Otázka 6. „Písma nám přikazují, abychom kázali evangelium každému stvoření. Proto můžeme bezpečně povědět, že potřeba ztraceného světa představuje výzvu celé církvi. Jak víte, evangelizace celého světa je důrazem WEC (Kampaň pro celosvětovou evangelizaci). Uznávám to jako základní věc, ale chápu, že vaše zkušenost vás vede evangelizovat tam, kde je si člověk jistý, že Bůh připravuje cestu. Mohli byste se sdílet se svými osobními názory na tuto otázku? Odpověď: Já především věřím, že příkaz kázat zvěst Království a činit lidi Ježíšovými učedníky je příkaz svrchovaný a jednotný, přivádět ke Kristu a vyučit do plné zralosti Krista se nesmí nikdy dělit. Když jsme rozpoznali tuto dvojitou odpovědnost, šli jsme kázat do dědin. Bylo to v Sindh, kde jsem začal svou práci. Byl jsem sám; byla to ta nejobtížnější a zaostalá část Indie. Bylo velmi málo takových, kteří se odvážili jít do ulic a dědin Sindhu – tak je to místo obtížné. Cítil jsem potřebu pomoci a společenství, a tak jsem se začal ptát Pána. Poslal mi nějaké spolupracovníky. Spolu jsme pracovali, spolu jsme se modlili a sdíleli jsme společenství ve věcech Páně. Zvykli jsme si modlit se dlouhé hodiny, předkládali jsme následovníky Kristovy jednoho za druhým jmenovitě, modlili jsme se za probuzení mezi nominálními křesťany. Bůh má svůj čas pro každé místo a držel nás tam 5 roků. Do té doby jsme měli asi třicet pozvání na kampaně na různých místech na severu Indie. Čekal jsem, že půjdeme na sever, ale jednou Bůh promluvil ke mně velmi jasně jednoho rána a řekl mi, abychom šli na jih. Neměl jsem touhu jít na jih. Avšak tentýž den přišel dopis z Madrasu s pozváním do Madrasu. Odepsal jsem a pověděl jim, že se budu víc modlit, než definitivně odpovím. Chtěl jsem si být tuplovaně jistý, že mě vede On. Modlili jsme se, a Pán potvrdil Své Slovo, abychom šli na jih. Bylo to v roce 1938, když jsme přišli na jih na tři týdny do jednoho města. Tam jsme začali s modlitbami po celou noc a pokračovali během 19 nocí od půlnoci do pěti ráno. Namáhali jsme se, a Pán nám zjevil Jeho vzor tím, že rozdělil Indii do různých sekcí. A cítili jsme tehdy, že větší břemeno bylo pro jih než pro sever. Vždycky to pro mě byl boj, abych zůstal na jihu – osobně jsem stále toužil být na severu, hlavně pro obtížnost jazyka. Nikdy jsme se nerozmýšleli, ani jsme neprosili, ale vždy se zdálo, že nás Pán vede na jih. Pána jsme poslechli, protože jsme věděli, že On se neřídí našimi myšlenkami a tužbami. Nikdy jsme neiniciovali kampaň na žádném místě, ani jsme nikomu nepsali žádost o setkání, ani jsme nestudovali mapy. Dovolte mi, abych vám pověděl jednoduchou ilustraci, jak nám byly otevřeny další dveře. Přišel dopis z Vellore od mladého děvčete, že chce být pokřtěna. Ten dopis mě pronásledoval po tři měsíce z místa na místo. Tak jsem se především omluvil, že jsem nepřišel dřív, ale nakonec jsem tam šel a mluvil jsem s ní. Pak s její matkou: „Jste si jistá, že vaše dcera dělá správný krok?“ Ujistili mě, že je děvče znovuzrozené a dodala: „Jsem velmi šťastná, že to jde dosvědčit křtem.“ Znovu jsem se ptal: „Co říkáte je správné, ale co vy? Jestliže si myslíte, že vaše dcera chce udělat dobrou věc, potom tutéž cestu také následujte. Bůh nedělá žádné výjimky. Během rozhovoru mi řekla o shromáždění v jejich dědině a srdečně mě pozvala, abych přišel. Na toto shromáždění přišli mnozí z lékařské fakulty Vellorské nemocnice, a z toho jsem mohl vidět, jak Boží čas pro Vellore přišel. Pánovo Slovo přišlo ke mně jasně: „Nečekej, najmi si dům a zvěstuj!“ Podobně nám přišla pozvání, abychom vstoupili do Poona, pozvání z Assam, abychom vešli do velkých otevřených dveří mezi Lushai, Naga i do dalších skupin lidí. Dveře do Poona se nám otevřely bez toho, že bychom si cokoliv naplánovali – byli jsme prostě po ruce. Čtyři z nás. V sobotu ke mně někdo přišel a řekl: „Na zítra nemáme žádného kazatele v naší církevní budově, vyřídíte nám Boží poselství vy?“ Modlili jsme se za to – a pozvání přijali. Přišel velmi veliký zástup, a to i přes to, že nepředcházelo žádné oznámení – v průběhu třech dní jsme rozdali přes tisíc lístků pro rozhodnutí. A těch, kteří podepsali lístky pro rozhodnutí na důkaz toho, že přijali Pána jako svého Spasitele, bylo šest set. Tak Pán tehdy naznačil, že přišel jeho čas, aby konal v Poona, a tak jsme si najali dům a začali je učit. To bylo na jihu. Přitom jsme se hodně modlili za sever a nyní máme pocit, že Bůh pokračuje a že se blíží Jeho čas, aby konal na severu. Nemohu povědět kde – možná to bude Lucknow anebo jinde. V Guntur se to stalo takto: Byl jsem v Bellu a Bůh mi řekl, že mám jít do Guntur. Šel jsem tam, ale jen na několik hodin. Modlil jsem se na nádraží, když mě předešli dva muži a řekli: „Poslali nás k vám někteří hinduisté z vesnice vzdálené asi 40 mil. Je tam asi 30 lidí obrácených bez křtu. Mohli byste přijít a pokřtít je?“ Pověděl jsem jim, že se za to budu modlit a pošlu tam přítele, aby se utvrdil ve faktech. Po dvou měsících jsme tam šli jako družina. Nuž, byla tam malá skupina věřících. Měli vlastní místo pro bohoslužby. Také v sousedním městě bylo 30-40 věřících, kteří se shromažďovali k uctívání Pána každý týden. Pán nyní používá jednotlivé věřící, aby pro nás otevřeli cestu. Toto jsou příklady, jak se snažíme naplnit příkaz přinášet zvěst Království a učit učedníky Ježíše pod vedením Svatého Ducha.
Posted on: Tue, 01 Oct 2013 18:25:25 +0000
Recently Viewed Topics
© 2015