Sudetoněmecký den vlasti 2013, II. Jak tohle všechno pasuje do propagovaného obrázku jakéhosi údajně plánovaného vyhlazení „slovanského českého podlidstva“? Dělají se takovéto věci s národem, který je určen k eliminaci…? Skutečně by si tehdy na německé straně způsobovali tolik materiální a časové námahy – připomínám: uprostřed války! – jen aby zachytili celou českou mládež v tomto novém způsobu výchovy v nacionálněsocialistickém smyslu a navedli ji novým směrem? Opravdu by si tehdy v německých vůdčích kruzích skutečně lámali hlavu nad tím, jak by se jen měla česká mládež nejefektivněji a co možná nejhlouběji v tomto smyslu duchovně ovlivnit? Zprostředkovával by někdo tehdy české mládeži exaktně ty samé ideály a hodnoty, jako mládeži německé a nenechal by ji raději oslabit nihilismem, nedisciplinovaností, dekadencí a nezdravým způsobem života a nechal ji takto pomalu přežívat? Nebyla z tehdejšího pohledu právě silná, zdravá, duchaplná a čistými ideály a hodnotami žijící nacionální mládež spíše právě nejlepší garancí pro zachování národa? Takovéto otázky si musíme v naší svobodně koncipované a smýšlející společnosti umět položit! Přirozeně také zde nesmíme ponechávat mimo naši pozornost celkové pozadí této plánované převýchovy české mládeže v Třetí říši, nebo ji dokonce zamlčovat – a sice plánované pomalé přenárodnění Čechů a jejich definitivní převýchovu k říšské myšlence. A samozřejmě narazila zpočátku tato česká, nacionálními socialisty nanejvýš podporovaná mládežnická organizace u vlastního obyvatelstva částečně na hluché uši, částečně na nedůvěru a zdrženlivost – ostatně také běžně užívaná námitka mezi českými historiky. Na tomto místě bychom měli zároveň pomyslet, že vnější předpoklady pro převýchovu českého národa v tehdejší době, kdy práce s mládeží vlastně vůbec započala, a sice v letech 1943-1944, byly více než špatné. Většině Čechů tak bylo po událostech u Stalingradu evidentně více či méně jasné, že válka již nebude trvat dlouho a kdo asi vyhraje se dalo již tehdy vytušit. Za těchto okolností upřednostňovala drtivá většina českého obyvatelstva postup pokud možno nevyčnívat a chovat se loajálně a vyčkat už jen v klidu konce války. Přesto je překvapující – a zde bych rád zdůraznil, že se v německy mluvícím prostředí jedná o zcela neznámá fakta –, že podíl českého civilního obyvatelstva na aktivitách Kuratoria, např. na velkolepě a dobrovolně navštěvovaných sportovních a kulturních velkopodnicích a vystoupeních s politickým pozadím, byl často obrovský! Jedná se tak o „temné“, stěží ukazovatelné kapitoly českých dějin, jež byly po dlouhá desetiletí českou historiografií tabuizovány. Na tyto jevy a historické skutečnosti, a sice na Čechy, kteří zvedají pravou ruku k Hitlerově pozdravu, je oficiální česká historiografie přirozeně všechno možné, jenom ne hrdá. Pokud byste si snad, dámy a pánové, náhodou mysleli, že tyto jasné, neotřesitelnými archivními důkazy podložené odpovědi na před chvílí položené otázky budou trnem v oku jen dnešním historikům, pak mi dovolte, abych k tomuto komplexu podal několik objasňujících informací. Jelikož jsem si byl již při zakládání svého nakladatelství více či méně vědom toho, že náš vydavatelský program nenarazí v nejvyšších úrovních – nejen českého establishmentu – právě na veselý souhlas, nýbrž že se budou pokoušet knižní tituly, jež řádně drolí „zveřejňované“ mínění, nejprve ostrakizovat, dospěl jsem k názoru, že nezbytnou pozornost veřejnosti, kterou chceme oslovit, si lze zajistit pouze rozruch budícími produkty a poněkud provokativním přístupem při jejich marketingu. A tak jsme dobře naladěni přinesli v prosinci 2012, asi dva měsíce po našem prvním titulu „Mnichovská dohoda a osud sudetských Němců“, další knižní titul na trh, ve kterém se nacházejí například následující citáty: „Přednosti a hodnoty německého lidu jsou nám známy. Avšak také český lid zasluhuje v celku svých obratných schopností, své pracovitosti, své píle, své lásky k vlastní domácí půdě a k vlastnímu národu naší úcty. Skutečně existovala období, ve kterých bylo respektování vzájemných národních daností něčím samozřejmým.“ Konec citátu. S tímto výrokem se na poslance Říšského sněmu v Berlíně neobrátil 28. dubna 1939 nikdo jiný, než někdejší německý říšský kancléř Adolf Hitler ve svém projevu, který vešel do historie pod titulem „Odpověď Rooseveltovi“. Abych nyní nenechal vzejít nějaká nedorozumění, rád bych na tomto místě se vší jasností řekl, že jsme naši hlavní knihu roku 2012 s vybranými, autentickými, zdůrazňuji nekrácenými projevy jednoho bezesporu kontroverzního politika, který zřídil tak ominózní Protektorát Čechy a Morava, nevydali proto, že bychom tuto osobu bezpodmínečně se vším, co má představovat, chtěli jakýkoli způsobem hodnotit, ale abychom českému čtenáři, který se o problematiku zajímá, jakož i veřejnosti obecně poskytli jedinečnou, v celé historii českého písemnictví dosud nevídanou příležitost, kdy mohou veřejně pronášené názory tohoto státníka porovnat s obecně dostupnými, nebo naopak teprve před nedávnem se objevivšími fakty a následně je kriticky posoudit. Od Vánoc 2012 se tak mohou Češi příležitostně intenzivně vypořádávat také s tím, jak se o nich kdysi vyjadřoval jejich někdejší nejvyšší státní představitel před svými německými soukmenovci, zatímco měl mít podle státem prověřeného výkladu českého poválečného dějepisectví v úmyslu je vyhladit. „Chceš-li znát pravdu, naslouchej tomu, komu zakazují mluvit.“ Tak zní jedno staré moudro, jemuž nejsem jeho geograficko-kulturní původ bohužel schopen konkrétně přiřadit. Že by toto rčení ostatně mohlo obsahově souhlasit, ujasnil mimo veškerou pochybnost v České republice vládnoucí systém tím, že mi od 26. července tohoto roku prostřednictvím kriminální policie v rámci mezitím zahájeného trestního řízení vyčítá, že jsem měl vydáním autentických projevů Adolfa Hitlera dopustit – cituji – „Popírání, zpochybňování, schvalování a ospravedlňování genocidia“, jak doslova stojí v českém trestním zákoně. Ano, vážené dámy a pánové, před Vámi dle názoru českého státu stojí zločinec, který se 22 let po pádu komunistické diktatury opovážil publikovat historický dokument, jenž obsahuje na nějakém místě a v nějakou dobu pronesené výroky jedné, pro české dějepisectví bezesporu relevantní historické osobnosti. Seznámení stejného druhu s chápáním publicistické svobody své země směl učinit i můj kolega, napříč republikou známý historiograf a publicista Lukáš Beer, jehož záludný čin má spočívat v tom – dle znění obvinění – že sepsal předmluvu, úvodní (mimochodem zcela nehodnotící a distanční!) komentáře k projevům, jakož i doslov k tomuto dílu. Nebo jiný příklad: Již zmíněný právní expert a publicista Tomáš Pecina se pokouší již více než čtyři roky zaregistrovat u českého ministerstva vnitra jisté sdružení, v jehož stanovách se nachází mimo jiné následující pasáž: „Naším cílem je obnovit mírové soužití Čechů a Němců na území současné České republiky.“ Zkusme si představit: Jak by na právě citované cíle reagoval kupříkladu takový typický, klasický lidskoprávní aktivista, který se po světě zasazuje za spravedlnost mezi nejrůznějšími národy? Musel by přeci principielně říci: „Jistě, správně, dobrá věc, jdu do toho! Jak toho dosáhneme?“ Inu, toto sdružení má jednu malou nevýhodu: toto sdružení se totiž jmenuje „Sudetoněmecké krajanské sdružení v Čechách, na Moravě a ve Slezsku“. Abych předešel případným chybným výkladům: Zde nejde o to suplovat v Česku působící, Mnichovem požehnané sudetoněmecké organizace a spolky, nýbrž zevnitř – a sice v srdci vyháněčského státu – vybojovat právně hmatatelnou spravedlnost pro sudetské Němce, ale i pro Čechy, kteří se s vyhnáním nemohou ztotožnit. Jedno totiž musí být také se vší jasností konečně řečeno: Sudetští Němci vykonali od doby založení krajanského sdružení doslova neuvěřitelné kvantum dobré a užitečné práce a na tomto poli dosáhli skutečně mnohé. To byla ovšem práce uvnitř, resp. směrem dovnitř. Směrem ven, tedy vůči českému státu však nedosáhli absolutně ničeho. A tak máme dnes stav, kdy se někteří sudetoněmečtí zájmoví zástupci plni radosti rozplývají nad tím, když k nim nějaký český státník směřuje pár milých nezávazných slov, které zrovna nejsou – jako obvykle – hanobící, pomlouvačná, nebo jednoduše pouze drzá. Nicméně přes tento horizont nejsou evidentně schopni ničeho dosáhnout. Prosím, abych nebyl špatně pochopen, tyto mnou právě vyřknuté postoje definitivně nejsou žádným útokem proti všem těm, kteří po celý svůj život čestně a energicky bojovali za spravedlnost. Ještě jednou opakuji: To, co sudetští Němci ve všech těch uplynulých letech vykonali a dokázali je doslova obrovské! Přeshraničně však nemůže být z mého pohledu (!) o nějakém hmatatelném vývoji kupředu ani řeči – tedy kromě pokryteckého blábolení jednoho beztak již dávno ze sedla vyhozeného českého koruptopremiéra v bavorském zemském parlamentu. A zdá se, že to některým českým angažovaným idealistům není evidentně dost. Když jsem se pana Peciny vyptával na skutečné pozadí založení zmíněného „krajanského“ spolku, velmi pozitivně mě jeho odpověď, kterou Vám samozřejmě nechci upírat, dojala. Řekl: „Víte, pane Kamasi, je to celkem prosté. Tam, kde sudetští Němci dosáhli svých hranic, jsme se chopili problému my! Německá strana vykonala již mnoho. Vyšla vstříc tak dalece, jak jen mohla. Nyní je to problém Čechů, nikoli Sudetoněmců. Hanbu vyhnání neseme my zde v zemi; byli to Češi, kteří se tohoto zločinu dopustili. Finále řešení se tedy musí konat v České republice, nikoli v Německu či Rakousku!“ Domnívám se, vážené dámy a pánové, že slova tohoto odvážného muže mluví za vše. V tomto smyslu také nikoho nepřekvapí, že jeho sdružení není ani po více než čtyřech letech soudních tahanic stále zaneseno do registru sdružení, a sice s odůvodněním, že název „Sudetoněmecké krajanské sdružení v Čechách, na Moravě a ve Slezsku“ prý představuje „návrat k nacismu“ a zakladatelé sdružení jsou prý „extremisté“! Že je „Komunistická strana Čech a Moravy“ nejen „zaregistrována“, nýbrž v tomto zpráchnivělém státě hraje centrální politickou roli a spoluodhlasovává demokratické zákony v parlamentu, budiž v této souvislosti poznamenáno jen na okraj. Co z toho všeho tedy vyplývá? Mají strach! Strach z nezávislého, dogmat prostého zkoumání dějin. Křečovitě se pokoušejí v první řadě zarazit jakékoliv úsilí o otevřenou diskusi o dávno minulých historických událostech. Přitom ono nuzné instrumentárium, které jakýkoliv pokrok v sudetoněmecké otázce dusí již v samém zárodku, spočívá jednoduše v Němci údajně plánované nebo částečně dokonce uskutečněné genocidě na českém národě jako takovém. A to je lež! Lež, jejíž odhalení se českému státu kvůli následujícímu nevyhnutelnému účinku na české veřejné mínění jeví zjevně natolik fatálním, že se neštítí strčit do vězení historika (!) a nakladatele knih (!) a difamovat právního experta, aktivistu a publicistu jako extremistu. Systém tím nicméně signalizuje, že jsme zasáhli ten správný nerv a že jsme co do našich tematických nakladatelských cílů na správné cestě. Jak jinak lze chápat nedávné manévry ochránců zákona, kteří právě minulé úterý zablokovali bankovní konto našeho vydavatelství s tučnou sumou (v přepočtu) 300.000 Euro a tím zcela zardousili operativní chod podniku – a to bez jakéhokoliv soudního procesu, v rámci kterého by bylo možné předložit věcné protiargumenty! Nač taková panika kvůli jednomu nakladateli, jehož vydavatelství neexistuje ještě ani rok, zatímco legie porevolučních výdělkářů, privatizačních podnikatelů, „lobbistů“, ale i členů vlády zpronevěřují miliardy peněz daňových poplatníků nebo shrábli nesčetné státní majetky a teď se spokojeně chechtají? Jistě to také nebude jen tak, že jsme tyto účinky požehnání domněle demokratického českého právního státu dostali pocítit jen několik málo dní poté, co jsme již ohlásili další nový titul našeho nakladatelství, a sice nejdůležitější knihu, která zmiňovanou budovu lží definitivně dovede ke zhroucení. Můj kolega, Lukáš Beer, totiž všechny své komplexní vědomosti ohledně života českého obyvatelstva v Protektorátu Čechy a Morava sepsal ve své samostatné knižní prvotině, která pod titulem „Hitlerovi Češi“ bude dostupná na trhu od 1. prosince 2013. Nejpozději pak bude každému rozumně uvažujícímu člověku jasné, že se český národní mýtus, který drží kolektivní vědomí národa v zajetí doslova instinktivního, iracionálního nepřátelství vůči Němectvu, zhroutí. Společně s pádem mýtických bůžků bude připraven podklad pro to, aby všichni ti, kterým leží na srdci hmatatelné, mírumilovné odstranění bezpráví, mohli konečně dýchat nový, čerstvý vzduch. Nic si však nenamlouvejme! Napříč Evropou můžeme již léta pozorovat, že jsou tu a tam kriminalizováni lidé nikoli proto, že by někoho zbili, zabili nebo týrali, nýbrž proto, že něco řekli či napsali. Toto je realita – i v Rakousku, Německu nebo ve Švýcarsku. Nerad bych pořadatele uvrhl do neštěstí, proto se ani nechci konkrétně vyslovit, ale v historii první poloviny 20. století je přeci také jedna historická událost – a k ní existuje pouze JEDEN jediný úsudek. Kdo se opováží myslet si něco jiného nebo o tom ještě mluvit nebo dokonce psát a publikovat, může počítat s několika lety státem nařízené ozdravné dovolené. A přesně z tohoto důvodu Vám vyprávím všechny tyto příběhy v co možná nejkomplexnějších souvislostech; abyste viděli, že možnosti k dosažení konečného cíle určitě jsou. Nikoli proto, že bych Vás chtěl bezpodmíněně zasypávat úpěním nějakého nakladatele, který byl očividně příliš málo „pragmatický“ a tak se z „neuvážlivosti“ – ano, já znám ty uvážlivé, kteří si to dobře zařídili… – dotkl příliš horkého železa a dost možná v následujících měsících skončí v díře. Ne! Já bych Vám jen při této příležitosti rád názorně demonstroval, že tato z pozadí operující klika, která chce tuto lež a stále trvající bezpráví udržet pomocí policejní šikany a bezohlednou represí není „hloupá“, jak by si možná mnoho dobráckých lidí pravděpodobně myslelo. U vůdčího personálu tohoto mocenského družstva pokrytců se nejedná o „hloupé“ lidi, nýbrž o banální zločince! A já už se těším na ten proces, protože: Já panstvu dokážu, že jsou to zločinci! Co to znamená do budoucna? Kdo zná mé názory ohledně sbližování obou našich národů, bude asi vědět, že jedním z nejdůležitějších komponentů tohoto zahájení hodného procesu vedle důsledného prolomení všech historických lží, je právě vědomí druhové příbuznosti obou národnostních skupin. Rovněž se také neunavím, abych při každé příležitosti nepoukázal na to, že na celém světě neexistuje ani jedna jediná národnostní skupina, která by Sudetoněmcům stála duševně, kulturně, stejně jako biologicky-substancielně blíže, než právě česky mluvící Češi, Moravané a Slezané. Když si třeba odmyslíme ty do očí bijící rozdíly v obecném pořádku a úrovně obou zemí, bude jednotlivý Čech ze Znojma od jednotlivého německého Rakušana z Laa an der Thaya jisto jistě hůře k rozeznání, když nepromluví (!), než Čech od Ukrajince nebo Rumuna. Také ve znovuoživení hospodářské spolupráce již po převratu se podařilo na základě historicky podmíněného propojení tohoto kdysi společného prostoru popohnat kupředu především v posledních letech. Ovšem i zde bych byl jen velmi nerad špatně pochopen. Mnou podporované přeshraniční šíření regionálních produktů a služeb, jež vždy tu opačnou stranu obohatí svojí jedinečností a kvalitou, které se však také prodávají za slušnou cenu, nechť zcela určitě není zaměňováno za schvalování globalistického šílenství, kdy v našich, zemědělsky kdysi zcela autarkních regionech jsme mezitím nuceni kupovat rajčata z Izraele nebo česnek z Číny, zatímco místní sedlák musí vážně zvažovat, zda má z existenčních důvodů pěstovat řepku nebo kukuřici pro dotovaná „biopaliva“, protože díky umělému zdražení už svoje produkty není schopen prodávat ve svém rodném místě. V roce 2013 bychom na evropské mapě zcela marně hledali nějaký stát, který by se nezmítal ve smrtícím zaškrcení bezuzdného předlužování a nepotácel se od jednoho takzvaného záchranného deštníku k druhému. Skutečně to není nikomu nápadné, že zde máme co do činění se skutečně vážnými, nekontrolovanými spekulacemi velkokapitálu, jenž s nesmírně destruktivní energií plundruje celé státy, aby je učinil teprve závislými na dotacích z EU, a tedy manipulovatelnými? Komu to prospěje? Obyčejnému dělníkovi na té či oné straně aktuální státní hranice, hostinskému tady na náměstí, malému sedlákovi z Krumlova či pekaři z Klosterneuburgu? To sotva… Regionálně, nikoli globálně! – měli bychom volat, pokud chceme zachovat ekonomicky stejně jako kulturně typický ráz našich krajin. Nesmíme ovšem zapomínat, že „nezaměnitelné atributy“ kulturní celkovosti jednoho regionu stvořili lidé, jež tento region zúrodnili a po generace budovali. Proto si nemyslím, že správný recept pro obecné blaho evropských národů lze hledat v onom, globalisty neustále tolik vychvalovaném, vytváření vzájemné nerozeznatelnosti všech rozličných kultur. Evropan by měl mít velmi pozorně nastražené uši, když budou krysaři na svoji píšťalu hrát svoji ohavnou píseň o „pěkném novém světě“, ještě než se slepě a jednou provždy vrhne do propasti dekadence a splynutí všech pro Evropu tak charakteristicky rozdílných identit. A kdo by měl této pohromě globalistického ducha doby rozumět lépe, než Sudetoněmci, kteří již za dob Masaryka byli nuceni na vlastní kůži zakusit všemožné pokusy o vymazání své identity? Chceme se opravdu z ničeho nic, po všech těch desetiletích často namáhavého, těžkého boje o zachování sudetoněmecké identity podvolit tomuto běsnícímu duchu zestejňování jenom proto, že pár zdivočelých plutokratů a jejich přisluhovačů kdesi v Bruselu, New Yorku nebo kde ještě, chtějí vytvořit poddajný, kulturně vykořeněný bezejmenný typ člověka, který se donekonečna otáčí v kolotoči produkce a konzumního šílenství, aby ještě navíc doháněl chybějící kapitálové úroky a jako poddajný konzument přežíval pro takzvané „bohaté nezaměstnané“? Ne! Takovýto scénář nesmí být budoucností rodiny národů Abendlandu! To jsou, vážené dámy a pánové, zčásti velmi trpké, zčásti ale také velmi nadějné společné prvky, které máme. A náš svět se očividně nachází bezprostředně před zásadními převraty gigantických rozměrů, jež se budou týkat nás všech. Svou řeč bych rád uzavřel starou indiánskou moudrostí: „Pokud jsi rozpoznal problém a nepřispíváš k jeho řešení, stáváš se sám součástí problému.“ Nalili jsme si dnes čistého vína, probrali jsme množství závažných faktů z historie i současnosti. To první může být pro některé uši velmi nepříjemné, to druhé dokonce nebezpečné. Při všech těch neuvěřitelnostech jsme však odkryli ony realistické šance, které, když se jich s kuráží chopíme, mohou zajistit lepší budoucnost pro další generace. K tomu je však potřeba mnoho idealistických duší, jež chtějí poselství pravdy a spravedlnosti jakož i volání po duševní svobodě zvroucnit a dále hlásat. Prosím, předejte toto poselství svým vnoučatům a dětem!“ Text převzat z webu Náš směr
Posted on: Tue, 08 Oct 2013 09:08:29 +0000
Trending Topics
Recently Viewed Topics
© 2015