PŮVODNÍ ROZHOVOR PRO FANTASY S JOHNAKEM KOTOUČEM O PC HRÁCH, ALTERNATIVNÍCH VESMÍRNÝCH SVĚTECH - ALE NEJEN O NICH (KK, JS, TOHA) • K Tvým začátkům: Nemrzelo rodiče, že trávíš tolik času (již od pěti let) počítačovými hrami? Vím, že většina rodičů má tendenci svým ratolestem „strojový čas“ počítat a někdy i extrémně omezovat… Já v pěti letech zase tolik času u počítače netrávil. Neměli jsme žádný vymezený strojový čas, prostě počítač tou dobou byl zajímavý, ale radši jsem měl lego Máma ale tehdy poznala, že počítače jsou budoucnost a tak chtěla, abychom ho měli v domácnosti co nejdříve a naučili se s ním alespoň v základech (psal se rok 1992). Z klávesnice jsem se tehdy naučil všechny písmenka a čísla ještě než jsem chodil do školy. Jinak první hry, které jsme měli, byl Prince of Persia a Tetris. U počítačových her jsem trávil nejvíc času tak nějak mezi 9 a 14 lety, což je tak nějak normální, co vidím kolem sebe. • Poprvé jsi něco napsal ve čtrnácti. Vzpomínáš si ještě dnes, čím to bylo spuštěno? Nepřišla nějaká literární činnost přecejen ještě dříve? Měl jsem (a stále mám) rád Star Wars a filmy mi už nestačily, knihy v Čechách tehdy vyšly tři, když nepočítám novelizace filmů, a to mi taky nestačilo. Tak jsem si četl povídky psané fanoušky (dneska se tomu říká fanfikce, ale to slovo jsme tehdy nepoužívali). Vycházely tehdy na stránkách Jediland.cz, kde je autorky překládaly z angličtiny do češtiny. No a takhle jsem je četl asi rok, když mě napadlo, že bych si mohl zkusit jednu takovou povídku napsat sám a měl jsem nápad. Možná v tom bylo i to, že jsem zrovna četl nějakou hodně špatnou, a řekl jsme si: „Tohle bych napsal líp.“ Tak jsem napsal povídku. Byla špatná, ale na Jedilandu mi ji autorky uveřejnily. Až po letech jsem zjistil, proč to bylo: údajně tou dobou tam jednak v češtině nebylo obecně moc kvalitních věcí, jednak tam psaly hlavně dívky a bylo to takové hodně emocionální a na jedno brdo – Qui-Gon Jinn a jeho tajná láska nebo Obi-Wan a jeho tajná láska – můj příběh byl sice také nic moc, ale byl akční a se zápletkou, která šla od někud někam, tak se rozhodly mi to zveřejnit, že to bylo takové jiné. Administrátorce Jedilandu jsem potom věnoval svou první knihu. Jestli byla nějaká literární činnost dříve… nevím. Samozřejmě školní slohové práce a ve třinácti jsem také dělal vlastní kampaň v editoru do hry Starcraft, kde jsem psal vlastní brífinky a dával dohromady příběh. • Hraješ občas počítačové hry ještě dnes? Pokud ano, jaké tituly jsou tvé oblíbené? Jaký je tvůj názor na vývoj herního a zábavního průmyslu jako celku - také si myslíš, že došlo spíše k úpadku kvality při honbě za penězi? (tuto otázku přidal hard-core gamer, geek a spisovatel z LBC a admin/manager FANTASY JS :-) ) Hry hraju stále, ale už na ně nebývá tolik času. Ze současných „pecek“ mám rád trilogii Mass Effect, líbí se mi, jak scénáristi hry poskládali dohromady většinu osvědčených sci-fi konceptů a udělali to tak, že to jako celek funguje. Přitom tam nemáme nic převratného, jsou tam věci jako vzpoura strojů; dávné zlo, které se vrací; inteligentní hmyzí společenstvo; speciálně nadané lidi, co dokáží využívat nějaké nadpřirozeno; vesmírné mariňáky… A dohromady to všechno funguje a stalo se to kultem. Takže to mám rád i jako hru i jako dobře poskládaný svět. Dalším takovým oblíbeným žroutem času je tahová strategie Civilization V (včetně rozšíření Gods and Kings a Brave New World). Líbí se mi ta rozsáhlost, že začnu s malou skupinkou nomádů, která založí první vesnici, a můžu se vyvinout až do velkého impéria, které vyšle loď na Alfu Centauri. Co se týče mého názoru na vývoj zábavního průmyslu, tak to nevidím nijak černě. Vývoj tam byl, ale ten je nevyhnutelný. Před pětadvaceti lety hry dělala skupinka nadšenců a zbytek společnosti na ně koukal jako na „takové ty divné“. Podobně se ale ve 30. letech vnímali lidé, co psali comicsy. Že je to teď komerční nevidím nutně jako něco špatného. Samozřejmě máme extrémy a vydávají se nedodělané hry, aby se stihnul deadline. Na druhou stranu, herní společnost a distribuční společnost jsou velké korporace a často akciové společnosti a jejich úkolem je zúročit vklady svých akcionářů. To znamená vydělat hodně peněz. Příklad za všechny: Call of Duty se už vžilo jako synonymum pro bezduchou a hodně jednoduchou střílečku. Faktem je, že COD firmu Activison živí. Z důvěrného zdroje mám, že kdyby Activison vydávala jenom COD a nic jiného, tak se stejně v pohodě uživí. A pokud si tu hru hodně lidí kupuje a jsou ochotni si každý rok koupit nový díl, i když je to skoro to samé v bleděmodrém, tak ať si to kupují a ať to Activison vydává. Byli by hloupí, kdyby nevydávali to, co jim sype. To samé platí třeba o EA a sérii Sims a příkladů bychom určitě našli víc. Za podobné věci sklízely kritiku i právě Civilization V a Mass Effect 3. Ale pořád existují malé nezávislá herní studia, úpadek jako celek moc nevidím, spíš prostě hry hraje mnohem větší množství lidí a herní studia si musí z nich vybrat svou cílovou skupinu a na ni se zaměřit. Také tu máme rozvoj technologií, díky různým typům počítačů máme spoustu možností. Říká se například, že dotykové displeje přinesou znovuzrození klasických „point-and-click“ adventur. A podívejme se, jak krásně a úspěšně využila dotykových displeju firma Rovio s Angry Birds. A Rovio určitě pracuje pro jinou cílovou skupinu než třeba Bioware nebo Firaxis. A teď už se obávám, že jsem se rozkecal až příliš :-) (Ale kdepak!) • Jak jsi přišel ke slušivé přezdívce Johnak? To bylo ještě na základce, spolužák mi párkrát ze srandy říkal Johňák – to bylo jednoduše Honza = John = Johňák. A já si z toho pak udělal svou internetovou přezdívku Johnak. • Prozradil bys nám ještě nějaké pikantnosti ze svého soukromí? ;-) Mohl bych, ale pak bych vás musel zabít. To víte, utajení, národní bezpečnost a tak ;-) (OK, radši zůstaneme živí! ;-) ) • Co bys o svých vesmírných světech řekl člověku, kterého to sice zajímá, ale zatím od Tebe vůbec nic nečetl? Píšu hlavně military sci-fi/space operu ze světa známého jako Sektor Hirano. Děj se odehrává v odlehlém koutu naší galaxie asi o sedm set let v budoucnosti. Lidští kolonisté tam přiletěli ze Země a postupem let tam vytvořili několik mezihvězdných států. A jak už to bývá, vzniklo napětí, třenice o suroviny, ideologické rozdíly a takové ty vtipné věci. Mé knihy se soustředí nejdřív na napětí a křehké příměří mezi státy v takzvané Obranné alianci a jejím protivníkem, rozpínavým Kasimirským císařstvím. Mé knihy se nejdřív soustředí na dílčí operace před válkou (Pokračování diplomacie, 2009, Příliš blízké setkání, 2010), potom se zaměří na jednu občanskou válku na bezvýznamné planetě, kde každá z mocností podporuje jednu stranu (Tristanská občanská válka, 2011), a nakonec se válka rozhoří naplno (Volání do zbraně, 2012). Hrdiny příběhu jsou hlavně muži a ženy ve vesmírném loďstvu, kteří dělají svůj díl práce. Vesmírná střetnutí se snažím popsat realisticky a s tím souvisí i to, že postavy na obou stranách píšu trojrozměrně. Na obou stranách jsou dobří a čestní lidé, stejně tak jako jsou na obou stranách blbci nebo regulerní svině. Jsou tam tedy vesmírné bitvy, nějaké ty pozemní operace mariňáků, plánování strategií a samozřejmě postavy nežijou jenom svojí prací, takže admirál Sean Tyler má problémy s dcerou, kapitán Vivian Evansová zápasí s nejistotou, Michael Kowalski přemýšlí, jestli neměl radši doma sedět na zadku a studovat mezinárodní vztahy. A Edvin Kapelos se usmívá a má rád svou práci • Prozradíš nám ještě nějaké „špeky“ naopak pro znalce Tvého díla? Postava, kterou bylo nejtěžší psát a zároveň nejzábavnější psát, byl agent Kasimirského císařství Edvin Kapelos, který se poprvé objeví v Tristanské občanské válce a potom má velkou roli ve Volání do zbraně. Je to amorální psychopat, který nedělá svou práci z přesvědčení, ale proto, že ho baví manipulovat s lidmi. No a u psaní jeho vnitřních monologů jsem si dával pozor na každou větu, kterou si v duchu řekne, protože u něj není nic tak, jak se zdá. Cílem bylo, aby si to čtenáři mohli časem přečíst znova a říkat si „jo jasně, aha, tady to je už dávno naznačený!“ Podle ohlasů se mi to povedlo. Z jiného soudku: • Zajímalo by mne, co bys poradil spisovateli, který začíná již tři roky a píše zatím jen do šuplíku? Má hotovou jednu knihu z románové trilogie pro ženy a dále má rozpracováno nebo hotovo dalších 5 knih, 2 z toho z té trilogie (žánry: politický thriller, sci-fi, povídková sbírka všehochuti a experimentální autobiografie s reverzním dějem), ale bohužel žádný z vydavatelů v ČR neprojevil zájem to vydat (ptá se admin a spisovatel JS). Nejlepší rada je asi psát do literárních soutěží. Pro sci-fi a fantasy máme například Vidoucí, Žoldnéři nebo ta nejprestižnější Cena Karla Čapka. Já se k vydání knihy také dostal přes CKČ, kde byl můj současný nakladatel v porotě. Člověk se tak dostane do povědomí, i když třeba nevyhraje. Nakladatelé v průměru dostávají jeden až dva rukopisy denně, takže je nebudou číst, ani kdyby chtěli. Prostě nemůžou. Jak mi jeden z nich říkal, prostě to nestojí za to procházet ty tuny balastu v naději, že tam bude jedna perla. Další rada může být: nebát se malých nakladatelství. Když už někdo jednou vydá knihu, může se potom přesunout třeba výš. Spousta autorů tak začínalo. To neznamená, že není spousta autorů, co napoprvé šli rovnou za velkými formáty a uspěli. Nebo naopak spousta úspěšných, co zůstali u menších nakladatelství, protože jim to prostě vyhovuje :-) Další rada: Rozhodně si nevytisknout knihu vlastním nákladem ve 20 kusech a neříkat o sobě, že jsem „publikovaný autor“. Člověk si tím nevydělá prakticky nic a pokud si ho vůbec někdo všimne, tak spíš jako toho „koho žádný nakladatel nechtěl vydat, tak to asi moc dobré nebude.“ Navíc se v takovém případě ocitne mezi těmi tisíci a tisíci „nepochopenými umělci“, kteří si vydávají své práce vlastním nákladem a neřeší, jestli to někdo vůbec chce číst. Nakladatel má taky podchycenou distribuci, což autor sám nezvládne. E-publishing je v tomhle trochu jiná sorta, ale rozmáhá se to zatím spíš v anglicky mluvících zemích. Kdo napíše povídku nebo knihu v angličtině, může ji plácnout na Amazon a nechat ji prodávat v celém anglicky mluvícím světě. Ale prvoautory bych nejdřív varoval, ať kvůli tomu, že to „mohou vydat tak jako tak“, aby nepodceňovali redakční práci a neignorovali názory beta čtenářů (tzn. zkušebních čtenářů). S tím souvisí i poslední rada: neignorujte rady lidí, kterým to dáváte přečíst a když už se vaše práce dostane k očím nakladatele, tak rozhodně neignorujte jeho rady nebo požadavky na změny! Na rozdíl od autorů, naprostá většina českých nakladatelů jsou lidé, kteří se tím živí. Oni jsou finančně závislí na tom, aby vydávali knihy, co se budou prodávat, takže mají asi lepší představu o tom, co knize chybí, než nový autor, tak jim věřte. K mé první knize měl nakladatel vážné připomínky, které podle něj tu knihu shazovaly a tak jsme se o tom pobavili. Nakonec jsem mu dal zapravdu. A vyřešilo to připsání jedné scény a změna několika odstavců napříč knihou. Ale zpátky k dílu Johnaka Kotouče: • Ještě existují tzv. červená trička (dobrovolníci do Tvých knih „na odstřel“)? Řekni nám o fenoménu červenotričkařů prosím víc! Taky by nás zajímalo hromadné dárcovství krve a Bloodcony ;-) Tak nejdřív k červeným tričkům. V mých románech je spousta bojů a mám tam planetu Tarnów, kterou osídlili Slované ze střední a jižní Evropy. Takže občas potřebuju do bitvy hodně českých jmen. Vytvořil jsem tedy iniciativu Nábor červených triček, kam se mi mohou lidé hlásit a já po nich pojmenuju postavu v knize. Ta postava jako správné červené tričko často umře, ale jsou i takové, které přežijí. V knize mám i několik takových postav pojmenovaných po živých lidech, které už působí napříč několika romány. A nemusí jít pouze o české jména. Nejdéle sloužící „červené tričko“, které je s námi od první kapitoly prvního románu je pobočnice admirála Tylera Lynn Lybaertová. Iniciativa funguje i nadále a každý se může přihlásit (fb: https://facebook/jan.kotouc.16?fref=ts). Teď navíc píšu román z alternativní historie, kde mají Češi a Slováci velké námořnictvo a spoustu kolonií po celém světě, takže tam potřebuji ještě víc českých jmen. A teď k Bloodconům. To je hromadné darování krve v uniformách nebo jiných kostýmech. Vzniklo to roku 2009 a od té doby se v Praze koná cca každé tři měsíce, příští bude nejspíš začátkem října. Původně to byla akce členů našeho fanklubu HMS Phantom, což je fanklub Davida Webera a jeho série o Honor Harringtonové. Od té doby se to rozrostlo, takže se k nám přidávají lidé z různých fandomů. Kostým samozřejmě není podmínkou. Naším cílem je udělat dobrou věc a užít si u toho trochu srandy. V neposlední řadě tím zvedáme povědomí o potřebě darovat, už se k nám připadala spousta lidí, kteří nikdy nedarovali, protože je to prostě předtím nikdy nenapadlo. V roce 2011 se také konal Bloodcon Brno a letos na podzim bude první Bloodcon Bratislava, takže tuhle ideu šíříme i do jiných měst. A admina FANTASY Tondu zajímá: • Co říkáš dnešní politické situaci? Slibuješ si něco od předčasných voleb v ČR? Politika mě za poslední rok tak znechutila, že si od voleb raději neslibuji vůbec nic. Řekl bych, že nejen pro politiku, ale i pro život je důležité si uvědomit, že ne vždycky můžeme ovlivnit okolnosti, ale vždycky můžeme ovlivnit jak se k nim postavíme a jak na ně zareagujeme. A co se týče mezinárodní politické situace a všech těch ohnisek napětí, co dneska jsou ve světě (Střední východ, KLDR, národnostní třenice v západní Evropě), tam mohu nabídnout jedno trefné a historií prověřené římské přísloví: chceš-li mír, připravuj se na válku. • Co říci závěrem? To bychom Tě požádali o nějaké pěkné moudro (možno i z vlastní hlavy!) Žijte tak, abyste měli v domově důchodců ty nejlepší historky :-) • Děkujeme ;-) Já děkuji. Na otázky ochotně odpovídal Jan Johnak Kotouč (https://facebook/jan.kotouc.16?fref=ts)
Posted on: Sat, 07 Sep 2013 16:27:37 +0000
Trending Topics
Recently Viewed Topics
© 2015