Vyhoření přetížených mozků jako celosvětová pandemie Odborné studie ukazují, že lékaři či vědci trpí syndromem vyhoření. Je to tak, anebo o tom jen více mluvíme? VĚDA A VZDĚLÁVÁNÍ Martin Rychlík | 20.10.2013 © montaž ČESKÁ POZICE, Alessandro Canu Slečna Veronika má za sebou 25 let školní docházky, je jí jen něco přes třicet let. Skoro celý život se usilovně připravuje na vědeckou kariéru v biochemii, má malý doktorát RNDr., čerstvě i velký medicínský Ph.D. za jménem, neboť prokázala výborné výsledky a impaktované publikace. Studovala náročné fakulty, pracuje od nevidím do nevidím (má tři částečné úvazky na různých pracovištích), ale čas od času na ni smršť úkolů padne... „Skončím, půjdu raději pracovat rukama. Nevím, zda má všechno to úsilí smysl,“ řekne si občas sympatická blondýnka. Ač mladá a nadějná, cítí se vyhořelá. A není sama. Ve světě přibývá studií, které naznačují, že vědci a hlavně lékaři, k jejichž práci patří stres, jsou z úkolů přetížení a ohrožení syndromem vyhoření (burnout). Je to skutečně globální problém, anebo jsou mladší generace jen méně odolné a jaksi pohodlnější? Jak je možné, že kolotoč povinností, mentální vyčerpání, byrokracie, ale i enormní tlak na vědecký výkon deptá zdravé jedince v rozpuku sil a tvořivosti? reklama Vysílení se spíše očekává u lékařů než u biomedicínských vědců v laboratořích: ti první přímo bojují o zdraví a životy pacientů, ale někdy zákonitě prohrávají; vystaveni nočním službám, sebevzdělávání se, atestacím a mnohdy i nemotivujícím odměnám. Nejčastěji prý „vyhoří“ lékaři „Vyhoření u lékařů je běžnější než už jiných profesí. V největším ohrožení jsou lékaři v první linii zdravotní péče,“ uvedl kolektiv autorů z Mayo Clinic v loňské studii pro časopis Archives of Internal Medicine. Na otázky odpovídalo 7288 amerických lékařů, přičemž se 45,8 procenta respondentů přiznalo k alespoň jednomu symptomu vyhoření. Výsledky se lišily i podle specializací; nejčastější problémy měli rodinní lékaři, internisté a pracovníci jednotek intenzivní péče nebo urgentní medicíny. Podobný výzkum nedávno vzbudil pozdvižení i u nás. Česká lékařská komora (ČLK) spolu s experty z psychiatrické kliniky 1. Lékařské fakulty UK a Všeobecné fakultní nemocnice v Praze zjistila, že více než třetina lékařů uvažuje o odchodu z práce (kvůli pracovním a platovým podmínkám) a 83 procent dotázaných si myslí, že jsou ohroženi syndromem vyhoření – nejvíce na úrazových či infekčních odděleních a na interně. Jen osm procent doktorů nepociťovalo ve své práci dlouhodobý stres. Vyhořelý lékař: Chtěl bych být řidičem tramvaje nebo popelářem.„Průzkum mezi patnácti tisíci lékaři v Česku ukázal, že třetina z nich své povolání i pacienty nenávidí. Vyhořeli,“ zněl podtitulek v deníku Mladá fronta DNES, jenž výsledky výzkumu autorů Radka Ptáčka a Jiřího Rabocha představil veřejnosti. Po letech praxe řada doktorů ztratila drajv, sílu – a práce se pro ně stala nepříjemným vězením. „Jsem vyhořelý, vyčerpaný. Nic nemá smysl. Chtěl bych být řidičem tramvaje nebo popelářem. Bohužel jsem lékař, nic jiného neumím. Dvanáct let chirurg, tedy řezník,“ svěřil se jeden z nich. V anketě pro týdeník Respekt některé důvody, jež mohou lékaře „sežehnout“, vystihl přednosta brněnské traumatologie Jan Filipinský: „Soustředěný tlak odpovědnosti, svědomí, fyzické zátěže, narušeného rytmu života, narušeného systému zdravotnictví, a často i nekritické veřejnosti spojený s osobními ambicemi je obrovský a každý jej snáší jinak.“ Co je to syndrom vyhoření? Syndrom vyhoření prvně pojmenoval psychoanalytik Herbert J. Freudenberger v Journal of Social Issues (1974), když se v článku „Staff burnout“ – jenž byl vědci mnohatisíckrát citován – zaměřil na projevy vyprahlých pracovníků. S tímto stavem měl Freudenberger vlastní zkušenost; extrémní workoholic, jenž pracoval skoro bez přestání, jednoho dne o Vánocích „padl“ a ztratil chuť cokoliv dělat... Syndrom vyhoření (nebo také vyhasnutí, vyprahnutí) bývá definován jako ztráta zájmu o svou práci, úpadek osobního zaujetí v takzvaných pomáhajících profesích (jde o povolání, jejichž náplní je pomáhat lidem), ztráta nadšení z přepracovanosti či přeúkolování a podobně. Jde o psychický stav (dokonce o mezinárodně klasifikovanou nemoc Z73.0) s prožitkem vyčerpání. Vyhoření nejčastěji vychází z chronického stresu, ale i z četných kontaktů s lidmi, doprovází jej vnitřní „opotřebení“, letargie a také deprese. Profese, jejichž zástupci nejčastěji vyhasnou, jsou typické vysokými nároky na výkon, velkou zodpovědností a také neustálým vystavením své práce kontrole jinými lidmi či organizacemi. Herbert Freudenberger si již před čtyřmi dekádami povšiml, že takové stavy často doženou osoby, které jiným lidem pomáhají, dávají veřejně všanc kus své osobnosti a většinou očekávají velké výsledky i společenské uznání. Týká se to právě doktorů, zdravotníků, učitelů, policistů, psychologů, vědců, ale i veřejně činných osob. Jde často o práce, jež nemají jasně ohraničené konce, hmatatelně dodělané věci, ale spíše jsou sledem nekončících povinností, úkolů, jednání, a časem pak vedou k psychické únavě. Doktor Honzák: Vyhořet může každý „Vyhořet může kdokoli, kdo se dostane do toho mlýna, kdy jej zformuje funkce, ve které je. Podle mě tady byl syndrom vyhoření vždycky, jen se o něm tolik nemluvilo,“ říká známý psychiatr Radkin Honzák, lékař Psychiatrické léčebny Bohnice a také asistent v Ústavu všeobecného lékařství 1. LF UK. Letos vydal v nakladatelství Vyšehrad knihu Jak žít a vyhnout se syndromu vyhoření (Praha 2013), kde se fenoménem burnoutu zaobírá. ČESKÁ POZICE: Dá se říci, že depresí či burnout syndromu přibývá, zvláště u intelektuálně náročných profesí vyžadujících velkou zodpovědnost či výkon? HONZÁK: Zprávy o strmém nárůstu burnoutu bych bral cum grano salis (tedy se „zrnkem soli“ a odstupem – pozn. red.). Ještě pamatuji, jak po válce byl každý, včetně udavačů, antifašista, pak zase každý přesvědčený komunista a po nějaké – bohužel velmi dlouhé – době demokrat. Před časem měli všichni „blbou náladu“, potom depku, současné poplašné zprávy nás ujišťují, že lenoši trpí prokrastinací, karbaníci závislostí a aktuálně jsou pro změnu všichni vyhořelí. Když si přečtete v originále, jak popsal svůj stav vynálezce – mně se strašně líbí pojem „coiner“ – tohoto problému, Freudenberger, který na tom byl tak, že se přes týden nedokázal vylámat z postele, pochopíte, proč mám k uváděným „otřesným“ údajům jistou skepsi, zejména když jsou převyprávěny v denním tisku... reklama © ČESKÁ POZICE, Přemysl Houda, Alessandro Canu ČESKÁ POZICE: Takže jsou zvěsti o vyhořelých přeháněné? HONZÁK: Žijeme ve světě slov. Čím dál tím větších slov (bulvár už nemá palcové, ale hned dvoupalcové titulky) a ta slova prodělávají inflaci. Práce totiž permanentně šlechtí jen králíky z klobouku, každý z nás má někdy pocit, že by s chutí se vším seknul, a nevím, proč se tyhle běžné úkazy mají hned patologizovat. Když vám partnerka řekne, že vás má chuť zabít, také neběžíte honem na policii. Máme, jako Češi, větší chuť si stěžovat, naříkat a skuhrat; zeptejte se posrpnových emigrantů do USA, jak byli překvapeni, že tam se to od nich nečeká, že je to jednoznačně hendikep, a nikoliv úspěšná výzva k utěšování. ČESKÁ POZICE: Proč si tolik lidí stěžuje na své „vyhoření“? HONZÁK: Ona to může být také nevědomá strategie: „Podívejte, jak mi ubližují“, přičemž stěžovatelé zapomínají, že patogeneze burnoutu vychází hlavně z vlastních chyb, z přecenění schopností, stanovení nereálných cílů a sebetrestajících až sebedestruktivních postupů, pokud jich dotyčný nedosáhne. Zevní okolnosti jistě nelze opomíjet, jsou ale druhořadé. Ale nejedem v tom – jako Češi – sami. Jsou tu i zkušenosti ze světa. Když uspořádáte veřejnou anonymní anketu zaměřenou, dejme tomu, na depresivní příznaky, zjistíte, že devadesát procent populace má takovou spoustu kardinálních příznaků, že splní kriteria depresivní poruchy, tedy choroby, která už si zaslouží odborné léčení. Totéž bude, zadáte-li symptomy úzkosti, únavy, syndromu neklidných nohou a dalších potíží. Tyhle veřejné průzkumy dávají daleko vyšší čísla než seriózně dělané epidemiologické studie. ČESKÁ POZICE: Čím to, že lidé mají pocit, že vyhořených je prostě více? Nemají vědci či lékaři už těch povinností (publikace, astestace, výuka) opravdu příliš? HONZÁK: Ironická glosa říká: Co se stane, když na okresní polikliniku nastoupí nový endokrinolog? V populaci se ztrojnásobí počet pacientů trpících poruchami štítné žlázy. Když se začnu nějakým jevem intenzivně zabývat, jeho výskyt vzroste. Když do toho budu fanda, objevím to všude. Když o tom budu vytrvale plkat, najde se dost takových, kteří to na sobě nahledají. Každý medik „prodělá“ během studií několik vážných chorob, z toho přinejmenším dvě smrtelné, které kupodivu přechodí. Neúnosný tlak na vyhořelé vědce? Je pravda, že odborných studií o fenoménu vyprahnutí je čím dál více. Kromě prací o lékařských burnoutech, s nimiž již některé profesní organizace bojují (dle loňského článku v Annals of Surgery jsou to například američtí chirurgové), se objevují i četnější texty poukazující na vyhoření v biomedicínských a příbuzných vědách. V nedávném vydání časopisu Nature popsali profesoři z texaského MD Anderson Cancer Center vlastní výzkum, dle nějž mnozí pracovníci elitní a dlouhodobě nejlepší americké nemocnice v léčbě rakoviny pociťují přetížení z klinické práce, jsou otráveni nepotistickými praktikami či konflikty, finanční tlaky na ně se zvyšují, takže i výzkumníci vykazují čím dál častěji znaky vyhoření – práce a bádání je prostě přestává bavit. „Dnes se požaduje extrémní efektivita, publikace s vysokým impakt faktorem, zvyšuje se tlak na lepší výuku, komercionalizaci patentů a až nepříjemně roste soutěživost i spory. Někteří oslovení pak uvedli, že se obávají nejen vyhoření a ztráty chuti do práce, ale také extrémních činů, jako jsou sebevraždy nebo porušení etiky bádání, onoho scientific misconduct, aby přetažení vědci vůbec stíhali ,hru´ s nastaveným systémem,“ citovala nedávno ČESKÁ POZICE z obsáhlého článku, který upozornil na důležité téma. ... článek pokračuje na další stránce
Posted on: Sat, 26 Oct 2013 22:09:49 +0000
Trending Topics
Recently Viewed Topics
© 2015