Od hodiny páté jsem pozorně naslouchala v šemu, co si přirpavil moderátor ranní dvojky František Novotný. Rozesmutněl mě. To až tak, že jsem si řekla, že se musím z toho vypovídat, tedy vypsat. Dívám se na fotografie mých potomků a příbuzných, z nichž mnozí nejsou mezi námi. Mám je všechny pěkně pohromadě na nástěnce nad počítačem . Mezi fotografiemi nechybí mí dávno již odrostlí prvnáčci v onu sváteční chvíli , která jim otvírala cestu k poznání. Jak moudře mluvili hosté Fr. Novotného, jak jsem se v hloubi duše styděla. Zvláště mě donutilo k zamyšlení slovo dětských psychologů přenesené do éteru pomyslnou duší dítěte. Ano, mají pravdu, děti potřebují mít jistotu, by´t se nám to mnohdy nelíbí. přece jenom jsou to osobnosti a co do nich vložíme, to v nich zůstane. Jak já mohu dnes vinit dva z mých tří synů, že jsou daleko a mámu jakoby nevidí? Vždyť jsem se v mnohém na nich podepsala. Dítě má být pochváleno za dobrý čin a ne, aby se laskavého pohlazení domáhalo. Milí rodičové, vezměte toto mé přiznání jako varování, nepromarněte čas, který se nikdy - NIKDY nevrátí. Dovedu se vcítit do přání Luďka Munzara, by´t neskromného.Nicméně, nepůjde-li jeho vnučce to či ono, přece i tak může být platným členem společnosti. Mnohdy více než ten, který má v kapse vysokoškolský diplom. Tak to dnes vidím, ale naprosto stejně jako on jsem kdysi já pohlížela právě na své děti. Jak šel čas, měnila jsem svůj názor.
Posted on: Sun, 01 Sep 2013 07:49:09 +0000
Trending Topics
Recently Viewed Topics
© 2015