Povídku :) Je sice divné,že jsem ji dopsala v 03:14 ale co :D Měla to bejt zábavná povídka,ale místo toho je to tak trošku smutné. Nu což,snad se bude aspoň trochu líbit :) Píšu povídky,kde jsou Madara atd...živý, tak ať Vám to není divné Ráda je píšu v první osobě :3 Yep a za gramaticke chyby se předem omlouvám :) Akatsuki chronicles: Možná je život o tom, žít a umřít...a možná taky ne... Dnes byt teplý letní den a ja se strašně moc těšila do školy. Měli jsme jet na školní výlet, na pláž. Ihned jak jsem se probudila, jsem vyskočila z postele. Světe div se, že jsem nezašlápla Midoro (kočku,kterou mám v domě). Po mém epickém výskoku jsem se šla oblíct. Oblekla jsem na sebe ninja tričko a kraťasy. Do batohu jsem si zabalila plavky, opalovací krém, ručník atd...Dobalila jsem a šla si dát snídani. Nakrmila jsem kočku a šla do koupelnu. Udělala jsem si přirozený účes, culíka. Hodila jsem si tašku přes rameno a vyšla jsem z domu. Zamířila jsem si to rovnou ke škole bez nějakého loudání. Před školou se loudalo ještě pár studentů, jednoho z nich jsem znala. Byl to mladý kluk s blond vlasy a vousky na tvářích. Ano,byl to Uzumaki Naruto, jinchuuriki jako já. Nikdo se se mnou moc nebavil, měli ze mně strach, stejně tak jako z Naruta a Samiry. V téhle době není žádná sranda mít v sobě ocasého démona. Někdo se čas od času objeví a chce jeho sílu a časem hrozí,že se pečeť uvolní. Nakráčela jsem si to rovnou do třídy. Byla jsem jednou z prvních ve třídě, ale i tak mě někteří spolužáci zabíjeli pohledem. Nijak jsem si toho nevšímala, byla jsem zvyklá. Sedla jsem si do poslední lavice k oknu a čekala na příchod učitele do třídy. Po pár minutách přišli i ostatní spolužáci do třídy. Samira si sedla jako vždy ke mně a pozdravila mě. Pozdrav jsem jí opětovala a pak zazvonilo. Zástupce ředitele dorazil do třídy. Můj otec Uchiha Madara. Všechny si měřil pohledem svým sharinganem a nakonec pravil. Dnes máte školní výlet na pláž. Chovejte se všichni slušně, jinak se s dalšími výlety rozlučte! Pojedou s vámi dva učitelé, Hidan-sensei a Itachi-sensei. Tak ať nejsou na Vás stížnosti! Dořekl a uvítal příchod dvou učitelů. Všechny dívky ze třídy se rozzářily, jakmile uviděli mladého stříbrnovlasého muže s polorozeplou košilí. Jeho růžové oči zůstali jen na jedné dívce, na Samiře. Ty dva to táhnou spolu už asi týden. Nikdo o tom nevěděl, jen já a oni. Já zase nemohla spustit oči z černovlasého mladíka. Podle vzhledu mu bylo okolo dvaceti. My dva jsme spolu asi okolo dvou dnů a tak jsme neměli moc času se poznat. Díky bohu, že otec vybral zrovna tyhle dva. Jsou úžasní!. Tak, vemte si sebou všechny věci, vyrážíme! Zvolal stříbrnovlasý, Hidan. Všichni se zvedli, já i Samira a odešli jsme ze třídy v závěsu ostatních spolužáků. Venku na nás čekal už autobus a tak jsme do něj ihned nastoupili. Sedli jsme si jako vždy dozadu. Nechtěli jsme přivolávat větší pozornost než jsme chtěli. Autobus nastartoval a vyrazili jsme. Celou cestu jsem si na doposud zamlžené okno kreslila různé ornamenty. Asi po hodinové jízdě jsme konečně dorazili na pláž. V dohledu bylo krásné modré moře a zlatá pláž. Na pláži byl také obchod s oblečením a občerstvením. Tak všichni! Jděte se převlíct. Rozkázal Itachi a všichni se doslova rozutekli. My jsme se šly také převlíct. Po deseti minutách jsme vylezli z kabinek. Měla jsem na sobě bílé plavky s černými bodci a Samira měla rudé plavky s lebkama. Vyšli jsme tedy z obchodu. Všichni na mě nevěřícně zírali, možná to bylou tou pečetí, kterou jsem měla přes celé břicho. Jen jsem zapla sharingan jako výhružku. Všichni se otočili zpátky, jako předtím. Vyšli jsme si to přímo k Itachimu a Hidanovi. Když jsme k nim přišli tak si nás měřili pohledem od paty až po hlavu a přitom si pískali. Tak, co máme na plánu teď? zeptala se nejdříve Samira. Mno...Podplatili jsme plavčíka, aby dával pozor na studenty. Tak bychom se někam mohli vytratit. Zasmál se Hidan svým psychopatickým smíchem. Na druhou stranu pláže! Dokončil větu Itachi a také se zasmál. Tak dobře. Zní to skvěle. Řekla jsem pro změnu já. Vyrazili jsme tedy,ale v něčem byl malý háček. Druhá strana pláže byla zakázaná zona, protože se tam hojně vyskytovali žraloci,ale nepředhánějme děj...Cestou nás kluci vyzvedli na záda, prý abychom nemusely chodit pěšky. Když jsme došli na pláž, tak nás kluci položili na zem a běželi k vodě jako malý děti k zmrzlině. Se Samirou jsme se začaly hrozně smát až se otočili a začali se smát taky. No tak holky! Pojďte do vody! Zakřičel na nás Hidan a začal se smát. No jo, už jdeme! řekli jsme souhlasně. Já si sundala gumičku z vlasů a dala jí do tašky. Opatrně jsme došli do vody. Hidan okamžitě Samiru stáhl po vodu. Začala jsem se smál, ale smích mě přešel, když mě Itachi postříkal vodou. Hned jsem mu to oplatila a doplavala jsem k němu. A jako pomstu jsem mu do obličeje vyprskla mírný proud ledové vody. Tak ta takhle? Dořekl a doslova po mně skočil a stáhl mě pod vodu, kde mě začal lochtat. Vzdala jsem se a vynořili jsme se společně a hodila jsem se mu okolo krku. Začal mi pomalu rozvazovat horní díl plavek, ale já na nesouhlas zavrtěla hlavou. Itachi zesmutněl a tak jsem ho jemně políbila na rty. Po chvilce řekl, že se jde usušit a opálit. Cestou přibral i Hidana. Po pár minutách na pláži usnuli. Já jsem si plavala daleko od břehu a Samira u břehu lovila mušle. Moje nálada hned přešla jakmile jsem uviděla žraločí ploutve. A sakra! Řekla jsem si pro sebe a plavala ke břehu. Neplavala jsem tak rychle jako předtím, moje tělo bylo unavené z toho dlouhého plavání. Chtěla jsem křičet, ale moje hlasivky mi to nedovolily. Byla už jsem blíže u břehu, ale pak jsem to ucítila. Tu nejhorší bolest v životě. Žralok se mi zakousl do pravé strany břicha. Snažila jsem se ho odstrčit,ale nešlo to,neměla jsem sílu. Z oči mi vytekly slzy. Ke štěstí Samira měla dobrý čuch díky ocasému démonovi a okamžitě ucítila krev. Začala křičet mé jméno, ale to už jsem moc nevnímala. Moje smysly začaly pomalu slábnout. A já pocítila ten pocit, pocit umírání. Samiřin křik vzbudil Hidana s Itachim. Samira ukázala rukou ke mně a já viděla jak ke mně Itachi běží. Pomalu jsem ztrácela vědomí. Zdálo se mi to jako věčnost, než ke mně Itachi doplave,ale nakonec se to podařilo. Ztratila jsem hodně krve a tak jsem pomalu zavírala svoje oční víčka, ale pak jsem ucítila ten dotek,dotek mé milované osoby. Pomalu jsem se snažila otevřít víčka ba dokonce se mi to i podařilo. To už jsem ležela na pláži a Itachi mi zastavoval krvácení na břiše ručníkem. A pak jsem uslyšela ty nádherná slova: Lásko prosím! Ty tady nesmíš umřít! Nezmohla jsem se ani na jedno slovo. Poté jsem uslyšela pláč. Byl to Samiry pláč, Hidan jí utěšoval hřejivými slovy. Pomalu jsem otáčela hlavu na Hidana se Samirou. Ten jen se slzami v očích a zmučeným vyrazem mě pozoroval. Věděl, že kdybych umřela tak to Samiru zničí a Itachiho též. Otočila jsem se zpátky na Itachiho. Jeho slzy se míchaly s mojí krví. Prosím! Vydrž pomoc už je na cestě! Po této osudové větě mi z úst vytekl pramínek krve. A poté jsem slyšela jenom slova, obraz se mi rozmazával čím dál víc. Ne! Ne! Ty si nezasloužíš umřít! Co tu budu já bez tebe dělat?! Ne! Slyšela jsem jeho zmučený hlas. Z posledních sil jsem se usmála. Moje oči potáhl povlak, povlak smrti. Pár hodin jsem neviděla vůbec nic než černou nekonečnou tmu. Černou nekonečnou tmu. Ale pak, pak se něco změnilo. Tma se změnila na světlo, ne to nebylo světlo, byl to obraz. Viděla jsem to, viděla jsem své tělo pokryté bílou přikrývkou. A kolem těla byly postavy. Jednu jsem rozeznala hned, otec? On pláče? Te přeci není možné! On nikdy neplakal ani na matčině pohřbu...Dalšími postavami byli moji přátelé...ne! Oni nebyli moji přátelé Byla a je to moje rodina! Samira...nejlepší kamarádka kterou si snad já ani nezasloužím. Hidan...nejfajnovější kamarád a Itachi... ten nejlepší kluk jakého si dívka může přát...Celá moje rodina u jediného těla... O pár dnů později se konal pohřeb. Všichni stáli i mé rakve a pokládali na ni různé květiny. Itachi přinesl modré růže a Samira červené. Všichni byli v černém...černá...velice smutná barva... Řekněte mi, k čemu je život ? A možná odpověd na tuto otázku znám. Život je o tom, čekat na svého vysvoboditele. Někteří takové čekání přežijeme, někteří ne… Někteří musí projít peklem, aby ho našli, ale každého nakonec vysvobodí…A já ho našla :)
Posted on: Tue, 03 Dec 2013 06:33:46 +0000
Trending Topics
Recently Viewed Topics
© 2015