Školička :-) : Proč starý způsob nefunguje Pokud je náš způsob myšlení mechanistický, pronášíme výroky tohoto typu: Kdy už s tím (oni) něco udělají ? Oni ničí planetu. Byli bychom na tom lépe, kdyby zaměstnavatelé (nebo zaměstnanci) nebyli tak chamtiví. Tyto věty nás oddělují od ostatních tím, že vytvářejí fiktivní osoby. „Tamti“, nesou odpovědnost za problém či situaci, tak proč bychom se měli snažit udělat to, co je v našich silách, aby došlo ke změně. Co na tom, že jsme spolutvůrci každé situace, ve které se nacházíme. Když se jedná o naše vlastní zdraví či nemoc, postupujeme stejně. Oddělujeme od sebe jednotlivé orgány, jako kdyby nepracovaly společně ve stejném těle. Oddělujeme od sebe také svou nemoc. Oddělujeme části těla od emocí, které s nimi souvisejí, jako kdyby to nemělo žádné následky. Používáme věty: „Chytil jsem od tebe kašel. „ „Dostal jsem ischias, bolí mne záda. „ „Můj žaludek mne zase trápí. „ „Nesnáším své boky – jsou příliš velké, vůbec se ke mně nehodí. „ Zaměřujeme se spíše na symptomy než na příčinu onemocnění. To je ovšem velmi nebezpečná hra. Prohlašujeme: „Pane doktore, chtěl bych se zbavit toho problému s kolenem jednou provždy.“ „Třeští mi hlava. Potřebuji nějaký prášek, aby bolest přestala.“ „Zbavím se žlučníku, takže mě už nebude zlobit. „ Často se díváme na svou nemoc jako na něco, co má svůj původ v napadení „vnějším nepřítelem“ (např. mikroorganizmy), nebo něco (např. tumor), co je třeba odstranit. Způsob, jak se onemocnění zbavit, je vzít si lék nebo se podrobit lékařskému zákroku. Tento druh léčení – předepsání správného léku, abychom odstranili bolest nebo zničili to, co nás napadlo – je založen na premise světa složeného z oddělených částí. Nevěnuje pozornost příčině onemocnění. Zázraky moderní medicíny jsou úžasné, ale zdá se, že jsme čím dál méně schopni sami si své zdraví udržovat. Když se konečně podaří dát do pořádku jednu nemoc, začne zlobit něco jiného. Vedlejší účinky léčení mohou také vést k dalším zdravotním problémům, které obvykle považujeme za nové nemoci. Svět je pro nás rozdělen do tolika částí, že jsme z toho zmatení a začneme si myslet, že za naše zdraví odpovídá lékař. Podle mé osobní zkušenosti převážná část bolesti vzniká právě na základě tohoto způsobu myšlení, podle kterého je lidská bytost jakousi hromadou jednotlivostí a ne celistvou integrovanou bytostí. Znamená to také zbavování se osobní zodpovědnosti za své zdraví. Věříme, že doktor může opravit části našeho těla stejně, jako mechanik opravuje části auta. Toto „rozškatulkování“ člověka přináší spoustu zmatků. Mnoho pacientů, kteří procházejí mou ordinací, má za sebou léčení u různých specialistů – lékařů, terapeutů všeho druhu, léčitelů, psychiatrů, odborníků na akupunkturu, dietu a léčení bylinkami. Výsledky léčení nejsou valné, především kvůli navzájem si odporujícím a matoucím analýzám jejich stavu. Pacient potom neví, co má dělat a komu věřit. Jelikož to odpovídá zvyklostem v naší kultuře, vyžadujeme u fyzického onemocnění stanovení diagnózy. Je to stejné, jako dožadovat se základních stavebních částic hmoty, které ve skutečnosti neexistují. My ovšem na svém požadavku trváme ! A tak diagnózu dostaneme. Konkrétní „fakta“ onemocnění, vytržená z kontextu vzájemných vztahů celé naší bytosti, omezují naši schopnost vidět jasně širší souvislosti. (Příčina naší nemoci zahrnuje mnoho úrovní funkcí a prožitků.) Považujeme diagnózu za úplnou odpověď, díky které se můžeme cítit v bezpečí. Vyvineme tlak na svého lékaře: ať se stará o naše zdraví ! Má diagnózu a léčebné prostředky. Věříme, že když známe jméno své nemoci, můžeme ji kontrolovat a řídit. Nebo ještě lépe, může to dělat náš doktor. A ono to vskutku pro řadu onemocnění dobře funguje. Zbavíme se fyzických symptomů, které jsme nazvali nemocí. To bohužel ale neřeší vnitřní příčinu onemocnění spojenou s hlubší realitou v nás. Praxe stanovování diagnóz a léčení fyzických symptomů nás v delším časovém úseku pravděpodobně ještě víc oddělí od sebe samých a naší hlubší pravdy. Považuji používání diagnózy tímto způsobem za nesprávné. Za problém nepovažuji systém diagnóz. Problémem je, že se zastavíme u diagnózy a následného léčení a nepostoupíme dál. Nevyužijeme ji tak, jak bychom mohli – jako dílčí informaci, jeden kousek velké skládačky, která po složení všech informací vede k sebepochopení a k osobnímu růstu. Pokud přistupujeme k nemoci pouze z pohledu symptomů, přisuzujeme diagnostickému systému příliš velkou moc, a to vede – kromě jeho nepružnosti – k dalším, mnohem závažnějším chybám.
Posted on: Sun, 18 Aug 2013 08:52:36 +0000
Trending Topics
Recently Viewed Topics
© 2015