pátý den po sobotě 18.9.5999 * viděno, prorokováno a zapsáno - TopicsExpress



          

pátý den po sobotě 18.9.5999 * viděno, prorokováno a zapsáno * žalm 78 * Proč studovat Svatá Písma? Je to právě obecenství- sdílení- koinónia- společenství- komunita... Sem jsme byli Duchem svatým zapečetěni a učiněni způsobilými tu společně žít nový život v Kristu Ježíši, Pánu našem. (prorokováno a zapsáno jest...) * Přemožitelé Jak jsem odcházel od Kristovy Soudné Stolice, začal jsem si vybavovat vše, co jsem do té doby zažil. Má mysl byla osvobozena, takže se její kapacita mnohokrát zvětšila. Bylo to povznášející nad všechny ostatní zážitky, které jsem měl. Bylo také zřejmé, že se Pán radoval z toho, že se mnou může takto komunikovat, stejně tak, jako jsem se z toho radoval já sám. Nikdy před tím jsem tak hluboce neporozuměl tomu, co to vlastně znamená, že ON JE SLOVEM BOŽÍM. Ježíš je Boží Komunikací celého Božího stvoření. Jím nejen žijeme, hýbeme se dýcháme, ale Jím také všechno vnímáme a rozumíme tomu. Jeho slova jsou Duch a Život a jejich význam a moc zdaleka převyšují naše současné lidské definice. Lidská slova jsou velmi povrchní formou komunikace ducha. Vidíš, Mařenko a Dagmarko, proto mi rozumíš, protože jsi moje, ale většina bratří ne, protože nemají otevřené svobodné srdce. Dávám si sice pozor na exaktní přesnost slov, ale oživuje je jen Duch, kterého mají jen poslušní Jeho. Když čtou: vylepte PRINCIPY nad dřez, jdou a udělají to. Pak už nemůžou jinak žít. Bůh nás uschopnil komunikovat na úrovni vysoce převyšující lidská slova, ale kvůli Adamově pádu s selhání lidstva u Babylonské věže jsme tuto kapacitu ztratili. Celé básnictví a kultura je ubohý odpad stvořených možností. Nemůžeme být tím, čím jsme byli stvořeni, dokud to nezískáme zpět. To je podstata OBNOVY. ON přichází a kdo se s Ním setká a uposlechne Jeho: Pojď za mnou, a zůstane v Jeho Přítomnosti, je takto osvobozen. Všichni můžete prorokovat. Je zřejmé, že v tom chodil Enoch i Tomáš Kempenský, jak o tom svědčí v knize NÁSLEDOVÁNÍ KRISTA, mimochodem Bohušku po Písmu svatém (dle tvrzení v předmluvě) nejrozšířenější knize na světě. Potom jsem začal chápat, že když přestoupení vedlo Adama k tomu, aby se skrýval, byl to začátek nejhroznějšího překroucení stvořené lidské podstaty=duše a degradace jeho intelektuálních a duchovních schopností. Stud a soukromí je jádro úpadku člověka. OBNOVA k důstojnosti koruny stvoření může nastat jen když vyjdeme ze svého „úkrytu“ a dokonale se otevřeme Bohu i sobě navzájem a staneme se tak opravdu průhlední. Bůh je Světlo a není v Něm žádné tmy. Tak už vylezte z těch svých fíkových listů a schovávání se za sukně svých žen a své morálky! Bůh a já se ptáme: KDE JSI? KDO JSI? Odpovíš-li pravdivě, celé křesťanstvo od tebe panicky uteče a ty budeš konečně svobodný. Právě tehdy, když s „nezakrytou tváří“ spatřujeme slávu Páně, jsme proměňováni do Jeho podoby. Závoje jsou způsobeny tím, že se skrýváme. Když se Pán po Adamově přestoupení zeptal: „KDE JSI?“, byla a dosud je to Jeho první otázka lidstvu, a je také první, na níž odpovíme, jestliže s Ním máme obnovit vztah. Bůh pochopitelně věděl, kde Adam je. Ví, kde jsi. I já to, Václave, vím. Otázka je položena kvůli Adamovi, aby si to uvědomil on. Tato otázka je začátek Boží cesty za člověkem. Vidíš, Bohušku, kvůli těm poznámkám kurzívou jsi mi PB poslal bez pátého dílu. ON je Pán a my buď anebo - posloucháme jako děti, když už přišel a dal nám schopnost s Ním komunikovat, nebo hyneme jako vzpurníci. Historie vykoupení je příběhem Božího zápasu o nás a ne našeho zápasu o hledání Boha. Budeme-li schopni na otázku KDE JSI odpovědět beze zbytku a s poznáním, kde ve vztahu k Bohu jsme, náš vztah s Ním se plně obnoví. Odpověď na tuto otázku můžeme znát pouze v Jeho Přítomnosti. To bylo jádro celé mé zkušenosti ze Soudné Stolice Kristovy. Pán již dávno o mně věděl všechno, i všichni svatí, jediný, kdo nic nechápal, jsem byl já. Stalo se to kvůli mně, abych sám poznal KDE JSEM. Abych vyšel z úkrytu studu a morálky do Světla a začal v něm chodit. Také jsem začal rozumět tomu, jak velmi Pán chce být se Svým lidem JEDNO. Po celý soud se mi ani jednou nepokoušel otevřít oči pro dobré nebo špatné, ale jen pro to vidět všechno dobré i zlé v jednotě s Ním. Pán mě hledal více nežli jsem já hledal Jeho. Jeho soudy mě osvobodily a jeho soud světa osvobodí svět. Až přijde den Božího soudu, přinese konečné vysvobození Adama z jeho morální skrýše. Bude to konečné osvobození Adama i celého stvoření, které kvůli Adamovi upadlo do otroctví. Temnota světa byla zachovávána jeho přirozeným sklonem ke skrývání se po pádu. „Chození ve Světle“ je víc než jenom znát a poslouchat určité pravdy. Znamená to být pravdivý a být svobodný od tohoto sklonu se skrývat. Chození ve světle znamená konec skrývání se před Bohem nebo před kýmkoliv jiným. Nahota Adamova a Evina nebyla pouze fyzická, byla také duchovní. Až naše spasení bude úplné, budeme znovu znát tuto svobodu. Úplná otevřenost před druhými skutečně otevře naše vlastní srdce a mysl oblastem, o nichž nyní ani nevíme, že existují. Právě toto se satan snaží zfalšovat skrze hnutí New Age. Jak jsem šel a zvažoval všechno, co jsem se dosud naučil, náhle se přede mnou znovu objevil Pán jako Moudrost. Byl však mnohem slavnější, než jak jsem ho viděl kdykoliv předtím, a to i na Soudné stolici. Byl jsem ohromen a zaplaven radostí. „Pane, Ty se se mnou takhle vracíš?“ zeptal jsem se. „Takto s tebou budu stále. Chci pro tebe být ještě víc, než jak mě vidíš teď. Tady jsi viděl mou dobrotu i mou přísnost, ale pořád mě ještě neznáš jako spravedlivého Soudce.“ To mě překvapilo, neboť jsem teď strávil celou dobu před Jeho Soudnou stolicí a cítil jsem, že vše, co jsem se učil, bylo o Jeho soudu. Na chvíli přestal mluvit, abych to stačil strávit, a pak pokračoval: Existuje svoboda, kerá přichází, když porozumíš pravdě. Koho já osvobodím, ten je skutečně svoboden. Svoboda Mé Přítomnosti je větší než jen poznání Pravdy. Ty jsi zažil osvobození v Mé Přítomnosti, ale pořád ještě musíš mnoho pochopit o Mých soudech. Když JÁ soudím, nejde mi o odsouzení ani o ospravedlnění, ale o nastolení spravedlnosti. Spravedlnost je dosažitelná jedině v jednotě se Mnou. A to je spravedlivý soud = přivést lidi k jednotě se Mnou. Když jsem se ukázal Jozuovi jako Velitel Hospodinova zástupu, prohlásil jsem, že nejsem na straně ani jeho, ani jeho nepřátel. Já nikdy nepřicházím být na něčí straně! Když přicházím, přicházím převzít VŠE, ne pouze jednu stranu. Před tím, než mohl Izrael vstoupit do zaslíbené země (Všezahrnujícího Krista, Wittnes Lee. už jsi, Veroničko, objednala na prúd@prúdknihy.sk ???), jsem se objevil jako Velitel. Vyvolaná má nyní před sebou vstup do své zaslíbené země a JÁ se znovu objevím jako Velitel Hospodinova zástupu Přemožitelů. Až se tak stane odstraním všechny, kteří vedli Můj lid ke stranictví proti svým bratrům. Má spravedlnost nepřichází stranit v lidských konfliktech, dokonce ne ani v konfliktech uvnitř Mého vlastního lidu. Co jsem dělal pro Izrael, dělal jsem i pro jeho nepřátele, ne proti nim. Moji spravedlnost nevidíš, poněvadž se díváš svým pozemským, dočasným pohledem. Abys mohl chodit v Mé autoritě, musíš vidět Moji spravedlnost, neboť „spravedlnost a soud (právo, Mé právo) jsou základem Mého trůnu.“ „Svému lidu, který jsem si vyvolil, jsem započítal spravedlnost. Avšak stejně jako v Izraeli na poušti, i ti největší svatí v historii se s Mými cestami ztotožnili pouze na krátký čas nebo jen malou částí svého srdce a mysli. Stáli někdy a zčásti na Mé straně. JÁ nestojím na jejich straně ani nejsem proti jejich nepřátelům, nýbrž používám svého lidu, abych zachránil jejich nepřátele. Já miluji všechny lidi a chci, aby zachráněni byli všichni.“ Nemohl jsem nemyslet na velkou bitvu odehrávající se na Hoře. Zranili jsme mnoho našich bratrů, když jsme bojovali proti zlu, jež je ovládalo. V nepřátelském táboře jich bylo stále ještě mnoho. Nepřítel je buď využíval, nebo je držel jako zajatce. Bude další bitva znovu proti našim bratrům? Pán mě po celou dobu pozoroval a potom pokračoval: „Nepřítel si bude vždy používat některé naše bratry – až do konce bitvy. Ale proto ti to neříkám. Říkám ti to proto, abys viděl, jak se nepřítel dostává do tvého srdce a mysli a jak si používá tebe! Ani teď ještě nevidíš vše tak, jak to vidím já. To je u mého lidu běžné. V tuto dobu i moji největší služebníci se mnou zřídkakdy dosáhnou harmonie. Mnoho jich dělá dobré věci, ale velmi málo jich skutečně dělá to, k čemu jsem je povolal. Je to důsledkem četných rozdělení mezi vámi. Nepřicházím stranit žádné skupině, ale oslovuji ty, kteří chtějí přejít na mou stranu, přestat dělat to své a konat Mou Vůli. Jsi potěšen, když ti dám slovo poznání o něčí nemoci nebo jiné poznání, jaké nemůžeš jinak získat. Přichází do tebe, když se částečně dotkneš mé mysli. Znám všecky věci. Kdybys měl cele moji mysl, věděl bys vše o každém, s nímž se setkáš, tak jak jsi to zažíval zde. Viděl bys všechny lidi a situace přesně tak, jak je vidím já. I to je stále daleko za úplným přebýváním ve Mně. Musíš mít nejen Mou mysl, ale i mé srdce, abys věděl, jak takové poznání správně používat. Pouze tehdy budeš mít i Můj Soud. Své nadpřirozené poznání ti mohu svěřit jen do té míry, nakolik znáš Mé Srdce. Charismata, která jsem uvolnil do své církve, jsou jenom malá úvodní znamení moci nadcházejícího věku. Povolal jsem vás, abyste byli poslové tohoto věku. A proto musíte znát jeho moc. Usilujte o duchovní dary, neboť jsou součástí Mne samotného a dal jsem vám je, abyste byli jako já. Správně hledáš mou mysl, mé cesty a mé záměry, ale dychti také po mém srdci. Budeš-li znát mé srdce, otevřou se oči tvého srdce a budeš vidět tak, jak vidím já, a budeš dělat, co dělám já. Své Vyvolané svěřím mnohem více moci nadcházejícího věku. Avšak ti, kterým je svěřena velká moc, se často ocitají v nebezpečí velkého klamu. Nebudeš-li rozumět tomu, co ti chci ukázat, i ty do tohoto klamu upadneš. Prosil sis o mou milost – budeš ji mít. Ta první milost, jež tě udrží na cestě života, je poznat velikost tvého nynějšího oklamání. Klam představuje vše, čemu nerozumíš stejně jako já. To poznání přináší pokoru a já dávám svou milost pokorným. Proto jsem řekl: „Kdo je slepý jako můj otrok…“ a farizeúům: „Kvůli soudu jsem přišel na svět… dát zrak slepým a oslepit ty, kteří vidí… Kdybyste byli slepí, nebyli byste vinni, ale protože tvrdíte, že vidíte, vaše vina zůstává.“ Proto, když jsem povolal svého otroka Pavla, mé světlo ho oslepilo. Tím pouze zjevilo jeho pravý stav. I ty musíš být jako on v přirozené oblasti oslepen, abys viděl Mým Duchem. E78: POZORUJ, LIDE MŮJ, ZÁKONA MÉHO * L. Bourgeois 1551 / dle F. Šebesty S. Radechovská AAĎčaććhaGA-AfdAAćhaĎćĎ-AbaAFgadfED-AhćĎaďďććHA-AGAfdabAGF-AĎĆafgdFED. 1) Pozoruj, lide můj, zákona Mého, v svém srdci považ cesty Boha svého. Co spatřili jsme, čemu naslouchali, co otcové nám kdysi zvěstovali, svým synům nebudeme ukrývat, však Páně skutky chceme zvěstovat. 2) Na Jeho činy všichni zapomněli. Což Jeho skutky by v paměti měli? V nich ukázal se nejvýš dobrotivý, před otci jejich činil hrozné divy, v egyptské zemi před jejich zraky a v poušti zjevil mnohé zázraky. 3) Rozdělil mocně mořské hlubokosti a hlubinou je vedl v bezpečnosti, vždyť mocné vody okolo nich stály, a pokud šli, se vůbec nehýbaly. Ve dne je vodil stínem oblaku a v noci jasným ohněm v zázraku. 4) Na poušti slovem svým rozdělil skály a v každé žízni Pán, ve slibech stálý, jim dobrý nápoj z propastí svých dával, potoky ze skal tvrdých vyvolával. Však Pánu svému se zas vzpouzeli a na žádost svou pokrm mít chtěli. 5) Pán dával pokrm ve své pečlivosti, i mannu seslal, masa dal v hojnosti, ač jejich převrácenost trestat musel a jeho soudu nikdo z nich neušel, však v milosti hněv od nich odvracel, ne podle hněvu svého odplácel. 6) Pán nepřátele jejich hrozně stíhal a všechen Egypt ranou těžkou stíral, však dědictví své, drahé vyvolené, lid vodil svůj jak ovce vykoupené až na jejich dědictví hranice, jež dobyla jim Jeho pravice. 7) Pán pohany před jejich tváří shladil, dal jejich zemi svému lidu za díl, by pokolení jejich přebývala v té zemi, jak řeč Páně slibovala, hněvali Ho však svými výsostmi, obrazem, modlou, zlými žádostmi. 8) To Pán viděl a hněv svůj na ně svalil, od Izraele milost svoji vzdálil, tak dědictví se jemu zošklivilo, že příbytek svůj opustil tam v Sílo. Na svůj lid Pán se velmi rozhněval, že kalich soužení mu naléval. 9) Pak znovu se Bůh k lidu svému sklání, k dědictví svému ve svém slitování. Tu Judovo si zvolil pokolení, by utvrdil v něm slovo zaslíbení, a horu Sión, kterou miloval, tam slávu svoji věčnou zjevoval. 10) Tam na Siónu vysoký hrad sobě, svou svatyni si vystavěl k ozdobě. Za služebníka zvolil si Davida, za vůdce lidu, vybral jej od stáda; vodíval Jeho lid v upřímnosti, jej pásal vždy se zvláštní věrností. Žalm 78. Uvažování od Asafa. Popřej sluchu, můj lide, mému učení (tóře), nakloňte svého ucha k řečem mých úst. Otevru svá ústa průpovědí, vynesu záhady (LXX problémy) pradávna. Co jsme odposlouchali a dověděli se, co naši otcové nám vyprávěli, nechceme zatajit před jejich syny, budeme vypravovat následující generaci chvályplné činy Pánovy a jeho vladařskou (královskou LXX) moc a divy, jež činil. Vždyť vztyčil svědectví v Jákobovi a uložil v Izraeli učení (tóru), které přikázal našim otcům uvádět ve známost svým synům, aby o tom vědělo potomní pokolení, synové, kteří se měli narodit. Ať povstanou a vypravují svým synům! I budou svou důvěru (Ž 49,14 85,9) skládat v Boha (Elohim) a nezapomenou na Boží (El) působení a budou dodržovat Jeho přikázání. A aby se nestali jako jejich otcové generací zvrácenou a vzpurnou, pokolením, které neustálilo (neusměrnilo /správný směr nedalo) svého srdce a jehož duch nebyl věrný (spolehlivým, věřícím / “aman“ opírat se, být pevným). Synové Efraimovi, vyzbrojení lukostřelci, obrátili se (bez boje) v den utkání. Nezachovávali smlouvu Boží (Elohim) a zdráhali se kráčet v Jeho tóře (učení) a zapomněli na Jeho působení a na Jeho divy, které jim dal vidět. Projevil se divotvorným (předivným) před jejich otci v zemi egyptské, pláni coanské (Coan, město v dolním Egyptu). Rozpůlil moře a dal jim projít a postavil vody jako násep (stohy snopů). A vedl je ve dne mrakem a po celou (každou) noc ohnivou září. Rozpůlil skály na poušti a dal jim pít jako z hlubin hojnosti. Vyvedl proudy ze skaliska a nechal stékat vody jako řeky. A kupili dále (přidávali) hříchy proti Němu, popouzejíce Nejvyššího ve vyprahlé zemi. A pokoušeli ve svém srdci Boha, žádajíce pokrm své chtivosti (duši). A mluvili proti Bohu. Řekli: Zdaž může Bůh na poušti prostřít stůl? Hle, skálu udeřil a tekly vody a rozlily se potoky, zdaž bude také moci dát chléb nebo opatřit maso svému lidu? Proto, když to Pán slyšel, tu se rozhněval a oheň vzplanul proti Jákobovi a hněv také vystoupil proti Izraeli, poněvadž nevěřili v Boha (Elohim) a nespoléhali na Jeho pomoc (nedůvěřovali Jeho spasení). I přikázal oblakům (Ž36,5) shora a dveře nebes otevřel a dal na ně pršet „man“ k jídlu a dal jim nebeské obilí. Jeden každý (muž) jedl chléb silných (LXX andělů), do sytosti jim sesílal potraviny na cestu. Dal zavanout v nebesích východnímu větru, svou silou přihnal jižní vítr. A dal na ně pršet jako prach maso a drůbež (okřídlené ptactvo) jako písek mořský a je napadat doprostřed jejich tábora, kolem jejich příbytků. I jedli a velmi se nasytili. Ač jim ukojil jejich choutku, neupustili od své choutky. Ještě byl jejich pokrm v jejich ústech a hněv Boží (Elohim) vystupoval proti nim, zadávil mezi jejich statnými (tučnými / velmoži) a junáky izraelské srazil. Při tom všem hřešili dále a neuvěřili v Jeho divy. Tu dal pominout jejich dnům jako vánku (nicotnosti) a jejich létům v neklidu (stresu, nenadálém chvatu, skonu). Když je dávil, tu se po Něm ptali a obraceli se a toužebně hledali Boha (El). A vzpomněli si, že je Bůh (Elohim) jejich skála a Bůh (El), Nejvyšší, jejich vykupitel (goel). Ale klamali Ho svými ústy a svým jazykem mu lhali a jejich srdce nebylo pevné u Něho a nebyli věrni v Jeho smlouvě. ON VŠAK BYL MILOSRDNÝ a přikryl nepravost a nezkazil (ON však je milosrdný... přikrývá ...nekazí). A mnohdy odvrátil svůj hněv a nevzbudil celé své rozhorlení. A připomněl si, že tělo (maso) jsou oni, vítr, jenž zavěje a nevrací se. Jak často se Mu vzepřeli v poušti, zarmoutili Ho v pustině! A zase a zase pokoušeli Boha (El) a roztrpčovali Svatého izraelského. Nevzpomněli Jeho ruky, dne, v který je vyprostil od utiskovatele. Když svá znamení (odznaky moci) postavil v Egyptě a své zázraky na pláni coanské, takže obrátil v krev jejich toky (Nil a jeho ramena) a jejich proudy nebylo lze pít. Poslal mezi ně ovády (střečky), kteří sžírali, a žáby, které je zkazily. Jejich úrodu dal žravému hmyzu a jejich polní výnos (výtěžek) kobylkám (sarančím). Jejich révu zahubil kroupami a jejich moruše jinovatkou (LXX). Jejich dobytek vydal na pospas krupobití a jejich majetek (brav) bleskům. Pustil (Seslal) na ně svůj planoucí hněv (žár svého hněvu), rozhorlení a zuřivost i tíseň, poselstvo zlých andělů. Razil stezku svému hněvu, jejich duši neodňal smrti a jejich život vydal na pospas moru. I pobil všechno prvorozené v Egyptě, prvotinu síly ve stanech Chamových. Vyvedl je jako ovce (brav) a vodil je jako stádo v poušti. A vodil je bezpečně a oni se nestrachovali a jejich nepřátele přikrylo moře. A dovedl je ke svému svatému území (k hranici své svatosti), této svaté hoře, kterou získal svou pravicí. A vyhnal před jejich tváří národy a přidělil je losem (měřící šňůrou) v dědictví a ubytoval v jejich stanech kmeny Izraelské. Ale pokoušeli a popouzeli Boha (Elohim) Nejvyššího a Jeho svědectví nezachovávali. A odpadli a zpronevěřili se jako jejich otcové a zvrátili se jako lučiště zrádné. A roztrpčovali Ho svými výšinami a svými sochami Ho rozněcovali k žárlivosti. Bůh (Elohim) to slyšel a rozhořčil se a byl Izraelem znechucen. A zavrhl příbytek v Šilo, stan, s němž sídlil (který rozbil) mezi lidmi. A dal v zajetí svou sílu a svou okrasu v ruku utiskovatele. A vydal svůj lid na pospas meči a na své dědictví se rozhněval. Jeho junáky (vyvolence) strávil oheň a jeho panny nebyly vychvalovány (svatebními písněmi). Jeho kněží padli mečem a jeho vdovy neplakaly. Tu se (můj) Pán probudil jako spící, jako bohatýr, který si zavýská z vína (Iz 42,13). A pobil své protivníky zezadu, dal jim věčnou potupu. A pohrdl stanem Josefovým a nevyvolil kmen Efraimův. Ale vyvolil si kmen Juda, horu Sion, kterou miloval. A vystavěl svou svatyni jako výšiny, jako zemi, kterou založil na věky. A vyvolil Davida, svého služebníka, a vzal ho od ohrad koz a ovcí. Od mláďátek (Odzadu dojivých ovcí) dal mu přijít, aby pásl Jákoba, Jeho lid, a Izraele, Jeho dědictví. I pásl je podle oddanosti srdce svého a v důmyslnosti (mn.č.) svých rukou (dlaní) je vodil. __________________________ Všichni víme, že podstatou neboli látkou, z níž je vyroben tento stůl, je dřevo, podstatou tohoto kovového předmětu je železo. Ale co je to opodstatnění? Musíme věnovat určitý čas vysvětlení tohoto slova. Úryvek je z knihy Normální Víra od Watchmana Nee Otázka: (článek 130) Odpověď: Jednoduše řečeno, studovat je proto, že je to Boží Slovo pro nás. Svatá písma jsou doslova „vdechnutá Bohem“ (2Tm 3,16). Jinými slovy, jsou to slova samotného Boha, která jsou určena přímo nám. Na mnoho otázek, které si kladli filozofové, nám Bůh odpovídá v Písmu. Jaký je smysl života? Odkud pocházíme? Existuje život po smrti? Co se děje po smrti? Jak se dostanu do nebe? Proč je svět plný zla? Proč je tak těžké konat dobro? Kromě těchto „velkých“ otázek nám svatá písma dávají spoustu užitečných rad, jako například: Jak najít dobrého partnera? Jak mít úspěšné manželství? Jak se stát dobrým přítelem? Jak být dobrým rodičem? Co je úspěch a jak ho dosáhnout? Jak se mohu změnit? Na čem v životě opravdu záleží? Jak žít tak, abych se nemusel ohlížet zpět a litovat? Jak se líbit Bohu? Jak dosáhnout odpuštění? Jak překonat nefér situace a jak zvítězit nad těžkostmi? Svatá písma čteme a studujeme proto, že jsou zcela spolehlivá a bez chyb, jedinečná mezi takzvanými „svatými“ knihami v tom, že neobsahují pouze morální naučení, ale Bůh sám mi v nich říká: „Důvěřuj mi“. Můžeme je prověřit na stovkách podrobných proroctví zaznamenaných, a porovnat je s příslušnými historickými událostmi nebo vědeckými fakty. Ti, kdo říkají, že v písmech (všude tu opravuji slovo Bibli, protože všechno navíc tam včetně je samá chyba, počínaje „genesis“ a konče copyrightem) jsou chyby, si zacpávají uši před pravdou. Ježíš se jednou zeptal, zda je jednodušší říct „tvé hříchy jsou ti odpuštěny“ nebo „vstaň, vezmi své lože a choď.“ A potom dokázal, že má schopnost odpouštět hříchy (což je něco, co očima vidět nelze) tak, že uzdravil ochrnutého (což bylo něco, co přítomní lidé očima vidět už mohli). Podobnou jistotu své pravosti nám dává Boží Slovo, když promlouvá o duchovních věcech, které se nedají prozkoumat pomocí smyslů, a zároveň prokazuje svou pravost v jiných oblastech, které zkoušce podrobit můžeme (historická přesnost, vědecká přesnost, přesnost proroctví). Svatá písma čteme a studujeme proto, že Bůh se nemění a nemění se ani lidská přirozenost; je pro nás stejně platná dnes, jako když byla napsána. Technologie kolem nás se mění, ale lidská podstata a touhy se nemění. Když se díváme na biblickou historii, tak zjišťujeme, že ať už se jedná o vztahy mezi dvěma lidmi nebo o celá lidská společenství, „není nic nového pod sluncem“ (Kz 1,9). A zatímco lidstvo jako celek dál všemožně hledá lásku a uspokojení, Bůh – náš dobrý a milostivý Stvořitel – nám říká, co nám může přinést trvalou radost. Slovo, které nám zjevil, Písmo, je tak důležité, že o něm Ježíš řekl: „nejen chlebem bude člověk živ, ale každým slovem vycházejícím z Božích úst“ (M 4,4). Jinými slovy, chceme-li žít co nejplněji, jak to pro nás Bůh zamýšlel, musíme naslouchat Božímu Slovu a věnovat mu pozornost. Je to důležitější než jídlo! Svatá písma čteme a studujeme proto, že všude kolem je tolik falešného učení! Jsou pro nás měřítkem, kterým dokážeme poznat pravdu od lži. Říkají nám, jaký Bůh je. Udělat si špatný obrázek o Bohu, znamená uctívat modlu nebo falešného boha. Protože bychom uctívali něco, čím Bůh není. Bible nám říká, jak se člověk může dostat do nebe, a není to tím, že je hodný nebo že se nechá pokřtít nebo něco udělá (J 14,6 E 2,1-10 Iz 53,6 Ř 3,10-18 5,8 6,23 10,9-13). Boží Slovo nám ukazuje, jak moc nás Bůh miluje (Ř 5,6-8 J 3,16). A když to pochopíme, vede nás to k tomu, abychom i my milovali Boha (1J 4,19). Svatá písma nás vyzbrojují ke službě Bohu (2Tm 3,17 E 6,17 H 4,12). Pomáhají nám poznat, jak být zachráněn ze svého hříchu a jeho konečnému důsledku (2Tm 3,15). Přemítání o Božím Slově a poslušnost jeho učení přinese úspěch do našeho života (Jz 1,8 Jk 1,25). Boží Slovo nám pomáhá poznat v našem životě hřích a pomáhá nám se ho zbavit (Ž 119,9.11). Dává nám vedení pro život, činí nás moudřejšími, než jsou naši učitelé (Žalm 32,8 119,99 Př 1,6). Svatá a prorocká písma nám pomáhají nepromarnit roky života věcmi, na kterých nezáleží a které nejsou trvalé (M 7,24-27). Četba a studium svatých písem a prorockých knih nám pomáhá nahlédnout za lákavou „návnadu“ hříšných pokušení a vidět i jejich bolestivý „háček“, abychom se dokázali poučit i z chyb ostatních a nemuseli je sami opakovat. Zkušenost je jistě velký učitel, ale co se týče poučení z hříchu, je to nesmírně tvrdý učitel. Je o tolik lepší, poučit se z chyb ostatních! A v písmech a viděních je tolik různých postav, od kterých se poučit můžeme – ať v dobrém nebo ve zlém –; a často obojí od stejného člověka, jen v různých životních situacích. Například David nás svým vítězstvím nad obrem Goliášem učí, že Bůh je větší než cokoliv, čemu jsme nuceni čelit (1S 17). A na stejném Davidovi vidíme, když podlehl pokušení s Batšebou, jak dlouhodobé a hrozné následky může mít chvilkové potěšení (2S 11). Znalost písem a naslouchání prorokům nám dává skutečnou naději a pokoj i ve chvílích, kdy to vypadá, že se kolem nás všechno rozpadá (Ř15,4 Ž 112,7) Písma nejsou jen knihou ke čtení. Jsou knihou pro studium, abychom ji mohli uplatnit. Jinak by to bylo jako spolknout jídlo bez žvýkání a poté je zase vyplivnout – nezískali bychom žádnou výživu. Písma jsou Boží Slovo. Jako takové je stejně platné a závazné jako přírodní zákony. Můžeme je ignorovat, ale bylo by to k naší vlastní škodě stejně, jako kdybychom se rozhodli ignorovat gravitační zákon. Nemůžu ani dost zdůraznit, jak sou písma pro naše životy důležitá. Jejich studium se dá přirovnat k hledání zlata. Když se moc nenamáháme a prosíváme jen trochu bláta z potoka, najdeme pár zlatých zrníček. Ale čím více se snažíme a čím více se do toho pouštíme, tím více získáme odměnou za svou námahu. Funkce pěti smyslů (článek 131) Svět kolem nás je složen z myriád předmětů různých barev a tvarů. Existuje rovněž spousta obrazů a předmětů uvnitř nás. Vytvářejí celý svůj vlastní svět. Mezi tímto vnitřním světem a vnějším světem probíhá neustálá oboustranná komunikace. Podněty z vnějšího světa se přenášejí do vnitřního a vnitřní svět reaguje a promítá se do vnějšího. Zprostředkující orgány spojující oba tyto světy jsou známé jako pět smyslů. Skrze těchto pět smyslů jsou přenášeny podněty vnějšího světa do nás, aby vytvořily určité vjemy, a skrze těch samých pět schopností sdělujeme to, co je v našem nitru, vnějšímu světu. Kdyby byl člověk zbaven svých pěti smyslů, bylo by krajně obtížné, aby do něho vešlo cokoli z vnějšího světa. __________________________________ je to právě obecenství- sdílení- koinónia- společenství- komunita, která je konečným účelem, cílem, Zemí, do které byli zvěstí nebeského Království pozváni, Jordánem do ní vstoupili, a byli Duchem svatým zapečetěni a učiněni způsobilými tu společně žít nový život v Kristu Ježíši, Pánu našem. Místo toho pokračují ve vymýšlení náboženských postupů a procedur, liturgií, rituálů, ceremonií, činností a programů, které jsou všechny lidskými prostředky, které nás n i k d y nedovedou k cíli. A právě z toho důvodu jsou neužitečné a marné a ve svém důsledku nás připraví o vše, co nám Bůh v Kristu dal. Je to ovoce stromu poznání dobrého. Vede ke smrti. Prvotní církev začala hned od svého prvního dne zvěstovat a praktikovat společný život. Řekl bych, že měla dvě hlavní oblasti společného života. Můžeme použít slova základna, platforma, tedy dvě hlavní základny. Společný život se musí někde odehrávat. Mají-li někde lidé být spolu, potře-bují nějaké společné místo, základnu či veřejné fórum. Toto společné místo není samo o sobě důležité, může být jakékoliv, kdekoliv, ale být musí. Kdyby většina církve v Praze byla z bezdomovců, poslouží jim hala hlavního nádraží a blízké středisko Naděje, jak se v Jeseníku správně naučili Vlasta a Ilja Hradečtí. Velmi často se stává (ach, Slovensko moje! Cukrová 4), že při vzniku nějakého hnutí si jeho stoupenci opatří nebo postaví takovéto místo pro společná setkávání, čímž ale všechno skončí, protože získání toho místa se pro ně mezitím stalo konečným cílem, nikoliv prostředkem k dosažení jiného biblického cíle – k trvání ve společenství, ke společnému životu jednoho Těla Kristova. Pak je Bůh opustí a musí vzniknout působením Ducha Božího nové hnutí, nová skupina, která si uvědomí, že je Bůh svým evangeliem povolal ke společnému životu, a kvůli tomu ho o společnou základnu prosí a přitom vědí, že by neměla být konečným cílem. Rostou vzájemnou péčí. Ze S 2, je zřejmé, že prvotní církev měla takové základny dvě. První větší, druhou menší. První byla v chrámu, který byl veřejným státním zařízením pro uctívání Boha židovským národem. Druhou, menší základnu, která byla zřejmě praktičtější a s níž se převážně setkáváme ve všech spisech ns, tvořily domácnosti svatých. Tyto domy svatých byly místem společného života církve a sdílení se. „A každodenně trvajíce jednomyslně v chrámě, a lámajíce po domech chléb, přijímali pokrm s potěšením a sprostností srdce.“ Všimněte si: byli denně v chrámu, a kromě toho společně jedli, radovali se a sdíleli se v mnoha jednotlivých domech. Rozumím tomu tak, že lámání chleba zde neznamená jen Večeři Páně. Velice rád se zúčastňuji Večeře Páně, ale nevěřím, že v těchto verších je o ní řeč. Je zde prostě řečeno, že svatí spolu denně normálně jedli v domácnostech věřících. Ve S 5,42 se píše o shromažďování svatých podobně: „A nepřestávali učit v chrámě a po domech. Denně tedy byli v chrámu - ve veřejném místě uctívání Boha ve větším měřítku, a denně měli spolu obecenství ve svých domech, zejména při stolování a vyučování. Měli obecenství ve větším měřítku v chrámu a v menším měřítku po domácnostech. Následuje důležité prohlášení: První následovníci Krista, svatí, oddělení pro Boha (nikoho by ani ve snu nenapadlo je nazývat křesťany, i když byli hned při uvěření pokřtěni do jména Ježíše Krista), ještě nějakou dobu pokračovali v navštěvování institučních míst, určených k uctívání Boha Izraele, ale dělali to při dodržení dvou podmínek: 1) Nemělo to vliv na jejich odvážné svědectví. Neřídili se zvyky a přáními ani kněží ani lidu, ale vůlí Kristovou. 2)Jejich duchovní život nebyl na této instituci vůbec závislý. Mám za to, že tyto věci jsou klíčové, nesmírně důležité. Mnozí věřící dnes říkají: „ Nechci přestat chodit do svého kostela.“ „Dobrá, Bůh ti žehnej, ale když jsi naplněn Duchem svatým, nenech ovlivnit své svědectví tím, že budeš chodit do „svého“ kostela!“ Svatí v prvotní církvi veřejně proklamovali, čemu věřili, a to i v židovském chrámu s veleknězi a chrámovou stráží, že Ježíš je Mesiáš a vstal z mrtvých. Věřte mi, prohlásit veřejně v presbyteriánském kostele (CB), že mluvíte jazyky, nemůže vyvolat tak velké pobouření, jako když Ježíšovi učedníci řekli v židovském (jejich) chrámu, že Ježíš je Mesiáš! To bylo tehdy daleko revolučnější, než dnes prohlásit „Takto praví Pán“ – a vynést poselství od Pána v presbyteriánském kostele, nebo se tam nahlas modlit jazyky. Oni však neuhnuli od pravdy a nedělali žádné kompromisy jen proto, aby mohli nadále zůstat v instituci. A za druhé: Nevěřím, že by ve svém osobním životě byli jakkoliv závislí na těch velkých shromážděních institučního typu, jaká byla v chrámě. Tam nebyl zdroj jejich duchovní potravy. Často jsem se potkal se svatými, kteří si po zkušenosti křtu v Duchu svatém nechodili pro duchovní potravu jinam než do svých institučních kostelů, kde byla často opozice proti křtu v Duchu svatém, až postupně vyhladověli k smrti. V takových případech to nemůže dopadnout jinak. Nemůžete být vyživování lidmi, kteří nevěří tomu, co jste prožili, kteří to nechápou a nemohou k tomu z vlastní zkušenosti říci nic kladného. Nakonec vás úplně odradí. Můžete tam chodit dál, ale nemůžete z tohoto zdroje přijímat duchovní pokrm a pít. Obecenství údů první církve v Jerúšalájim bylo vyjádřeno také velmi důvěrným sdílením věcí. Slovo koinonia znamená vlastně mít něco společné, obecné. Společné sdílení věcí. Co nebo koho máme všichni společně je Pán Ježíš Kristus a Duch svatý. S 2,44: Tito první svatí však měli společné prakticky všecko. „A všichni věřící byli pospolu, a měli všecko společné.“ I statky a majetky, zvláště, když byli někde jinde a nemohli je spolu užívat zde, prodávali a dělili mezi všechny, jak komu bylo třeba. Není pochyb o tom, že vzájemná služba se nespecializovala jen na duchovní potřeby, ale na všechny, i na praktické. Vešli do společného života – a láska Kristova, rozlitá v jejich srdcích skrze přijetí daru Ducha svatého je vedla k takové vzájemné službě a k takovému sdílení se. Týkalo se celého člověka a všech jeho potřeb duchovních, duševních i tělesných, materiálních a finančních. Na druhé straně situace Jerúšálájimské církve byla svým způsobem výjimečná. Jinde v nz nenajdeme výslovně, že by věřící prodávali všechen svůj majetek. Mám za to, že to byla moudrost a inspirace Ducha svatého, která k tomu vedla právě věřící v Jerúšalájim, protože za 40 let bylo město úplně zničeno římskými legiemi; Židům pak už nebylo dovoleno vlastnit v okolí nemovitosti. Může přijít doba (a brzy nastane na útěku z Hořících měst před řáděním lůzy), kdy i nás Duch svatý povede k tomu, abychom všechno prodali a podělili se s ostatními. Není to však model pro každé místo a situaci. Je však nepochybné, že skutečné údy Kristova Těla se budou dělit se spoluvěřícími v každé nouzové situaci a zjednávat co možná největší materiální a finanční prostor pro služebnosti a jejich službu v místní církvi i v misii. Tak skutečně církev od počátku vyřešila sociální problém, a to ve ztížených podmínkách. Rád bych věděl, zda to lze říci o všech Božích dětech dnes? Ne, přijď se podívat. Věřím, že by to bylo stále možné, kdybychom neopustili koinónii a sdíleli se tak, jak to dělali věřící v prvotní církvi. Chtěl bych se zmínit ještě o jedné věci, týkající se obecenství- sdílení- komunity: Obecenství (komunita) je místem duchovního r o z e n í .
Posted on: Wed, 20 Nov 2013 18:00:00 +0000

Recently Viewed Topics




© 2015