Děkuju všem za přání. Že mi je ze dne den o rok víc je jen matematika, ne životní událost a tím méně důvod k oslavě, ale i ke smutku. Že mi tři minuty cesty od baráku z banální technický příčiny chytne zadní podběh u vzácného a nádherného Mercedesu 350 SEC V8 také není důvodem k oslavě. Když po minutě jízdy v hořícím autě vyběhnu poblíž benzinky pro hasičák, z Medvěda vytéká benzín pod palivovou nádrž, pročež mě obsluha nechce pustit zpět a já se tak dvacet minut do příjezdu hasičů dívám, jak ten hrdý vůz, v tu chvíli stále zdánlivě nedotčený, postupně stravují plameny. Na oslavy už kupodivu není ani myšlenka, jsem smutnej a smutek mě neopouští ani teď. Dojde mi, že všechny doklady a klíče, ovladače zůstaly v palubní desce. Začínám bejt naštvanej. Obsluha benzínky podotýká, že mám bejt rád, že jsem celej. Žár z auta je cítit na třicet metrů. Okna explodují, střecha se kroutí, z kdysi krásného interiéru, kde voněly kůže a dřevo, je smradlavá hromada železa a drátů. Bolest mi svírá srdce a Mercedes si sám přepne s potkávacích na přídavné dálkové, jako kdyby se loučil, vyprchává z něj život. Přední část zůstává nedotčena, zatímco zadek a vnitřek už neexistuje. Žárem se roztekla i krásná dobová hliníková kola. S ironií si uvědomuju, že mi ten sebedestrukční ohňostroj „nadělil“ k narozeninám a že by Medvědovi za měsíc bylo 45 let. Vzpomněl jsem si v tu chvíli, jak jsem ho poprvé uviděl a nemohl chvíli ani mluvit. Jako malý kluk jsem hltal vyváženost proporcí, krásné a velké prosklení a krásně provedený interiér plný kůže, dřeva a chromu. Následovaly téměř dva roky shánění, dodnes si pamatuju, jak jsem před šesti lety našel po návratu z práce domů ten správný kus na webu, zavolal do Německa, dvacet minut na to koupil letenku a za dalších dvacet minut jsem pelášil na letiště. Byl pro mě jako člen rodiny, vážil jsem si každé chvíle, kdy jsem na něj mohl dívat, mejt ho, řídit ho. Byla to čest a jsem rád, že jsem to mohl zažít. Fungoval tak skvěle a spolehlivě, jak se o tom dnešním autům ani nesní. Hasiči dochlazují nádrž, jdu se podívat do kufru a po něm se válí pár zmoklých, benzínem nasáklých doutníků. V tu chvíli mi dojde, že můj nejvzácnější cedrový humidor, krásná, intarzovaná ruční práce z Havany, plný všech těch nejlepších doutníků, které jsem pro ten večer a pro své skvělé přátele soustředil právě do jednoho humidoru z práce, z domova i ze zásob, to vše shořelo v kufru. V tu chvíli jsem už opravdu nasranej. A pak mi to dojde. Pán Bůh dal, Pán Bůh dal. No co má bejt. Jsem živej, moje milovaný děti a žena klidně spí doma. Není na koho se vztekat a nic si tím nepomůžu. Kdo jste měl Stříbrňáka rád, věnujte mu tichou vzpomínku. Na streamu je jeho test, co jsem vloni dělal pro Autosalón. A v galerii fotek zde na webu má jednu sekci spolu s hnědou Pagodou, které se po větším a o dva měsíce starším bráškovi bude moc stýskat. Stejně jako mě. Hezký den vám všem
Posted on: Fri, 12 Jul 2013 08:41:53 +0000
Trending Topics
Recently Viewed Topics
© 2015