Pro rodiny i studenty: otevřená i skrytá agrese versus spolupráce aneb aby zamýšlená pomoc byla skutečnou pomocí O skryté agresi jsem poprvé slyšela až v dospělém věku na školení z psychologie pro vedoucí pracovníky. A i tam to padlo vlastně náhodou. Jeden z účastníků si školitelce postěžoval, že přestože manželce vždy vše odkývá a vždy řekne „máš pravdu miláčku“, tak manželku to pravidelně naštve. Reakce psycholožky překvapila, myslím, nás všechny. Zareagovala totiž slovy, že tohle je ten nejhorší druh agrese – skrytá agrese. Jak tedy poznat, že se chovám agresivně a co vše mohou ostatní vnímat jako agresivní chování? Nejsem psycholog, a tak je tohle opravdu laický názor, a je-li mezi čtenáři psycholog, bude jedině dobře, pokud se přidá s jeho pohledem na věc. Myslím, že když se druhý člověk bude upřímně usmívat, budou mu zářit oči, tak nejspíš mé chování jako agresivní nevnímá. Pokud se mračí, je naštvaný, dělá ksichty , je nesvůj, ustupuje… tak je možnost, že mé chování vnímá jako agresivní. Otázka je, jestli bych opravdu měla své chování upravit, nebo se jedná o jedince, kterému není nic dobré, má přehnané nároky na ostatní a vlastně on je ten, kdo ostatní „buzeruje“, útočí na ně. Taky na dané situaci můžeme mít podíl oba a oba bychom měli kapánek něco dělat jinak. Při setkání kultur je strašně důležité to, zda-li daní jedinci chtějí vybudovat dobrý vztah a jsou připraveni udělat ve svém chování úpravy. Pokud obě strany chtějí, pak vyjasňování toho, co ostatní vnímají jako agresivní a jak dané situace vyřešit má obrovské šance na úspěch a může vést k mnoha obohacujícím diskusím. Pokud jedna nebo obě strany na vybudování dobrého vztahu zájem nemají, tak to těžko nabere dobrý směr. I když se člověk snaží druhým pomáhat, spolupracovat s nimi, nemusí být vždy jednoduché zjistit, co ostatní jako pomoc a spolupráci vnímají. V žádném případě bych neaplikovala pravidlo: „Chovej se k druhým tak, jak chceš, aby se oni chovali k tobě. Nedělej jim to, co ty nechceš, aby oni tobě dělali.“ Raději bych navrhovala těžší cestu, a to snažit se zjistit, jaké chování je druhým příjemné a co jim je naopak nepříjemné. Určitě stojí za to pátrat po tom, proč je mi něco nepříjemné. Pokud mi vadí hluk, protože mě z něho bolí hlava, těžko na tom něco změním. Pokud mi však vadí přímí pohled do očí, protože mě doma naučili, že je nezdvořilé na lidi zírat, tak je to něco, co mohu odbourat, jakmile vím, že druzí přímý pohled do očí vnímají jako povzbuzení. A na závěr, kde si dávat pozor na agresi. Určitě mohou lidi vnímat jako nepříjemné či agresivní jakékoliv útoky na smysly (zápach, hluk, nepříjemné zvuky, fyzické doteky, ostré světlo, blikání …), ale i útok na sebevědomí člověka (pohrdání, ponižování, přezírání), útok na vztahy člověka s ostatními lidmi (pomluvy, intriky, bránění v kontaktu..), omezování svobody člověka (přehnaná péče, omezování pohybu...), ale i špatně vnímané zacházení druhých s naším majetkem.
Posted on: Fri, 30 Aug 2013 13:25:22 +0000
Trending Topics
Recently Viewed Topics
© 2015