu, byl pohledný a sportovně založený. Po patriarchovi rodiny Dixonů byl pokřtěn Lancelota Steele, ale mezi přáteli se mu říkalo jednoduše Lanty. Když vypukla 2. světová válka, přihlásil se k Royal Air Force a po završení výcviku se s nově přiděleným letadlem zaletěl pochlubit rodičům nad Clock Mill. Rafael a Christine sledovali jeho přílet, kdy se stroj najednou sklopil po křídle a neovladatelný se zřítil v polích kousek za tokem Wye. Pilot zahynul v plamenech přímo před zraky Christine a Rafaela, kteří tak vzdáleni od veškeré válečné vřavy okusili její hrůzy uprostřed poklidného a nevinného venkova. Christine pak po mnoho let trpěla depresemi, které jí pomohly překonat až modré horské květy ze Švýcarska. Vysadila je ve tvaru letadla na zahradě Clock Mill a údajně si tak představovala, že letadlo jejího syna zůstává stále v oblacích. Jak pokračovala válka, zpomaloval Sabatini své pracovní tempo a už nebyl schopen dokončit jednu knihu ročně. Na vině byly nepochybně zhoršující se zdravotní problémy, související pravděpodobně s rakovinou žaludku. Přesto nepřestával psát a ještě v roce 1949 dokončil prvotřídní román The Gamester a posledním dílem se stala povídková sbírka Turbulent Tales z roku 1950. Navzdory špatnému zdravotnímu stavu trval začátkem roku 1950 na obvyklé cestě do Švýcarska (během války mu byla tato radost samozřejmě odepřena). To už však většinu času strávil pouze na lůžku a 13. února 1950 vydechl naposled. Byl pochován v Adelbodenu a Christine mu na hrob zhotovila dojemnou sochu se skloněným unaveným mužem, který stále v ruce drží pero. Na náhrobní desku pak byl umístěn text z jeho slavného románu Scaramouche: „Narodil se s darem smíchu a pocitem, že tento svět je šílený…“
Posted on: Tue, 16 Jul 2013 14:47:13 +0000
Trending Topics
Recently Viewed Topics
© 2015