Milí bratři a milé sestry, v Německu dnes začíná mírová dekáda, jejímž tématem je: „Solidární?“ Být solidární, vystoupit pro znevýhodněné, pomoci, podpořit – není pochyb, že toto je podle biblické zvěsti správné a takový postoj se od křesťanů očekává. A přesto stojí za slovíčkem „solidární“ otazník! Protože tak jednoduché to přece není. Solidarita ano – ale s kým, a hlavně kolik? Kde jsou její hranice? Nemusí být pro solidaritu také určitá míra? Není to nespravedlivé, když jedni stále dávají a druzí berou, a nemusí se u toho ani moc snažit? Solidarita a spravedlnost jsou v napjatém vztahu. A přitom by měla solidarita přece sloužit k nastolení spravedlivého stavu, k odstranění nespravedlnosti... Jakým způsobem musím jednat solidárně, aby svět kolem mě byl trochu spravedlivější? Jak by měla solidarita vypadat, aby neochromila vlastní iniciativu a odpovědnost každého člověka za sebe sama? Ve dvou situacích jsou tyto otázky pro mě obzvláště aktuální: V naší školce, kterou jsme začátkem října v Rumburku otevřeli, jsou 4 místa, která jsou otevřena dětem kvůli sociálnímu původu či etnicky znevýhodněným. Pro tato místa hledáme finanční podporu. Zní to jednoduše, ale jedno německé přísloví říká, že „ďábel sedí v detailu“. Kolik podpory je přiměřená míra? Třetina, půlka, celý příspěvek? Nebo se těm dětem má raději platit jídlo? Kolik finanční podpora musí být, aby rodiče byli ochotní dávat děti do školky, i když nepracují a jsou doma? A jak zabránit tomu, aby si ostatní nemysleli, že je to nespravedlivé, protože oni platí víc? Jsou to těžké otázky a teprve v praxi musíme vyzkoušet, co jsme v dlouhých rozhovorech plánovali. Ale už nyní se ukazuje, že člověk si může zvyknout na finanční podporu, na to, že věci jsou zdarma, a pak je i malý a velmi solidární příspěvek problém. Druhá situace se týká diskuse v církvi kolem financování sborů. Okolo 80% nákladů na farářské platy dává stále náš stát. Ale v souvislosti s restitucemi církevního majetku budou tyto platby snížené a za 17 let úplně skončí. Sbory budou v budoucnosti pro mzdu svého faráře hledat prostředky sami u sebe. Naše církev se v těchto týdnech ptá sborů a staršovstev: Jak si sbory představují svoje financování? Kde se sbory chtějí třeba slučovat, aby to v budoucnu zvládly? Kolik procent úvazku faráře si sbor chce a může v budoucnu dovolit? Jsou velké městské sbory s příjmy z nemovitostí, pro které financování není problém, a oproti tomu malé sbory, v diaspoře, které již nyní kvůli vzdálenosti nemohou s jiným sborem dobře spolupracovat, natož se třeba někdy i sloučit. Na druhé straně jsou tam i tady takové sbory, které se snaží a rozvíjí iniciativu, a jiné sbory, které čekají co se bude dít a pomoc očekávají z Prahy. Podobenství o dělnících na vinici je podobenstvím o království Božím. Ale přijde mi napínavé číst tento příběh v souvislosti s otázkou po solidaritě a spravedlnosti: Neboť s královstvím nebeským je to tak, jako když jeden hospodář hned ráno vyšel najmout dělníky na svou vinici. Smluvil s dělníky denár na den a poslal je na vinici. Když znovu vyšel o deváté hodině, viděl, jak jiní stojí nečinně na trhu,a řekl jim: Jděte i vy na mou vinici, a já vám dám, co bude spravedlivé. Oni šli. Vyšel opět kolem poledne i kolem třetí hodiny odpoledne a učinil právě tak. Když vyšel kolem páté hodiny odpoledne, našel tam další, jak tam stojí, a řekl jim: Co tu stojíte celý den nečinně? Odpověděli mu: Nikdo nás nenajal. On jim řekne: Jděte i vy na mou vinici. Když byl večer, řekl pán vinice svému správci: Zavolej dělníky a vyplať jim mzdu, a to od posledních k prvním! Tak přišli ti, kteří pracovali od pěti odpoledne, a každý dostal denár. Když přišli ti první, měli za to, že dostanou víc; ale i oni dostali po denáru. Vzali ho a reptali proti hospodáři: Tihle poslední dělali jedinou hodinu, a tys jim dal stejně jako nám, kteří jsme nesli tíhu dne a vedro! On však odpověděl jednomu z nich: Příteli, nekřivdím ti! Nesmluvil jsi se mnou denár za den? Vezmi si, co ti patří a jdi! Já chci tomu poslednímu dát jako tobě; nemohu si se svým majetkem udělat, co chci? Nebo snad tvé oko závidí, že jsem dobrý? Tak budou poslední první a první poslední. Matouš 20,1-16 Poslední, kteří pracovali jen jednu hodinu, dostávají to stejné, jako první! A ti první reagují naštvaně. Dokážu jejich naštvání chápat. Výkon by se přece měl odměnit! Ti, kteří pracovali méně, by neměli dostat stejně jako ti, kteří pracovali déle. Ale podle biblických představ vypadá Boží spravedlnost přesně takto. Pozoruhodné mi přijdou dva detaily: Vůbec se nedozvídáme, co se na vinici stalo a kdo kolik pracoval. „Nesli jsme tíhu dne a vedro.“, říkají první. Pracovali ale skutečně víc, než druzí? Nepracovali třeba ti poslední daleko lépe, než první, kteří se ve skutečnosti zašili někam pod strom a tam odpočívali? Je to jako ve skutečném životě: výkon se těžko měří. Co ti, kteří potřebují podporu, dělali sami, nebo nedělali, aby zlepšili svoji situaci, často není jednoduché říci. Nemohli zkusit to či ono? Snažili se dost? Takové otázky člověka napadají, když se mluví o solidaritě se slabšími. V našem podobenství, ale také v hodně jiných příbězích v Bibli, se výkon neměří, a ani se podle něj nic nerozhoduje, ale to rozhodující je princip milosrdenství. Dále se musíme ptát, jak k tomu došlo, že ti první dostali práci hned ráno, a ti poslední tam stáli až do odpoledne. Nevzbuzovali dost důvěry, že je nikdo nechtěl zaměstnat? Vypadali slabší a méně schopní, než ti ostatní? Tušíme, že už na začátku byla nějaké nerovnost. První měli vůči posledním nějakou výhodu. I tohle je velmi reálné. Lidé startují v životě s rozdílnými předpoklady - původ, obdarování, vzhled... Nebo, když to domýšlíme do situace financování sborů: tradiční církevní oblast, nebo diaspora, město nebo vesnice. Dobře použitelné a zvoucí budovy, nebo chátrající kostel a studená, vlhká a nezaizolovaná fara – s tím souvisí i rozdílné předpoklady pro financování sborového života. Co v tom znamená spravedlnost? Co znamená vzhledem k těžko měřitelnému výkonu a rozlišným předpokladům jednat spravedlivě? Podívejme se na jednání majitele vinice přesněji. On dává posledním, kteří jsou z nějakého důvodu znevýhodněni, šanci. Kvůli tomu na sebe bere tu námahu chodit znovu a znovu na tržiště. (Vlastně on je tím, o kterém především slyšíme, že pracuje – shání lidi, organizuje, obchází a zjišťuje, a pak zaměstnává.) A všichni, kteří se od něj nechají zaměstnat, dostávají mzdu: jeden denár. Což znamená přesně tolik, kolik je třeba k obživě na jeden den. Takovýmto rozdělováním peněz se stará o to, aby měl každý dost k životu. Přes rozdílné startovní pozice, přes rozdílný výkon. „Mít dost“, to je napínavé biblické kritérium. Když Izraelci najdou po vyjití z Egypta jednoho rána na zemi ležet manu, zní úkol: sbírat, kolik potřebují na jeden den – dost k životu. Někteří sbírají hodně, jiní málo. Někteří sbírají nejen pro sebe, ale i pro druhého. A zázračným způsobem má na konci každý přesně tolik, kolik potřebuje. Každý má dost. Také nezáleží na tom, jestli je to dobrý nebo zlý člověk. To je vlastně ten zázrak. Protože když má každý dost a je spokojený, pak může být i mezi lidmi skutečný pokoj. To je království Boží, ve které doufáme, a o které se už tady a teď máme snažit. Ale zpátky k našemu podobenství: první, stejně jako poslední, dostávají to, co potřebují k životu, nezávisle na svém výkonu. Ale, a to mi přijde vzhledem k naší otázce důležité: poslední vydrželi na tržišti s nadějí na práci. Jestli mohli být aktivnější, to nevíme. V každém případě však zůstali a nakonec byli skutečně ochotni na vinici jít. Toto minimum iniciativy je zdá se nutné. Majitel vinice jim peníze domů nenosí! Škoda, že se nedozvídáme víc o tom, jak se vedlo ostatním, kteří už před obědem odešli rezignovaně domů. Co je s těmi, které nedokážeme motivovat, aby byli sami aktivní? Na tuto otázku mi příběh o dělnících na vinici nedává odpověď – bohužel. Co můžeme přesto říci o správné míře solidarity a podpory? Aby měli všichni dost k životu – přes různé startovní pozice, přes různé výkony – to je cílem. To by bylo spravedlivé. Abychom se tomu přiblížili, je nutné jít k těm znevýhodněným a dát i těm nejslabším šanci. Těžký úkol je v tom dát jim takovou podporu, aby se stali sami aktivními. Pamatuji na hezké přirovnání, které kdysi říkal jeden farář: Představte si jabloň. Všichni smí sklízet jablka. Ale spravedlnost to ještě není, protože šance jsou rozdílné. Církev musí říct: všichni smí sklízet, ale ti malí dostanou žebřík. A nyní se musí objasnit kdo zaplatí ten žebřík, jak dlouho ho smí používat, kdo určí délku tohoto žebříku, atd. Přesná míra podpory zůstává věcí rozhovoru a diskuse – a také věcí srdce. Myslím si, že na rozdíl od státního sociálního systému je šance pro církev a sbor v tom pomáhat nebyrokraticky, vidět jednotlivce, nedávat ho do šuplíku.... Ať se nám daří rozhodovat podle pravidel milosrdenství, místo podle principu výkonu, když jsme žádaní o pomoc. A ať u toho nezapomínáme, že solidarita se znevýhodněnými neznamená sbírat jim jablka, ale dát jim žebřík. Amen
Posted on: Wed, 13 Nov 2013 22:16:36 +0000
Trending Topics
Recently Viewed Topics
© 2015