Black Sabbath - 13. Smůla nebo štěstí? Dozvíte se v recenzi. Je to teprve pár dní, co světlo světa spatřila další, doslova z nebe spadnoucí řadovka velikánů hard and heavy stylu, Black Sabath, ba co víc, v téměř původní sestavě. V této sestavě, kde chyběl pouze bubeník Bill Ward, kvůli finančním tahanicím, se kapela sešla k nahrávání studiového alba po dlouhých 35 letech. To vše znamená v rockových luzích a hájích obrovskou událost. Abych byl úplný, Billa Warda nahradil bicmen se stejnými iniciály Brad Wilk z „revolucionistických“ Rage against the machine, ne nepodobný svou vizáží i na Billa Warda, případně i na jeho velký vzor, Johna Bonhama. Tato událost je také dle mého názoru jedinou větší kaňkou na nejnovějším albu kapely. Při nahrávání alba, které bylo tvořeno v Birminghamském studiu Tony Iommiho, kde zároveň i bydlí a kde před několika dekádami začala plodná spolupráce 4 hejsků z průmyslového centra Británie, spolupracovala kapela s producentem a skalním fandou kapely Nickem Rubinem, jenž s muzikanty spolupracoval již koncem 90. let na 2 nových a zbytku živých skladeb, nazvaný Reunion. Tentokrát si vychutnal nahrávání dlouhohrajícího alba a jak se svými „svěřenci“ uspěl? To se pokusím nastínit v následujících řádcích. Logicky s návratem Ozzyho bylo více méně jasné, kam budou kroky kapely směřovat nadále. Do 70. let, kde v rozmezí 1970-1978 vydala kapela 8 alb, a jenž je nejslavnějším obdobím kapely vůbec. I když stroj jménem Tony Iommi se nezastavil a kapela fungovala a vydávala desky až do poloviny 90. let. A nutno dodat, že ne ledajaké, a už vůbec ne tuctové. Vždyť to by ani nebylo možné, se jmény jako R.J. DIO, Ian Gillan nebo Tony Martin. Black Sabbath se nejnovější deskou logicky vrací do svých prapočátků, prvotní tvorby, kdy za mirofonem, a nejen za ním, řádil OZZY, a navazují na slavný debut a jeho několik následovníků. Album se nese spíše v pomalejším střednědobém tempu, avšak stále se silnou atmosférou a výtečným riffováním, které i po tolika letech neztrácí z prstů Tony Iommiho šmrnc a šťávu. Celá výsledná struktura je zaobalena do toho nejmodernějšího zvukového hávu. S ohledem na to však nutno podotknout, zda to není spíše na škodu věci. Zda by se neslušelo celé album nést v jakémsi retro ozvučení, které by celému výslednému konceptu dodalo ještě na větší atraktivitě. Již samotné jméno Nicka Rubina sebou nese punc kvality, vždyť tento chlapík s vizáží s bezdomovce, třetího do kytarového tandemu ZZ TOP, reinkarnace Lva Nikolajeviče Tolstého nebo vůdce sekty Óm šinrikjó, má za sebou celou řadu úspěchů na prakticky celé šíři hudebního spektra od 80. let po současnost, včetně takových kultů, jako alb kapely Slayer přelomu 80. a 90. let nebo Californication od Red Hot Chilli Peppers. Myslím, že tento mikro výčet jeho úspěchů už mluví sám za sebe. Úvodní pecka „End of the beginning“ se sice rozjíždí krapet pomaleji, ve vodách stoner metalu, ale přibližně v polovině této rozmáchlé kompozice se skladba zlomí do více dravé polohy, která jí sluší mnohem více. O tradičním textování z pera dvorního textaře kapely, basáka Geezera Butlera, netřeba mluvit. Druhá singlová, čistě doomová „God is dead“, s kterou jsme se mohli seznámit již před vydáním alba, a která začíná mocným, drtivým minutovým intrem, ukazuje, že album propadákem rozhodně nebude a muzikanti si dali na výsledném produktu opravdu záležet. A tvrzení, že Ozzy už na to nemá? Samozřejmě, o živých vystoupeních není vůbec řeč, protože si myslím, že každý soudný člověk musí slyšet, že je na tom při živých vystoupeních hodně bledě. Ale po způsobu života, jaký dlouhá léta praktikoval a s ohledem na věk se není čemu divit. Dnes se však nacházíme ve světě takřka neomezených možností a tak různé studiové vychytávky a digitální úprava hlasu zapříčiní, že to Ozzymu ve studiu zpívá jako za mlada. Osobně jsem nestačil zírat, jak si to Ozzy „dává“. Perfektní práce a hlavně ta originalita jeho vokálu, kdy ho pozná i ten člověk, který jinak metal slýchává maximálně z rozjetého vlaku. O kytarové práci Tony Iommiho netřeba mluvit. To co opět dokazuje, je prostě k neuvěření, fenomenální. Jeho hlava a prsty mají v zásobě nevyčerpatelný počet úchvatně strhujících riffů a melodií, které když slyšíte, tak se nestačíte ptát sám sebe, jak je toto vůbec možné, aby vás jeden člověk s kusem nějakého „krámu“ v rukou dokázal tak uhranout. Pro mě určitě jeden z TOP 3. nejlepších kytaristů všech dob. Když se k prvním dvěma bezchybným zářezům přidá naprostý klenot v podobě třetí, hitové „Loner“, jakož i další tři následující skladby, vyplňující střed alba, nemůžu věřit svým uším. Jaktože muzikanti, kterým táhne skoro na 70, mohou strčit hravě do kapsy drtivou většinu současné rockové scény? Skladby „Age of reason“ a především „Live forever“ jsou skvělými zářezy, které se bez ostychu mohou zapsat do zlatého fondu diskografie kapely. Punc výjimečnosti pak nese strhující balada „Zeitgeist“, která je výtečně doplňuje. Ta, ač odkazuje na „Planet karavan“ nebo se do jisté míry podobá další legendární baladě Sabbathů „Solitude“, tak nemůžeme říci, že by to byla prachsprostá kopie. Má totiž svůj život, svoji vlastní galaxii, do které mě přenese při jejím poslechu. Neskutečně atmosférická balada, při které se člověku až zastavuje tlukot srdce a krev tuhne v žlách. Jen hltá tu neskutečnou atmosféru s úžasně procítěným zpěvem Ozzyho. Pro mě jeden z vrcholů alba, nemůžu si pomoct. Od zmiňovaných dvou balad z prvotního období kapely jsem neslyšel, a to že jsem toho slyšel doslova a do písmene „mraky“, něco podobného až doteď, opět v podání kapely Black Sabbath. Genialita. Za nejsilnějším středem alba ovšem nezůstávají pozadu ani závěrečné dva opusy v podání heavy blusové „Damaged soul“ vyšperkovanou v závěrečné pasáži Ozzyho harmonikovým sólem a stoner /doomová „Dear father“, která se ovšem, stejně jako otvírák alba ve své půlce přehoupne ve svižný hard rock, jako za starých časů, aby skončila v pomalých, těžkotonážních heavy pasážích, stejně jako i začala. Ale chce někdo od metalových dědečků nějaké vypalovačky a drtivé postupy? Podle některých kritik zdá se to býti pravděpodobné. Ovšem, a co je hlavní, je třeba si uvědomit, jak Sabbath vždy zněli, a že to povětšinou byly skladby zaměřené v podobných tempech, inklinující především ke skvělé zvládnuté technice kytarové práce a giganticky vyčnívajícími riffy. Výjimky typu "Children of the grave", "Paranoid" nebo "Sabbath bloody sabbath" se zde nekonají. Ale myslím si však, že jejich spíše usedlejší styl je pouze logickým vyústěním, vzhledem k věku členů kapely, ovšem dle mého názoru nijak neovlivňuje celkovou kvalitu alba. Už dávno jsem pochopil, že rychlost není zaručená známka kvality. Myslím si, že každý soudný člověk uzná, že s věkem a nejen s ním, přichází jisté uklidnění. Tudíž jen naprostý scifiolog by čekal podobné pecky, jakoby muzikantům bylo dvacet. Osobně jsem nadmíru spokojen s tím, jakou práci všichni členové kapely na desce předvedli, od první do poslední skladby. Ozzy už na živé vystoupení nemá, což je veliká škoda, ale ve studiu zní stále úchvatně. Originalita jeho hlasu se nezapře. A že se podle některých kapela opakuje a vykrádá sebe sama? Těmto řečem se musím jen pousmát. Stačí vzpomenout Iron Maiden nebo AC/DC. Především AC/DC jedou tvrdošíjně v zaběhlých kolejích a rozchod kolejnic nehodlají za nic měnit. Proč taky? Proč by to dělala kapela, která se drží na výsluní rockové hudby přes 3 desítky let? Jak jsem již ve svých recenzích poukazoval na absolutní zcestnost výrazného měnění struktury skladeb u legendárních kapel, které si právě svoji originalitou vydobyly punc legend. Může mi někdo z recenzentů vysvětlit, proč by měly radikálně měnit svoje postupy? Jestliže hudebně mají stále co říci a jejich skladby mají stále punc originality a především stále baví „publikum“, nevidím v tom sebemenší problém. Ten vidím tehdy, nedělá-li se hudba srdcem. Takový případ myslím, že u velikánů typu Scorpions, Judas priest nebo Black Sabbath nehrozí (ač jsou peníze v pozadí toho všeho světa kolem nás stále a čekají jako mor na svoji příležitost, bohužel - viz. případ s B. Wardem) a tak se snaží hrát, dokud můžou. Vždyť podívá-li se někdo, jak skoro 70. letý Olda Říha na pódiu pobíhá a užívá si hraní každými doušky, jak Pavel Bobek (ač je to krapet jiný šálek kávy, než o kterém se tu bavíme, ale princip zůstává stejný), i když skoro nemůže chodit, přijde na pódium a vydá ze sebe vše, to jsou dle mého ty případy, kdy člověk až žasne, jakou hnací silou dokáže hudba pro některé lidi být. Je to něco jako jejich srdce, oni ji potřebují k životu, když ustane hraní, je to, jako kdyby přestalo bít jejich srdce. Podobné jako u skvělých herců jako byli Hrušínský, Kemr, Rösner, Vladimír Dlouhý a jiní, pro které divadelní prkna znamenala svět a defacto na nich zemřeli… Co říci závěrem? Inu, považovat album za zlomové v metalové historii nelze, ale jak jsem již řekl, čekal to snad rozumem obdařený člověk? Ale copak by každé album mělo být zlomové? Jde to vůbec? Je to v silách kapely, která se drží na špičce svého žánru více jak čtyři desetiletí? Nestačí poctivá porce hudby, ve které si opět každý fanoušek této hudby najde svoje? Říkám, a pevně si za tím stojím, že to, co Sabbati vyplodili je pořádně kvalitní porce heavy metalu pro dospělé, při kterém se posluchač musí bavit non stop. Nevím jak u vás, ale můj případ je to rozhodně. Jestliže toto bude poslední album satanistů z Birminghamu. Pak odejdou hrdě a se vztyčenou hlavou. Jsem nadmíru spokojen a jen doufám v alespoň ještě jedno pokračování a Tonyho brzké uzdravení.
Posted on: Tue, 02 Jul 2013 05:37:40 +0000
Trending Topics
Recently Viewed Topics
© 2015