Z MÉ NOVÉ KNIHY (PRACOVNÍ NÁHLED. SNAD TO DOBŘE DOPADNE A BUDE TO MOŽNÉ NABÍDNOUT NAKLADATELI.) Petr Ledinský Strašné povídky :) aneb to nevymyslíš Copyright © 2013 Petr Ledinský Strašné povídky, aneb to nevymyslíš © 2013 VŠECHNA PRÁVA VYHRAZENA. Kniha obsahuje materiál chráněný mezinárodními smlouvami a místními zákony o autorských právech. Jakékoliv další neautorizované kopírování nebo jiné použití je zakázáno. Žádná část této knihy nesmí být reprodukována nebo šířena v žádné podobě a žádnými prostředky, elektronickými či mechanickými, včetně kopírování, nahrávání nebo uchovávání informací a posléze jejich znovu použití bez výslovného souhlasu autora/vydavatele. All rights reserved. Věnování Tuto knihu věnuji všem lidem, kteří si váží sami sebe, váží si své svobody a dovedou si ji bránit, i těm, kteří v tomto smyslu mají ještě co dohánět. poděkování Děkuji všem lidem, kteří mi poskytli podklady k této knize, aniž o tom vědí. Děkuji všem lidem, které jsem kdy potkal a jichž si vážím. Také děkuji i všem lidem, které je nebezpečné potkat, ať je to z jakéhokoliv důvodu. O všech těchto lidech v této knize píši. Jsou to lidé obyčejní, celebrity i ti, kteří jsou za celebrity považováni, ale ve skutečnosti jimi nejsou. Hodný hoch Ano, jsem slušný hoch, jak se patří. Sousedé a statné padesátnice z Uličního výboru KSČ mě u maminky chválí, když drbou před obchodem s potravinami „konzum” Národního spotřebního družstva Jednota, antisocialistické sousedy, a škůdce naší lidově-demokratické republiky. Paní Hoffmanová tam prodává vážené sýry, hroudy másla balené někdy i do novin, či pět kilogramů rozinek a pendreky hašlerkové chuti. Čepované letecké palivo do petrolejových lamp je také k dispozici. Má tam i cukr, hypermangan, travex, chlórové vápno, jed na krysy a vánoční prskavky. To jsou samé potřebné věci k výrobě výbušnin, které budu ve velkých množstvích nakupovat, ale to až budu větší. Vždy, když mě maminka poslala na nákup do krámu k paní Hoffmanové, slušně jsem pozdravil, žmoulaje v malé pěstičce zelenou pětikorunovou bankovku: „Dobrý den paní Hoffmanová a pane Snažný”. Paní Hoffmanová z toho nikdy nedělá tragédii, ne však „šedý mor“ pan Snažný, který je ve své mysli vždy soudruhem a nikdy panem nebyl. Nesnáší to buržoazní označení své osoby. Soudruh Snažný vždy zodpovědně dohlíží v naší ulici na pořádek. Starší kluci se okolo něj pohybují výhradně tryskem a volají: „Buzerant, buzerant.“ Těmito staršími hochy je má dětská a nevinná duše uvedena v omyl, tak nevím, jak se přesně jmenuje a proto ho při příští návštěvě obchodu slušně zdravím: „Dobrý den soudruhu Buzerante“. Takže zase bude doma průser. Po následném rodičovském poučení mi tatínek a maminka vysvětluje, že mám všechny lidi zdravit preventivně: „Dobrý den soudruhu.“ Táta nezapomíná dodat: „Je to tak lepší, nikdy nevíš, jakého gaunera potkáš, na to nezapomeň.” Stejně mě to baví, když zapomenu, fakt mě to baví. Někteří lidé mě k tomu vyloženě nutí. Často chodím za babičkou, která bydlí vedle v ulici, takže má dost velké možnosti ke hlídání maminky, aby se jí nestalo nic zlého a jestli tatínka pouští do hospody U Džbánu na pivo, které si po celodenní dřině zaslouží. Babička Marie bydlí v podkroví rodinného domu a dole v přízemí její sestra a majitelka domu teta Vilma. Tyto andělské ženy pořádají dlouhé sesterské rozmluvy, každá ze svého podlaží. Napřed se svolávají: „Márůškóóó.“ „Vílmóóó.“ Už jen z toho svolávání je má dětská duše hotová, vždyť to musí být slyšet až v Šárce. A když si začnou nadávat, tak to je také velká psina, ale jsem hodný a jsem, jako oukropeček, abych nějakou neslízl. Obě miluji, podstrkují mi velké dobroty a také několik mincí se slovy: „Na a něco si za to kup.“ Když jsem u babičky, vaří mi meltu a někdy mi dá trochu černého piva s cukrem. Babička má pod ubrusem starý výtisk časopisu Svět sovětů, na jehož titulní stránce je nádherná vyretušovaná fotografie soudruha Stalina. Babička na ní často ukazuje se slovy: „Péťo, podívej, jaký je to krásný člověk.“ Také mi často ukazuje mírně potrhanou fotografii na které jsou tři krasnoarmejci: „Péťo, to je Vasil, když skončila válka, bydlel u mě. To ale byl hodný člověk.“ Její pohled vždy zjihne. Myslím si, že pro ni dělal hodně dobrého každý den. To se těžko zapomíná. Někdy s maminkou, i s tátou jezdíme za dědečkem do Žiželic. Auto ještě nemáme, tak jezdíme vlakem. Vystupujeme v Převýšově a jdeme pěšky. Je to na moje malé nohy strašná dálka. Většinou šlapeme v noci, protože, než se máma vypraví z domova, no to je strašný. Vždy prší, kapky deště bubnují na pláštěnky z barevného igelitu a mlčíme. Táta nese dva kufry a podrážky bot mu hrozně vrzají. Když konečně dorazíme k dědečkově chalupě, tak maminka zabuší pěstí na vrata průjezdu. Děda, když konečně vyleze, tak dělá hrozně překvapeného a zpěvavě volá: „Děééti mójéé, co jsem se na vás načekáál.“ Při tom se ze široka rozkračuje a roztáhne ruce daleko od sebe, jakoby chtěl obejmout nás a celý svět najednou. Rozdává pusy, ale já vždy uhýbám a kroutím se, protože ta jeho brada hrozně škrábe. Je to, jako když mi nastaví smetáček dej pusu dědovi. A to dědeček říkal i mámě a tátovi. Jak to? Vždyť jsou oba velcí, odjakživa to tak bylo. Ani se nevybaluje, rovnou se sesedneme kolem sporákových kamen a debatuje se. Strejda do kamen strká dřevěná polínka a co chvíli přicházejí sousedé. Vrtá mi hlavou, jak se dozvěděli, že jsme přijeli, když jim o tom nikdo neřekl. Rozpráví se, že ti komunisti to teda vedou, že to takhle nemůže dlouho vydržet a že vedou turecké hospodářství. Tak si přemýšlím, že ti komunisti museli jezdit do Turecka a tam se od nich přiučovat. Také, co je v JéZéDé a aby zase nebyla měna. Že ta čubka od vedle zase zahnula. Kam tak mohla zahnout? A co je to čubka? Zahnula do pole, nebo kam? Obyčejně jen mlčím a poslouchám, když mluví dospělí. Ale kam mohla zahnout, kolem chalupy je silnice rovná a žádné zatáčky tu nejsou. V Končicích zatáčka je, ale tak daleko není vidět. Proto se zapojuji do debaty: „Tak to ji určitě někdo sledoval a zahnula až v Končicích.“ Někteří sousedé se dívají pohoršeně, snad jsem nic neprovedl. Jiní se smějí, nejvíc strejda, ale táta s mámou se tváří neutrálně. Strejda se pořád směje, chechtá se, ohýbá se v pase a slzy mu tečou. Děda se nasírá, vyskakuje, jako čertík a řve: „Ty holomku jeden, ty dacane, ty otroku, počkej, já ti ukážu. Ale ožrat se dovedeš, to ti jde móóc dobře. Minule jsi byl zase, jako prase. Já ti ukážu vojnu, to uvidíš, makat budeš. …........................................................................................................................................................ To je strašný Konečně. Už jsem student první třídy. Školní docházka je dlouhým čekáním na prázdniny. Učivo mě baví jen vyjímečně. Hlavně se učíme nenávidět: imperialisty, kapitalisty, Gestapo, hitlerovce, Židy, spolužáky, co jsou za darebáky a popravené nepřátele a škůdce naší demokracie. Učíme se milovat presidenta Novotného, komunistickou stranu a hlavně Sovětský svaz. Učitelky nás nutí, abychom si dopisovali s kluky a holkami z východního bloku, které vůbec neznáme. Kamarády už mám a oni nám nutí jiné, a musíme jim psát Azbukou. Také se učíme lízat zadky učitelkám a některým nejhodnějším spolužákům a třídním šprtům. Snažím se, aby to vypadalo, že své úkoly plním. Aby se koza nažrala a vlk zůstal celým. Chci být tím vlkem, ale tuto funkci musím přenechat jiným. A já se napapám. Jéje, vždyť je to obráceně. Zase jsem to popletl. Mám mnoho práce. Už jsem se naučil míchat výbušniny a s kamarády znepokojujeme slušné lidi. V různých poměrech mícháme travex, chlórové vápno, hypermangan, cukr, pro zvýšení reakční teploty přidáváme elektronové třísky a pro zrychlení chemických reakcí při výbuchu směs proléváme kysličníkem peroxidu vodíku, který krademe z domácích lékárniček. Také používáme velké fixy na kreslení, protože obsahují líh, ale to musí být ty kovové. Fixy z umělé hmoty jsou k ničemu. Pokud máme štěstí, tak v Divoké Šárce nacházíme střelivo z II. světové války, z něhož získáváme střelný prach. Jednou jsme našli i dělostřelecký protiletadlový granát ráže 30 mm a úspěšně se nám podařilo z nábojnice střelný prach získat. Ruční granáty bohužel nebyly k mání, nenašli jsme ani jeden. Výsledky našeho umu jsou zřejmé. Někdy zapálíme Bengálské ohně na sloupcích v celé naší ulici, která je osmset metrů dlouhá, ale musí nás být na to hodně, abychom zapálili všechny ohně najednou. Když se to udělá za šera, nebo večer, rudý světelný efekt je úžasný. Někdy provádíme výbuchy s tlakovou vlnou. Jednou jsme to hodně přehnali, protože jsme kompletně vymlátili okna dvou baráků. Nikdo nás nechytil, ale ve škole asi měsíc, za přítomnosti soudruhů z eSeNBéé, které jsme neznali, probíhalo vyšetřování. Na nic se nepřišlo, protože mezi námi nebyla ani jedna kurva. Tak potom jsme radši ty největší detonace prováděli na hrázi Libockého rybníka. Hráz se často silně otřásala. Dnes se divím,že to nikoho nezabilo, nebo že nikdo nebyl zraněn. Jen Jirkovi Pavlíčkovi to málem utrhlo prsty na pravé ruce. Ale my za to nemůžeme, protože to byla jeho soukromá aktivita a ani jsme o tom nevěděli, doslechli jsme se o tom až ve škole. Soudruh Buzerant, sakra, zase jsem to popletl, soudruh Snažný, tak je to správně, nás stále pronásleduje. Je to fakt debil a buzerant. Ke svým naháněcím akcím nutí věčně opilého pana eSeNBéé, jenže se mu nechce. Za to nás chytá, když na kole jedeme v protisměru, bere nám ventilky, hází nám je do kanálu a láme přes koleno hustilky. Ještě, že nám nebere svačiny a nehází nám je do popelnic. Ale nežaluje na nás rodičům a my si ho za to vážíme. Zato soudruh „B“ pořád vyzvání u nás doma a u rodičů mých kamarádů. Úspěch má málo kdy, protože naši rodiče dělají, že nejsou doma. Také se ho bojí, neboť blbci, jako je on, jsou nebezpeční ze všech stran. Celkově máme skvělou partu. Jenže každá parta musí mít svého šéfa, abychom se nehádali. Šéfem musí být ten nejodvážnější. Všichni máme zbraně. Malinké praky, jimž říkáme kaťan, střelivem do nich jsou ohnuté hřebíky délky tři až čtyři centimetry. Máme lehké, střední a těžké praky, jimiž vystřelujeme projektily od malých kamínků až po těžké kuličky do ložisek. Rozbíjíme jimi okna a o svých výsledcích vedeme podrobnou evidenci. Za jednoduché okno je čárka, za dvojité křížek a za kompletní skla ve špaletovém okně jsou křížky dva. Kdo jich má nejvíc, ten je šéfem, takže v naší partě nehrozí nastolení diktatury. Mé výsledky nejsou nejlepší, proto jsem šéfem málo kdy. Pan Kašpar, mistr mnoha řemesel, si nás velmi váží, protože mu zajišťujeme práci. Za to nás odměňuje zásobami kvalitní gumy značky Pirelli do praků a také si na jeho zahradě můžeme uříznout kvalitní jasanové pruty na naše vrhače měkkých hliněných koulí. Tyto koule s oblibou vrháme na zadní skla projíždějících automobilů na Kladenské třídě a pak s jejich řidiči hrajeme na honěnou, i když jim nezpůsobujeme žádnou škodu. Koule je na skle jen přilepená. Také máme luky, nože, kordy a meče, ale ty používáme pouze k tréningovým účelům. Bolasa a bumerangy nevedeme. VÍC JSEM JEŠTĚ NENAPSAL. MÁM POKRAČOVAT?
Posted on: Thu, 08 Aug 2013 11:22:44 +0000
Trending Topics
Recently Viewed Topics
© 2015