Mafia2-Pokračování konce Tehdy to nebyla zrovna ideální doba. V jednapadesátým se nám práce trochu zvrtla a málem jsme vyvolali válku mezi rodinami.. Za všechno mohla jen smůla a taky fakt, že nás parťák Henry Tomasino byl práskač. V září došlo na lámání chleba a abych situaci napravil, musel jsem zabít hlavu jedné rodiny – Carla Falconeho, pro nějž jsem taky pracoval. Ostatně i to mi zachránilo krk, kterej mi skoro podřízl můj nejlepší přítel Joe Barbaro, jehož si na malou chvíli získal Falcone a namluvil mu, kdoví jakej nejsem bastard. Po skončení téhle špinavé fušky jsem chtěl mít už jen klid, užívat si a mít aspoň na chvíli pokoj od toho všeho vraždění. Jo, to bych však nebyl já, aby se mi to zase nezkomplikovalo. Joe se totiž dostal do pěknýho průseru. Když mi Leo Galante oznámil, že Joe nebyl součástí naší dohody a já ho jen bezmocně viděl odjíždět v jiným autě se skupinkou goril Franka Vinciho, tak jsem nevěděl co dělat. Měl jsem nechat jen tak rozstřílet svýho nejlepšího kámoše, jet dál s Leem do bordelu a užívat si s lehkýma holkama? Nebo jsem měl zakročit? Byl jako můj bratr, to jsem tak nemohl nechat. Na další křižovatce jsem se podíval na staříka, kterej mě vysekal o pěkných pár let dříve z vězení. Myslím, že mi tehdy Leo přesně viděl na očích, že se s tím jen tak nesmířím. Ostatně to musel čekat. A tak ani nereagoval na to, když jsem za zpěvu Dorris Dayové vyskočil z auta a utíkal rychle pryč. Naštěstí jsem taky věděl kam. Leo se během jízdy z observatoře prozradil. Chtěli ho odvézt za město. Na Nikolsonův útes a tam ho oddělat, nechat spadnout jeho tělo do hlubin moře. Už ani nevím jaká náhoda mě musela potkat, ale o chvíli později jsem se dostal do rukou detektiva Tony Rossiho. Neměl jsem chuť mu cokoliv vysvětlovat, chtěl jsem jen jedno – zachránit Joe. Sám sebe jsem překvapil reakcí, normálně bych vytáhl kvér a nakrmil ho olovem, jenže.. V tu chvíli mě nenapadlo nic lepšího, než mu vyklopit co se děje a co po něm chci. A tak jsem mu musel slíbit, že budu vypovídat a vyzradím mu vše ohledně rodin a nelegálních kšeftů v Empire Bay. Rossi mi tehdy, díky bohu, uvěřil a jeli jsme okamžitě k útesu. Dohnali jsme Joe i s jeho popravčí četou a na poslední chvíli jsme zakročili. Byla to hodně drsná přestřelka a vůbec se divím, že jsme z ní vyvázli živi. Já s Joem jsme to koupili. On si odnesl pár kulek v zádech, dodnes nechápu jak se mu podařilo přežít. Asi mu paradoxně pomohli všichni svatí. Já měl čistej průstřel ramene, což si vyžádalo naštěstí pár stehů. Kvůli bezpečnosti nás Rossi přivezl do městské nemocnice, kde nás hlídala celá armáda federálů. A to bylo taky dobře, zkoušeli se k nám dostat jak lidi od Vinciho, tak i šikmoocí. Naštěstí jsme všechny útoky přežili. Asi nikdy nezapomenu na to, jak Joe odhalil falešnýho doktora a omlátil mu ten plechovej tác s tím nechutným nemocničním žrádlem o hlavu. Čekal nás soud. Joe byl sice pěkně nasranej, když jsem mu řekl, jak se věc má a že musíme vypovídat, ale mohl být vůbec rád, že ještě dejchá. Tím jsem ho trochu uklidnil, ale opravdu jen trochu. Rossi nám slíbil novou identitu a cestu do Evropy. Mě tu nic nedrželo. Táta s mámou zemřeli – budiž jim lehká zem – a sestra s jejím idiotským přítelem, kterýmu jsem kdysi rozmlátil ciferník mě zavrhli. A Joe? Hah. Kupodivu se na nás žaloba nevztahovala, což bylo vlastně dobře. Ve vězení by nás určitě odkráglovali. Mafie je totiž všude. Ve věznicích, na úřadech, mezi policajtama, prostě všude. 11. listopadu si tlupy fízlů došly pro všechny hlavouny a jejich pobočníky. Vše proběhlo poměrně v klidu, až na ty fanatický Číňany, kteří se prostě nechtěli vzdát a tak je všechny postříleli. O tři dny později už bylo první stání. Byl jsem tam já, Joe, Leo, Frank Vinci, Eddie Scarpa a další a další. Dokonce došlo i na zbrojaře mafie Harryho a Giuseppeho. Veškerý majetky jim byly zabaveny, postupem času je však odkoupili bohatí soukromníci – vůbec bych se nedivil, kdyby to byli jejich lidi. Až na mě s Joem, dostali všichni doživotí. Eddie dokonce trest smrti. Tehdy mi také Leo řekl, že skončím stejně jako Tom Angelo, kterej 1938 udělal přesně to, co já teď, napráskal všechny okolo. Tehdy jsem si nemohl vzpomenout o koho šlo, ale to jméno už jsem slyšel. Až později mi došlo, že to byl práskač, kterýho jsme s Joem rozstříleli, když zrovna zalíval svůj trávník před domem. Soudní místnost byla k prasknutí. Novináři, zvědavci, mafiáni a tak dále. A taky jeden starší člověk, který ač vypadal přátelsky, tak mě chtěl později oddělat. Jmenoval se Don Salieri, boss mafie ve městě Lost Heaven. Původně měl smrdět v lochu do konce života, ale stejně tak, jak mě z vězení kdysi vysekal Leo, tak se stalo i v jeho případě. Když celej ten cirkus skončil, chtěli jsme s Joem co nejrychleji vypadnout. Drželi jsme se původního plánu a odcestovali do Evropy. Jo, pro mě, jako bývalého vojáka, to nic novýho nebylo. Evropa byla zdecimovaná válkou a neskutečně neorganizovaná Však teprve v tomto roce byl oficiálně ukončen válečný stav několika zemí s Německem. Akorát Joe z toho měl hroznou prdel. V tu chvíli jsem mu i přál, aby si to také zažil, parchant. Pak by možná takovej frajer nebyl. I když, je to Joe. Detektiv Rossi nás dopravil do Itálie, na ostrov Sicílie a rozloučil se s námi s tím, že už o nás nechce nikdy slyšet a že jestli se ještě někdy ukážeme v jeho městě, tak nás zavře až zčernáme. V tu ránu mě představa zčernalýho Joa dost hlasitě rozesmála a tak jsem od Rossiho ještě na rozloučenou schytal jednu po hubě. Mýmu parťákovi jsem však nikdy neřekl, proč jsem se smál. Nevím, jestli to byl tenkrát dobrej nápad, ale na druhou stranu jsme s Joem neuměli nic jinýho, takže jsme se nebáli, že bychom se zde, v líhni mafiánů, nechytili. Pronajali jsme si krásnou vilu s výhledem na moře a obrovskou vinicí. Doslova pohádka. Díky nějakým ušetřeným prachům jsme byli někdo. Joe nakonec přišel s nápadem založit vlastní rodinu, mít pod sebou několik chlápků a být velkým kápem. S tímhle už mě otravoval, když byl ještě malej harant a nedal si říct ani teď. Roku 1952 se mu splnil jeho velkej sen, mimochodem tehdy ve státech proběhl první test vodíkové bomby. Byl boss, všichni ho oslovovali Don Barbaro. Já se do těchto kšeftů nechtěl moc zapojovat a držel jsem se v ústraní. Možná to taky bylo tím, že jsem se poměrně rychle oženil a moje žena čekala dítě. Chtěl jsem klid a jen si užívat. Jo, to by nás však nesměla dohnat minulost. Jednou nás Joe pozval na oběd. Byla to vlastně taková sešlost jeho nádeníků a podřízených. Měla to být běžná rutina. Jo, trochu klábosení, utužení vztahů, nějaký prosbičky, vraždy, podvody, loupeže, prostě klasika. To by ale do podniku nesměla vtrhnout hotová armáda Cosa Nostry s thompsny a brokovnicemi. Rozstříleli úplně všechno a všechny. Joe to koupil do krku a upadnul na zem a už jen chroptěl. Nešlo nic dělat, umřel mi v náruči. Vše proběhlo tak rychle, že nikdo ani palbu neopětoval. Ostatní byli nemilosrdně zastřeleni, včetně mé těhotné ženy. A jelikož si šli hlavně pro mě, tak mě nezabili. Pouze mě nechali se dívat se jak mi hoří barák i se vším majetkem. Nezbylo mi nic. Pak už si nic nepamatuji. Probudil jsem se až zpátky ve státech, kam mě údajně převezli. První koho jsem viděl byla povědomá tvář. Byl to stařík, co byl u soudu - Don Salieri. Vysvětlil mi jak se věci mají, že Vinci zemřel ve vězení na infarkt a Leo potažmo převzal vše po něm. A byl to právě on, kterej první co udělal ve své nové funkci, kontaktoval Dona Salieriho, jestli by mu pomohl s jednou záležitostí. A to mnou. Nevím, jak dlouho mě věznili, nevím vůbec nic. Jenom vím, že mě neustále mlátili, dokud jsem bolestí a vyčerpáním neomdlel, když jsem se probral, tak znovu a znovu. Cítil jsem jen vlastní krev jak mi stýkala po obličeji. Jednoho dne přišel Leo. Opravdu rád jsem viděl toho parchanta a taky trochu litoval, že jsem mu v minulosti zachránil život. Mohlo být vše jinak. No jo, riziko povolání. Něco se mi snažil říct, ale moje rozmlácená hlava ho nevnímala, ani nemohla. Asi další den mě dopravili tam, kde jsem kdysi s Rossim zachránil Joe. Nikolsonův útes. Ironií situace byla i přítomnost Rossiho, byl však rozsekanej na kousky, trochu mi to připomnělo, když se tongové kdysi vyřádili na Henrym. Věděl jsem, že je to konec. Postavili si mě, rozvázali ruce a nohy. Silně pršelo a navíc byla hustá mlha. Pak už jsem jen cítil, jak se mi kulky zařezávali do masa. Padal jsem dolů. Naštěstí už jsem byl mrtvej, takže jsem se nemusel bát, že bych se snad utopil, neuměl jsem totiž plavat. Bylo to směšné. Špinavou práci, kterou jsem vždy dělal já, na mě spáchal někdo jinej. Jo, kdyby to tak viděl Joe…
Posted on: Mon, 12 Aug 2013 20:02:36 +0000
Trending Topics
Recently Viewed Topics
© 2015