Od KDU-ČSL k České straně lidové Nedávno se nám znovu objevila na politické scéně KDU-ČSL, údajně omlazená a důvěryhodná. Změna proti dřívější kalouskovské straně tzv. křesťanských demokratů spočívá viditelně i v tom, že dnešní bratři a sestry si říkají lidovci. Názvově tedy chtějí zřejmě naznačit, že obsahově navazují i na dřívější lidoveckou politiku. Svým označením sice správně začínají, ale bohužel také končí. V jejich politice není nic šrámkovsky lidoveckého, natožpak původního křesťanskosociálního. Jak by také mohlo být, když mezi předními poradci nového vedení je i kontroverzní Jan Kasal. Namyšlenost až arogance některých členů stranického vedení, zvláště P. Bělobrádka, značně přesahuje jejich dosažené volební výsledky. Byly poslední politickou stranou, která se získáním 6,78% hlasů dostala do Poslanecké sněmovny PČR, kde jí zastupuje celých 14 poslanců. Přes tento fakt a předvolební ujišťování, že jsou to právě oni, co budou lidi spojovat, svými přespříliš přehnanými politickými požadavky činí pravý opak. Zatímco asi 80% lidí je proti církevním restitucím v současné podobě, KDU-ČSL vyžaduje jejich již schválené plnění, a to bez ohledu na to, že svým hlasem o jejich přijetí se mocně zasadil i jeden poslanec, v barvách ODS, pravomocně odsouzený za korupci. A dále i několik poslanců za LIDEm, útvaru nikým nevoleného, ale zřejmě koupeného, sloužícího k prosazení protilidových cílů nečasovsko-schwarzenbergsko-kalouskovské koalici. Uvedené, tehdejší tzv. protikorupční a rozpočtově odpovědné vládě, která nás, jak všichni víme, obrovsky zadlužila, to nejen nevadilo, ale bylo i přímo speciální součástí válcovací mašinérie, jež „čistě demokraticky a svobodně“ prosazovala asociální a protinárodní požadavky, jejíž důsledky pociťuje dones značná část lidu. To vše zřejmě nevadí ani KDU-ČSL. Jedinou možností úprav církevních restitucí, které tato strana připouští, jsou změny, které budou provedeny se souhlasem církví, samozřejmě především té katolické. A tak naši „lidovci“ s požadavky lidu v tomto směru jsou v zásadním rozporu. Lidovectví se již tak stává pouhým názvem, jenž postrádá svůj skutečný obsah. Proto se nedivme, že ani nesouhlasí s rušením poplatků ve zdravotnictví. „Lidovci chtějí post místopředsedy Sněmovny s tím, že kandidátem je Bělobrádek. ´V případě, že by vznikla koaliční vláda a já bych měl být jmenován ministrem nebo místopředsedou vlády, tak bych post místopředsedy Sněmovny opustil´ dodal šéf lidovců.“ (Právo, 21.11.2013, Lidovci proti Filipovi, str. 2) Tento citát je výmluvný. Svědčí též o odtržení „lidoveckých“ představ od reality i od demokratických principů. Komunisté kadeukákům vadí. Netají se tím. Ale jaksi zapomínají, že v demokratické společnosti existuje svobodná konkurence politických sil, která zajišťuje střídání stran u moci podle dosažených volebních výsledků. Komunisté nyní získali téměř 15% hlasů a v parlamentu je zastupuje 33 poslanců. Podle „demokratického“ cítění kádeuáků by komunisté zřejmě neměli mít zastoupení ve vedené poslanecké sněmovny. Ale oni, ač jsou počtem získaných hlasů za Úsvitem, by měli být zastoupení, kdežto Úsvit či ODS nikoliv. Takže zase válcovat a válcovat výsledky voleb, samozřejmě čistě demokraticky a svobodně, tentokrát kádeuácky v rámci další koalice. Víme, že KDU-ČSL ještě v době volební kampaně zval do budoucí koalice Zaorálek. Víme, že i Sobotka ji upřednostňoval před jinými subjekty. Ale tváří v tvář k přemrštěným kádeuáckým požadavkům, by možná bylo vhodné, jak již o tom uvažuje i Babiš, pozvat do vznikající koalice Úsvit, i když ani tento nelze zdaleka považovat za ideální řešení. Jistě však svůj vstup do koaliční vlády by nepodmiňoval řadou těžko splnitelných požadavků. Není bez zajímavosti, že na protikomunistickou notu hraje vydatně nejen církev svatá, ale i sudetoněmecký landsmanšaft (SL). Aniž bychom dále rozebírali tento fenomén, můžeme konstatovat, že z hlediska dlouhodobější politiky jsou pro KDU-ČSL Němci a SL bližší než komunisté. Zatímco s komunisty praví kádeuáci nejednají, pak na sjezdech Němců odsunutých z ČSR, kde není o protičeské štvaní nouze, nechybějí jejich zástupci již léta. Kdyby však jenom to! Stranické delegace navštěvují i další různé akce sudetů. Jejich zástupce přijímají stranické veličiny na oplátku v ČR. Ač nám to pan P. Bělobrádek nevypráví, asi ví proč, pak z německého Sudetendeutche Zeitung se dovídáme jak o tom, tak i o dalším např., že je ochoten k dialogu se sudety. (SZ, 20.9.2013, str.1) „Smiřování“ se sudety probíhá v KDU-ČSL celá léta. Kdysi jsme se všichni učili, že máme milovat svého bližního jako sebe samého. Nyní, pokud jde o komunisty, to zřejmě neplatí. Ty bratři křesťané nepovažují zřejmě za bližní. V našich poměrech to bylo a je složitější. Ti komunisté, kteří převlékli kabát a stali se z nich členové např.ODS či jiných politických stran, jsou považováni za bližní. Ti, co setrvali však asi nikoliv. S nimi komunikace téměř vadne, natožpak nějaké křesťanské smiřování. Nedej, Bože! Obyčejný selský rozum mi však říká, že smiřování uvnitř jednoho národa by mělo být vždy primární. Mluvíme přece stejným jazykem, vyrůstáme ve stejném kulturním prostředí, žijeme uvnitř určitých hranic, stýkáme se každodenně, i kdybychom nechtěli. Nejsme si cizí. Prožili jsme spolu, my i naši otcové a dědové, nejednu historickou etapu. Bojovali jsme o přežití našeho národa v průběhu nacistické okupace, kdy nám velmi škodili i tzv. naši Němci. Společně jsme jim i dalším hrozbám Němců čelili. Společně jsme v zápase, v němž šlo o bytí či nebytí našeho národa, zvítězili. Společně jsme odsunuli Němce, společně jsme konfiskovali jejich majetek. To vše potvrdili představitelé všech tehdejších českých a slovenských politických stran, včetně Československé strany lidové. Podpisy jejich činitelů jsou i na dekretech prezidenta republiky, a to i těch znárodňujících. To vše, i další neuvedené, je nám společné a nemůžeme se toho zříci. Není lidsky možné, aby část českého národa od sebe odvrhla jinou část a naopak chtěla se smiřovat se sudety. Je to proti přirozenosti. Pokud toto úsilí nesměřuje k vědomým, či v lepším případě snad téměř nevědomým zásadním změnám v našem ústavním systému, stává se nepochopitelným. Víme, že sice ne nahlas a ne zarputile, ale však vytrvale, sudeti se označují za druhý národ, který má stejná práva v ČR jako český národ, za národ, který má své sídelní území v České republice, který má právo na sebeurčení. Co se týče majetku, pak existují sudetoněmecké subjekty, které konfiskaci majetku považují za krádež nebo loupež a žádají navrácení majetku či náhradu škod, které jim vznikly v důsledku tzv, vyhnání. Vzhledem k tomu, že k těmto či podobným nárokům KDU-ČSL již dlouhodobě mlčí, lze vycházet z toho, že i víceméně souhlasí. Lze i konstatovat, že má blíže k sudetům, než k českým komunistům. Důsledkem těchto postojů je, že přispívá k rozdělení národa i k dosažení cílů, které jsou v rozporu se základními českými národními a státními zájmy. Jejich představitelé zřejmě toho velmi málo ví o křesťanské skromnosti i o křesťanských principech a snad ještě méně i o křesťanskosociální minulosti. S bývalou Československou stranou lidovou mají dlouhodobě velmi málo společného. Přesto se nemůžeme vzdát myšlenky, že i v kádeuáckém prostředí mohou šrámkovské ideály znovu vzklíčit a růst. Za takových podmínek by v rámci této strany se postupně mohla ustavit i křesťanskosociální frakce, která by se v souladu s vlastní reálnou silou podílela na tvorbě i naplňování stranické politiky. Tak by mohla být nastoupena cesta vedoucí k České straně lidové, straně skutečně sociálně reformní, demokratické i vlastenecké, v níž by novodobí Šrámkové a Staškové nahradili dnešní Bělobrádky a Kasaly. Dr. O. Tuleškov
Posted on: Wed, 27 Nov 2013 12:38:43 +0000
Recently Viewed Topics
© 2015