Vzbudil jsem se o mnoho hodin později. Vanez pořád tvrdě spal a já jsem stěží potlačil úsměv, když jsem se na něj podíval, jak slintá na polštář. Nemínil jsem ho budit a přikryl jsem ho dekou, aby mu nebyla zima. Vlasy mu padaly do obličeje a já ho nějakou chvíli jen tak pozoroval, jak spí. Najednou bylo takové ticho a klid, slyšet byl pouze náš dech. Něžně jsem ho políbil na tvář a přelezl ho, abych mohl vstát. Oblékl jsem se, vzal oba hrnky s teď už studenými nápoji, co stály na nočním stolku a vyšel z Vanezova pokoje. Opatrně jsem za sebou zavřel a mířil skrz spleť chodeb do velké Síňě, kde se právě podával oběd. Tady v Hoře nikdo nevěděl jaké období dne vlastně je, protože tady bylo pořád šero. Chvíli jsem nenápadně postával u vchodu a pokukoval po upírech, jestli mezi nimi nespatřím Simona Gretze, mého učitele. Nebyl nikde vidět, tak jsem rázně vykročil vpřed. „Ahoj Kurdo!“ zaslechl jsem za sebou známý hlas a otočil se. „Jéé, ahoj Lartene,“ oddychl jsem si, když za mnou stál můj přítel Larten Hroozley. „Ty jsi ještě tady? Myslel jsem si, že si už odešel se Simonem?“ zeptal se nechápavě. „Jak vidíš, tak jsem pořád v Hoře a popravdě se mi ani nikam jít nechce, je mi tu dobře,“ odsekl jsem. „Co…co, počkej Kurdo, je to jenom vtip že?“ udiveně si mě prohlížel. „Žádný vtip, Lartene, je to pravda, nechci jít bojovat s vampýry a umřít jako jeden z mnoha.“ „A… a... Simon to ví? Řekl jsi mu to?“ stále ještě moc nechápal, co mu povídám. „Nemusí nic vědět, jsem upíří generál a mám přece na výběr,“ řekl jsem s ledovým klidem. Larten se najednou rozesmál a mile se na mě zadíval. Potom mě vyzval, jestli si s ním nedám šálek krve a netopýří vývar s chlebem. Souhlasil jsem, ale tak trošku mě zarazilo, že se předtím tak smál. Když už jsme seděli naproti sobě u stolu a pomalu ujídali z pozdního oběda, poznal jsem, proč se tak smál. Moje slova o tom, že si můžu vybrat, jestli zůstanu nebo budu bojovat, ho rozesmála. Mýlil jsem se, na výběr nemám. Dlouho jsme spolu o tom mluvili a já se zastyděl za to, že jsem se vyhýbal tomu, co má být pro každého upíra čest a samozřejmost. Bránit svůj lid a klan, který mě zasvětil do tajů upírských zvyků a tradic. „Kurdo, pochop, jít do války není povinnost, ale zásluha. Bojovat za svůj lid je největší pocta, jaké se může upírovi dostat a jestli přežije, bude oslavován jako hrdina. Ty jsi generál a měl bys vědět, co tahle hodnost obnáší, taky jsem jím byl, jak víš. Chápu, že jsi mladý a chceš si užívat života, ale tohle je něco čemu utéct nemůžeš.“ Zmocnila se mě beznaděj, a pomyšlení na to, že Vaneze přeci jen opustím, mě sužovala jako ohnivé plameny. Ale on to přece musel vědět, musel vědět, že se odchodu nevyhnu, tak proč mi to neřekl, proč mě nechával napospas falešné iluzi, že se všechno srovná a budeme spolu. Dokonce řekl, že mě miluje. Rozplakal jsem se. Larten byl mou reakcí očividně zaskočen a přisedl si vedle mě. Objal mě a políbil do vlasů. Pomohlo mi to. Začínal jsem Vaneze nenávidět. Jak mi to mohl zatajit? Bylo mi zle, když jsem si vzpomněl na to, jak jsem ho před malou chvílí spícího pozoroval a myslel si, že mu můžu věřit ve všem. „Prosím, prosím, chci… chci odejít,“ zašeptal jsem Lartenovi do ucha. „Ovšem, pojď, odvedu tě k tobě do pokoje,“ usmál se a společně jsme odcházeli ze Síně. U mě v pokoji bylo zvláštní prázdno, já se klepal a úplně jsem ztratil sílu žít. Bezmocně jsem ležel na posteli a koukal do stropu, zatímco Larten seděl nedaleko a zkoumavě si mě prohlížel. V jeho očích byla zřetelná lítost a porozumění, ale mně už bylo všechno jedno. Už nic nemám, musím opustit vše co mi je drahé. Jak jen jsem mohl být tak naivní. „Chceš si o tom promluvit?“ zeptal se vroucně. „A o čem jako?“ „Nic na mě nehraj, vím o tvém vztahu s Vanezem.“ „….,“ chtěl jsem něco namítnout, ale jaksi mi došla slova. „No co se divíš? Myslíš si, že jsem slepý? Ale neboj se, výčitky ode mě nečekej a kromě toho, znám Vaneze dost dlouho na to, abych věděl jaký je,“ poznamenal a odvrátil zrak. „Ale já teď nevím, co mám dělat, Lartene, nic mi neřekl, všechno mi to zatajil. Sliboval, že budeme spolu, že mě ochrání a teď je všechno pryč. Cítím se mizerně.“ „S tímhle ti pomoct nemůžu, dítě. Jen ti poradím, abys s ním promluvil.“ „Promluvil? Ha… a co mi asi tak řekne? “Promiň mi Kurdo, nechtěl jsem ti lhát, ale bylo to jednodušší než ti říct, že musíš odejít a umřít někde ve válce, která se mě netýká, protože já, kvůli své funkci z Hory vypadnout nemůžu“. Promiň, Lartene, ale tohle slyšet fakt nechci,“ vykřikl jsem na něj. Larten se na mě nepřítomně podíval, pak vstal a odešel. Nechal mě tam samotného, zkroušeného a podvedeného. Nějakou chvíli jsem přemýšlel, co budu dělat, ale neplakal jsem. Nic by to neřešilo. Sebral jsem se, došel jsem se pod vodopád osprchovat. Horská voda byla ledová a já se do ní ponořil po pas, nechal jsem na sebe padat pramínky vody a doufal jsem, že ze mě smyje všechny vzpomínky na Vaneze a jeho doteky. Po sprše jsem se čistě oblékl a vydal se za Simonem. Byl u sebe, a když jsem zaklepal, prudce otevřel, jakoby tušil, kdo ťuká. V jeho výraze bylo znát rozčilení a vztek. Na lícní kosti měl pořádnou modřinu, to jak ho Vanez udeřil. Teď mi to bylo líto. Já se tvářil smutně. Za všechno jsem se omluvil, což ho překvapilo. Pozval mě dál a přistrčil mi šálek kávy. Odmítl jsem, kávu nepiju. V klidu jsme si sedli a učitel mě požádal, abych mu vysvětlil, proč nechci do boje. Simon byl vysoký a štíhlý s několika jizvami v obličeji. Krátké černé vlasy si každý den upravoval do špičatých bodlinek. Byl vlastně docela hezký. Vypadal na třicet let, ale ve skutečnosti mu bylo devadesát tři roků (upíři stárnou desetkrát pomaleji než lidé a dožívají se až sedmi seti let). Byl to dlouhý rozhovor. Zmínil jsem se i o Vanezovi. Celou dobu jsem měl hlavu skloněnou, protože jsem se za sebe styděl. Simon mě chápavě pohladil po tváři. „I upír potřebuje lásku, já to chápu,“ zamručel. „Odpusťte mi, já netušil, že se do toho tak zapletu, je mi to líto,“ syknul jsem. „Prosím, neomlouvej se. Dám ti čas, aby sis to všechno vyřešil.“ „Moc děkuji.“ „Jeden týden, ještě týden tu budeme, protože i já tady mám nějakou práci, ale potom musíme jít. Kurdo, snaž se vcítit do mé situace, jsem tvůj učitel a mám za tebe zodpovědnost. I když už ses stal generálem, pořád se máš hodně co učit a jít bojovat je…,“ nedomluvil. „Já vím, je to pocta a samozřejmost pro každého upíra, už mě informoval Larten. A nebojte se, já si to do týdne všechno srovnám a potom můžeme vyrazit,“ ujistil jsem ho a vstal k odchodu. Simon mě předešel, aby mi otevřel. Než jsem vyšel ven, můj opatrovník se ke mně sklonil a pošeptal. „Pamatuj, že se nemusíme vrátit.“ Neohlédl jsem se, jeho myšlenka mi byla jasná. Temné chodby přede mnou byly chladné a mrazivé. Zachvěl jsem se zimou a v hlavě se mi vynořila vzpomínka na to, jak mě Vanez zahříval vlastním tělem. Ihned potom, jsem si zakázal na něj myslet. Mám týden na to, abych náš vztah vyřešil. Dřív nebo později za ním musím jít, ale teď jsem ho netoužil vidět ani zdálky. Rozhodl jsem se jít k sobě a číst si nějakou knížku, kterou mi půjčil Seba Nil. Seba je nejstarší žijící upír a hlavní ubytovatel v Upíří Hoře. Knihy mi půjčoval pravidelně, většinou o historii upírů a jejich zvycích. Čtu rád, nejsem moc typ na válčení, studovat mě baví víc. Myslím, že by ze mě byl dobrý posel míru mezi upíry a vampýry, ale místo toho se mám podílet na zničení nepřátelského klanu. Když už jsem bral za kliku dveří svýho bejváku, něčí ruka mě pohladila na stehnu. Otočil jsem se, couvl a opřel se o dveře. Věděl jsem, že to bude Vanez, díval se na mě zaraženě, pak se ale usmál a prohlásil. „Tady má někdo špatný svědomí, když se leká.“ Sklopil jsem zrak. „Héj ,koťátko, copak ti je? Kdes vůbec byl? Vypařil ses z mýho pokoje a od tý doby tě hledám,“ vyjel na mě. „Já… já… musel jsem si něco zařídit,“ vykoktal jsem. „No, hlavní je, že už tě mám zase u sebe ne?“ šibalsky na mě mrkl a vzal mě kolem ramen. Odstrčil jsem ho a rázně na něj zařval. „Ne, nikdy už se mě nedotýkej Vanezi, víš já… já, chci to mezi námi skončit. Asi to nebylo správné, já jsem muž a ty si taky muž. To je proti přírodě. Jasný?“ Nečekal jsem na odpověď, vešel k sobě do pokoje, zabouchl a zamknul. Potom se ozvalo bouchání a řev. „Kurdo, Kurdo, co se stalo? Prosím, to nemůžeš myslet vážně. Kašli na přírodu, miluješ mě a víš to. Já tebe taky, řekl jsem ti to. Prosím otevři, já nevím, co jsem udělal. Můžeme si o tom promluvit. Neodháněj mě od sebe, ne teď, ne takhle. Otevři… prosím… prosííím…,“ bylo mu rozumět stále méně, protože plakal. Seděl jsem na druhé straně dveří s hlavou zabořenou v dlaních a mezi prsty mi skapávaly slzy na podlahu. Moc jsem toužil otevřít, obejmout ho a políbit, ale nešlo to. Ublížil mi a zranil mě. Nechápal jsem, proč se tak chová, když vlastně celou tu dobu musel vědět, že ho nakonec stejně opustím, ale přesto jsem slyšel, jak z druhé strany vzlyká a prosí. Každé jeho slovo mi rvalo srdce, zatnul jsem zuby a dlaněmi si zacpal uši. „Buď už zticha, nic neříkej, prosím, buď ticho a jdi pryč… jdi pryč.“ zašeptal jsem si pro sebe. Vanez pořád surově mlátil do dveří a snažil se dostat dovnitř. „Vypadni, sakra, vypadni!!!“ zařval jsem a za pár chvil už bylo ticho. Ještě několik minut jsem počkal a potom jsem opatrně vstal a pootevřel. Nikoho nebylo vidět, tak jsem vyšel na chodbu. „Áaa… hmm,“ někdo mě chytil za pas a zacpal mi ústa. Podle doteku rukou, které jsem důvěrně znal, jsem usoudil, že je to Vanez. „Ššš, nekřič koťátko, nechci ti ublížit, rozumíš,“ ujišťoval mě. Opřel mě o zeď na chodbě, uvolnil sevření a ruce položil vedle mě na stěnu, abych nemohl utéct. Ani se nesnažil o to, abych mu cokoli vysvětloval. Já chtěl promluvit, ale on mě umlčel polibkem. A pak dalším a dalším. Ale teď líbal jinak než minulou noc, už nebyl tak něžný a milý. V jeho očích hořela touha a chtíč. Násilím mi strčil ruku do kalhot. „Ne… Vaneš, prosím… počkej,“ zaprosil jsem „Nemůžu…,“ zakňučel a dál se dobýval pod mé spodní prádlo. Nepřestával mě líbat. To, že jsme byli na chodbě, ho nijak neznepokojovalo. Stejně tudy nikdo noc často nechodí. Vanez musel cítit mou odtažitost, ale nijak nepolevil. Když jsem ucítil jeho ruku v boxerkách, zasténal jsem. Ale nebylo to vzrušením, nýbrž strachem a bezmocí se dostat s této milostné pasti. Z očí se mi samovolně kutáleli slzy a já je nehodlal nijak potlačit. „Prosím, Vanezi… přestaň… já nechci.“ „Ale to víš, že chceš mazlíku…ještě jsem neskončil,“ usmál se. Vanez mi kolenem roztáhl nohy a druhou rukou rozepnul pásek na kalhotách, aby se mi mohl snáz dostat k rozkroku. Já už se nebránil, ale přesto jsem s tím nesouhlasil. Zaklonil jsem hlavu a zavřel oči. Dech se mi zrychlil a nevědomky jsem začal pohybovat pánví proti Vanezově ruce. Zaregistroval to a ještě ve své práci zrychlil. Líbal mě na krk a hladil mě na břiše. V tu chvíli jsem na všechno zapomněl a poddal se touze. „Chci tě…,“ procedil jsem mezi zuby. „A já tebe,“ dodal a políbil mě něžně jako kdysi. Potom jsem už pociťoval ten nevysvětlitelný pocit v podbřišku. Musel jsem se chytit zdi za mnou. Vanez nezpomaloval a já už sotva popadal dech. Měl jsem zavřené oči a slastně jsem se kousal do rtu. Moje hlasité sténání muselo být slyšet pěkně daleko. Když už jsem cítil, že budu, vykřikl jsem a podlomila se mi kolena. Zkrátka jsem omdlel. Probudila mě známá vůně tabáku, linoucí se po pokoji. „Co… co… kde to jsem?“ zakňoural jsem. „V bezpečí… v pokoji svýho páníčka, koťátko,“ řekl Vanez a vydechl kouř z cigarety. Seděl na druhé straně místnosti opřený o skříň a klidně potahoval cígo. Já ležel na jeho posteli a stále jsem trošku nechápal, co tady dělám. Zvedl jsem hlavu a podepřel se lokty. „Co se sakra stalo? Co tady dělám,“ptal jsem se. „Zvláštní, že si to nepamatuješ, udělal jsem tě… na chodbě před tvým pokojem, muselo to bejt skvělý, že si z toho omdlel,“ pousmál se a mrkl na mě. „ Udělal? Na chodbě?“ potom jsem si vzpomněl. Rychle jsem se podíval níž na své kalhoty. Byly suché. „O to jsem se už postaral… máš na sobě moje oblečení, byl jsi hrozně zpocený. Tvé věci jsem vypral a pořád ještě schnou,“ řekl Vanez. „Cos mi to provedl…. já nechtěl,“ vzpamatoval jsem se a začal ho obviňovat. „Tak to prrr, nesnaž se mě nařknout ze znásilnění, byli jsme přece oba oblečení a já ti nijak neublížil. Kromě toho jsi mi sám šeptal, jak mě chceš.“ „Ale to… to přece…,“ Vanez měl pravdu, nechal se tím strhnout. Zalehl jsem zpět do přikrývek a snažil se vybavit si, jak se to vlastně všechno seběhlo. Bylo to překrásné, a i když jsem se to asi stát nemělo, ničeho jsem nelitoval. „A potom jsi málem upadl. Netušil jsem, že to bylo tak intenzivní. Vzal jsem tě do náruče a odnesl tě sem,“ dodal Vanez, vstal a přešel k posteli. „Stůj, nepřibližuj se ke mně, běda jak se mě dotkneš, budu křičet,“ vyjekl jsem a snažil se postavit. Dřív než jsem se mohl dostat na nohy, jsem opět ucítil jeho horké rty na těch svých. Srazil mě zpět na postel a žhavě mě líbal. Tak něžně a jemně, že jsem si nebyl jist, jestli je to skutečně on, kdo mi vniká jazykem do úst. Jednou svojí rukou jsem mu zajel do vlasů, přitiskl si ho blíž a tím polibek prohloubil. Teď jsem to byl já, kdo ho měl ve své moci. Všechno ostatní už bylo dávno pryč. Vanez byl jako kouzelník. Každý jeho pohyb mě dokázal vydráždit k dalšímu útoku na jeho svalnaté tělo. Obrátil jsem ho na záda a vyškrábal jsem se na něj. Sedl jsem si obkročmo na jeho klín a pevně mu chytil paže. Surově jsem z něj serval košili. „Teď přišla chvíle odplaty!“ zašklebil jsem se. Hrubě jsem zaryl nehty do jeho hrudi a táhnul níž na břicho. „Áááááá…co blbneš? To bolí…,“ zasténal Vanez a bolestí přivřel oči. Když se mu po prsou rozlily pramínky krve z čerstvých rozšklebených ran, užíval jsem si to každým okamžikem. Moje vzrušení rostlo, každičkou sekundou, co jsem ho pozoroval, jak bezmocně leží pode mnou a nehodlá se bránit. Sklonil jsem se nad ním a jemně jazykem slízával horkou tekutinu. Měl hořkou a slanou krev, přesto byla vynikající. Potom jsem se natáhnul k jeho rtům a on mi při polibku vypustil do úst trochu svých léčivých slin (upíří sliny téměř okamžitě léčí otevřené rány, proto nepoznáte, že se z vás upír krmil) a já je potom jazykem rozetřel po jeho hrudníku. Za chvíli po škrábancích nezbyly ani jizvy. „Zlobivý kocourku… škrábeš,“ zaculil se Vanez. Náhle jakoby se čas zastavil a já hleděl do jeho jasně modrých, hlubokých očí. Byly tak bezmocné a zároveň tak chtivé, že jsem se jejich pohledu nemohl nabažit. Vnímal jsem každý jeho mužný rys a hrubě tesanou tvář, smyslné rty i silné paže. „Jsi tak překrásný…,“ zachvěl jsem se. „Ale ne tak jako ty,“ polkl, vzal pramen mých vlasů, který mi padal do obličeje a zastrčil mi ho za ucho. „Napsal jsem ti báseň,“ pochlubil se Vanez. „Vážně? Pověz mi jí… prosím,“ požádal jsem a stále jsem na něm seděl. „Dobře, dobře, ale slib mi, že se nebudeš smát.“ „Slibuju,“ odpřísáhnul jsem. „Žít bez tebe, je jako stát pod vodopádem a stačí jediná slza, aby voda v něm byla slaná. Žít bez tebe, je jako tisíckrát bodnout do stejného místa a stačí jediný dotek, aby se rána zahojila. Žít bez tebe, je jako milovat a nenávidět najednou a stačí jediný pohled, abych si vybral. Žít bez tebe, je jako být vychováván smrtí a stačí jediný usměv abych začal věřit v život. Žít bez tebe, je něco, co nikdy nedokážu.“ Potom, co mi řekl tu nejkrásnější věc, kterou jsem kdy slyšel a byl jsem si jist, že ji nikdy nezapomenu, se po místnosti rozhostilo zvláštní ticho. Oba jsme na sebe hleděli. „Miluju tě, “ zavzlykal jsem, když jsem si vzpomněl na to, že se brzy rozloučíme. „Páni, to se ti to tolik líbilo?“ řekl s údivem Vanez. „Nic krásnějšího jsem neslyšel,“ šeptnul jsem a objal ho. „Všechno to bylo upřímný a od srdce,“ taky mě objal, když si všiml, že brečím. „Já vím…,“ dodal jsem „Ale teď nechápu, proč pláčeš, nic špatného se přece neděje,“ zeptal se. „Děje, Vanezi, děje… odcházím, přesně za týden se vydám na cestu za vampýry a budu s nimi bojovat,“oznámil jsem mu. Cítil jsem, jak Vanezovo pevné objetí pomalu ztrácí na síle. Podíval jsem se mu do obličeje. Náhle byl bledý a bez života. Ty krásné oči, jeho krásné modré oči, teď úplně vyhasly a nezbylo z nic, než pohled do prázdna. Rty se mu zachvěly a čelist poklesla. V tu chvíli se úplně proměnil. Připadal mi teď jako někdo cizí a neznámí. Ta zpráva jím úplně otřásla. Bylo evidentní, že nic o mém odchodu nevěděl, jak jsem se mylně domníval. Celý se rozklepal, vůbec nemrkal a já měl strach, že se z toho nedostane. „Vanezi, Vanezi, slyšíš mě? Podívej se na mě!“ cloumal jsem s ním. On se, ale vůbec nehýbal, tedy až na to že se klepal, jakoby měl chvíli života před tím, něž umrzne. Nepoznával jsem ho. Pomalu jsem ho položil na postel a zachumlal ho do přikrývek. Zavřel oči a ztěžka oddechoval. Skoro až chraptěl. Začal jsem se opravdu bát o jeho zdraví, takhle jsem ho ještě neviděl. Srdce mi prudce tlouklo, jakoby oznamovalo tragedii, která se měla teprve stát. Dlouho jsem u něj mlčky seděl a pozoroval jeho stav. Připadal jsem si, že sedím u mrtvoly, jen jeho pravidelně se zvedající a klesající hrudník prozrazoval, že pořád žije. Nevěděl jsem, co mám dělat, plakal jsem a prosil ho, ať se vzpamatuje, ale nic jsem nesliboval. Kdybych mu slíbil, že zůstanu, nemohl bych to splnit a to by ho ranilo ještě víc. Po dvou a půl hodinách se konečně probral. Otočil na mě hlavu a lehce se usmál. Takovou radost jsem snad nikdy neměl. Rychle jsem došel pro hrnek horké krve a polévku, aby se mu udělalo lépe. Když jsem se vrátil, už spokojeně pokuřoval a tvářil se tak drze jako obvykle. Barva se mu vrátila do obličeje a byl to zas ten Vanez, kterého jsem miloval. Ale můj vnitřní hlas mi stále napovídal, že je něco v nepořádku. Nevšímal jsem si toho a podal upírovi krev a vývar. Poděkoval, ale odložil je stranou. „Co se ti to stalo? Víš to předtím,“ zeptal jsem se a vložil mu ruku do jeho dlaní. „Šok… někdy se mi to stává, už je to dobrý,“ položil mi hlavu na rameno. „Dobrý? Víš vůbec, jakej sem měl strach? Myslel jsem si, že umíráš,“ vyjekl jsem. „Promiň… a neumírám,“ zašeptal. „Teď,“ dodal a já nevěděl jak to myslí. „Co, cos říkal, asi jsem nerozuměl,“ vyzval jsem ho, ať mi to zopakuje. „Říkal jsem, že neumírám.“ „Jo… to jsem slyšel, ale to potom“ „Potom? Nic dál jsem neřekl,“ ujišťoval mě a já už tomu nevěnoval takovou pozornost. Celý zbývající týden, jsem se mu věnoval, každou volnou chvíli. Pořád jsme byli spolu. Vychutnával jsem si každý okamžik s ním, jako by to byl ten poslední. Daleko více jsem si všímal jeho pohledů, doteků a úsměvů. To on mě naučil milovat, on mě naučil vážit si života. Naučil mě jak dát najevo své city a přání beze slov. Vděčím mu za spoustu věcí, které by mi jinak v dalším životě scházeli. Dal mi lásku a věřil mi. Každou další noc, kterou jsem v Hoře strávil, jsem se v noci budil s Vanezovým jménem na rtech. Většinou jsme ale spávali spolu. I když bylo všechno tak báječné, věděl jsem, že nesmím zapomínat na to, že jdu do války a můžu tam umřít. Strach o vlastní život mi zatemnil mysl a přestal jsem si všímat obvyklých věcí, které se teď nevyvíjely dobře. Neregistroval jsem, že Vanez skoro nic nejí a trápí se. Když byl se mnou, maskoval to milým a přátelským úsměvem, ale jakmile byl sám, užíral se. Potom přišel den, kdy všechno hezké skončilo, a já musel odejít. Tu noc jsem spal sám, ve svém pokoji, protože Vanez bůh ví proč, chtěl být sám. Ráno mě přišel vzbudit Simon. Vlastně jsem nevěděl, jestli je ráno, ale to se neřešilo. Vstával jsem. Můj učitel mi donesl oblečení na cestu a taky meč. Ocelový meč byl vyroben speciálně pro mě. Na čepeli bylo vyryto mé jméno a já byl v tu chvíli na sebe pyšný. Dokonale mi padl do ruky. „No šup, oblíkej se,“ popohnal mě Simon. „Já se snažím, jen obdivuji ten meč, je překrásný.“ „Taky mi dal zabrat,“vzdychl si. „Cože? To vy jste ho koval?“ ohromeně jsem na něj zíral. „Ovšem, byla to pro mě pocta, jsem rád, že se ti líbí, ale teď už dělej.“ „Ještě se musím rozloučit s Vanezem, promiňte, ale bez toho nikam nejdu.“ „Tak sebou hoď, já počkám v Síni,“ zabručel a odešel. Natáhl jsem na sebe šedé kalhoty a mikinu a vyběhl z pokoje. To ráno, jsem měl v hlavě zvláštní pocit, ale snažil jsem se ho potlačit. Chodby k Vanezovi byly přímé a za běžných okolností by mi trvalo pár minut, než bych zaklepal na jeho dveře. Teď to, ale bylo jiné, šel jsem velmi pomalu, ani nevím proč. Srdce mi bilo až moc rychle a hlava mi třeštila jako nikdy. Před vchodem do jeho pokoje jsem se zastavil a přemýšlel, jestli mám vůbec vejít. Jak se asi bude tvářit? Co mi řekne? Bude plakat? Já určitě ano, to jsem věděl jistě. Bez klepání jsem vešel. Vzduch v místnosti byl prosycený pachem cigaret a alkoholu. Zvedl se mi žaludek. Pomalu jsem vcházel dál. Na podlaze se válely vajgly a prázdné lahve od vodky a piva. Co se tu asi stalo? Potom jsem uviděl Vaneze. Ležel na posteli v neobvyklé poloze. Rychle jsem k němu přiskočil. Tvář měl bledou a mrtvolně chladnou. Jasná otrava alkoholem. Pořád jsem tomu nemohl uvěřit a cloumal jsem s ním, sáhl jsem mu po zápěstí, abych nahmatal puls, i když jsem věděl, že nic neucítím. V tom mu z ruky vypadl zmačkaný papírek. Zvedl jsem ho a přes slzy ho sotva přečetl: „ŽÍT BEZ TEBE, JE NĚCO, CO NIKDY NEDOKÁŽU.“...Miru
Posted on: Fri, 15 Nov 2013 21:19:26 +0000
Trending Topics
Recently Viewed Topics
© 2015