Historický exkurz do dějin českého františkánství (PS: „Ideologie je nutno podrobit velmi bedlivému a kritickému zkoumání, protože všechny ideologie bez rozdílu jsou poskvrněné a bují na základě postranních zájmů a jako prostředky mocenské manipulace lehkověrnými a nekritickými lidmi.“ „Zejména politické ideologie se šíří jako mastné olejové skvrny na hladině, zůstává po nich zničené životní prostředí, poničená lidská nitra a přinášejí smrt pravé svobody, konec pravé lidské důstojnosti. Ideologie jsou polopravdami, slibují ráj na zemi, ale ve skutečnosti po sobě zanechávají jenom zklamání, rozčarování, dokonce i spálenou zemi.“ José Antonio Merino, OFM) II. KAPITOLA - Začátek totality a násilné přerušení činnosti církví 1. Marxistická ideologie aneb náboženství jako „opium lidstva“ Marxismus je ideologie založená mimo jiné na militantním ateismu a takzvaném vědeckém materialismu. Vychází z myšlenky, že náboženství vymyslely vládnoucí třídy, aby mohly ovládat lidové masy (náboženství je opiem lidstva) a že má sloužit jako prostředek k odvedení pozornosti lidí od jejich problémů.[40] Komunistická strana Československá proto vyhlásila 29. dubna 1949 novou linii církevní politiky, jež měla podobu systematického pronásledování církve. Komunisté se rozhodli rozrušit a ovládnout dosavadní církev a zbavit jí sounáležitosti s papežem. Následně měla být vytvořena národní církev se silným cyrilometodějským kultem a národním jazykem místo latiny. Konečným cílem komunistů byla likvidace náboženství a vytvoření zcela ateistické společnosti.[41] Toho chtěli dosáhnout částečně násilím (podle vzoru Velké Francouzské revoluce i Osvícenství a VŘSR), částečně indoktrinací ve školách a pečlivou selekcí budoucí inteligence (Sovětské bolševické "Gulagy" po vzoru nacistických koncentračních táborů, ale bez plynových komor). Počítalo se ale i s tím, že po přechodnou dobu bude tolerována činnost těch církví a náboženských společností, které budou ochotny podřídit svou činnost komunistické politice a požadavkům.[42] Největším perzekucím a útokům měla čelit katolická církev, která byla v Československu nejsilnější (ještě v roce 1950 se k ní formálně hlásily tři čtvrtiny všeho obyvatelstva), a jejíž hlava, papež, sídlila mimo dosah komunistického bloku. Předpokládalo se, že G+K řeckokatolická církev bude násilím spojena s ruskou pravoslavnou, zatímco římskokatolická bude oddělena od Říma a přeměněna na národní církev plně ovládanou státem (Vznik Československé církve).[43] Na druhé, tedy katolické straně, tato ideologie vyvolala samozřejmě negativní reakce. Katolická církev komunismus striktně odmítla a zároveň jej oficiálně deklarovala jako křesťanství nepřátelskou ideologii, kterou kladla na roveň nacismu, ovšem s předpokladem, že komunismus je daleko nebezpečnější, protože lépe maskuje svoji hrůznou podstatu. Papež Pius XII. podepsal výnos, který exkomunikoval členy komunistických stran a spolupracovníky komunismu i jejich příznivce a zdůraznil, že automatická exkomunikace dolehne na každého, kdo do strany založené na komunistické ideologii vstoupí. [44] Českoslovenští katoličtí biskupové se po celou dobu snažili vyhnout přímé konfrontaci s komunistickou vládou. Byli si vědomi toho, že by takovou konfrontaci nemohli vyhrát. Požadovali ovšem, aby stát nezasahoval do vnitro církevních záležitostí a aby ponechal církvi alespoň minimální prostor k veřejnému působení. Ke konfrontaci ale muselo nutně dojít.[45] 2. První útoky a přerušení činnosti církví a řádů První útoky proti katolické církvi byly zahájeny již během osvobozování Československa a v krátkém období polo- demokracie v letech 1945-1948. Došlo k několika pokusům odsoudit církevní hodnostáře, ale to se obvykle nepodařilo, protože státní soudy byly ještě v mnoha ohledech nezávislé. Docházelo také k nezákonným konfiskacím církevního majetku v Sudetech. V českých oblastech to neměli komunisté jednoduché, protože zde vnímali lidé katolickou církev jako silně protinacistickou organizaci, která ve válce obstála se ctí. Komunisté v této fázi usilovali hlavně o obecné omezení církve (snažili se prosadit myšlenku jednotné státní školy, která měla mimo jiné znamenat likvidaci nebo alespoň ovládnutí církevního školství v Čechách. Na Slovensku bylo školství prakticky zlikvidováno už v roce 1945). Představitelé katolické církve se v této době snažili vyhýbat politickým otázkám a omezili se na obranu proti zásahům státu a kritiku kroků, které poškozovaly katolickou církev. 3. Únor 1948 Únorový převrat proběhl rychle a v podstatě bez odporu církve. Ministři stran politicky reprezentujících katolíky (Československá strana lidová a Demokratická strana) odstoupili společně s ministry ostatních demokratických stran. Krátce poté, co došlo ke státnímu převratu a protiústavnímu uchopení moci komunistickou stranou (vznik LM= lidových ozbrojených milicí), rozhodla nová vládní garnitura o založení Úřadu pro věci církevní. Vedoucí roli ve formování oficiální církevní politiky a její realizaci zaujal Alexej Čepička.[46] Pokusil se získat vyjednáváním od katolické církve podporu pro nastolené poměry, ale setkal se jen s chladnou odezvou.[47] Na jaře 1949 se v Karlových Varech sešli komunističtí specialisté pro náboženské otázky a přijali program boje proti církvi: zrušili řeholní řády, zamezili církvi ve styku s Vatikánem a snažili se o získání kolaborantských (Plojhar) „vlasteneckých“ kněží. Hlavním cílem bylo izolovat katolickou církev od hierarchie Vatikánu, vytvořit národní církev a posléze ji zcela zlikvidovat.[48] Na tento záměr okamžitě reagoval papež Pius XII. vyhlášením dekretu Svatého Officia z 1.června 1949.[49] 3.1. Začátek pronásledování Po únorovém převratu bylo zřejmé, že to řeholníci nebudou mít v komunistickém režimu jednoduché. Komunistická strana se na boj s církví i s řeholníky dlouho připravovala. „Pryč od Říma a směrem k národní církvi… Je nutné církev neutralizovat a dostat ji do svých rukou tak, aby sloužila režimu…“ prohlásil 9. června 1948 Klement Gottwald na schůzi ústředního výboru Komunistické strany Československa. Podporu v tomto boji měl komunistické straně zajistit stání aparát i komunistické mezinárodní organizace, v první řadě Inform - Byro. Katolická církev se snažila jakémukoliv boji dlouho vyhnout a komunistická strana nechtěla věc uspěchat a doufala, že se jí podaří církev do určité míry využít a možná i získat na svou stranu některé katolické biskupy a kněze.[50] Pronásledování církví mělo mnoho podob a týkalo se jak církve jako celku, tak jejích jednotlivých členů. U církve jakožto organizace šlo o naprostou likvidaci nezávislého církevního tisku (to se později odůvodňovalo nedostatkem papíru, ačkoliv komunistický tisk měl papíru nadbytek),[51] vytlačení církve ze společnosti do kostelů, podrobení řady čistě církevních záležitostí kuratele státu a zásahy do obsazování církevních úřadů, respektive znemožnění jmenování do nich. Již den po převratu byly zřízeny takzvané akční výbory Národní fronty (NF), které začaly čistit významné pozice v podnicích a celé školství a vědecká pracoviště od politicky nespolehlivých pracovníků. Zejména ve školství bylo velkým problémem, pokud se člověk hlásil k nějaké církvi. Pro učitele i studenty bylo příslušenství k církvi ve většině případů dostatečným důvodem pro výpověď nebo vyloučení ze školy. Kromě školství likvidovala postupně komunistická vláda i další katolické organizace, které měly co do činění s výchovou či měly masový charakter, a mohly tak ovlivňovat mnoho lidí. To byl možná také jeden z důvodů, proč komunisté neměli zapotřebí útočit na františkány. Ti se výchově nevěnovali. U jednotlivců docházelo k justičním i méně institucionalizovaným vraždám, věznění a mučení a k výrazné systematické diskriminaci katolíků v přístupu k vyššímu vzdělání a významnějšímpozicím ve společnosti. Intenzita pronásledování katolické církve kolísala. Za nejkrutější éru lze označit konec 40. a počátek 50. let XX. stol, naopak do značné míry byla perzekuce omezena v letech 1968-1969.[52] 3.1.1. Klasifikace „trestné“ činnosti řeholníků Důvody odsouzení řeholníků po roce 1950 lze rozdělit do několika kategorií. Řády se například pokoušely o tajné pokračování života řádu, to znamená, že udržovali styky s cizinou, přijímali tajně novice nebo tajně světili kněží. Do další kategorie patřilo provádění kněžské činnosti bez státního souhlasu, kritická kázání, působení na mládež v náboženském duchu nebo ukrývání řádového majetku ve snaze uchránit jej před zestátněním. Poslední kategorie zahrnovala kritiku státního zřízení, poslech západního rozhlasu nebo pokusy o emigraci. Zvláštní skupinu tvořily odsouzení za mravnostní delikty, porušení přislíbené spolupráce s StB, což bylo klasifikováno jako ohrožení státního tajemství.[53] 3.2. Nejtvrdší fáze pronásledování Papež Pius XII. a jeho poradce Tardini varovali české představitele církve, že naděje na rychlý pád komunismu není reálný a že je třeba se připravit na dlouhý život v totalitě. Pius XII. vyzval biskupy, aby se snažili připravit církev na život v totalitě, a za tímto účelem jim udělil takzvané mexické fakulty. Ty přivezl v listopadu roku 1948 biskup Štěpán Trochta z Říma. Obsahovaly dispenze od některých církevně-právních předpisů, zejména disciplinární a liturgické povahy. Umožňovaly například sloužit mši svatou ve zjednodušené podobě, a to kdekoliv, třeba i ve vězení. Mexickými se nazývaly proto, že byly poprvé použity na začátku minulého století při pronásledování církve v Mexiku.[54] Již před rokem 1950 se připravovaly inscenované procesy a těsně před Velikonocemi 1950 bylo odsouzeno několik významných členů řeholí (Tajovský, Šilhán, Mikulášek) k vysokým trestům,mezi nimi i františkán Jan Evangelista Urban na 14 let.[55] Likvidace mužských řeholních řádů a kongregací dostala název Akce „K“ (neboli Katolická akce). Toto „obrodné“ hnutí věřících mělo proti sobě postavit jako „třídní nepřátele“ biskupy a vyšší duchovenstvo na jedné straně a kněze a věřící na straně druhé. Státní bezpečnost (StB) vypracovala podrobný plán akce, který se podobal směrnicím k vojenskému přepadení a útoku. Plán obsahoval rozkazy obecného rázu o konkrétní úkoly pro každý klášter. Hnutí však narazilo na otevřený odpor biskupů, kteří se sešli na tajné biskupské konferenci v Praze (v červnu 1949) a zaujali ke státní Katolické akci a dalším předcházejícím proti církevním opatřením jednoznačně odmítavé stanovisko. Vydávají proto pastýřský list „Hlas československých biskupů a ordinářů věřícím v hodině velké zkoušky“.[56] List měl být přečten věřícím v kostelech o slavnosti Božího Těla. Kromě pastýřského listu církev vydala i prohlášení, ve kterém pohrozila exkomunikací každému, kdo se na akci „K“ bude podílet a vyloučila z církve všechny členy komunistické strany. Stát na to zareagoval přerušením diplomatických styků s Vatikánem a přijetím zákonů podřizujících církev státní moci.[57] Katoličtí biskupové byli nezákonně internováni a bylo jim znemožněno vykonávat své úřady.[58] První etapa akce „K“ proběhla během noci ze 13. na 14. dubna 1950, kdy bylo obsazeno 76 klášterů a přes 900 řeholníků převezeno s ozbrojeným doprovodem do internačních klášterů, které pro ně plnily funkci jakýchsi koncentračních táborů. K internaci byly vybrány především velké kláštery jako Bohosudov na Teplicku, Hejnice, Broumov, Králíky a Česká Kamenice. Mnoho řeholníků bylo také dříve nebo později odsouzeno a nuceno strávit řadu let v komunistických vězeních. Činnost menších bratří byla pozastavena, ale řád působil ilegálně i nadále. Již těsně před Velikonocemi téhož roku 1950 byl v Praze inscenován proces se členy řeholí. V noci ze 13. na 14. dubna byly mezi mnoha jinými přepadeny komunistickou policií i františkánské kláštery v Čechách a na Moravě.[59] Představení byli odvezeni do premonstrátského kláštera v Želivě, ostatní do Hejnic a zde internováni ve vězeňských podmínkách. Mnozí z internovaných byli později odsouzeni, novicové propuštěni domů, ale o něco později všichni věkově mladší řeholníci odvedeni na vojnu k pověstným Pomocným technickým praporům (PTP). Jen málokteří z kněží byli uvolněni pro diecézní duchovní správu.[60] Neúspěch Katolické akce přivedl představitele režimu k závěru, že koncepce boje proti papeži a biskupům prostřednictvím laického hnutí v církvi je chybná. Proto se představitelé režimu v červnu téhož roku rozhodli zorganizovat nové hnutí kněžstva – hnutí „vlasteneckých“ kněží pod názvem "pacem in terris" tzv. pacisté nebo-li mírotvorci. Ti postupně ovládají teologické fakulty, pořádali národní poutě a politická školení pro kněze. Hnutí vlasteneckých kněží začalo po několika měsících stagnovat. Proto vzniká podle vzoru sousedních států „Mírové hnutí katolického duchovenstva“. Koncem roku 1952 se režimu podařilo ovládnout církev ní organizaci a mocensky si ji podřídil. Nikoliv však duchovně, pozice biskupů i papeže zůstala mezi věřícími nadále neotřesena. Úvahy o národní církvi se tedy ukázaly jako nereálné.[61] Po ovládnutí samotné církve zaměřili svoji pozornost představitelé na laické věřící. Rozvinuli mohutnou ateistickou propagandu s clem prosadit marxismus-leninismus jako jediné učení. Začali plánovitě omezovat výuku náboženství ve školách a propagovat kampaň za vystupování z církve. Provincie zahnaná doslova do katakomb bojovala o přežití. Zpočátku spíše živelně, později, po Pražském jaru (1968), systematičtěji a organizovaněji. Šlo hlavně o to získat dorost, povolení pro studia a povolení ke kněžskému svěcení. Studium bylo nakonec povoleno pouze na dvou fakultách a to na pražské (byla přestěhována do Litoměřic s ateistickým obyvatelstvem) a Slovenské bratislavské teologické fakultě. Od roku 1950 ovšem fungovaly pod státním dozorem a mimo rámec univerzit. Při nich byly zřízeny dva generální semináře.[62] Kněží být svěceni nesměli, proto musely řády nalézt jiné alternativy. Františkáni tuto situaci řešili různě: bratři, kteří měli pas se nechali vysvětit od německých kněží, ostatní museli využít služeb oficiálních kněží v Československu. Během totality bylo vysvěceno 18 kněží tajně a 5 veřejně. „Od roku 1968 až do útoku v roce 1983 bylo vysvěceno pouze pět bratří. Protože jsme neměli v blízkosti žádné české františkánské biskupy, vysvětili je biskupové němečtí. “[63] O tom, kdo je vlastně církevně-právně příslušen tato svěcení udělovat, se vedlo mnoho debat. Proto kardinál Tomášek přivezl z Říma instrukce přímo od papeže. V nich byli pro svěcení kandidátů v Československu určeni dva biskupové, jezuité, nynější kardinál Korec a biskup Petr Dubovský. Dále byl pro svěcení určen východoněmecký světící biskup v Erfurtu mons. Koch. Řeholníci využívali obě cesty.[64] Po Stalinově smrti, v roce 1953, se změnila politická situace a přinesla s sebou i změny v oblasti politické, ekonomické a částečně i v církevní politice. Českoslovenští komunisté pozastavili plán zrušení a rozpuštění všech mužských i ženských řádů. Kvůli rušení internačních a pracovních táborů je propuštěna na svobodu většina nedobrovolně držených řeholníků a kněží.[65] Poznámky k textu: [40] Z programu komunistické internacionály: je nutno vést boj proti „opiu lidstva“, proti náboženství. Proletářská moc připouští svobodu vyznání, ale zároveň všemi jí přístupnými prostředky provází protináboženskou propagandu, odstraňuje výsadní postavení dřívějšího státního náboženství a celou výchovnou a vzdělávací práci organizuje na základě vědeckého materialistického světového názoru. P. Fiala - J. Hanuš, Skrytá církev, Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury 1999, str. 108. [41] Srv. V. Vlček, Perzekuce mužských řádů a kongregací komunistickým režimem 1948-1964, Olomouc: Matice cyrilometodějská s.r.o. 2004, str. 31. [42] Zápas komunistického režimu v ČSR o podřízení církve měl dvě etapy. První etapa trvala od února 1948 zhruba do dubna 1949 a jejím základním ryse byla snaha moci o dohodu s představiteli katolické církve. Toto období skončilo neúspěchem. Následovala druhá etapa, kdy komunistická moc přešla k otevřenému konfliktu, chtěla si církev podrobit mocensky. J. Hanuš - J. Stříbrný, Stát a církev v roce 1950, Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury 2000, str. 12. [43] Srv. K. Kaplan, Stát a církev v Československu v letech 1948-1953, Brno: Nakladatelství Doplněk 1993, str. 5. [44] Obavy z komunismu zahrnul do své encykliky Dui pluribus i papež Pius IX., který ho považoval za zcela protichůdný přirozeným zákonům a varoval, že komunismus může v budoucnu ohrozit samotnou lidskou společnost. J. Luxmoore - J.Babiuchová, Vatikán a rudý prapor, Praha: Volvo Globator 2003, str. 16. [45] Srv. K. Kaplan, Stát a církev v Československu 1948-1953, Brno: Nakladatelství Doplněk 1993, str. 27-31. [46] Srv. J. Hanuš - J. Stříbrný, Stát a církev v roce 1950, Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury 2000, str. 10-13. [47] O. Liška, Církev v podzemí a společenství Koinótés, Tišnov: Sursum 1999, str. 19. [48] Srv. K. Kaplan, Stát a církev v Československu 1948-1953, Brno: Nakladatelství Doplněk, 1993, str. 23. [49] Srv. O. Liška, Církev v podzemí a společenství Koinótés, Tišnov: Sursum 1999, str. 19. [51] Srv. V. Vlček, Perzekuce mužských řádů a kongregací komunistickým režimem 1948-1964, Olomouc: Matice cyrilometodějská s.r.o. 2004, str. 30. [53] Srv. V. Vlček, Perzekuce mužských řádů a kongregací komunistickým režimem 1948-1964, Olomouc: Matice cyrilometodějská s.r.o. 2004, str. 147-150. [54] J. Hanuš - J. Stříbrný, Stát a církev v roce 1950, Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury 2000, str. 103. [55] Kolektiv autorů, Katalog výstavy pořádané k 400. výročí příchodu františkánů do kláštera Panny Marie Sněžné, Praha: Provincie bratří františkánů 2004, str. 16. [56] List otevřeně odhaloval neupřímnost snah komunistického režimu o dohodu s církví. Biskupové v něm sice projevili přání dohodnout se se státem, odmítli však diktát nebo otevřené pronásledování. Katolickou akci označili biskupové za hnutí, jehož cílem je ještě více omezit pravomoc a vliv biskupů. V. Vlček, Perzekuce mužských řeholních řádů a kongregací komunistickým režimem 1948-1964, Olomouc: Matice cyrilometodějská s.r.o. 2004, str. 32. [57] Srv. K. Kaplan, Stát a církev v Československu 1948-1953, Brno: Nakladatelství Doplněk, 1993, str. 79-85. [58] Srv. V. Vlček, Perzekuce mužských řeholních řádů a kongregací komunistickým režimem 1948-1964, Olomouc: Matice cyrilometodějská s.r.o. 2004, str. 32. [59] J. Hanuš - J. Stříbrný, Stát a církev v roce 1950, Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury 2000, str. 31. [60] P. A. Alkantara, České františkánství, Praha: Vlastním nákladem 2005, str.28. [61] Srv. V. Vlček, Perzekuce mužských řádů a kongregací komunistickým režimem 1948-1964, Olomouc: Matice cyrilometodějská s.r.o. 2004, str. 36-37. [62] Srv. O. Liška, Církev v podzemí a společenství Koinótés, Tišnov: Sursum 1999, str. 25. [63] Rozhovor jsem vedla s ratrem Angelem Glabasniou, dne 21. srpna roku 2007. [64] O. Liška, Církev v podzemí a společenství Koinótés, Tišnov: Sursum 1999, str. 36. [65] V. Vlček, Perzekuce mužských řádů a kongregací komunistickým režimem 1948-1964, Olomouc: Matice cyrilometodějská s.r.o. 2004, str. 38-39.
Posted on: Thu, 19 Sep 2013 05:39:33 +0000
Trending Topics
Recently Viewed Topics
© 2015