Píšete nám, kdy přijde znovu na řadu náš seriál Legendy a fakta o historických postavách seriálu Velkolepé století. Tak tady je - a začneme LEGENDOU O ĎÁBLU RÜSTEMU PAŠOVI Funkce velkovezíra (sadrazam), tedy z hlediska státní správy druhého nejmocnějšího muže osmanského impéria, byla nejvyšší metou, kterou mohli sultánovi hodnostáři dosáhnout. Byla to ale zároveň funkce velmi nebezpečná. Ibrahim Paša byl v pořadí už čtvrtým popraveným velkovezírem, posledním z dlouhé řady byl Benderli Ali Pascha v roce 1821. Velkovezír byl kromě členů dynastie jediným člověkem v bezprostřední sultánově blízkosti a nemohl se vyhnout mocenskému boji o trůn. Nesl i velkou odpovědnost při správě státu a při válečných taženích. A ovšem, jen málokdo v tak výsadním postavení dokázal odolat vábení moci a peněz. Řada velkovezírů pocházela z Turky obsazených území (Řekové, Bosňané, Srbové, Albánci, Chorvati). Legenda říká: Rüstem Paša nebyl významný ani rodem ani svými schopnostmi nebo zásluhami. Nebyl ani statečným bojovníkem. Za svůj vzestup vděčil jedině sultánově ženě Hürrem a spolu s ní také intrikami připravil o život Ibrahima Pašu, aby se mohl sám stát velkovezírem. Podobně zavraždili i Sulejmanova následníka prince Mustafu a otevřeli tak synům Hürrem Sultan cestu na trůn. Historické prameny: Rüstem Paša Opuković (1500 nebo 1507 - 1561) pocházel z nejprostších poměrů. Jeho otec byl obecním pastevcem v Butmiru (dnes součást Sarajeva, známé jako základna NATO). Ještě jako dítě nalezl Rüstem alespoň minimální existenční zajištění v osmanské armádě. Později byl přijat i do Enderunu, školy pro vojáky, správní úředníky a státní hodnostáře, která byla součástí Topkapı. Byla jedním z prvních známých multikulturních vzdělávacích systémů a byla přístupná i nemajetným talentovaným studentům. Vyučovala se zde teologie, matematika, ekonomie, historie, právo, strategie, ale i filozofie, rétorika, literatura, jazyky a hudba. Své jméno dostal Rüstem při konvertování k islámu. Pochází ze staré perštiny a objevuje se ve slavné Schāhnāme (Knize králů) básníka Abūʾl-Qāsim Firdausī. Výklad jména není jednotný, znamenalo prý buď Bojovník, Ten, kdo nezná strach, ale také Jsem osvobozen. V roce 1526 se Rüstem zúčastnil bitvy u Moháče jako silāḥdār (jízdní obrněnec a zbrojíř). Silahtarové byli elitní částí osmanské armády, v bitvě obklopovali sultána jako jeho osobní garda. Jejich členem se mohl stát i nearistokrat, pokud prokázal mimořádnou odvahu a spolehlivost. Počátkem 30.let byl Rüstem jmenován správcem všech sultánových stájí a vrchním štolbou (mirahur-i evvel ağa ve rikâb-dâr), měl i významné hospodářské pravomoci a doprovázel sultána na cestách. V té době také Sulejman pověřil Rüstema výchovou svých synů Mehmeda, Selima, Bayezida a Cihangira - byl tak sultánově rodině tak blízko jako Ibrahim Paša a je možné předpokládat určitou rivalitu i to, že Hürrem využila Rüstema jako spojence v mocenské hře. Okolnosti Ibrahimovy smrti byly ale mnohem složitější a Sulejmanovo dlouho zvažované rozhodnutí nebylo jistě činem labilního slabého panovníka. Podobně zjednodušeně se do dnešních dnů interpretuje Hürremin a Rüstemův podíl na smrti Sulejmanova syna Mustafy. Sulejman jasně vnímal vzrůstající Mustafovo sebevědomí a měl na paměti historii své rodiny. Jeho děd Bayezid dal zabít dva své syny, když ho chtěli svrhnout s trůnu, a sám se naopak stal obětí svého nejmladšího syna Selima (Sulejmanova otce). Ten ho v roce 1512 za pomoci armády sesadil a internoval v Dimetoce, kde Bayezid o měsíc později za záhadných okolností zemřel. Po svém nastolení dal Selim ihned zabít své bratry i s jejich syny. Je ale třeba připomenout, že už od dob Mehmeda II. byl takový čin v souladu s právem, aby se předešlo občanským válkám (v osmanských dějinách jsou zaznamenány tři, jedna z nich právě v letech 1509-12). Mustafa svému otci situaci nijak neusnadňoval a od svého jmenování sandžakbejem porušoval jeden zákon za druhým, například zákazy opouštět svůj sandžak, budovat vlastní armádu a vojenské objekty, udělovat mimořádný žold, přijímat generalitu a vyslance cizích mocností bez vědomí a souhlasu panovníka. Sulejmanovu důvěru neposílila ani nevysvětlená smrt jeho oblíbeného syna Mehmeda v roce 1543, vzápětí potom, co byl jmenován sandžakbejem v Mustafově dosavadním působišti, Manise. Mehmedova i Mustafova smrt byla jistě důsledkem vnitřního mocenského boje o trůn, ale zároveň i hrou cizích velmocí, které z pochopitelných důvodů usilovaly o destabilizaci osmanského impéria. Mustafa byl pro ně, stejně jako pro odbojnou část osmanské generality, ideálním spojencem. Byl talentovaný, ctižádostivý, nespokojený se svým nesamostatným postavením. Jeho obliba u armády, kterou bohatě odměňoval z vlastních i státních zdojů, nebyla tajemstvím. Císařský vyslanec Ghislain de Busbecqs, který demonstrativně navštívil Mustafu dříve než samotného sultána, ve své zprávě poznamenal: Mustafa dovede naslouchat. Má výjimečné schopnosti a bude skvělým panovníkem. A papežský zmocněnec, Benátčan Bernardo Navagero: Princ Mustafa je první sultánův následník. Jeho matka je původem Čerkeska.V současné době je jejich sídlem Amasya na hranicích k Iránu... Jeho matka, která s ním žije, ...říká, že Mustafa je velmi milován a respektován. Každý chce, aby nastoupil na trůn svého otce. Také janičáři volají po tom, aby se stal vládcem... Pro realizaci mocenských záměrů nestačila ale jen skrytá podpora zahraničí a části armády, byl třeba i silný spojenec připravený k otevřené intervenci. Tím se měla stát Persie. V roce 1552 připravoval Sulejman tažení proti perským Safiovcům a jmenoval jeho vrchním velitelem (seraskerem) Rüstema. Část armády soustředěná v Karamanu na jihu Anatolie ale vystoupila s nekompromisním požadavkem, aby tažení vedl Mustafa. Osmanská říše se tak ocitla na prahu občanské války. V otomanském archivu se dodnes uchovává Mustafova korespondence s perskými Safiovci s pečetí Sultán Mustafa. Mustafovi přívrženci ji později označovali za Rüstemovu intriku. Jiní historikové mluví o intrice zahraničních mocností nebo vnitřní lobby, která chtěla donutit Mustafu k rozhodnutí. Skutečností ale je, že Mustafa svého otce proti odbojné armádě nikdy nepodpořil a nepokusil se zabránit hrozícímu rozpadu státu. Ukázalo se ovšem, že tandem Sulejman-Rüstem je takticky mnohem silnější, než se zdálo. Sultán s ohledem na nadcházející zimu přesunul tažení na jaro. V následujícím roce, kdy už měl armádu znovu pod kontrolou, se sám postavil do jejího čela a povolal Mustafu do vojenského ležení v údolí Ereğli u města Konya. Když tam Mustafa spolu s početným vojenským doprovodem dorazil, byl na otcův příkaz okamžitě popraven. Je doloženo, že Sulejman své rozhodnutí o Mustafově osudu konzultoval - tak jako v případě Ibrahim - s tehdy nejvyšší právní autoritou Ebussuudem Efendim. Protože část armády před perským tažením neuznala Rüstema jako vrchního velitele, mluví některé dobové prameny o jeho neschopnosti velet (İbrāhīm Peçevī: Historie Osmanů, 1641). Podobnému odporu musel při obléhání Tripolisu v srpnu 1551 čelit i Rüstemův bratr Sinan, kterého Sulejman jmenoval po smrti Hayreddina Barbarosa admirálem osmanského loďstva. Sinan přesto do roku 1553, kdy zemřel, dosáhl řady vítězství u břehů Afriky a Itálie a francouzští současníci ho líčí jako schopného válečníka s ušlechtilým srdcem. Podle některých historických pramenů nebyla příčinou odporu vůči oběma bratrům jejich nekompetentnost, ale Rüstemova snaha reformovat zkostnatělý nákladný armádní systém tak, aby byl efektivnější a snáze kontrolovatelný (tımar). Vraťme se ale k roku 1536 a spekulacím, že Rüstem připravil pád Ibrahima Paši, aby sám zaujal jeho místo. Do té doby se tak raketový vzestup podařil jedinému muži, a to právě sultánovu oblíbenci Ibrahimovi. Není ale jediný záznam, že by Rüstem o takový vzestup usiloval a riskoval tím sultánovu nepřízeň. Všichni totiž museli respektovat odvěký řád pro jmenování hodnostářů. Velkovezíra mohl nahradit jen první vezír - a tím byl v té době Albánec Ayas Mehmed Paša. Když v roce 1539 při morové epidemii zemřel a jeho nástupce Mustafa Paša také už nebyl naživu, stal se velkovezírem sultánův švagr Çelebi Lütfi Paša. Ten byl v roce 1541 Sulejmanem pro nevhodné chování suspendován a poslán do vyhnanství a na jeho místo nastoupil Hadım (eunuch) Süleyman Paša. O tři roky později se stala událost tak neslýchaná, že ji historikové podrobně popisují: během zasedání Divanu došlo k prudké hádce a poté k bitce mezi Hadımem Pašou a prvním vezírem Hüsrevem Pašou, to vše v přítomnosti sultána. Ten oba ihned poslal do vyhnanství a novým velkovezírem jmenoval druhého vezíra Divanu: Rüstema. Stalo se tak 28.11.1544, osm let po Ibrahimově smrti. Během více než 15 let Rüstem tedy nepřeskočil jediný stupínek a jeho kariéra se odvíjela přesně v souladu s platným řádem: od mirahura přes sandžakbeje Teke, bejlerbeje Diyarbakıru až po místodržícího celé Anatolie (jedné ze dvou nejvýznamnějších administrativních oblastí osmanského státu). Rüstem bývá zmiňován jako rozporuplná osobnost. Rozporuplné jsou ale spíš její interpretace v historických záznamech, v závislosti na tom, kdo je psal. Na počátku byl oslavován jako slunce, které dalo znovu rozkvést celé říši. Hodnocení se ale prudce změnilo po Mustafově popravě, především díky Elegii (Şehzade Mustafa Mersiyesi) a pamfletům někdejšího Mustafova PR poradce Taşlıcalıho Yahyi Beje (byl by zřejmě nastoupil na Rüstemovo místo, pokud by se stal Mustafa sultánem). Útočit na Rüstema bylo tehdy celkem snadné, protože ho Sulejman suspendoval (nahradil ho Albáncem Kara Ahmedem Pašou). Zajímavé ale je, že mu tiše ponechal všechny ostatní pravomoci, dobře si vědom toho, že Rüstema využil jako obětního beránka, aby uklidnil nespokojence. Ani ne za dva roky Rüstem opět zaujal své místo, tentokrát byl velkovezírem až do své smrti v roce 1561. Vládl tak déle než Ibrahim Paša a většina jeho předchůdců i nástupců. Taşlıcalıho jízlivé vtípky o dáblovi Rüstemovi (včetně toho slavného, o vši, která zachránila Rüstemovo manželství) rádi opakovali ve svých zprávách z Istanbulu diplomati znepřátelených států, jako císařský velvyslanec Ogier Ghislain de Busbecqs nebo papežský zmocněnec Bernardo Navagero. Jean Chesneau, sekretář francouzského velvyslance Gabriela dAramon, naopak o Rüstemovi napsal: Je to muž, který se svým nadáním a vůlí vypracoval z ničeho. Zaujme bystrým pronikavým úsudkem a ušlechtilým chováním, při jednáních je klidný a věcný, ač ve svých názorech pevný. Chesneau chválí i velkovezírovu oddanost Sulejmanovi a jeho diplomatické schopnosti. Nejobsáhlejší historický pramen, známá Historie Osmanů (Tarih-i Peçevi) od İbrāhīma Peçevī, vydaná roku 1641, čerpá z Taşlıcalıho. Připouští ale, že Rüstem pozvedl ekonomiku osmanského státu, stál vždy věrně po boku Sulejmana a nevystavoval na odiv své bohatství a moc. Pozdější historikové 17. a 18. století mluví o Rüstemovi jako o jednom z pilířů státu. Naznačují také, proč Rüstem získal už v mladém věku sultánovu důvěru, stal se vychovatelem jeho dětí a nakonec i manželem jeho jediné dcery Mihrimah. Tato důvěra vznikla dřív, než ho začala podporovat Hürrem, a zřejmě k ní přispělo i to, že si Rüstema vážil Ebussuud Efendi, později nejdůležitější autorita osmanského zákonodárství a duchovního života. Snad byl Rüstemovým učitelem (podobně jako sultánův ministr financí Iskender Çelebi, kterého Ibrahim Paša nechal během perského tažení popravit). Oba si byli blízcí neokázalým způsobem života a střízlivým nadhledem. Také Rüstem byl sunitou, nejbližší mu ale bylo učení sufijského řádu Naqschbandi, který hlásal očištění sebe sama od pout nevědomosti, pověr a fanatismu, pout daných sociálním původem, rasou nebo národností, to vše cestou sebepoznání, vnitřní koncentrace a asketismu. Smyslem života jedince je sloužit celku. Dalším a pro sultána asi nejcennějším Rüstemovým kladem byly jeho mimořádné schopnosti finančníka a národohospodáře. V době, kdy neustálé válečné výpravy a armádní moloch stejně jako stále nákladnější udržování sultánova dvora a protekcionismus téměř zruinovaly osmanskou státní pokladnu, dokázal Rüstem stabilizovat hospodářství, vybudovat nové obchodní cesty, vodovodní systémy v Istanbulu, Mekkce a Jeruzalému, podporovat zemědělství, zakládat nová centra obchodu a výroby (mj. hedvábnické manufaktury v Burse a v Istanbulu), sociální a vzdělávací instituce. Jako vůbec první z velkovezírů k tomu velkou měrou přispíval i z vlastních prostředků. Svědčí o tom nadační listiny z let 1544, 1557, 1560, 1561 a posmrtně 1570 (péčí Mihrimah). Na Rüstemových pozemcích vznikaly veřejně prospěšné stavby: mosty a komunikace osvobozené od cel, sýpky, kryté tržnice (Sarajevo) a karavanseraje, mlýny, pekárny, koželužny, veřejné kašny a lázně, hospice, konventy, školy. Jejich provoz byl z velké části financován z pronájmu jiných Rüstemových nemovitostí. Krom toho se ve státní pokladně nalezly i peníze na výstavbu sultánova snu, komplexu Süleymaniye, i dalších duchovních a sociálně prospěšných staveb (jejich autorem byl slavný architekt Mimar Sinan). Největším Rüstemovým diplomatickým úspěchem bylo v roce 1547 podepsání smlouvy s králem Ferdinandem I. a císařem Karlem V. Potvrdila dosavadní Sulejmanovy územní zisky a roční tribut 30 000 dukátů ve prospěch osmanské pokladny. Tento stav trval až do tzv. Pražského míru v roce 1562 (Declaratio et confirmatio conditionum pacis cum Turchis). Habsburkové se několikrát pokoušeli smlouvu zvrátit, ale vždy narazili na odpor velkovezíra, s nímž se nedalo vyjednávat (Ghislain de Busbecqs). Rüstem koncipoval také smlouvu s Peršany (1554), která za výhodných podmínek definitivně stabilizovala osmanskou východní hranici, a zasloužil se o řadu obchodních smluv s Evropou a Indií. Zavedl poplatek, který museli hodnostáři zaplatit při svém uvedení do funkce (propadl státu, pokud selhali), a pokusil se o reformu tzv. tîmâru. Ta ale narazila na tvrdý odpor armády a nikdy se neuskutečnila. Rüstem Paša zemřel po dlouhé nemoci (hydrocephalus, způsobený zřejmě nádorem) 10. července roku 1561 v Istanbulu. Aby do budoucna zajistil fungování svých charitativních projektů, dal (jako první velkovezír v historii) ještě před smrtí svůj majetek detailně sepsat. Byl většinou postoupen státu a nadacím. Vykonavatelkou své vůle a správkyní nadace Hürrem Sultan ustanovil Rüstem svou ženu Mihrimah. Správou svých vlastních charitativních fondů pověřil dceru Ayşe Hümaşah. Mihrimah dohlížela i na dostavbu mešity nesoucí jeho jméno (Rüstempaşa Camii, autor Mimar Sinan). Protože nebyla dokončena za jeho života, byl Rüstem pohřben v mauzoleu postaveném Mimarem Sinanem v zahradě Mešity princů (Şehzade Camii), vedle mauzolea Sulejmanova a Hürremina syna, prince Mehmeda. Autentických historických pramenů o Rüstemově životě není mnoho. Kromě státních dokumentů, nadačních listin a soukromé korespondence jeho nejbližších (Hürrem, Mihrimah) zbývají už jen Taşlıcalıho elegie, pamflety a zprávy velvyslanců. Z nich čerpá i slavná Historie Osmanů İbrāhīma Peçevī, sepsaná 80 let po Rüstemově smrti. Nejstarší prameny: İbrāhīm Peçevī. Tārīḫ-i Peçevī (Pecevis History). Istanbul: 1641, reedice 1866 (2 svazky) Ogier Ghiselin de Busbecq. Itinera Constantinopolitanum et Amasianum (1581). Vydání Elzevir (1663). Louisiana State University Press, 2005. Eugenio Albèri. Relazione dellimpero ottomano del clarissimo Bernardo Navagero stato Bailo a Costantinopoli fatta in pregadi nel mese di febbraio del 1553. Cambridge: Cambridge University Press, 2012. ISBN 9781108043854 Jean Chesneau. Le voyage de Monsieur dAramon, ambassadeur pour le Roy en Levant. Escript par noble homme Jean Chesneau, 1547. Publié et annoté par Charles Henri Schefer. Paris : Nabu Press, 2009. ISBN 978-1178913293 Süleymanname, Topkapi Sarai Museum, Ms Hazine 1517 Topkapı Sarayı Arşivi/Osmanlı Arşivi: Evrak № 5038 Literatura a odkazy: İbrahim Kemal Baybura, İsmail Hakkı Uzunçarşılı, Ülkü Altındağ: Topkapı Sarayı Müzesi Osmanlı Saray Arşivi Kataloğu. Turkish Historical Society Publications / Seventh Series. Esin Atil: The Age of Sultan Suleyman the Magnificent, 1987 Aydın Topaloğlu. Yaşamları ve Yapıtlarıyla Osmanlılar Ansiklopedisi. Rüstem Paşa. Istanbul: Yapı Kredi Kültür Sanat Yayıncılık, 1999. ISBN 975-08-0072-9 Gülru Necipoğlu. The Age of Sinan. Architectural Culture in the Ottoman Empire. London: Reaktion Books, 2005 Çağatay Uluçay. Harem’den Mektuplar. Istanbul: 2011 Esin Atıl: The Süleymanname. Illustrated History of Süleyman the Magnificent. National Gallery. ISBN 9780810915053 Christine Woodhead. The Encyclopaedia of Islam. New Edition. Rüstem Paşa. Volume 8. ISBN 975-08-0072-9. Topkapı Sarayı Arşivi/Osmanlı Arşivi: devletarsivleri.gov.tr/Forms/pgArticle.aspx?Id=0905DF74-362C-4E13-A71A-30CB455085EC Taşlıcalı Yahya Bey. Şehzade Mustafa Mersiyesi: tr.wikipedia.org/wiki/Taşlıcalı_Yahya_Bey ________ Legenda o ďáblu Rüstemu Pašovi © Autor textu: Ozan Güven - stránka českých a slovenských fanoušků, citujte prosím tuto stránku jako zdroj. Děkujeme! Tento náš text jsme poprvé uveřejnili letos na jaře na facebooku a o něco později na wikipedii (oba texty nejsou ale totožné). Zdrojem byly uvedené prameny. Poslední aktualizace: 21.9.2013.
Posted on: Fri, 22 Nov 2013 07:17:10 +0000
Trending Topics
Recently Viewed Topics
© 2015