Vznik Nového Zákona i jeho věrohodnost – stručně a jasně. [Úvod] Existuje několik důkazů, které přiměřeně umožňují brát evangelia jako hodnověrná svědectví. Evangelium je výpověď o historické postavě Ježíše Krista, sestavená na základě výpovědi očitých svědků. Samotné slovo „evangelium“ znamená radostná zvěst o vzkříšeném Kristu. Spisovatelé evangelií žel nebyli přímými očitými svědky popisovaných událostí, zvažuje se pouze jeden učedník, tj. apoštol Jan, pro jehož autorství existuje několik indicií.(1) Ještě dnes se naleznou lidé, kteří historicitu osoby Ježíše Krista jako takovou zcela popírají. Tyto snahy byly především populární v 19. století, v době, kdy osvícenečtí kritici v jakési antropocentrické pýše pobrali všechnu moudrost světa. Dnes, kdy jsou již k dispozici více nalezených starověkých spisů, explicitně a implicitně podávajících svědectví o rané apoštolské církvi, činí dostatečně věrohodný obraz o historické osobě Ježíše Krista. Skeptikům, jejichž primární úlohu bylo vždy popírat cokoliv náboženského, nezbývá, než všechny tyto spisy nějakým způsobem znevěrohodnit, označit za výmysl, výplod, fantazie apod. Kdo ví, zda se za 2 tisíce let nebude třeba popírat historicita Matky Terezy, která vytrvale působila v zapadlé části Kalkaty. Slovo evangelium v řečtině znamená „dobrá zpráva“ (radostná zvěst). Ježíšův životopis formou popisovaného příběhu byl takto označen proto, neboť pro tehdejší lidi byla zpráva o Bohu, který se stal člověkem, radostnou událostí. Evangelisté sepisující radostnou zvěst o Ježíši Kristu neměli v úmyslu psát Ježíšův „životopis“. Jejich naléhavou touhou bylo zvěstovat poselství spásy: „Ježíš je Kristus, Syn Boží!“ Zmínky o historických událostech, které obklopovaly Ježíšův život, tedy hrály ve zvěstování spásy podružnou roli. Pro nás tyto stručné okrajové poznámky evangelistů však nabyly nového, tj. historického významu. V padesátých letech našeho letopočtu, apoštolové Pána Ježíše pomalu stárli a odcházeli, často násilnou, mučednickou smrtí. Ukazovala se potřeba, aby to, co bylo o Ježíši Kristu dosud předáváno ústně, bylo zachyceno také písemně. V šedesátých letech byli odňati církvi brzo po sobě Petr, Pavel, Jakub, bratr Páně dokonce ještě dříve (cca 44 n.l.). V té době postupně začaly vznikat četnější záznamy (Luk 1:1) o Ježíši Kristu a prvotní církvi. Vzniká evangelium Markovo, Matoušovo a pak Lukášovo, na něj jako pokračování navazují Skutky apoštolů. Jan sepsal své evangelium později (kolem roku 100 n.l.). Žádný z původních autorů i pozdějších redaktorů neměl v úmyslu napsat historii Ježíšova života, jako vůbec žádná kniha v Bibli není psána z dějepisného zájmu nebo motivu. Tito Boží lidé chtěli tlumočit a dosvědčit svou víru v Ježíše Krista, Syna Božího - „Uvěřili jsme, proto i mluvíme.“ Přitom každý pozoruje líčené události z jiné perspektivy a klade důraz na jinou stránku věci. Čím méně zůstávalo živých svědků Kristova díla, tím větší pozornost a autoritu získávalo psané slovo. Na konci 1. a počátkem 2. Století kolovalo po sborech hodně záznamů o životě a díle Ježíše Krista, včetně různých epištol. Četlo se z nich při bohoslužbách. A tu se objevovala otázka: Které z nich jsou v otázkách víry závazné? Markión, vlivný teolog a přívrženec hereze gnosticismu r. 144 n.l. učinil dosud nevídaný pokus: Sestavil pouze 11 novozákonních knih, včetně epištol, a vše co jakkoli připomínalo Starý zákon i lidskou podstatu Ježíše Krista jednoduše vyloučil nebo upravil. Tento sektářský pokus dal rané apoštolské církvi vyšší podnět, aby se sama pustila do sestavení autoritativní sbírky vybraných spisů. Výběr byl prováděn velmi pečlivě. Do čela byla postavena čtyři evangelia, z toho 3 evangelia tzv. synoptická (Matouš, Marek, Lukáš). Pavlových dopisů se dochovalo 13, z toho 10 základních a 3 epištoly. Pak byly postupně přijaty Skutky apoštolů a obecné epištoly. O některých spisech nebylo jasné, zda mají být vybrány a přijaty jako kánon*, z prostého důvodu: Po celé církvi byly základní spisy z Nového zákona běžné a veřejně se z nich četlo, vedle těchto základních spisů se objevovaly spisy bludné, zavádějící a členům ne tolik známé. Tak byly sestaveny ty spisy, ze kterých se běžně četlo, a o kterých byla jistota pravosti. Z těchto spisů okolo r. 180 n. l. byl tak Nový zákon hotov v dnešní podobě. * Kánon – od slov. „kana“ byl v Egyptě označován prut nebo rákos, kterým se měřilo. V křesťanství kánon nabývá významu normy, kterou se posuzují věci ve vztahu k víře. [Věrohodnost Nového Zákona x starověké spisy] Existuje mnoho starověký děl mezi nimiž patří např. Caesarovy Zápisky o válce galské, čítající 10 kopií, nejstarší dochovaný rukopis je napsán cca 900 let po Caesarově smrti. Ze 142 knih Římských dějin od Livia se jich zachovalo 20, nejstarší opis je vzdálen 400 let od doby Livia. Ze 14 Tacitových Dějin se zachovaly čtyři a půl opisu, od originálu vzdálených 800 až 1000 let. Aischylos žil v létech 525–456 př. Kr., rukopis jeho tragédie je od originálu vzdálen 1500 let. Přesto o existenci těchto antických autorů a o obsahu jejich děl se obecně nepochybuje.(3) Tyto spisy můžeme přehledně vidět v tomto(4) odkaze. Podobně dějinná událost může představovat korunovace Karla Velikého (800 n.l.), opět historiky uznávaná, navzdory faktu vysoké absence historických důkazů. Stejně tak nevíme o autorství(5) Williama Shakespeara. Jeho údajná díla se děti ve škole učí jako jeho vlastní, přičemž samotné jeho autorství je ve skutečnosti vysoce spekulativní. Mohli bychom pokračovat dále. Když se na druhou stranu podíváme na Nový zákon, pak starověkých spisů a přepisů se dochovalo celkem na 24 tisíc rukopisů! Zvláště v době, kdy ani neexistoval knihtisk a kde psací materiál byl vysoce drahý, je toto číslo naprosto převratné. Tyto opisy, rozšířené po celé římské říši i za jejími hranicemi si dokonce navzájem odpovídají, slovo od slova, v 99,5 % textu.(6) Všimněme si, že máme rozšířené povědomý o starověkých a středověkých textech, se kterými v současnosti běžně pracujeme, přijímáme, a které uznáváme, ale přitom uvedené nejstarší dochovaná kopie starověkého textu je v časovém rozmezí vzdálená min. 400 let (viz 6), zatímco u evangelií, např. evangelia podle Jana, činí nejstarší dochovaný přepis pramenu od původního originálního spisu, pouhých cca 20-30 let! Jedná se o Papyrus pod označením P 52, z university v Manchesteru.(7) Mnoho militantních ateistů na základě tzv. „vyšší kritiky“ se snaží dokázat historickou nevěrohodnost spisů Nového zákona, ale přitom historicky vzato máme to nejlepší z nejlepších. Ze všech starověkých spisů, doposud nemáme nic lepšího co nabídnout. Homérova Iliada má kolem úctyhodných 643 kopií s nejranějším časovým období 400 let, zatímco Nový zákon 5366 spisů, s nejstarším datovaným rukopisem, odhadovaným na 20-30 let vzdáleného od originálu. [Závěr] Netvrdím, že to nutně dokazuje věrohodnost obsaženého svědectví evangelií, ale pokud si klademe základní otázku, kterému starověkému spisu bychom mohli alespoň zčásti věřit, pak jednoznačně Nový zákon. Odkazy a literatura: Primární odkazy: (1) - Novotný, Biblický slovník, Kalich 1992, s. 275; Ramsey, John - „Understanding the Bible Commentary Series“, Baker Books 2011, s. 11-13, ISBN 978-1-4412-3659-3 (2) - Historie bible, Vladimír Čapek, 2. upravované vydání, Praha 1987, s. 15 (3) - fatym/view.php?cisloclanku=2010120045 (4) - everystudent.cz/in/67/proc_bychom_meli_verit_bibli (5) -cs.wikipedia.org/wiki/Spor_o_Shakespearovo_autorství (6) - everystudent.cz/in/67/proc_bychom_meli_verit_bibli (7) -library.manchester.ac.uk/searchresources/guidetospecialcollections/stjohnfragment/ Sekundární odkazy: promysli.to/bible-a-jezis/nebyl-novy-zakon-pozmenen/ cs.wikipedia.org/wiki/Seznam_unciálních_textů_Nového_Zákona vira-a-veda.webnode.cz/jak-pristupovat-k-cetbe-bible-/ myty.info/view.php?cisloclanku=2005040004
Posted on: Sun, 25 Aug 2013 02:14:53 +0000
Trending Topics
Recently Viewed Topics
© 2015