LÍNÉ NEDĚLNÍ DOPOLEDNE Pravé líné nedělní dopoledne. Příměstský autobus odkudsi někam, přes okrajové čtvrtě Olomouce. Vozidlo zaplněné tak akorát, tedy žádný stojící cestující, ale prakticky všechna místa k sezení obsazena. Sedím, koukám z okna na ubýhající krajinu, pole, stromořadí a zmocňuje se mne ospalé rozjímání. Víčka pomalu klesají, vnímání se stává zastřenějším a rozostřenějším. Pohled mi padá na podlahu autobusu, kde se míhají stíny stromů, kolem nichž právě projíždíme. Slabé mihnutí … něco se na podlaze mihlo, nepatrně, skoro neznatelně, něco narušilo pravidelnost střídání stínů a světla. Ale co, asi nějaký optický klam, nějaká větev či sloup u cesty, říkám si, vrhl svoji stopu do nitra autobusu. Pouštím mihnutí z hlavy a opět se nořím do slunného nedělního nicnedělání. Probralo mne až mírné šimrání na pravé noze. Dole, pod lýtkem. Že by zbloudil nějaký hmyz? Chci se poškrabat, ale šimrání se stupňuje a sílí. Ve vteřinovém zmatení smyslů za jízdy vstanu ze sedadla se snahou zjistit příčinu obtěžování. Než si stihnu uvědomit, že bych rád vyhrnul nohavici a odhalil co se uvnitř skrývá, ono tajemné škrábání díky uvolněným ve stoje kalhotám vyšplhá až téměř do slabin a vytvoří mi na pravé nohavici pěknou bouli. Mé potácení v jedoucím dopravním prostředku dosud nikoho ze spolucestujících nezaujalo a nadále se oddávají lenosti. Sekundy běží velmi pomalu a mé mozkové závity začínají pracovat na plné obrátky. Řeším otázku CO se mi usadilo v kalhotách a současně rěším, JAK TO dostat z kalhot ven. Vše probíhá během několika okamžiků. Spolu se zvoláním: „Co to je?“, které přimnělo několik párů očí k pohledu na mou tělesnou schránku, docházím k logickému vysvětlení. Onen tajemný stín před chvílí na podlaze. To bude ono. Asi někomu v autobuse uteklo z kabely nějaké zviřátko, morče mne napadá jako první. Jasně. A to mám právě uhnízděné pod pravou kapsou v riflích. Takovéto odhalení mne na okamžik uklidnilo a stihám řešit otázku vyjmutí onoho cizince. První nápad rozepnutí zipu, popuštění kalhot a lapení vetřelce jaksi vrchem, zavrhuji prakticky už hned v samém zárodku. Ne, to by asi opravdu nešlo. Současně zjišťuji, že mé nepříliš obvyklé chování na lince Městské hromadné dopravy, již patřičně zaujalo mou sousedku přes uličku, mladou dívku, které se začala ošívat a snaží si nějak mé počínání vysvětlit. Volím druhou cestu na odstranění živočicha v kalhotách, spodní. Obejmu stehno oběma dlaněmi a jedu pomalu po látce dolů, hrnouc bakuli před sebou. Jde to celkem dobře až na to, že když už jsem téměř dole u kotníku, vetřelec se nějak proplete mezi mými prsty a během mžiku opět vyšplhá až k mým trenýrkám. To vše probíhá za stálého kymácení, uprostřed jízdy a začíná již velice zajímat celé osazenstvo plošiny. Nenapadá mne nic chytřejšího, než že ono cosi usazené v mých kalhotách musí nějak souviset s dívkou přes uličku. Že to morče či co, uteklo právě jí. Protože se po mě tak divně kouká a již téměř vyděšeně se rozhlíží kolem. Nastává další zkrat, obracím se na ni s otázkou: „To bude asi vaše, že ano ?“ Dívka pobledla ještě víc, vrtěním hlavy a šeptáním „Nee“ mne ujišťuje o opaku. Že s tím mým podezřelým výstupem nemá ani zbla společného. Následuje druhý pokus o zdolání vetřelce a vyhnání jej dolním koncem z mého kalhotového teritoria. Opět neúspěšný. Až při asi čtvrtém pokusu jsem si dal záležet. To již všichni kromě řidiče sledují mé počínání s napětím, jaký konec celá událost vezme. A vzal. Vzal roha, neboli myšák či myška, polní hraboš či něco podobného malého šedivého hebkého s zakviknutím vyběhlo z mé nohavice a zmizelo v bludišti autobusové plošiny. Po vší té námaze mne to již ani nepřekvapilo. Myšce jsem v duchu popřál šťastnou cestu a zhluboka si oddechl. Mé kalhotové království bylo opět svobodné a volné. Jak krásný pocit. Pocity většiny ostatních cestujících se však rapidně změnily. Zatímco já se rozloučil s myšákem a spokojeně se zpátky usadil na své místo s upřímnou radostí z vyřešené záhady, ženská část posádky při pohledu na myš ztrácející se kamsi pod jejich nohy zaječela a viditelně zpanikařila. A já si začal uvědomovat, že je potřeba si tuto situaci, tento nečekaně dobrodružný výlet městskou dopravou, vychutnat, vstřebat, vážit si jej a užívat. Protože tohle se již nikdy nebude opakovat. Tohle je scéna z nějakého hodně povedeného filmu života. Groteska mísící se s thrillerem dohromady. Tohle přeci někdo nahoře režíruje a ohromně se baví. Tak to nesmím pokazit a musím se bavit spolu. A bavím se. Kochám se. Rochním si při prohlížení autobusu. Vnímám, snažím se vnímat, vše všemi smysly, celou duší, celým tělem, a koupu se na hladině humoru, absurdity a komiky této situace. A tak mi činí rozkoš sledovat, jak všechny ženy blednou, jak zvedají vsedě nohy a zaklesávají je do opěradel sedadel před nimi. Blaženě se usmívám, když na mne kříčí: „Seberte si tu myš! Chytněte si ji!“ A když křičí na řidiče: „Okamžitě zastavte, na palubě je myš!“ S nevinným výrazem ve tváři sděluji, že to opravdu není moje myš, že mi prostě jen vlezla do nohavice a tudíž ji pronásledovat ani chytat nebudu. Že jí dávám naprostou volnost a svobodu. A tak v přiměřené panice a s koleny pod bradou pokračovala cesta prosluněným nedělním dopolednem. Myšku jsem už více nespatřil. Jen po vystoupení z dopravního prostředku jsem už pár metrů od něj, najednou zaslechl ječení a pištění žen právě nastoupivších. Asi se myška zase trošku proběhla. Já jen doufám a věřím, že si i ona ten svůj nedělní výlet užila a také ve zdraví dorazila do cíle svého automobilového putování.
Posted on: Wed, 24 Jul 2013 09:24:41 +0000
Trending Topics
Recently Viewed Topics
© 2015