S ředitelem Domu dětí a mládeže Praha 10 – Domu UM p. Romanem Urbancem jsem si domluvila rozhovor. Sešli jsme se v klubu Divadelního ateliéru v suterénu budovy DDM, Pod Strašnickou vinicí 23. A tak jsem se ptala. Kdy se u tebe zrodila myšlenka vybudovat Divadelní ateliér? To bylo již docela dávno. V pravidelné činnosti Domečku máme již přes 2 tisíce dětí v zájmových útvarech. Chybělo nám však zastoupení divadla a dramatických oborů. A protože chceme poskytovat systém, ne se jen věnovat tomu jak vydělávat na tom co je zrovna in, tak z toho přemýšlení vznikl projekt Divadlo. A pak Divadelní ateliér. Takhle to vypadá jednoduše? To možná, ale jen skutečně vypadá. Úplně na začátku byla spolupráce na Projektu divadlo se Strašnickým divadlem. Zpovzdálí jsem sledoval práci Vojty Štěpánka a Jakuba Chromečka s našimi náctiletými amatérskými herci. Pro všechny z nich bylo nastudování Ze života hmyzu dobrodružstvím, které si dodnes pamatují. Hra měla úspěch. A pak jsem slyšel, jak bylo příjemné zkoušet přímo v divadle, nejen u nás v klubovnách. Jak bylo zajímavé se potkávat s herci, povídat si s nimi, prostě stát se součástí divadla. A to už byl ten krůček k Divadelnímu ateliéru? Kdyby krůček, to byl spíše skok do tmy. Nejdřív jsem musel přesvědčit spolupracovníky, že z otevřeného klubu pro děti a mládež bude divadelní prostor. To se podařilo, i když pochybnosti byly. Ale dnes, i přes všechny problémy, všichni říkají, že to byl dobrý krok. Klub jsme přesunuly do prostor prvního patra, kde pokračuje jeho činnost. Prostor nového divadla jsme začali rekonstruovat, dokonce se nám ho podařilo rozšířit ještě o jednu místnost, kde nakonec vznikl i divadelní klub. Všechno ale bylo hledání a já jsem cítil, že bez spolupráce s dalšími nadšenci se dál nedostaneme. S kým jsi na vzniku Divadelního ateliéru spolupracoval? První kontakt jsem dostal od Vojty Štěpánka na Ondřeje Mataje. Ondra u nás udělal kus práce, ale věnoval se i dalším svým aktivitám, které nakonec převážily. Pak již nebyl. Tak jsem zase začal pracovat já a prostor jsme doplnili o novou zvukovou a světelnou techniku, pořídili praktikáble a zvýšili kapacitu hlediště na 30 míst. A v té době jsem ještě přes Ondřeje Mataje oslovil jednoho studenta konzervatoře, mladého začínajícího režiséra Filipa Müllera. Ten u nás se studenty konzervatoře nastudoval hru Lodníkům se vaří krev, pak i Petra a Lucii. A domluvil nakonec i v režii Terezy Karpianus nastudováni Pana Polštáře. Mimo to prostor Divadelního ateliéru sloužil i pro naše amatérské soubory Nahoď a Bez obav. Odpoledne pak pro kroužky divadelních a dramatických oborů DDM. Takže se práce v Divadelním ateliéru rozjela? Rozjela, ale že by to bylo nějak jednoduché a ideální, to se říct nedá. Stále jsem řešil a dodnes řešíme spoustu problémů. Něco mohu ovlivnit a něco ne. Dodnes jsem chtěl, aby si studenti ten prostor v podstatě samostatně spravovali, takže mají dokonce od prostoru i klíče, tedy v podstatě volný vstup. Nejsem si však vůbec jist, zda to dávají. A tak stále hledáme, bavíme se, diskutujeme, hledáme cestu, aby to do budoucna nebralo směr. Jestli již nyní nabírá, tak to v současnosti ani nejsem schopen posoudit, ale budu se snažit, aby ta cesta byla zřetelná. První změna bude výrazná spolupráce s absolventy hereckých škol. Co bys nejvíc ocenil z toho, co vzniklo v Divadelním ateliéru? Jednoznačně Pana Polštáře, v režii Terezy Karpianus. Viděl jsem to již dvakrát a myslím, že je škoda toto představení nenavštívit. První představení jsem si tolik neužil, když jsem řešil, zda Ondřej Rychlý v roli Katurina skutečně krvácí po pádu na zem a na koš. V druhém představení sice také krvácí, ale já jsem si hru již vychutnal. Herecký výkon Ondřeje Novotného v roli Tupolského je naprosto obdivuhodný, retardovaný kluk Michal, kterého hraje Josef Láska je víc než uvěřitelný, Filipu Müllerovi, který hraje roli Ariela stačí jen výraz, ani nemusí mluvit. A Ondřej Rychlý si představení víc než užívá. I přes téma toho představení, délku, moc příjemný zážitek. Dík za toto představení, které je dost rozdílné od Polštářů, které jsem viděl dříve. Chystáš v Divadelním ateliéru nějaká úpravy či změny? Ano, vůbec ne malé. Během prázdnin dojde v souvislosti s havárií a nutností úprav vlhkosti v suterénu k stavebním úpravám. Nech se překvapit, aspoň to bude jeden z důvodů, že se v září uvidíme. Co jistě zůstane tak to, že jsi v úplné blízkosti herců. A obsahově? Kudy chodím, tudy přemýšlím, radím se. Ano máme zpracován koncept a jsem rozhodnut, jak by vše mohlo a mělo fungovat. V první řadě to je o lidech, o jejich ochotě, nadšení. Bez toho se divadlo nedá dělat. A pak je na mně, abych na vše zajistil finance. Kdo s tím má zkušenosti tak ví, že to není jednoduché. Jako některé věci nechci ani pojmenovávat. Koukám, že tě to docela štve? Já nevím, jestli mě to štve. V první řadě vše co dostaneme a i to co získáme z účastnických poplatků, dáváme do činnosti pro děti a mládež. Za svůj život jsem již zažil leccos, přeci jen nejsem nejmladší. Nemám rád výkonovou společnost bez prožitku, užitku pro všechny. Takhle spotřebovávat celou zem je prostě nesmysl. Občas to vypadá, že někdo systémově rozkládá, cokoliv funguje, aby to pak lehce ovládl. Pokud někdo mluví ve výchově, kultuře především o výkonu, tak neví, o čem mluví. Není to příliš jednostranné hodnocení? Neřekl bych. Byl bych rád, kdyby každý mohl dělat to k čemu má vztah a předpoklady a slušně se z toho i uživil. Jak ve výchově, tak třeba i v umění. Jako ve výchově slova trh, rating, klienti ve mně vyvolávají děs, protože výchova ta je o příkladu a poslání. Společnost již zapomněla vychovávat, navíc nejen v existenčních starostech ne vždy funguje i rodina, tak jak by měla. Funkce společnosti, školy, veřejnoprávních médií je vykládána a realizována velice často v rozporu s tím, co je jejich úkolem. Někdo se těmto slovům zasměje, ale pobavte se s učiteli na základkách, s dalšími pedagogy ve všech oblastech výchovy, s redaktory v novinách, s pracovníky v televizi či rozhlasu, co se kde děje. Osobně jsem byl doma vychováván, že není slušné krást, je dobré být slušný, pomáhat slabším, mluvit pravdu, nepodvádět, chovat se slušně ke starým lidem. Některé věci by měli mít platnost i dnes. Výchova teď dostává na frak, naopak jsme stále masírování tím, že je běžné okrádat, krást, lhát, ubližovat, ničit. Všichni vědí, že někdo lže, ale oni mu přitakávají, protože má peníze, moc. To je děsivé. Jako, když tě poslouchám, tak nevím zda máš dobrou náladu? Já se dost směju, hodně se bavím a hlavně mě baví to, co dělám. A u nás má každý možnost realizovat něco nového. V poslední době je to rockový festival pro kapely ze základek a středních škol, který dělá Vojta Tyle, nebo zase Slusny Junior Cup v moderním yoyování, který děláme s Vaškem Kroutilem, rozvoj badmintonu, který vede Jirka Rubricius a mnoho nového dalšího. Ale nejen to nové mě baví. Ale vraťme se k Divadelnímu ateliéru, prý studuješ i DAMU? Snažím se. Vždy jsem rád, když do něčeho chci mluvit, abych tomu co možná nejvíce rozuměl. Teď se s každým spíše radím. A taky jsem skutečně v květnu ukončil již třetí semestr na DAMU ve vzdělávacím programu, který má název ‚Hlasová pedagogika a hlasová terapie“. Čeká mě ještě jeden semestr. Dozvídám se tam mnoho nového jak od lektorů, tak především i od spolužaček a spolužáků. Občas si tam mohu připadat jako exot. Všichni jsou tam již MgA apod., takže mají mnohem více zkušeností a předpokladů, ale nedám se (směje se). Pokud bude nějaká možnost, tak bych v budoucnosti tam ve studiu pokračoval, ale nevím, zda to nebude již ta Univerzita třetího věku. Prý jsi taká napsal divadelní hru a sám si ji i režíruješ? Ano. Na tebe krátká odpověď, nechceš mně k tomu říct něco víc? Já nevím, je to pro mě docela citlivé téma. Hlavně si to nastudování užívám, i když sem si nikdy nemyslel, že je to tak vše složité. Jako napsat to? To ani ne, tam jsem spíše užíval zkušenosti a znalosti ze své pedagogické praxe. A šlo to nějak samo. I když jsme dost škrtali. Tak v čem je to složité? Jednak v tom, že nemám dost zkušeností, aspoň v této branži. A pak vlastní nastudování s herci. Ač jsem si pro to vyhradil čas, tak dát do kupy zkoušení se šesti herci, kteří studují nebo mají své závazky je pro mě občas hodně náročné. Je to i o prioritách a tak to asi nyní v umění chodí. A práce se mnou tou největší prioritou pro ně asi v současnosti není. Baví mě zkoušet, hledat, ale občas jsem bezradný v hledání termínů. Nemám taky rád, když se něco táhne moc dlouho, i když to k divadlu jistě patří. Nechceš mně o své hře říct něco bližšího? Ne, uvidíš v září. Tak aspoň něco? Ač je ten příběh silný, podle skutečné události, tak je tam mnoho míst, kde se snad diváci budou přinejmenším usmívat. Není to o tom, aby odcházeli z divadla s ještě většími starostmi, ale aby se naučili promíjet, protože mnoho konfliktů je z náhod a blbosti. Bohužel tomu mnohdy jdeme sami naproti. To je zajímavé, řekni něco víc? Ne, nezlob se, přijď v září. Co plánuješ s Divadelním ateliérem do sezóny 2013-2014? Asi zásadní změny. Dojde ke změně dramaturgie i celkového fungování našeho divadelního prostoru. Více zapojíme absolventy hereckých škol, a to i ve vztahu k Domečku. A protože naše prostory patří té mladší generaci, tak především půjde o jejich výpovědi. Nechci příliš prozrazovat, protože za vším bude moc práce a uvidíme, jak se nám vše povede. Navíc teď máme před s sebou přes 30 táborů, z toho také 1 divadelní. Děkuji za rozhovor. Držím palce, určitě se v září k vám přijdu podívat. B. Jedličková
Posted on: Wed, 26 Jun 2013 19:54:55 +0000
Trending Topics
Recently Viewed Topics
© 2015