Saint-germainská smlouva Osudové okamžiky V ono středeční slunečné ráno desátého září 1919 bylo prý v Paříži a okolí pěkné počasí. V Saint Germain en Laye, jež je vlastně západním předměstím Paříže, se ten den scházela významná sešlost. Byl tu ministerský předseda Francie Georges Clemenceau s ministry zahraničí a financí Stefanem Pichonem a Louisem Klotzem, státní tajemník věcí zahraničních Velké Británie Artur James Balfour, v jehož sestavě byli další tři ministři, zástupce Kanady ministr Albert Edward Kemp, Austrálie ministr Georgie Foster Pearce, Jižní Afriky vikomt Miller, Nového Zélandu vrchní komisař země v Londýně Thomas Mackenzie a Indie státní podtajemník baron Singha. Spojené státy zastupoval státní podtajemník Frank Lyon Polk s velvyslancem Whitem a generálem Blissem, Italské království ministr zahraničí Tomaso Tittoni, Belgii ministr zahraničí Paul Hymnas, Řecko ministr zahraničí Hellenů Nicolas Politis, Polsko ministerský předseda světově známý klavírista Ignác Paderewski. Království Srbů, Chorvatů a Slovinců pak bývalý ministerský předseda Srbska Nikola P. Pašič, Rumunsko zplnomocněný ministr v Londýně Nicolas Micu, Portugalsko bývalý premiér Alfonso Augusto da Costa. Byl tu i ministr zahraničí daleké Číny Lou Tseng-Tsiang, velvyslanec Japonského císařství z Londýna vikomt Chinda. Kubu zastupoval děkan právnické fakulty z Havany Antonio Sanchez de Bustamente, Nicaraguu prezident poslanecké sněmovny Salvador Chamorro, Panamu velvyslanec země z Madridu Antonio Burgos, Siam princ Charoon a… to nás zvláště zajímá, Československo Karel Kramář, oficiálně v protokolu uvedený jako ministerský předseda, ač od 8. července již premiérem vlastně nebyl, a ministr zahraničí dr. Edvard Beneš. Pak tady byl i zástupce země, o níž se jednalo a jež to, co jí bylo přisouzeno, měla stvrdit také svým podpisem, rakouský kancléř Karl Renner. Na protirakouské straně šlo vlastně o reprezentanty Společnosti národů, již přítomní také zastupovali a včlenili to do smlouvy, či zemí, které se ke smlouvě, ač nepřítomny, oficiálně připojily, jako například Norsko, Venezuela, Argentina, Švédsko, Španělsko, Švýcarsko a další. Přítomní měli završit jednání, které vedli již řadu měsíců, vlastně i ve Versailles, ač tamní jednání se týkalo především Německa a míru, který měl být »navždy« nastolen. Jen jedna delegace přímo do jednacích síní nebyla zvána přesto, že se jednalo právě o ní, a musela čekat mimo jednací síň, tedy zástupci Rakouské republiky, státu vzešlého z poraženého mocnářství. Měla jediné právo - vyjednávat mohla jen prostřednictvím písemně podávaných návrhů. Byl večer oné středy na zámku Saint-Germain en Laye na okraji Paříže. Smlouva, jež dostala jméno Saint-germainská byla podepsána a delegace se postupně mohly rozjet, aby některé z nich čekala ještě jednání v Neuilly a Trianonu. Nás se ještě týkal Trianon. Konečné zúčtování s Maďarskem, jež stvrdilo i smluvně uznání Slovenska a Podkarpatské Rusi jako součásti Československa… Výsledek známe. Je zachycen ve smlouvě. Nás však zajímají všechny souvislosti… Především - existenci Československa nikdo nezpochybňoval. Bylo tu a basta. »Na (Versailleské) konferenci byl akceptován fakt, že Československo vzniklo v hranicích českých historických zemí připojením území Slovenska.« (Kronika českých zemí). Zásluhou především dr. Beneše si stát vybudoval docela významné postavení. Přesto šlo však o mnohé. O hranice, protože za minulá staletí se mnohdy posunovaly různě a nekryly se vždy s národnostním složením obyvatelstva. Nesplněné požadavky... Požadavky československé strany byly především soustředěny v tzv. sedmi memoárech předložených Versailleské konferenci před Radu pěti (Wilson, Lloyd George, Clemenceau, Orlando, Makino) dne 6. února 1919. Část z nich »sítem« neprošla. Byl tu požadavek na vytvoření koridoru mezi Československem a Jugoslávií… ZAMÍTNUT. Připojení Lužice… ZAMÍTNUTO. Připojení Kladska… ZAMÍTNUTO. Připojení Slezska – odsunuto na jednání s Polskem. Připojení velkého území na jihu Čech… Splněno bylo jen zčásti. Největší rozčarování však přineslo rozhodnutí, že vítězné mocnosti nepřiznaly Československu nejen podíl na reparacích, ale navíc trvaly na zaplacení tzv. Osvobozovacího poplatku ve výši 750 milionů zlatých franků. Na reparace měla republika mít nárok až do 28. října 1918. Přitom českoslovenští legionáři svým bojem po boku Dohody si reparační nárok vlastně vysloužili. Cesta k splněným požadavkům Začněme obecným pohledem na pohraniční území, kde žili většinou Němci. Jaká byla situace v onom roce, zvláště poté, co pohraniční Němci se pokusili vyhlášením svých vlastních enkláv od Československa odtrhnout a museli být poraženi vojensky? Jednání nám popisuje ve své knize »Why Britain is at war« jeho účastník Brit Harold Nicolson: »Když byla v roce 1918 Čechům potvrzena jejich nezávislost a mírová konference měla rozhodnout o československých hranicích, existence německých kolonií vyvolala problém. Nutno připomenout, že tito sudetští Němci, jak si říkají, nikdy nepatřili k Německu, patřili k Rakousku. Bylo nemožno přiřknout znovu tyto ostrovy Rakousku, protože se mezi nimi rozlévalo velké moře českého obyvatelstva… K rozhodnutí nás přivedla především skutečnost, že tyto české hranice byly přirozenou hradbou, která existovala skoro tisíc let, a pak to (což je důležitější), že obživa těchto Němců závisela na jejich spojení s ostatním územím Československa. Prostě řečeno, nemohli posílat své zboží na západ přes pohoří do Německa… Staré hranice byly tedy zachovány.« Zakarpatí Šlo tedy »jen« o rozšíření území. Především o Podkarpatskou Rus… Vliv měli zakarpatskoukrajinští emigranti, jejichž delegace ještě v roce 1918 navštívila Masaryka a požádala o připojení k Československu. Navrhovala uspořádat dokonce na toto téma plebiscit. Velmoci díky tomu souhlasily. »Dr. Beneš věděl, že Podkarpatská Rus bude pro Československo spíše břemenem než darem…,« (Edward B. Hitchcock: Zasvětil jsem život míru), což se svým způsobem i potvrdilo. Jiné to bylo s Vitorazskem a Valtickem. Valticko Na rozdíl od Zakarpatí a příhraničí, ani historická území nebyla předmětem Saint-germainské smlouvy ani žádných jiných dohod, Valticko ve hře bylo. Dr. Beneš vystoupil na jednání s požadavkem úpravy moravsko-dolnorakouské hranice o 560 kilometrů čtverečních se 78 000 obyvateli. Jako důvody uvedl především komunikační. Podepřel je zároveň tím, že na tomto území žije česká a slovenská menšina. Napřed mocnosti požadavek schválily, po několika dnech však došlo k revokaci souhlasu. Schváleno bylo jen připojení 197 kilometrů čtverečních s jedenácti tisíci obyvateli, což byla jen část valtického okresu s obcemi Poštornou, Charvatskou Novou Vsí, Hlohovcem, Valticemi, Úvaly a tzv. Moravsko-dyjským trojúhelníkem na jih od Břeclavi. Vitorazsko I v tomto případě československý požadavek byl maximalistický. Byl vyřčen nárok na celý schwarzenberský kanál a jeho okolí, na železnici Summerau, což později bylo upraveno »jen« na území »se silným českým živlem«, tedy Vitorazsko a Novobystřicko. Hranice mezi Rakouskem a ČSR měla být vedena jižními svahy Novohradských hor. Šlo o 485 kilometrů čtverečních s čtyřiceti tisíci obyvateli. Odpor rakouské strany byl ovšem značný. Po řadě jednáních, i separátních, dr. Beneš ustoupil a nové republice přibyla »pouze« přibližně čtvrtina původního požadavku, což představovalo 118 kilometrů čtverečních s jedenácti tisíci obyvatel, z nichž přes polovinu byli národností Češi a jen dva a půl tisíce bylo Němců. Začlenění do republiky se ovšem v obou případech uskutečnilo až 31. července 1920 po schválení příslušných zákonů oběma státy, a to dokonce za československé vojenské asistence. Do té doby, jak potvrzuje encyklopedie »Novohradské hory« (nakladatelství Baset), byly zde národnostní incidenty na denním pořádku. Jedna podmínka Byla tu ovšem jedna podmínka potvrzená tzv. Malou saint-germainskou smlouvou mezi Československem a dohodovými mocnostmi, »jež nově vzniklý čs. stát mezinárodně zavazovala k zajištění jazykových, školských i politických práv národních menšin na jeho území a provedení autonomie Podkarpatské Rusi« (Encyklopedie českých dějin), jež byla včleněna do Ústavní listiny ČSR z roku 1920. A Rakousko? Smlouva potvrdila, že »Rakousko-uherská říše přestala existovat. Jižní Tyroly až k Brennerskému průsmyku a řada dalších území připadla Itálii. Rakousko uznávalo samostatnost nástupnických států. Byl vysloven zákaz připojení Rakouska k Německu a byla přijata opatření obdobná smlouvě versailleské. Armáda byla omezena na 30 000 mužů.« (ABC světových dějin). Spokojenost v zemi však nebyla. »Zákaz anšlusu představoval jak pro Němce, tak pro Rakušany do nebe volající porušení po válce tolik proklamovaného principu národního sebeurčení.« (Miroslav Šepták v iDnes). Šlo však o snahu zabránit vytvoření osmdesátimilionové říše, jež by byla hrozbou pro mír v Evropě, což prosadil, byť i pod vlivem francouzských subjektivních zájmů, premiér Clemenceau. Ostatní státy se s tím však ztotožnily. A Československo? Bylo v podstatě spokojeno. Jen se, jak se později ukázalo, nepodařilo zabezpečit to, co dr. Beneš sliboval již v době Versailleské dohody, že nově vzniklá Československá republika vybuduje »organizaci státu na přijetí národních práv a zásad uplatňovaných v ústavě Švýcarské republiky« (citováno podle Borise Cveka v Britských listech). Nebylo to však způsobeno jen situací uvnitř státu či nezájmem jeho vůdců. Jaroslav KOJZAR HaNo
Posted on: Mon, 09 Sep 2013 18:24:41 +0000
Trending Topics
Recently Viewed Topics
© 2015