O smutné silnici Končily prázdniny. „Dostali jsme nějaké dukáty za povodně, to bysme mohli po padesáti letech konečně dát do pucu tu silnici ke Dvorům“, pomyslel si pan vrchní silničář, „navíc má od prvního zase jezdit školní autobus, takže to dává uzavírce ještě větší smysl.“ Spokojeně usrkl turka ze žlutého hrníčku. Měl ho rád, protože chutnal i voněl přesně jako asfalt. Pak zvedl sluchátko a vyhlásil od křižovatky ke Dvorům dvoutýdenní Uzavírku. Na silnici přijely stroje. Funěly a prášily, skřípaly a duněly. Lidé ze Dvorů se na ně dívali a byli rádi, že ty velké a zle vypadající, ale ve skutečnosti hodné stroje přivedou k jejich chaloupkám silnici, o jaké jim občas vyprávěli krajánci. Jenže ouha! „Stůjte, okamžitě stůjte!“. Kde se vzala, tu se vzala, stojí tu Komise a její hlas je silnější než silnice. Pan Fréza zůstane stát v půli kopce, přesně tam, co kus nad liščí norou končí les. „Nejvyšší nařídil opravit jen silnici přes les. Jen přes les – zbytek vkládáme do rukou Osudu“, zahřímá Komise a za zvuku šalmajů vstupuje skrz barokní oblaka na nebesa. Dva dny a dvě noci se na silnici v lese nikdo neodvážil. Až otrlý Penetrátor ji třetího dne rychle penetroval nástřikem a honem spěchal pryč z místa. Marně na něj v úpěnlivé prosbě upírala všechny své výmoly část silnice za lesem, mrzkých 300 metrů dlouhá, celá rozbitá miliony kol, rozleptaná kyselinou času, před chvílí blízká vykoupení a teď ponížená a odsouzená k zapomnění. Celý další den byl Penetrátor na pozorování a teprve pak se na silnici v lese odvážily i další stroje. Stejně se však nezdržovaly, rychle udělaly svoji práci a spěchaly raději do stavebních dvory svých pánů. Šestého dne od začátku Uzavírky silnice osiřela. Ta v lese se leskla se novým asfaltem a těšila se na pošimrání prvními pneumatikami. Silnice nad lesem se netěšila, ale co mohla dělat. Jednou je silnicí a tak musí snášet svůj úděl, i když jí každá pneumatika rozdírá puchýře víc a víc až na samotný kufr. A lidé ze Dvorů se těšili, že ze silnice zmizí značky a oni nebudou muset jezdit dvacetikilometrovou objížďkou. Pan vrchní silničář seděl za tou dobou za stolem a měl hlavu v dlaních. Nanebevstoupení Neomylné Komise bylo něco, s čím se neuměl vyrovnat. Byl racionálně uvažující pragmatik a teď tohle. Řešit nebo tutlat? B je zadarmo, B je správně. A Uzavírka pořád platí. Tři dny se zdánlivě nic nedělo. Pan vrchní silničář však pravidelně na místo Uzavírky posílal zvědy. Opatrně postupovali do hloubi a pátrali po stopách čehokoli nadpřirozeného či děsivého. Ale všechno vypadalo normálně a spořádaně. „Pustím tam autobus“, usoudil, „je velkej a bubák se ho kdyžtak lekne. Když to pár dní klapne, pustíme tam šestnáctýho i osobáky.“ Tak doufejme, milé děti, že se už nic nadpřirozeného nestane a dvoutýdenní Uzavírka kvůli opravě 300 metrů silnice už opravdu skončí.
Posted on: Fri, 13 Sep 2013 13:36:32 +0000
Trending Topics
Recently Viewed Topics
© 2015