"Stál u katedrály v Exeteru, jako správný Američan si četl průvodce a byl připraven reagovat přátelsky na nejmenší podnět… Říkal jsem si, že když odhlédnete od detailů, jsou si anglická katedrální města lahodně podobná, vyrostla totiž podle jednoho vzorce z jedné minulosti. Mám rád vždy stejné úzké vstupu do okrsků, zelené stromy, které vypadají, jako by měl každý svého osobního sluhu, krátce sestřižená tráva, svěží čiřikání vrabců, pomalé vyzvánění zvonů, diskrétní georgiánská vrata s těžkými mosaznými klepadly, která se staví jako bariéra mezi svět a děkanskou důstojnost. Okrsek každé katedrály se přímo koupe v téže atmosféře dávného pokoje, vysoko nahoře sní své sny šedé zdi a věže, jejichž každý kámen hlásá věk bezmezné víry… Američan vešel do exeterské katedrály a já za ním. Ta katedrála je ukázkou dokonale vyvážené architektury, je krásná, ale pro mě neodivní, každý její oblouk je přesnou ozvěnou jiného oblouku, každý sloupe je replikou svého protějšku. Připomíná to matematický problém v hudebním provedení. Je skoro příliš dokonalá! V jednu chvíli se zdá, že se celý zlomek může vznést do nebes nebo rozplynout ve studené, formální hudbě. Pevně zakořeněnou v zemi drží exeterskou katedrálu varhany postavené v nešťastné pozici nad chórem, takže nevidíte dál k velkému východnímu oknu. To je exeterská kotva ošklivosti. Vím, že to jsou úžasné varhany a vím, že jelikož je katedrála v Exeteru jediná v Anglii s transeptovými věžemi, není je kam jinam dát. To ale nijak nemírní šok. „Povězte mi,“ řekl Američan. „Můžete mi říct, kdo je to recorder?“ „To bude matrikář, městský úředník pro občanské záležitosti.“ „Ne, je to nějaký druh hudebního nástroje! Tady píší, že andělé vytesaní v minstrelské galerii hrají na housle, harfu, dudy, trumpetu, varhany a na recorder.“ Vyšli jsme nahoru a společně se podávali na nejstarší anglický kamenný orchestr, který znám. „Tamhleto je recorder,“ nadhodil jsem. „Je to ten nástroj, co na něj hraje třetí anděl zleva.“ „To bude nějaký staroanglický saxofon.“ „Je to docela jako saxofon!“ „To je milé, saxofony v nebi!“ Vyšli jsme zpět na prostranství před katedrálou a dali se do řeči. On si v Plymouthu „odskočil z „lodi“ a Exeter ho, jak řekl, „zrovna lechtal k smrti.“ „O Anglii ještě přisámbůh nevím nic,“ řekl, „ale už se jí dostávám na kobylku, to zas jo. Pokud tu máte všechno takovéhle—nol, pak jsem rád, že jsem přijel.“ Zeptal jsem se ho, co „lechtá“ na Exeteru. Zamyšleně odpověděl: „Znáte Ameriku?“ „S politováním musím říct, že jsem tam nikdy nebyl.“ „Nu, my se trochu pošklebujeme tradici, ale věřte mi, že pod kůží ji obdivujeme a přejeme si, abychom ji měli. Nevíme, co to je, mít kořeny. Nu a dnes ráno,jsem přišel sem na radnici, nebo jak tomu tady říkají Guildhall, je ten starý dům, co mu horní patro přečnívá do hlavní ulice. Je tam chlap, co vypadá, jako polda. Říkají mu sergeanta-at-mace. Vyprávěl mi o tomhle městě věci, ze kterých mi šla hlava kolem. Máte v Anglii spoustu králů! Ten chlapík na mně vychrlil, Viléma Dobyvatele, krále Karla a královnu jméném—počkejte, musím se podívat do diáře—Henrietta, a pak mě zavedl nahoru a ukázal mi starostovy řetězy a další věci. Byl pyšnej jak Lucifer, protože kdesi a cosi tam bylo starší než v Londýně! A viděl jsem tam meč pokrytý černou látkou. Zeptal jsem se, trochu jsem si z něj utahoval, „Proč to z toho nesundáte, co je to za nápad? “ Vypadal trochu šokovaně, viděl jsem, že si myslí „Ty hloupej Yanku, ty starej ignorante!“ „Ten meč, pane,“ řekl, „oblékl smutek za krále Karla I. a dosud pro něj truchlí!“ No, tak jsem šel rovnou ven…“ „Motto tohohle města zní „Vždy věrné!“ „Jasně. Tahle historie znamená hodně. Dokážu si představit jaký je to pocit, mít v rodině takové město jako je Exeter. Jsem z Nové Anglie, takže v sobě asi mám anglickou krev a možná taky proto, mě vždy tyhle starý věci tak rozjedou. A teď se podívejte na tenhle bláznivej krám. “ Vešli jsme do knihkupectví, kde jsem si koupil mapu Cornwallu. „Nevím,“ řekl knihkupec ostýchavě, „jestli byste se pánové chtěli podívat do patra na můj starý pokoj. „Na to vemte jed,“ řekl Američan. Vyšli jsme po temném schodišti a vešli do nízkého pokoje, který přečníval nad hlavní ulici. Podlaha byla nerovná, strop stuartovský, stěny byly vyloženy dubem a okna byla malá a olověná. „Tady bydlel princ Rupert, když byl Exeter držen pro krále!“ „No, co byste na to řekli?“pravil Američan. Sešli jsme zase dolů. „Nevím, kdo byl princ Rupert,“ zašeptal můj přítel, „ale tohle bylo fakt prima! Nu, hrozně rád jsem vás poznal. Sbohem! Ale co mě bere, je ten meč! Čím to přebijete?“ Vlastně, když se nad tím zamyslíte, tak ničím. Tahle naše příjemná a pohodlná stará města, tyhle Exetery, tak klidná, zajištěná, s tak dávno srovnanými myšlenkami, tak dlouho sváděla a vyhrávala, nebo stejně slavně prohrávala své bitvy, že nikdo nemůže nevnímat jejich důstojnost a moc. Vypadají, že spí, a právě v tom se můžete nejvíc mýlit! V roce 1914 prokázaly, jak rychle se jejich staré oči umí podívat do přítomnosti a jak rychle si jejich zkušené ruce ověří, že ještě pořád pevně sevřou jilec v ruce." H. V. Morton In Search of England
Posted on: Fri, 27 Sep 2013 19:32:29 +0000
Trending Topics
Recently Viewed Topics
© 2015