Tohle nás ve škole neučili… Neděle, chvíle po poledni, poslední vlak. Nástup jsem měl včera ve 14:05 a končím dnes ve 13:15 hod. Mezitím přerušení – 6 hodin na nocležně. Jeden z těch „krásných víkendů“… Mám toho nad hlavu. Do cíle pár kilometrů. Před vlakem se mihne silueta člověka. Sahám po brzdě – bekhend. Jako bych přejel kameny, co dávají školáci na koleje. Vlak zastaví. Nechávám zabrzděno, utahuji kolečko. Na vlaku jsem sám – kasičkář. Běžím na druhé stanoviště pro lékárničku. Tuším, o co jde. Není to poprvé a zřejmě ani naposled. Proběhnu oddílem a žádám cestující, aby nevystupovali. O jejich bezpečnost se musí postarat ten, kdo vymyslel 0/0-s. S lékárničkou pod paží seskakuji na násep. Asi o 100 metrů dále leží v koleji člověk. Těžce zraněný. V bezvědomí, ale dýchá. Silně krvácí. Namísto nohou dva pahýly stehen, ze kterých trčí bílé kosti. Otvírám lékárničku. Rukavice nemůžu najít. Beru škrtidlo a utahuji. Prasklo. Stejně tak druhé, třetí. Není to ten šedý široký pás gumy, který mám ve své lékárničce v autě. Škrtidla zřejmě byla zteřelá nebo „jen“ levný nekvalitní čínský výrobek“. Až čtvrté škrtidlo se mi podaří utáhnout. Mladík se probírá. Stěžuje si na bolest nohou. Chce je narovnat. Jednu má pod sebou, tak mu ji vytáhnu a „narovnám“, tedy pokládám tam, kde by normálně měla být. Část druhé nohy leží o 20 m dále. Adrenalin už pracuje, a tak na omdlévání nemám čas. Ještě druhé stehno. Škrtidlo už nemám. „Co děláš, vole?“ ptá se mladík. „Půjčím si opasek“, odpovídám a slibuji, že ho vrátím. Utahuji druhé stehno. Mezitím se mladík snaží sundat to první škrtidlo. Chvíli spolu zápasíme, pak ztratí vědomí. Opatrně mu podložím hlavu, přikrývám ho bundou. Teď volám 155. Vysvětluji, kdo jsem, co a kde se stalo. Pro nepřístupný terén v polích žádám vrtulník. Sestra, operátorka z dispečinku záchranky, pokládá pár otázek, radí, povzbuzuje. Končím hovor, utíkám do vlaku. Zraněného musím nechat svému osudu. Co bych dal za vlakvedoucí(ho) nebo pomocníka strojvedoucího k ruce! Stupačka dveří je z náspu přes metr vysoko, mám ji nad pás. Škrábu se nahoru. Cestující na mě zírají. Později zjistím, že mám ruce po lokty od krve, zakrvácený oděv… Spěchám na stanoviště. Přes TRS hlásím dirigujícímu dispečerovi, co a kde se stalo. Jde o čas. Přepínám na simplex. Slyší mě najednou výpravčí v cílové stanici, v depu i centrální dispečerské pracoviště (CDP). Ptají se mě na průjezdnost koridorové trati. Ta je OK, jsem na lokálce. Cestujícím vysvětluji, co se stalo. Sedí jako zařezaní. Spěchám zpět ke zraněnému. Uvolňuje si opasek na noze. Musím ho uklidnit a vše znovu utáhnout. Čas je relativní, minuta jako hodina. Opět volám rychlou. Mám podložit nohy, abych zajistil dostatečný oběh krve, zmírnil krvácení a šok. Asi mě nepochopila. Popojdu a tak, aby mě mladík neslyšel, vysvětluji sestře, že zraněný už nohy nemá. Snažím se mu kufrem lékárničky podložit pánev, nic jiného po ruce nemám. Nemůžu ho zvednout. Sražená krev na jeho kalhotách je jako mazlavá hmota. Nakonec se mi podaří tělo nadzvednout a pánev podložit. Zvoní telefon. Rychlá? Ne. Regionální dispečer chce vědět jméno, číslo HKV, číslo vlaku… Sakra, když mi volá, tak jméno zná…! Nemám čas. Típnu telefon. Ten celý od krve mi vyklouzne z ruky a padá na zem, někde pod zraněného. Nemůžu ho najít. Naštěstí zvoní. Mám ho. Volá rychlá. Vrtulník i sanitka jsou na cestě. Telefon mi opět vyklouzne z ruky, padá. Je celý. Rozhlížím se a hledám místo pro přistání. Kolem jsou pole. Do zoraného to nepůjde, ale vedle je strniště, pevný podklad. Zvoní telefon. Dispečerka (jiná) chce vědět jméno, číslo HKV… Mám chuť ji od plic poslat někam. Típnu telefon. Volám zpátky rychlou. Operátorka mi sdělila, že vrtulník je blízko. Vidí na monitoru signál mého mobilu a blížící se tečku vrtulníku. Sděluji, co mám na sobě a že označím místo přistání. Slyším vrtulník, už i vidím. Přes telefon s operátorkou navádíme vrtulník na přistání. Záchranáře vedu na místo. Doktor mi říká, že zraněný přežije. Dobrá práce! Cítím, jak se mi ulevilo. Vyškrábu se do motoráku. Vysílačkou informuji dirigujícího dispečera. Žádám o náhradní vozidlo pro cestující. Na WC ve voze se vidím v zrcadle. Zkrvavenou košili, ruce, tvář. Konečně se můžu umýt a očistit zapatlaný telefon. Sedím mezi cestujícími. Jsem vyčerpaný. Možná se svalím, nechci být sám. Řekneme si s cestujícími pár vět. Pak volá kolega. Hlásím mu polohu vlaku. Spíše než kilometrická poloha mu pomůže popis místa, ale z jeho strany pohledu, aby do nás nevrazil. Jede mi naproti. Přibíhají hasiči. Po kolejích více než 2 km. Slušný výkon. Pak přijíždějí sanitka a tři hasičské vozy. Dorazila policie ČR. Test na alkohol. Pak jdou ohledat a zajistit místo nehody. Pomocný vlak je tady. Žádám hasiče, aby pomohli lidem přestoupit, je to vysoko. Cestující spěchají na další přípojný vlak. Přijedou do cíle později, ale jsou bohatší o nevšední zážitek. Přijíždí vyšetřující SŽDC. Má nehodovou pohotovost. Pozdraví, představí se. Velmi korektní. Nacionále, sepíše protokol. Nepodepisuji, nemusím. Pak znovu policie. Nacionále, zápis. Vše jsem řekl tady vyšetřujícímu. Chápou, přepisují si. Ještě je žádám o informaci, ohledně možného přenosu infekce. Nestačil jsem si nasadit rukavice. Zeptají se... Někdo na mě chce průkaz k řízení. Nepozdravil, nepředstavil se. Nemám sílu se dohadovat. Normálně bych ho poslal někam. Předkládám „řidičák“. Fotí si ho, což se mi nelíbí. Má tužku a papír, ne? Brzděnku, protokol… Proužek mu nedám, nevím, kdo to je. S dalšími věcmi ho odkazuji na předchozí pány… S vyšetřujícím z depa vyjmeme proužek, provedeme zápis, kontrolujeme čas. V depu nemají dalšího fíru, a tak se domluvíme, že ten kousek do cílové stanice dojede on se mnou, kdyby něco… Všichni už jsou pryč. Po více jak dvou hodinách od události odjíždíme s vlakem jako poslední. Jen na kolejích zůstane bílá skvrna po sanaci místa. V příštích směnách mi vše bude připomínat. Jsem na šatně. Zakrvácený oděv házím do pytle a do popelnice. Stejně to nepůjde vyprat. Pod sprchou se snažím spláchnout nepříjemný zážitek. Rozklepu se až doma. Do řeči mi není. Nemůžu spát. V noci na internetu najdu nedělní článek z 15. hodiny: „Mladík nepřežil srážku s vlakem.“ Je mi nanic. Policie odjela ve 14:50 a novinky.cz v 15:00 už mají článek… Špatné zprávy se dobře prodávají. Kdyby k tomu alespoň napsali: „Lidi, nelezte vlaku pod kola, bolí to“! Mašinfíru nejvíc… Část druhá: V pondělí volá policie. Mladík přežil, je ve stabilizovaném stavu, v umělém spánku. Dobrá zpráva. Ta špatná je, že o případné infekci mi nemohou nic sdělit – lékařské tajemství a ochrana osobních údajů. A co já? Kdo mě ochrání? Nerozumím, ale chápu. Volají z depa. Mám vymazanou směnu a tři dny volno. U DB mají strojvůdci týden (více?) zdravotní dovolenou a péči psychologa. Kvituji alespoň, že se nemusím o volno doprošovat. Musím ale do depa k protokolu. Pak ještě k dalšímu na policii ČR. Zažil jsem před cca 20 lety, že se mnou jednali u policejního protokolu jako s masovým vrahem. Tito policisté se ke mně chovají slušně a velmi korektně. Jsou to zkušení rutinéři. V jejich okolí je skokanů pod vlak dost. Dozvídám se, že můj případ byl odložen, resp. „nebyly zjištěny důvody pro zahájení trestního stíhání vůči mé osobě.“ (?) Mladíka vyslechnou, až se probere z umělého spánku. Po jeho dalším osudu nepátrám. Chci zapomenout, sám sobě psychologem. Část třetí: Své obvodní lékařce sděluji stručnou verzi příběhu. Také nemůže zjistit, zda mladík byl infekční. Posílá mě na vyšetření krve. Další za měsíc, za tři, za půl roku. Tak několik měsíců budu v nejistotě, zda mám žloutenku, HIV… a špatně spát. Vysvětluje mi, jak se mám chovat, abych případně infekcí neohrozil rodinu, okolí… Dává mi radu. Také poskytovala první pomoc někde na ulici. V obalu od čokoládového vajíčka nosí pár gumových rukavic potřebné velikosti. „Je to praktické, najdu to i v kabelce a ušetří to spoustu nepříjemností“, usmívá se… Tak hodně štěstí! Generální ředitel ČD poděkoval mně a dalším desítkám podobných zaměstnanců za to, že jsme zachránili lidský život, zabránili nehodám, škodám. Vážím si toho. Za věcí jsem udělal tlustou tečku. Tento článek jsem psal s velkým sebezapřením. Probíral jsem se protokolem a v paměti oživil dva roky staré, nepříjemné vzpomínky. V žádném případě se nechci chlubit nebo si hrát na hrdinu. Byl jsem požádán panem šéfredaktorem, zda bych událost mohl do Zájmů strojvůdce popsat pro své kolegy. Ti, kdo to zažili, vědí. Ostatní si snad udělají představu, jak to probíhá. Stát se to může komukoli. …a přes všechna školení – tohle nás ve škole neučili…
Posted on: Sat, 27 Jul 2013 18:01:03 +0000
Trending Topics
Recently Viewed Topics
© 2015