Atlantida..................2.DÍL CESTA Ráno bylo nádherné, sluneční paprsky začaly pomalinku prostupovat stromy, a barvily svět do zlatého nádechu. Proběhl jsem se probouzejícím parkem a pak již nastal okamžik odjezdu. S kamarády jsme byli domluveni ,že se sejdeme na vlakovém nádraží . Byl nejvyšší čas, neboť v tom krásném ránu se mi čas zpomalil. Nasedl jsem do taxíku a naposledy se odhlédl za svým domem … „ Vzhůru na cestu !“ byl první hlasitý výkřik ,který jsem zaslechl při příchodu na perón. No jistě kamarádi již na mě čekali a samozřejmě Doug si nemohl tento bojový pokřik odpustit. „ Neboj Marku, takhle tady povykuje od rána na všechny, kde ses zdržel?“ „ Měl jsem špatnou noc, a ráno bylo tak úžasné, že jsem si ještě byl zaběhat a zapomněl na čas. „ „ No to jsou mi tedy novinky nejzodpovědnější člen výpravy a ještě ani neodjedeme a má zpoždění“ „ Toho nejzodpovědnějšího si nech, na to tady máme Tonyho .“ Naštěstí naše dohady o tom kdo že to je vlastně nejvíc zodpovědný přerušil příjezd vlaku. Všichni jsme nastoupili a vyrazili vstříc dobrodružství. Cesta vlakem netrvala příliš dlouho , a my se ocitli ve víru velkoměsta. Popisovat cestu na letiště by vydalo na nejméně další kapitolu našeho příběhu, takže bludiště velkoměsta ponecháme stranou. Na letišti jsme ještě jednou zkontrolovali za naše zavazadla, kterých bylo nemálo zda skutečně odcestovala dva dny před námi na správné místo. Společnost nás ujistila, že vše proběhlo v pořádku a naše zavazadla , přístroje a vybavení dorazí do Mexika nejméně týden před námi. Enriko, slíbil, že mi dá vědět až bude vše připraveno a zavazadla dorazí. Do odletu zbývaly ještě dvě hodiny, rozhodli jsme je využít menším posilněním. Usadili jsme se v příjemném baru . „ Dougu doma všechno v pořádku co Jane?“ Zeptal jsem se s nadějí ,že si to Jane rozmyslela a vše Dougovi přeci jen řekla. „ „ Ale tak znáš to moc se jí tentokrát nelíbilo, že jedeme ani nevím proč, ptal jsem se ,ale nechtěla mi nic říct. Myslím ,že těžko snáší odloučení popravdě také se mi už nyní stýská. Víte nejspíš tohle bude moje poslední výprava, chtěl bych s Jane už zůstat, a až se vrátíme požádám jí o ruku. „ „ No paráda!! Doufám ,že nás pozveš na svatbu !“ zajásali Tony s Paulem “ Jasně, jen aby Jane souhlasila.“ Byl jsem trochu zklamaný , ne Jane o svém stavu nic neřekla, ale Doug musel něco vytušit a jeho touha se usadit byla skvělou zprávou. To vše mi proběhlo hlavou, nežli ovšem Doug prohlásil, že o to víc si hodlá tohle poslední dobrodružství užít. Nuže nic naplat, větší starost pro mě. Budu muset Douga hlídat. „ A přátelé mám pro vás ještě jednu novinku, institut na Bahamách ,který budu muset na pár dní poctít svojí návštěvou souhlasil a zaplatí nám všem po celou dobu hotel. Mluvil jsem s kolegou a dokonce jsme všichni zvaní na večírek. „ „ Hurá tak to bude dovolená jak má být, alespoň dokud mě Tony nebude nutit lézt do zatuchlých chodeb pyramidy.“ Škádlil Paul Tonyho. „ Což o to pyramidy jsou pyramidy, ale až se budeš potápět dávej pozor na žraloky a mořské panny „“ vrátil mu slovní šťouchanec Tony. „ Tak už se nedohadujte, mám obavy, že největší nebezpečí se skrývá v kráse místních dívek a na ty byste si měli dát největší pozor,hlavně ty Paule, protože zamilovaný věděc mi na výpravě k ničemu nebude prospěšný.“ Ukončil hašteření Doug. Už už mu chtěli vrátit komentář, když se z reproduktoru ozval příjemný hlas vyzývající nás k odbavení. Let probíhal naprosto klidně. Až na několik Paulových žertíků, při kterých se pokoušel zaujmout krásné letušky vše probíhalo podle plánu. Po několika hodinách jsme přistáli. Přivítalo nás nádherné slunečné počasí a jak nám ochotně sdělil místní taxikář již dva týdny nezapršelo a nejméně další dva mělo počasí vydržet. Víc jsme si ani nemohli přát. Doug bude mít svůj klid a čas na vyřešení problému v institutu a my si užijeme překrásné moře. Hotel, kde nám institut zaplatil ubytování byl jedním slovem nádherný. Výhled na tyrkysové moře a zlatavé pláže lemované palmami . Ráj na zemi. „ Dougu to je opravdu krása. To musíš být velmi důležitý , když tenhle přepych institut zařídil i pro nás. „ „ Jistě, to jsem.“ Smál se Douglas „ Ale spíše to bude tím, že ředitel je můj známý a podobnou službičku jsem pro něj zajistil předloni já, když se svým týmem vědců přijel na symposium k nám.“ „ Aha, tak takhle to tedy je .“ Druhého dne od příletu se nám s přáním pěkné zábavy a lenošení ztratil z očí a my se vydali na průzkum pláží. Paul se zaměstnal seznamováním s místními děvčaty. Dlužno říci, že byly opravdu krásné. A já s Tonym jsme pod palmovým přístřeškem s osvěžujícím drinkem vedli dlouhé rozhovory na téma Atlantida. Tony věřil, ba co více, byl skálopevně přesvědčen o existenci Atlantidy a o tom, že jsme na správné stopě, která nás dovede k cíli. Těšil se na zkoumání okolí pyramidy a vůbec všeho co souviselo s jeho milovanou Atlantidou. Každý večer jsme se pak všichni scházeli na společné večeři . Doug nám vyprávěl jak pokračuje výzkum a my jemu naše plážové zážitky. Nejpestřejší a nejzábavnější bylo ovšem vyprávění Paulovo. Po týdnu příjemně prolenošené dovolené nám Doug při večeři nadšeně hlásil, „ pánové tak jěště týden a můžeme vyrazit na další cestu..“ „ No konečně! Už jsem se začínal nudit !“ Zvolal Paul , všichni jsme věděli, že právě on nikam nespěchá, měl tady spoustu zábavy. „ Bude ale potřeba sehnat dobrou loď a zkušeného kapitána, abychom mohli vyrazit.“ „ Dougu , říkals, že loď seženeš ty!“ „ Já vím, jenže mi na to bohužel nezbyde čas, nedá se nic dělat určitě vám to vynahradím nějak jinak, ale tentokrát to musím nechat na vás. Takový Paul tu už určitě má spoustu známých, víc než já. „ „ Ha ha ha , vtipálku.“ „ Ohradil se Paul. „ Nuže, ale je fakt, že tak trochu pravdu máš, Lili – víte ta černooká s malou roztomilou pihou na nose, tak ta má bratrance a ten zná skvělého kapitána, samozřejmě i s lodí. Je to taková středně velká jachta. Byl jsem s Lili jednou na té jachtě na výletě. Zkusím zjistit zda by byl ochotný nás dopravit do Mexika.“ „ No vidíš, tak přesně takhle jsem to myslel. No a také všechny zvu zítra na večírek. „ „ Páni, a já už myslel , že jsi nám ho jen sliboval, abys nás tady dokázal udržet. „ Zajásal Paul. Bylo tedy rozhodnuto, na sehnání lodi a zásob na cestu jsme měli týden. Každý z nás, kromě Douga poctivě zajištoval zásobování. Jak se nakonec ukázalo, kapitán lodi Rocco, byl vlastně Liliiným dalším bratrancem, který nám ochotně přislíbil pomoc. Do vyplutí zbývaly již jen tři dny, když za mnou Rocco přišel. Svěřil se mi se svou obavou. „ Pane Marku, rozhodněte vy, chcete odplout za tři dny, ale já bych raději ještě odjezd o pár dní odložil. Říkali, že má přijít bouřka , nemuselo by být na moři bezpečno.“ „ Rocco, vy jste zkušený kapitán a pokud myslíte, že bude lepší počkat, pak samozřejmě počkáme.“ „ Moc děkuji za důvěru, moře bývá někdy zrádné a proudy velmi , zvláště v těchto končinách záludné. Mnoho lodí se již ztratilo. Naše cesta povede v blízkosti známého Bermudského trojúhelníku. Nerad bych riskoval. „ Kapitánovo rozhodnutí nás sice příliš nepotěšilo, ale zbytečně riskovat nechtěl nikdo z nás. Po zbytek dalších dní jsme ještě připravovali další zásoby na cestu, nebo jsme se jen tak toulali po plážích. Popravdě pobyt na ostrovech se nám začínal zdát již zdlouhavý, a my byli natěšeni na dobrodružství na adrenalinové zážitky, které nás jak jsme doufali čekají. I Doug již svůj úkol v institutu dokončil a tak si i on mohl konečně trochu odpočinout a věnovat se přípravám s námi. Konečně nadešel den D. Nutno podotknout, že Roccovi obavy se nakonec ukázaly jako zbytečné. Počasí bylo stále tak skvělé jako při našem příjezdu. Plavba překrásnou jachtou pod vedením Rocca byla poklidná. Nebe bez mráčku a tak Rocco , plánoval, že bychom měli na palubě strávit maximálně pět dní. Snažili jsme se mu pomáhat, jak jen bylo možné. Příliš práce na nás ovšem nezbývalo, Rocco si, jak rád říkal, vše udělalal nejraději sám. A tak se stalo, že jsme již třetí den plně propadli kouzlu rybolovu. Doug začal soupeřit s Paulem o větší úlovek a já s Tonym jsme jim dělali soudce. Když se nám podařilo ulovit nějakou rybu, Rocco nám jí přichystal k večeři nebo obědu podle jeho speciálního receptu. Nezbývalo tak ,nežli jeho vynikající kuchařské umění ocenit pozváním na sklenku dobrého vína. „ Tedy Rocco kde ses naučil tak výborně vařit?“ „ A kde jste se vy naučili lovit ryby? „ Rozesmál se náš milý kapitán a dodal, „ příprava ryb na tradiční způsob je u nás v rodině předávaná z generace na generaci ,většinou dívkám, ale protože mě od mala vaření zajímalo, pár kouskům jsem se přiučil i já. Tajemstvím úpravy je také tajné složení bylinek, kterými ryby kořením.“ Zábava ještě pokračovala a my posilněni vínem postupně odcházeli spát. Nikdo z nás si tak nevšiml, že se na doposud jasné obloze začaly objevovat mraky. Snad jen Rocco trochu zpozorněl, přístroje však neukazovali na velkou změnu počasí a on jim věřil. Usnul jsem a právě ve chvíli kdy se mi začalo zdát o krásné dívce tančící nad čerstvě ulovenou rybou, mě probudilo silné zhoupnutí. A další , a zase, tentokrát o poznání silnější. Vyskočil jsem a ztratil při dalším zhoupnutí rovnováhu. Svalil jsem se zpět na postel. Co se to proboha děje!? Na druhý pokus se mi podařilo vstát a dovrávorat na palubu. Jakmile jsem však otevřel dveře, zmáčela mě sprcha ledové vody. Obloha byla černá, sem tam ji ozařovaly blesky a zdálky byl slyšet temný hukot. Bouřka?! Náhle zazněl zoufalý výkřik ... Rocco .“ Rocco!! „ zařval jsem ze všech sil“ . Ticho . Zkusil jsem to znovu“ Rocco!!!“ „Tady Marku , tady prosím…“ S vypětím sil jsem došel až k můstku. Rocco, ležel zaklíněný pod přelomeným kormidlem. „ Pomoc, necítím nohu.“ Podařilo se mi jej vyprostit, ale nohu měl nejspíš zlomenou a z děsivě vypadající rány silně krvácel. „ Přišla bouřka , bude to zlé Marku, sežeň ostatní a …“ jeho další slova zanikla v přívalu vlny,která se převalila přes loď. Voda mě odhodila k boku lodi a když jsem se probral, Rocca jsem nikde neviděl. „ Rocco!!!! „ Nic. Ticho. Zlověstné a kruté ticho. Nemohl jsem déle čekat, trochu jsem se od Rocca naučil, pokusil jsem se tedy nyní zjistit jaká je vlastně naše situace. Ale přístroje byly naprosto nepoužitelné, některé buď nereagovali vůbec, nebo ukazovaly šílené hodnoty, kormidlo bylo zlomené. Co se to tu proboha děje? Mezi tím na palubu dovrávorali i kamarádi. Pokoušeli se mi pomoct, ale z lodi se stala neovladatelná skořápka vydaná napospas běsnícímu moři. „ Co se stalo? A kde je Rocco? „ Musel jsem jim říci bolestnou pravdu. „ Panebože, co teď ?Musíme se jej přeci pokusit zachránit!“ „Tony to nejde, nezvládneme to, musíme se pokusit přežít alespoň my. „ Paul zatím našel záchranné vesty. „ Vesty !! Rychle !! „ „ Alespoň malá naděje. Proč Rocco neměl vestu, nebyl čas zjišťovat. „ Pokusíme se udržet loď nad vodou !“ Vykřikl jsem právě ve chvíli kdy se zvedla další obrovská vlna. „ Držte se!“ Ozvalo se dlouhé ááách,jak se vlna přelila přes loď. Ano, zvládli jsme to. Pro tuto chvíli. Naše loď se povážlivě naklonila. Naštěstí jen naklonila, jak však přečkáme další vlny ,které se každým okamžikem zvětšovaly a přidávaly na zuřivosti jsem netušil. Bylo to zlé. Černá obloha , potemněla ještě víc. Vyděšené obličeje svých přátel jsem viděl jen v záblescích bouřky . Voda byla všude. Prudký liják nás bičoval do tváří. Nám nezbývalo než se držet a doufat. Moře si s námi pohrávalo jako s hračkou Náhle, přestalo pršet. Rozbouřené moře se zklidnilo a……..dokonce jsem zahlédl v šedých mracích slunce. Zvedli jsme se…..rozhlédli. Co jsme spatřili nás ochromilo. Nikdo nebyl schopen cokoliv říct. Byli jsme v oku bouře. Věděli jsme , že nemáme vyhráno, ale byla to naděje. Možná se podaří zprovoznit přístroje, nebo alespoň vysílačku a vyslat nouzový signál.„ Podívám se na přístroje! “ „ Paule zkontrolujte loď v jakém je stavu a pokuste se odčerpat co nejvíce vody, čeká nás to znovu!“ „ Jasně, jednou jsme to přečkali, zvládneme to znovu.“ Prohlásil optimisticky Tony. Vrhl jsem se k přístrojům. Vysílačka….nic, nic nefungovalo, elektronika stále nereagovala , navigační přístroje zmateně ukazovaly jeden podivný údaj přes druhý. „ Sakra!“ Zařval jsem .“ Co je? „ Přiběhli za mnou kamarádi. „ Ach nic, doufal jsem , že určím polohu, vyšlu signál , ale nic tu nefunguje. Jsme v tom sami. „ A únava , vypětí posledních několika hodin se počala pomalu projevovat. Setmělo se. Déšť byl znovu čím dál prudší. Vpluli jsme opět do bouře. Loď se povážlivě naklonila a nás málem smetla další obrovská vlna. Tony a Paul se rozhodli přivázat v obavě aby, neskončili jako Rocco. Doug a já jsme zůstali u přístrojů, navzdory všemu, snažili jsme se navázat nějaké spojení. Nepodařilo se. Další vlna. Po chvíli jsme je již nepočítali. Moře lodí smýkalo z jedné strany na druhou a chvílemi se zdálo, že se již nenarovná. Zatím jsme měli štěstí. Tony ztratil vědomí. Bylo to naposledy, co jsem Tonyho zahlédl. Pak z oblohy vyšlehl záblesk a i já ztratil vědomí. Probral jsem se po další sprše ledové vody. Bylo slyšet jen vytí větru a burácení hromu. Ale ne, přeci jen ještě nějaký zvuk. Temný zlověstný hukot. Doug byl u mě bledý hrůzou a v jeho očích jsem četl, že tohle je přesně to proč nesnáší cestování. Tonyho a Paula jsem neviděl. Byla příliš velká tma. Snad jsou jako my stále v pořádku problesklo mi hlavou. Vzpomněl jsem si na Jane. Hukot pomalu sílil a ke všemu se přidalo podivné kvílení, loď se naklonila na bok. Nevěděl jsem co to znamená. Nikdo z kamarádů neměl již dostatek sil zjišťovat co se děje. Jen jsme čekali . Doufali , že ta hrůza brzy skončí. Hlavou se mi míhaly vzpomínky na dětství, na rodiče, čas studia . Na Jane . Jane ! Jane? Vzpamatoval jsem se. „ Dougu ! Dougu! Slyšíš mě?“ Ticho. Byl naživu , slyšel jsem jeho dech, nejspíš jen omdlel. Musel jsem mu říct o Jane. „ Dougu! No tak probuď se!“ Po chvíli konečně promluvil. „ Co je? Co co… je po všem?“ Probudil se. „ Ne není musím ti něco říct!“ „ Co ?“ „ Jane! „ „ Jane? „ „ Budeš táta!!!“ „ Cože??“ „ Jak to proboha víš? „ „ Řekla mi to večer než jsme odjeli. „ „ Proč tobě? „ „ Nechtěla, abys sis rozmyslel cestu. Věděla ,že bys nikam nejel. Chtěla, abych na tebe dával pozor.“ „ No jistě to je celá Jane.“ Vydechl Doug.„ Až se odtud dostaneme, zapijeme to ,přísahám že ji už nikdy neopustím……“ Dougova slova však zanikla v hukotu, který byl stále silnější. Loď se naklonila ještě víc, skoro do pravého úhlu. V tu chvíli jsme uviděli proč. Co znamenalo to hučení a kvílení. Po jedné straně zela ohromná nekončící propast a na druhé se tyčila nekonečná stěna vody. Bouře nás vsála do obrovského vodního víru. Přísahal bych, že jsem zahlédl dokonce žraloka. Nevím, nejspíš to byl přelud způsobený hrůzou. Jak se loď nakláněla, veškeré vybavení se postupně řítilo do hlubiny propasti . Stále nás přelévaly sprchy oceánské vody. Slyšel jsem o vodních vírech způsobených hurikánem. Ale tohle? Vodní tornádo, napadlo mě. Tohle byl konec. Hrůzu, jež se nás zmocnila, doplňovalo zvláštní bledé světlo, vycházející ze středu víru. Chtělo se mi křičet…nešlo to. I kdyby z mých úst vyšel výkřik , ten hrozný všudypřítomný hukot a kvílení spolkl všechny zvuky. Náhle jsem zaslechl praskot jak se naše loď lámala vedví. Pak mým tělem projela ostrá bolest. Konečně mě vysvobodily milosrdné mdloby. Naše loď, ta malá nicotná lodička, nyní rozervaná běsnícím živlem v ohromném víru, klesala stále níž a níž ke dnu… A my s tím nemohli vůbec nic udělat…………….. POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ..................
Posted on: Tue, 08 Oct 2013 07:30:29 +0000
Trending Topics
Recently Viewed Topics
© 2015