Filofašistické strany Prof. PhDr. Jiří Frajdl, CSc. K fašismu směřující stranou byla Deutsche Nationalpartei (DNP). Vznikla z několi-ka menších extremně nacionalistických organizací a klubů v roce 1919. Postavila se proti existenci ČSR zejména politikou svého představitele Lodgmana von Auen. Dr. August Naegle kandidoval na úřad prezidenta republiky, ale neúspěš-ně. Tiskovým orgánem byly Deutsche Volkszeitung. V roce 1920 získala 328 000 hlasů a roku 1925 (samostatně) 240 000, v roce 1929 189 000 hlasů. 4. 10. 1933 byla činnost strany zastavena a již se neobnovila, členstvo přešlo do strany K. Hen-leina. Prohlašovala odtržení Němců všemi prostředky. Po roce 1929 tu působily dvě frakce, radikální a umírněnější. V programu měla vytvoření jednotné strany pro všechny české Němce, což se realizovalo v SdP, ostře protičeská stanoviska, sociál-ně hájila zájem německé buržoazie. Deutsche Nationalsozialistische Arbeitspartei (DNSAP) měla své kořeny již v době habsburské monarchie. Bezprostřední předchůdkyní byla Německá dělnická strana, ustavená v květnu 1918. Propagovala dominantní postavení Němců v monar-chii, po vzniku ČSR odtržení pohraničních okresů. V názvu i v programu (DNSAP – NSDAP) byla zamlčovanou inspirací pro Adolfa Hitlera v Bavorsku. Na svém sjezdu v Duchcově 15. 11. 1919 najdeme již profašistické tendence. Přejala všeněmecký pangermanismus, žádala vytvoření jednoho státu pro všechny Němce. Početně ne-byla silná, ale měla vliv na velký počet německých spolků a institucí nejrůznějšího charakteru. V roce 1932 byly zakázány její masové přidružené organizace Volks-sport, Studentský svaz a Svaz mládeže. Při soudním jednání se prokázalo, že to jsou odbočky říšskoněmeckých ozbrojených a zpravodajských složek. Soudní řízení proti Volkssportu byl vlastně první mezinárodní proces s německým agresorem a s fašismem. Proběhl bez zájmu světové demokratické veřejnosti. Ve volbách v ro-ce 1920 získala spolu s německými nacionály 328 000 hlasů, v roce 1925 (sa-mostatně 158 000) a v roce 1929 204 000 hlasů. Usilovala také o vytvoření jednotné německé fašistické strany, což se realizovalo v SdP. Prokazatelné styky měla s na-cistickou stranou v Německu. 3. 10. 1933 předseda strany Rudolf Jung stranu roz-pustil a členové organizovaně přešli k henleinovcům. 4. 10. 1933 byla strana úředně rozpuštěna, což patřilo k státním akcím na obranu republiky. Tiskovým orgánem byl Der Tag, předními funkcionáři Hans Knirsch a Hans Krebs. Program byl v mnoha bo-dech totožný s NSDAP v Německu. Členové strany zastávali později významná mís-ta v SdP, v okupačním aparátu protektorátu a ve vládních úřadech. Strana vedla ostrý konkurenční zápas o německé voliče s německou křesťansko-sociální stranou lidovou, s německou sociálně demokratickou stranou a nenávistně pronásledovala české hraničáře a komunisty. Vyslovovala se proti demokracii, T. G. Masarykovi, pacifismu a parlament považovala za nic neřešící žvanírnu. Opakovala ideologii Adolfa Hitlera, zejména v protižidovské argumentaci. Iniciovala návrhy na vystěho-vání Čechů ze středoevropského prostředí. Prezidenta Edvarda Beneše nenáviděla. Její ideologie ožívá v sudetoněmeckých organizacích v Německu. Ochotně falšuje české dějiny, zejména husitství, národní obrození a republiku. Sudetendeutsche Heimatfront (SHF), krajně pravicová, extrémně nacionalistic-ká a k nacismu se vyvíjející politická organizace vznikla na podzim roku 1933 jako nástupnická organizace Německé nacionálně socialistické strany dělnické a Němec-ké nacionální strany, které po svém rozpuštění byly státními úřady zakázány. Rychle rostoucí hnutí postavilo do svého čela profesionálního funkcionáře turnerského hnutí a také touto cestou získávalo masovou podporu německého etnika. Přední funkce získali mladší nacionálně orientovaní nacionalisté, často členové téměř ilegálního Kamaradschaftsbundu. V zájmu uchování legality se vynechávaly iredentistické po-žadavky, prohlašovala se věrnost parlamentnímu systému a dokonce se odmítala spolupráce s nacistickými organizacemi v Německu. Ke specifickým rysům tohoto předstupně SdP patřila ochrana poskytovaná agrární stranou, kde se razilo heslo: raději Sudety hnědé (fašistické) než rudé. Finanční podporu poskytly německé prů-myslové kruhy také za slib, že budou potlačeny samostatné odbory. Od jara 1934 přicházela finanční podpora také z nacistického Německa, často jako odměna za zpravodajské informace. 30. dubna 1935 před parlamentními volbami se SHF pře-jmenovalo na Sudetoněmeckou stranu (SdP) s pobočkou pro Slovensko pod ná-zvem Karpatendeutsche Partei s vedoucím funkcionářem Franzem Karmasinem. Ve volbách v roce 1935 získala SdP spolu s Karpatoněmeckou stranou 1 249 000 hlasů a stala se nejsilnější stranou německého etnika. Pro meziválečnou republiku tím nastala kritická situace. Největší česká strana (agrární) měla výhrady k politice Hradu, byla ochotna ke spolupráci s Německem a místo občanské demokracie si přála autoritativní systém (demokracii pevné ruky). Nejpočetnější slovenská strana (Hlinkova ľudová strana) si perspektivně vyhrazovala odtržení Slovenska od ČSR. Tři nejsilnější strany Čechů, Slováků a Němců se postavily proti Benešově proti-německé a protifašistické koalici. Společný znak – byly to strany pravicové orientace, kterým na parlamentním systému nezáleželo. Jejich vývoj korespondoval se světo-vou tendencí k pravicovému vidění světa a k rozšiřování diktátorských režimů. Pre-zident Edvard Beneš se dostal do obtížně řešitelné situace. Republikánská strana (agrárníci) podporovala také separatistickou autonomii na Slovensku a na demokra-tické tradice příliš nedbala. V roce 1935 Republikánskou stranu zemědělského a ma-lorolnického lidu volilo 1 176 000 voličů, Hlinkovu ľudovou stranu 564 000 osob. K to-mu je možno přičíst ještě 167 000 hlasů Národní obce fašistické a 450 000 hlasů pro Národní sjednocení. Nedemokratická část získala celkem více jak 3 606 000 hlasů. SdP měla tedy i široké krytí při své antihradní, protidemokratické a protilevicové pro-pagandě. SdP také úspěšně agitovala s tvrzením o útisku německé menšiny, to lze snadno vyvrátit. Právě do ČSR utíkali před politickým terorem němečtí antinacisté nejrůzněj-šího směru a orientace. Nečinili by tak, kdyby Němci zde byli předmětem útisku. Také tvrzení, že Němci u nás žili v nesvobodě lze vyvrátit. V Německu měli za Hitle-ra možnost angažovat se jen v jedné politické straně a nebo být v koncentračním tá-boře, pokud nechtěli být pasivní. V Československu si mohli vybrat nejméně ze šesti politických stran, od KSČ až po Sudetoněmeckou stranu. Kde tedy byla větší demo-kracie? SdP efektivně využívala skutečnost, že v pohraničních okresech byla velká ne-zaměstnanost, také vzhledem k lehkému průmyslu. Nezaměstnanost byla celosvěto-vým problémem, byla i v Německu a našem pohraničí také díky konkurenci například technicky dokonalejších saských textilek. Dodnes se Němci z českých zemí chlubí vysokou kulturou a školským vzděláním. Dosáhli by vysoké civilizační úrovně, kdyby žili ve státě, který by je utiskoval? Kde ještě měli vysoké školy, byli zastoupeni v par-lamentě a v druhé polovině života republiky také ve vládě? Program DNSAP a DNP se doplňoval, vzájemně ovlivňoval a stal se po menších změnách také náplní SdP, zejména v prvním období, kdy tato strana předstírala věrnost republice. Žádalo se rozdělení ČSR bez ohledu na státní hranice, aby ně-mecké etnikum tvořilo jednu administrativní jednotku vyššího typu. Německé území mělo být ohraničené, což byl jen vylepšený pojem pro uzavřený region, jak byl žádán ještě v době monarchie. Češi tam neměli mít žádná práva. Obava z přirozeného pří-livu pracovních sil do průmyslu vyvolávala strach z posílení českého obyvatelstva, proto tam sice Češi mohli pracovat, ale neměli získávat domovské právo a tím ani právo volební. V ohraničeném území měla mít němčina charakter úředního jazyka, čeština se nepřipouštěla. Němci tvoří menšinu v českém národě, Češi zase menšinu v pohraničním území. Nicméně za menšinová práva Němců se mělo bojovat, práva Čechů byla ignorována, což se dalo prokázat v úředním jednání na úrovni obcí, kde si samospráva odhlasovala němčinu jako jednací jazyk. Čech měl ve svém státě potíže při použití svého mateřského jazyka. Na štěstí Češi v pohraničních okresech německy uměli a nedělali z této skutečnosti problém. O to více překvapí pozdější jazyková práva Němců v protektorátě v letech 1939–1945. Oprávněné požadavky Čechů považovaly německé fašistické strany za útisk německého obyvatelstva. Pro německé okresy se žádala daňová svrchovanost a prostředky vybrané na daních a poplatcích měly zůstat „v německém sídlením prostoru“. V programu se našel také požadavek, aby osmihodinová pracovní doby neplatila v zemědělství a živnostech. Žádala se realizace všeněmecké politiky a myšlení. Občas se přicházelo s heslem státního kapitalismu, měl se aplikovat na silnější české podniky. Aby nedocházelo k toleranci mezi českými a německými studenty, k posílení demokratických principů, prosazovalo se přesídleni německých vysokých škol z Prahy do pohraničí. Nestalo se tak, německá zpravodajská služba měla zájem na Praze, kde byly informační zdroje a Hitler si přál v Praze studentské bojůvky, k ovlivňování politické situace. Antisemitismus byl skrytý jen v první době demokratického předstírání, v SdP byl již otevřený. Mělo to svůj důvod, našlo se i několik německy orientovaných židov-ských podnikatelů, kteří přispívali na německé strany, někteří aby se uchránili před štvavou kampaní, jiní v domnění, že pomohou zachránit takzvaný demokratický cha-rakter německých stran. Ničemu nezabránili. V Německé nacionální straně se před-stírala věrnost parlamentnímu systému v období, kdy August Naegle byl ve volbách protikandidátem T. G. Masaryka. Získal 27. 5. 1920 celkem 61 hlasů, T. G. Masaryk 284 hlasů. Před svým rozpuštěním DNP žádala odtržení Němců všemi prostředky: „Naší povinností je zrada ČSR“. Žádala také, aby ČSR zaplatila Němcům částky jimi upsané na rakouské válečné půjčky. DNP byla iniciativní při zakládání Sudetoněmecké strany. Zde již převládly reakční, nacistické, protidemokratické, totalitní, proti-židovské a protilevicové tendence. Republikánská strana českého venkova (agrár-níci), ľudová strana na Slovensku a SdP, nejsilnější strany ve svých etnických cel-cích omezovaly manévrovací možnosti prezidenta Beneše zejména v době ohrožení republiky. Vmanévrovaly ČSR do Mnichova a vytvořily vnitřní podmínky pro mnichovskou tragédii. Pokračování
Posted on: Sat, 06 Jul 2013 11:32:56 +0000
Trending Topics
Recently Viewed Topics
© 2015