Vlast bez hranic: Zahraničněpolitické koncepty německých vysídleneckých svazů Samuel Salzborn Z hlediska sociálních věd se lze podivovat nad tím, že zájmové svazy, které byly založeny v reakci na událost, která proběhla před více jak padesáti lety, mají stále ještě společenskou a politickou relevanci. Německé vysídlenecké svazy (Vertriebenenverbände), o kterých je zde řeč, by již dávno mohly, po (jistě ne vždy hladce probíhající) integraci uprchlíků do hospodářských a sociálních struktur Spolkové republiky na konci 50. a počátkem 60. let, ztratit svůj bezprostřední význam a upustit od své existence (viz Lemberg, Edding 1959). Pokud by vysídlenecké svazy skutečně vznikaly se záměrem zastupovat sociální a ekonomické zájmy lidí postižených útěkem, vyhnáním a přesídlením v důsledku nacionálního socialismu a druhé světové války, s největší pravděpodobností by již zanikly. O „bývalých německých východních územích“ by hovořili snad jen někteří starší lidé, když by například líčili vnukům zážitky z dětství. A v blízké budoucnosti by měla tato území politicky a společensky stejný statut, jaký mají historicky a právně již dlouho, tj. jako uzavřená kapitola německých dějin. Ovšem vysídlenecké svazy, které ilegálně[1] vznikaly již několik týdnů po bezpodmínečné kapitulaci Německa, se v žádném případě nepokládaly jen za vnitropolitické zájmové svazy (viz Salzborn 2000: 52 an). Již záhy byl z jejich strany rozvíjen, fakticky v protikladu ve vztahu k integračním tendencím, model „krajanské myšlenky“ (Göttinger Arbeitskreis 1952). Jednalo se o koncept, podle kterého všichni uprchlíci a přesídlenci měli žít nejen reálně ve své „nové vlasti“, nýbrž paralelně k tomu také nadále ideově ve své vlasti „staré“, aby jí mohli dát opět reálnou německou budoucnost. Zakořenění v krajanstvu (landsmanšaftu), s výrazně viditelným teritoriálním vztahem, mělo určovat identitu nových občanů Spolkové republiky (Zeiträg 1970: 38 an). Vzhledem k tomu, že se přitom nemělo jednat jen o vzpomínání na minulé doby, nýbrž především o co možná nejrychlejší opětovné nastolení minulého stavu, byl koncept vlasti vysídleneckých svazů přelit do zahraničněpolitického požadavku „práva na vlast“ (Recht auf die Heimat). Tento požadavek musel sousedním východoevropským státům připadat jako provokační a agresivní výhrůžka, protože vlastně zpochybňoval jejich existenci (Salzborn 2001). Bylo však a dodnes je zdůrazňováno, že jde právě o „onu“ vlast. Nejedná se tedy o to, že každý člověk má právo na život v místě, kde se zdržuje, nýbrž o kolektivní „vlast“ svázanou s konkrétním regionem, která se stala (znovu) „vlastí“ Poláků, Rusů, Čechů a jiných. Pokračování
Posted on: Sun, 30 Jun 2013 13:23:06 +0000
Trending Topics
Recently Viewed Topics
© 2015