Otázka: Je spasení možné jedině skrze víru, anebo skrze víru plus skutky? (článek 106) Toto je možná nejdůležitější otázka celé teologie. Tato otázka způsobila reformaci – rozdělení na protestantskou a katolickou část církve. Tato otázka je klíčová pro rozdíl mezi učednictvím Ježíše a většinou „křesťanských“ kultů. Je spasení možné jedině skrze víru, anebo skrze víru plus skutky? Jsem spasen jenom skrze víru v Ježíše Krista, anebo musím věřit a dělat jisté věci? Odpověď: Tuto otázku ještě ztěžují některé pasáže z písem, které je možné jen těžce dát do souladu. Srovnejte Ř 3,28 5,1 a G 3,24 s Jakubem 2,24. Někteří vidí rozdíl mezi Pavlem (spasení jedině skrze víru) a Jakubem (spasení vírou se skutky). Ve skutečnosti si tito dva vůbec neprotiřečí. Jediným bodem nesouhlasu, který někteří lidé vidí, je vztah víry a skutků. Pavel dogmaticky říká, že ospravedlnění je jedině skrze víru (E 2,8-9), zatímco Jakub prakticky říká, že ospravedlnění se děje vírou společně se skutky. Tento zdánlivý problém můžeme vyřešit prozkoumáním, o čem vlastně Jakub píše. Jakub vyvrací názor, že člověk může mít víru bez konání dobrých skutků (Jakub 2,20-26). Jakub neříká, že ospravedlněni jsme skrze víru a skutky, ale že člověk, který byl skutečně ospravedlněn skrze víru, bude ve svém životě dělat dobré skutky. Tvrdí-li někdo, že je věřící, a nečiní dobré skutky ve svém životě – pravděpodobně nemá pravou víru v Krista (Jakub 2,14.20.26). Pavel říká ve svých listech totéž. Dobré ovoce, které by věřící měli v životě přinášet, je jmenováno v G 5,22-23. Hned poté, jak je nám řečeno, že spaseni nejsme ze skutků ale z víry (E 2,8-9), nás Pavel informuje, že jsme byli stvořeni, abychom konali dobro (E 2,10). Pavel očekává od změněného člověka totéž, co Jakub. „Kdo je v Kristu, je nové stvoření. Co je staré, pominulo, hle, je tu nové.“ (2K 5,17) Jakub s Pavlem si neprotiřečí ve svém učení o spáse. Přistupují k témuž problému z jiné perspektivy. Pavel jednoduše zdůrazňuje, že ospravedlnění je jedině skrze víru, zatímco Jakub klade důraz na fakt, že víra v Krista má za důsledek dobré skutky. Bůh odpouští poctivě (článek 107) Jiní by mohli říci: „Proč se necítím spasen? Jak to, že potom, co jsem uvěřil se nic zvláštního jako by nestalo? Necítím žádný vnitřní mír.“ Prosím pamatujete si, že nejde o to, zda pociťujete, nebo nepociťujete pokoj. Zda máte, či nemáte pokoj, je nepodstatné. Důležité je, zda má pokoj Bůh. Musí udílet odpuštění, jaké je spravedlivé a čestné. Když vám Bůh odpouští v Kristu, dělá to spravedlivě, poctivě a otevřeně. Vám postačí, abyste to přijali. Pasáž Písma, která je dost známá mnoha lidem, je Marek 10,45: „Vždyť ani Syn člověka nepřišel, aby si dal sloužit, ale aby sloužil.“ Bohužel mnozí to čtou pouze sem, a vynechají zbývající polovinu. Následující spojka „a“ se dá také přeložit „do té míry, že…“. Do jaké míry přišel Pán Ježíš sloužit? Přišel sloužit do té míry, že dal svůj život jako výkupné za mnohé. V M 26,28 Pán Ježíš říká: „Neboť to je má krev, která zpečeťuje smlouvu a prolévá se za mnohé na odpuštění hříchů.“ Jeho krev je tedy prolita kvůli odpuštění našich hříchů a kvůli našemu vykoupení. Odpuštění můžeme obdržet jen v Kristu. Jakékoliv odpuštění získané mimo Něho neexistuje. Kristus zemřel za naše hříchy. Několik dalších pasáží, abychom viděli, jak pro nás Kristus vykonal vykoupení. Ř 5,6-8: „Když jsme ještě byli bezmocní, v čas, který Bůh určil, zemřel Kristus za bezbožné. Sotva kdo je hotov podstoupit smrt za spravedlivého člověka, i když za takového by se snad někdo odvážil nasadit život. Bůh však prokazuje svou lásku k nám tím, že Kristus za nás zemřel, když jsme ještě byli hříšní.“ Římanům 5,9-10: „Tím spíše nyní, když jsme byli ospravedlněni prolitím jeho krve, budeme skrze něho zachráněni od Božího hněvu. Jestliže jsme my, Boží nepřátelé, byli s Bohem smířeni smrtí jeho Syna, tím spíše nás smířené zachrání jeho život.“ To nám jasně ukazuje, že Kristova smrt nebyla smrtí mučedníka. Nezemřel pro nějaké přesvědčení nebo nějakou věc. Zemřel za hřích, aby se otevřela cesta k prohlášení hříšníků za nevinné! Proto říká první list Korintským 15,3, že Kristus „zemřel za naše hříchy“. Židům 9,22b: „Bez vylití krve není odpuštění.“ Hřích může být odpuštěn jen po odsouzení. První list Petrův 2,24-25a: „On na svém těle vzal naše hříchy“ na kříž, abychom zemřeli hříchům a byli živi spravedlnosti. A pak tamtéž 3,18: „Vždyť i Kristus dal svůj život jednou provždy za hříchy, spravedlivý za nespravedlivé, aby nás přivedl k Bohu. Byl usmrcen v těle, ale obživen Duchem.‘‘ První list Janův 1,7: „Jestliže však chodíme v světle, jako On je ve světle, máme společenství mezi sebou a krev Ježíše, jeho Syna, nás očisťuje od každého hříchu.“ Všechny hříchy padají na Ježíše Izajáš 53,6: „Všichni jsme bloudili jako ovce, každý z nás se dal svou cestou, jej však Hospodin postihl pro nepravost nás všech.“ Slova „postihl pro“ lze také přeložit jako „na něj naložil“. Všechny naše hříchy byly naloženy na Ježíše. Jeden bratr, který je účetním, jednou řekl, že je to jako převést účet. Původně byl hřích na vašem kontě. Nyní byl převeden na konto Ježíše Krista. Zdroj Hříchu Boží spasení však nekončí u odpuštění hříchů. Postupuje dále, aby se vypořádalo se zdrojem hříchu. Řekli jsme, že hříchy člověka nejsou působeny jeho okolím. Pocházejí naopak z něho samého. Způsob života je pouze přirozeným důsledkem toho druhu života, který kdo má. Protože je lidský život zkažený, jeho vnější chování může být pouze špatné. Například, když zaklepu prsty na pultík před sebou, zazní určitý zvuk. Hned poznáte, že je to zvuk vydávaný dřevem. Jestliže zaťukám na něco kovového, vydá odlišný druh zvuku a snadno můžete poznat rozdíl mezi nimi. Rozdíl zvuku je způsoben rozdílem ve struktuře látky. Bez ohledu na to, jak bych měnil způsob ťukání, nedokážu přinutit kousek dřeva, aby znělo jako kov. Ani se to nedá udělat obráceně. Totéž je pravda o chování člověka. Naše okolí nemůže vyvolat něco, co neexistuje v našem nitru. Pomalý člověk je pomalý za jakýchkoli okolností. Ale rychlá povaha se za sebemenšího napětí v okolí zřetelně odhalí. Každé vnější chování je přímým důsledkem našeho vnitřního života. Proto pokušení kolem nás jsou jenom katalyzátory, které urychlují projev naší vnitřní podstaty. Nemohou nikdy vynést na povrch něco, co v nitru člověka už předtím neexistovalo. Naše prostředí odhaluje náš druh života Jednou mi řekl jeden přítel, že lidský život je naprogramován svým prostředím. Dobré prostředí bude produkovat výborné osobnosti, a nezdravé prostředí je příčinou všech neřestí. Je zapotřebí pouze kontrolovat prostředí a kvalitní osobnosti se objeví automaticky. Odpověděl jsem mu: „Podle toho co navrhujete, by to znamenalo, že mořská ryba se stala tím čím je životem v moři, zatímco sladkovodní je přímým produktem říční vody. To určitě není pravda. Prostředí nikdy nemůže nastolit to, co v nás není. Prostředí pouze odhaluje to, co v nás dřímá. Z čeho se sestává lidský život? Sestává se ze všech druhů zla a špatnosti. Stačí jen lehce ťuknout, a všechno se provalí. Mnoho moralistů tvrdí, že jediná věc, kterou potřebujeme je potlačovat sebe sama. Mnozí se o to pokoušejí. Přidružují si pevně uzdu v obavách, že se jejich šatná povaha vymkne kontrole, povolí-li i jen málo. Tento druh lidí je velmi nešťastný. Každodenně potlačují svá přání. Víme však, že nemohou mít nikdy dlouho úspěch. Úryvek je z knihy Normální Víra od Watchmana Nee Otázka: Co je oběť smíření? (článek 108)
Posted on: Tue, 05 Nov 2013 17:42:45 +0000
Recently Viewed Topics
© 2015