Iluze příběhu, touha nilt vše hezky území laděné tak, aby nám to jako celek dávalo smysl; milt tendenci každou událost v našem životem vnímat jako něco zapadajícího do našeho náhledu na svět - často se na to dívám s explicitním sarkasmem, implicitně ale pořád nezametám před vlastním prahem. První film, který mě v letošním podzimu strhnul, je Gravitace, v níž je výrazný aspekt realismu (resp. jakéhosi jeho přepálené verze). A co se zdá být hlavní devízou druhého filmu, Života Adele? No jo, realismus. Filmy jsou to samozřejmě naprosto odlišné, ale základní premisy sr k sobě velmi hezky hodí - ba co víc, je mezi nimi až dialektický vztah! Zatímco Gravitace se zaměřuje na zkušenost naprosté většině diváků velmi vzdálené a užívá plynulé a dlouhé záběry ke zprostředkování realistického prožitku, v Životu Adele je využívaná kamera značně živější (až Trierovská, chce se mi říct), k dosažení analogicky autentické zkušenosti. Tedy: realismus - vzdálená realita a dlouhé záběry (odpovídající hypnotickému/sugestivnímu uvádění diváka do neznámého světa) a podstatně známější realita a dynamičtější, fragmentovaný styl (odpovídající každodenní zkušenosti). Což je samozřejmě velké zjednodušení, které ale tímto nevyvrací vlastní tezi o dialogu mezi danými filmy - naopak, při jejich hlubším zkoumání by se jistě začaly vyjevovat mnohem sofistikovanější vztahy a analogie. Otázka: vnímám jal něco vůbec autenticky? Ovšemže ne, ale jak to, že jsem schopný v proudu vjemů stejně vždy najít ůhledné vzorce, místo chomáčů všeobjímající dialektiky? To jsem natolik kognitivně omezený? Hm...
Posted on: Mon, 02 Dec 2013 23:00:07 +0000
Trending Topics
Recently Viewed Topics
© 2015