Anna Filimonova : Řecké drama a dinosauří achilovka Země je na prahu ozbrojených střetů Řecko je kolébkou mytologie, plné života. Teď přitahuje mýty, jež jeho dramata przní. Čtou z očí viníků. Psí hlavu nasazují obětem. Šejdířům hází rukavici sonda, s níž přichází Anna Filimonova: Řecko se „dopracovalo k ´čestnému´ evropskému prvenství co do rozpočtových škrtů na zdravotnictví. Výdaje za léky se ze 5,6 miliard EUR v roce 2010 snížily na 3,8 miliardy v roce 2011 a na 2,88 miliard EUR v roce 2012.“ Na „50 světových farmaceutických společností už do země odmítá dodávat“. Stále víc „příbuzných pacientů je nuceno absolvovat úmorný maratón po lékárnách“. Narůstá „akutní deficit zdravotní techniky“. Ve „státních nemocnicích chybí 6.500 lékařů a 20 tisíc sester a sanitářů“. Sílí „masový exodus zdravotnického personálu do zahraničí“. I „pro ty, kdo zatím práci mají, je stále neschůdnější platit za lékařské úkony, jejichž ceny rapidně roste“. Expertíza OSN z letošního května konstatuje, že „v podmínkách krajní nouze žije více než 10 procent řecké populace“. Řecko je „jedinou zemí eurozóny, v níž neexistuje ucelený systém sociální pomoci; služby ve sféře zdravotnictví jsou pro chudé a existenčně zranitelné občany téměř nedostupné; téměř třetina populace nedisponuje státním zdravotním pojištěním“. Práci ne a ne najít 4 650 000 lidí. Ve 450 000 řeckých rodinách ji nemá nikdo. Ze 2,6 milionu zaměstnanců státního sektoru bylo jen v roce 2009 propuštěno 900 tisíc. U mládeže ve věku 15 – 24 let dosahuje nezaměstnanost 60 %.“ Experti „nepovažují za reálnou dokonce ani tuto cifru.“ Přestože „podpora v nezaměstnanosti byla snížena“, v současnosti „ji pobírá pouze 225 tisíc nezaměstnaných“. Redukce státního sektoru, nadiktovaná EU, ECB a MMF, „fakticky likviduje obecní policii“, do „rezerv“ převádí 3 500 učitelů a 2 500 dalších zaměstnanců škol... Mýtus, kašulírující řecké drama, staví na hlavu už jeho kořeny: Podmínkou přijetí Řecka do dnešní EU byla „privatizace strategických podniků pod kontrolou státu.“ Prošlo jí také „pět vedoucích bank“. I „státní podíl v Národní bance se snížil zpočátku na 50 a potom na 33 procent“. Hned nato „byly prodány telekomunikační společnost a závody produkující stavební materiály“. Dřív měla země „několik cukrovarů i velkých textilek“. Ani z nich „už nezůstalo zhola nic“. Dokonce i „výroba proslulého koňaku Metaxa přešla do rukou britské korporace Grand Metropolitan. Stát vycouval z lukrativní námořní dopravy, začal rozprodávat loděnice, jež od té doby v podstatě zanikly, i námořní přístavy. Směrnice EU vedly i k redukci rybolovu, vinohradů, mnoha dalších zemědělských výrobních oborů.“ „Takzvaný ´řecký zázrak´ se určitou měrou zakládal na poválečných amerických dotacích a později na podpoře ze strany Evropských společenství. Vedlo to ke zformování politické třídy, jejímuž přesvědčení vévodila slepá víra v pomoc mezinárodních věřitelů. Tím, že svůj sociální stát stavělo na vlivu západních finančních center, si Řecko rozbilo systém samostatného státního řízení.“ „Mezinárodní společenství“ si však rozhodně „nekladlo za cíl živit vládnoucí špičky či jakékoli jiné vrstvy řecké společnosti. Cílem byl faktický bankrot země.“ Jen co „vnější zadlužení Řecka“ - i „zbídačení značných částí populace“ - překročily kritickou mez, „začala globální korporakracie skupovat řecká teritoria a aktiva“. „Strukturální reformy“, nadiktované MMF, Evropskou komisí a centrální bankou, „nabyly charakteru nepokrytého donucení“. Opatření k „redukci rozpočtových výdajů pohřbily perspektivu ekonomického růstu“. Fond prodeje státního majetku (HRADF) – pod heslem „Privatizací – k pokroku!“- „nabídl zámožným cizincům národní bohatství – pláže, lesy, ostrovy i dislokace archeologických vykopávek.“ V milionech Řeků to posiluje „strach a zoufalství“. „Z masových stávek a demonstrací se stal téměř každodenní jev.“ Graduje ovšem i „monopolizace moci na pozadí sílící vnější závislosti“. O „druhém balíčku pomoci“, schváleném už loni v únoru ve výši 130 miliard EUR, sice rozhodli ministři financí eurozóny. „Země však tyto prostředky může inkasovat výlučně prostřednictvím zvláštního fondu, který má pod kontrolou Německo.“ Především to „přešlo v dialogu s Řeckem na jazyk síly a diktátu. ´Nemáme v úmyslu´- zaznělo v bundestagu - ´vysílat komisaře, aby kontroloval každého řeckého ministra. Musíme mít však jistotu, že všechny fiskální závazky budou splněny. A to pod trvalou kontrolou být musí.´ Evropská komise teď kontroluje každý krok řeckých úřadů při plnění toho, k čemu se řecká vláda zavázala. ´Od této chvíle´- konstatuje pozorovatel agentury Reuters - ´je Řecko ve vlastnictví mezinárodního společenství´.“ Ještě „roku 2010 tehdejší Papandreova vláda zahraničním věřitelům garantovala, že z privatizace státního majetku vydoluje minimálně 50 miliard EUR.“ Podle posledních expertíz „to však do roku 2016 nebude víc než 9,5 miliard. A to nehledě na fakt, že se privatizuje doslova vše – energetický sektor, doprava i pobřeží. Privatizuje se dokonce daňová správa. Ze 49 procent jsou v soukromém vlastnictví i univerzity, což odporuje přímo ústavě země. Aby se rámec privatizace mohl rozšířit, bylo zrušeno 69 zákonných norem, které by to komplikovaly. V oblasti privatizace platí pravidlo, podle nějž je návrat kteréhokoli privatizovaného objektu státu zakázán.“ Má to i docela specifické dimenze: „V době, kdy německá média perlí urážkami Řeků jako ´sviní, co prožraly úvěry´, ´profesionálů rekreace´ či ´karnevalového pronároda´, profituje německý vojensko-průmyslový komplex z řeckých nákupů německých zbraní. Z hlediska podílu vojenských výdajů ve státním rozpočtu je Řecko mezi zeměmi NATO hned na druhém místě za USA (3 % HDP). Po Portugalsku je druhým největším importérem německých zbraní.“ V podmínkách masivních „škrtů rozpočtových výdajů na sociální programy“ se „příspěvek Řecka do NATO zvýšil o 50 %“ - a „jeho vojenský rozpočet vzrostl o 18,2 %“. „Cíle euroatlantických struktur poodhalil bývalý německý ministr zahraničí Joschka Fischer, který v interview italskému listu Corriere della sera prohlásil, že možný odchod Řecka ze zóny euro by zmařil integraci balkánských zemí v Evropské unii. To je podle Fischera krajně nežádoucí, poněvadž by se k nadvládě nad Balkánem otevřela cesta Rusku. Proto klade červencová zpráva MMF důraz i na účast Řecka v projektu Transjaderského plynovodu, majícího exportovat plyn z Ázerbajdžánu přes území Řecka, Albánie a severní Itálie.“ I proto se spěchá také s „privatizací plynařského podniku DEPA“. Zahájena má být už polovině příštího roku. „3. srpna 2013 řecká společnost Hellenic Petroleum, podnikající ve sféře ropy a plynu, schválila akvizici velké části akcií operátora řeckého systému přepravy plynu – společnosti DESFA – Státní ropnou společností Ázerbajdžánu (GNKAR).“ Řecko „disponuje bohatými přírodními zdroji, vyspělou námořní dopravou i značným potenciálem průmyslové a zemědělské výroby a turismu.“ Lídr vlivné „občanské iniciativy, skladatel Mikis Theodorakis předložil alternativní plán záchrany řecké ekonomiky: ´Navrhujeme dohodnout se o úvěru za nižší úrok s Ruskem nebo Čínou. Navrhujeme snížit jeho objem cestou společného podniku s ruskými společnostmi typu ropovodu Burgas – Alexandropoulis s cílem společné exploatace bohatství naší země. Na našem území se nacházejí cenné nerosty, v šelfu – ověřená naleziště ropy a plynu. Máme řadu přístavů, využitelných pro různé potřeby, včetně vojenských opravárenských základen.“ Jedině tak se „naše země může nadechnout svobodně“, protože „dnes jsme nuceni se hrbit před zájmy a vrtochy bohatých zemí Západu“. Právě na hledání vlastních cest – a jim adekvátních partnerů – však byla uvalena přísná prohibice. Dluhová past je klackem, na nějž si žárlivě hlídají monopol „euroatlantické elity“. Tím víc se – i právě na toto téma – daří nadmíru „diferencovanému přístupu“. Humbuk, že Řecku byla „odpuštěna celá polovina dluhu“, zatlouká klíčový „detail“. Ta blahosklonnost totiž ráčila poctít téměř výlučně - privátní dlužníky (hlavně banky a investiční společnosti). Sebemenší ústupek přitom neudělali právě ti, pro koho by to bylo nejsnazší – například skupina “Goldman Sachs řecký dluh restrukturalizovat odmítla“ (a „bude jí vyplacen v plné výši 5 miliard EUR“). Goldman Sachs přitom přežila finanční krizi jen díky v desítkách miliard, poskytnuté už předchozí ekipou Bílého domu. Nejen své krédo vyjádřil A. Rastani – jeden z „traderů Wall Street“ - když se nechal slyšet: „My ve skutečnosti nemáme žádný zájem na stabilní ekonomice, na stabilizaci situace. Naší prací je inkasovat zisk... Osobně jsem o této chvíli snil tři roky... Každou noc, uléhaje do postele, jsem snil o nové recesi... Když se trh hroutí a víte, co dělat, máte-li ten správný plán, naděláte hromadu peněz.“ Ten „správný plán se, jak vidno, právě realizuje“. Z jedné strany byl sice „roku 2010 deklarován plán snížit do roku 2020 řecký dluh na 124 % HDP“. Už „v roce 2012 však dosáhl 156 %, v roce 2013 dospěje k minimálně 175 % a v roce 2014 – přinejmenším ke 190 % HDP.“ Nemenším tempem se propadá ekonomický výkon země. „V letech 2008-2012 se objem ekonomiky snížil o 25 %. Letos očekávají řecké úřady propad HDP o další 4,5 %.“ Zemi je „zřejmě souzeno stát se polygonem propadu do úplné katastrofy“. „Od roku 2009 došlo v Řecku k 8 tisícům stávkám včetně generálních.“ Země je “na prahu ozbrojených střetů“. „Sociální exploze je nevyhnutelná“ - říká bývalý řecký diplomat Leonidas Chrisantopoulos - „otázkou zůstává už jen to, kdy propukne.“ Smí z toho třískat kapitál - dinosauři české pravice? Řecká tragédie, vyrvaná ze spárů mytologie, míří právě na její achilovku. Tu munici třeba odpálit dřív, než budě pozdě. Střípky ze světa
Posted on: Sat, 10 Aug 2013 13:33:54 +0000
Trending Topics
Recently Viewed Topics
© 2015