no a teď něco věčného, pravdu: Chtěl bych ukázat dva sz obrazy, znázorňující situaci, kdy byl Boží lid ponechán bez správného učení. Jsou to příběhy vrcholně tragické, a žel, dodnes velmi aktuální. Odpovídají totiž přesně dnešní situaci v Československu. Izaijáš 5,13 a Ozeáš 4,6: Bůh říká: „Proto tedy, že lid můj poznání nemá, veden bude do zajetí; urození zhynou hladem a množství jeho žízní uschne.“ To je podle mého názoru verš, charakterizující dnešní situaci Božího lidu. Nejedná se tu o světské vědomosti, získané na teologické fakultě (nebo v Kolíně či Harvestu), ale o znalost Božího Slova. Je překvapující, že i slavní lidé, i teologové a vedoucí kněží hynou hladem. Jejich svěřenci žízní a jsou vyprahlí, nemají žádné duchovní dary. Pak není divu, že lid, který vedou, je vyhladovělý a žíznivý. Jdou do zajetí litery a lidských koncepcí a programů, liturgií. Jsou svázáni různou činností a vztahy, které Bůh nenaplánoval! Takový je většinou obraz situace Božího lidu dnes. Jsou-li jeho slavní, jeho vedoucí vyhladovělí, pak musí i jeho množství vadnout žízní. Proč to je? Čím je to způsobeno? Jsou bez poznání, nevědí, neznají! Oz 4,6: „Můj lid bude vyhlazen, protože není známosti. Protože jsi ty zavrhl poznání, zavrhnu i já tebe, abys mi kněžství nekonal. A jelikož jsi zapomněl na tóru svého Boha, zapomenu i já na tvé syny. Čím více se rozmáhali, tím více hřešili proti Mně; přeměním jejich slávu v potupu!“ Vidíme zde, že od kněze Bůh vyžaduje, aby věděl a znal a byl schopen sloužit Božím Slovem a učit Boží nauce. Tóra je mnohem spíše nauka než zákon. V Ml 2,7 Pán definuje odpovědnost kněze: „Rty kněze totiž mají dbáti „vědy“ (Hejčl, Roháček: známosti ve smyslu vědeckého, exaktního a prověřeného vědění, které funguje!), a z úst jeho má být hledána tóra; onť jest posel Hospodina Vševládného.“ Co řekl Bůh Božímu lidu skrze Ozeáše, platí i dnes. Poněvadž jsi ty pohrdnul poznáním, i tebou pohrdnu, abys mi kněžství nekonal. Žádný člověk, který odmítá poznání Božího Slova (jak se presentuje např. v tomto kursu a v Knihovně Božího Království), nemůže být ani dnes knězem. Ať už katolickým či protestantským knězem nebo laickým kážícím bratrem. Pokud odmítne poznání Božího Slova, v Božích očích přestává být knězem. Velmi smutný, ba tragický je také konec Oz 4,6: ….a že jsi zapomněl na tóru Boha svého, já také zapomenu na syny tvé.“ Dnešní Amerika je národem Bohem opuštěných dětí, protože jejich rodiče zapomněli na Boží naučení. To je přesné naplnění Božího soudu: když rodiče zapomenou na Boží nauku a nevychovávají své děti Božímu Slovu a podle Božího Slova, Bůh říká: „Zapomenu na vaše děti.“ Právě včera mi někdo říkal, že celá skupina dětí z nejbohatších židovských rodin, žijících v tomto kraji a vlastnících pohádkové jmění a supermarkety, v nichž sníte o svém štěstí – nebudu uvádět jejich jména - opustila své domovy a odjela do New Yorku, aby tam žili jako hippie. Rodiče pro ně udělali všechno možné a umožnili jim nádherný život, ale neměli žádné duchovní hodnoty, které by jim mohly předat, takže děti raději odjely jako tuláci do New Yorku. To je obraz moderní Ameriky, moderního Západu, po kterém tak toužíte, obrázek Bohem opuštěných dětí a mládeže, protože jejich rodiče zapomněli na Hospodina a Jeho Slovo. ….oooOOOOOooo…. Teď se podíváme na koinónii, společenství= sdílení se, druhou ze čtyř hlavních každodenních činností místní církve a všech jejích rezidentních údů. O b e c e n s t v í - k o m u n i t a – s p o l e č n ý ž i v o t T ě l a . Musíme pochopit, že obecenství je konečným cílem evangelia! 1K 1,9: „Věrný je Bůh, skrze něhož jste povolání v obecenství Jeho Syna Ježíše Krista, našeho Pána.“ Účastenství, obecenství je hlavním konečným cílem, proč nám Bůh nechal zvěstovat radostnou zprávu. Je konečným účelem zvěsti Království. Není prostředkem k něčemu, nástrojem, ale účelem, smyslem. Účelem evangelia je přivést nás do obecenství s Bohem a do obecenství spolu navzájem, spojit nás v jedno Kristovo Tělo. 1J 1,3 „Co jsme viděli a slyšeli, zvěstujeme i vám, ABYSTE I VY MĚLI OBECENSTVÍ S NÁMI. A naše obecenství je s Otcem a Jeho Synem, Ježíšem Kristem. A toto vám píšeme, aby vaše radost byla úplná.“ Apoštolé evangelizovali a psali spisy nz Božího Slova proto, aby n á s přivedli do o b e c e n s t v í , které měli oni: s Otcem i Jeho Synem Ježíšem Kristem, svým Pánem, a mezi sebou. To je konečný cíl. Dál už to nevede. Jsme-li v obecenství, získali jsme už všechno, co je možné mít. Kdo se s obecenstvím minul, minul se s cílem radostné zvěsti. Jestliže jsme obecenství měli a ztratili ho, ztratili jsme úplně všechno. (Bůh ale začíná znovu, od začátku, touto zvěstí. 2x nebo 3x Jb 33,14-33) Obecenství s Bohem a spolu navzájem, to nelze oddělit. Aniž bych chtěl zaujímat negativní nebo kritický postoj, je třeba přiznat, že v mnohých církvích, denominacích i skupinách věřících se na tento konečný cíl evangelia úplně zapomnělo. Jsme tak hluboce zapleteni do prostředků, že se neustále staráme, zda pomocí těchto prostředků dosáhneme cílů, které jsme si sami vytýčili – růst členské základny, stavbu modlitebny, zdokonalení pěveckého sboru, prosazení se do TV a do tisku – že se přitom úplně míjíme s Božím cílem. Ve většině organizovaných denominací není vůbec žádné obecenství. Jak jsem už dříve poznamenal, nemůžete mít obecenství s něčími zády. Ve většině denominací jsou to právě záda a jen ta záda, co vidíte z jiné osoby. Vzpomínám si na své kázání v jednom letničním sboru. Byl to docela pěkný sbor a mé kázání bylo také dobré. Po skončení vyzval pastor lidi: „Nespěchejte ještě domů! Mějte obecenství! Podejte si každý ruku nejméně s půltuctem osob!“ Pomyslel jsem si: „Mein Gott! Tak takhle tedy tady Tvoji lidé chápou koinónii=sdílení se=obecenství? Než se rozejdou do Egyptských chýší či paláců, potřepe každý pravicí nejméně půl tuctu osob. Nepoznal jsem, znají-li se jménem. Ale podle norem tamního kazatele i západočeských, a někteří vypravují, že se to zavádí dokonce i na Moravě, to však byla docela slušná porce obecenství. Neříkám to proto, že bych chtěl zaujímat negativní stanovisko. Je fakt, že většina křesťanů vzhledem k tomu, do čeho byli uvedeni a v čem jsou vychováváni, si vůbec neuvědomuje, že je to právě obecenství-sdílení-koinónia-společenství-komunita, která je konečným účelem, cílem, Zemí, do které byli zvěstí nebeského Království pozváni, Jordánem do ní vstoupili, a byli Duchem svatým zapečetěni a učiněni způsobilými tu společně žítnový život v Kristu Ježíši, Pánu našem. Místo toho pokračují ve vymýšlení náboženských postupů a procedur, liturgií, rituálů, ceremonií, činností a programů, které jsou všechny lidskými prostředky, které nás n i k d y nedovedou k cíli. A právě z toho důvodu jsou neužitečné a marné a ve svém důsledku nás připraví o vše, co nám Bůh v Kristu dal. Je to ovoce stromu poznání dobrého. Vede ke smrti. Prvotní církev začala hned od svého prvního dne zvěstovat a praktikovat společný život. Řekl bych, že měla dvě hlavní oblasti společného života. Můžeme použít slova základna, platforma, tedy dvě hlavní základny. Společný život se musí někde odehrávat. Mají-li někde lidé být spolu, potřebují nějaké společné místo, základnu či veřejné fórum. Toto společné místo není samo o sobě důležité, může být jakékoliv, kdekoliv, ale být musí. Kdyby většina církve v Praze byla z bezdomovců, poslouží jim hala hlavního nádraží a blízké středisko Naděje, jak se v Jeseníku správně naučili Vlasta a Ilja Hradečtí. Velmi často se stává (ach, Slovensko moje! Cukrová 4), že při vzniku nějakého hnutí si jeho stoupenci opatří nebo postaví takovéto místo pro společná setkávání, čímž ale všechno skončí, protože získání toho místa se pro ně mezitím stalo konečným cílem, nikoliv prostředkem k dosažení jiného biblického cíle – k trvání ve společenství, ke společnému životu jednoho Těla Kristova. Pak je Bůh opustí a musí vzniknout působením Ducha Božího nové hnutí, nová skupina, která si uvědomí, že je Bůh svým evangeliem povolal ke společnému životu, a kvůli tomu ho o společnou základnu prosí a přitom vědí, že by neměla být konečným cílem. Rostou vzájemnou péčí. Ze S 2, je zřejmé, že prvotní církev měla takové základny dvě. První větší, druhou menší. První byla v chrámu, který byl veřejným státním zařízením pro uctívání Boha židovským národem. Druhou, menší základnu, která byla zřejmě praktičtější a s níž se převážně setkáváme ve všech spisech ns, tvořily domácnosti svatých. Tyto domy svatých byly místem společného života církve a sdílení se. „A každodenně trvajíce jednomyslně v chrámě, a lámajíce po domech chléb, přijímali pokrm s potěšením a sprostností srdce.“ Všimněte si: byli denně v chrámu, a kromě toho společně jedli, radovali se a sdíleli se v mnoha jednotlivých domech. Rozumím tomu tak, že lámání chleba zde neznamená jen Večeři Páně. Velice rád se zúčastňuji Večeře Páně, ale nevěřím, že v těchto verších je o ní řeč. Je zde prostě řečeno, že svatí spolu denně normálně jedli v domácnostech věřících.
Posted on: Wed, 20 Nov 2013 13:44:54 +0000
Trending Topics
Recently Viewed Topics
© 2015