vypoví tu příběh strašlivý o tom, kterak není dobré vždy důvěřovati vlastním smyslům: Oné noci se matka probudila hrůzou, anžto dosud nezaslechla cvakot zámku, oznamující návrat dcery z toulek jakýchsi. Pročež šahá matice po Bellově bezdrátovém hovořidle a vyvolává vlnu, která SNAD vzduchoplavně nalezne v éteru hovořidlo její dcery. Nalezeno! Přístroj vyzvání! Ale ouha – pouze chvíli nevelkou; poté volaná umlčí signál naděje. Matka vyděšena nechápe, proč dcera nezbedná nechce s ní hovořiti. Panika ji nutí opakovati pokus o spojení, leč i ten končí dceřiným závěsem. "Je hodina pozdní, nevím ničeho – ještě jednou, já zoufalá, vyzvoním dceru svou, a pak vzbudím manžela svého, dosud v nevědomosti spokojeně chrápajícího tu", pomyslila si matka milující a třesoucími prsty vyhledává na číselníku další naději. Přístroj vyzvání, vyzvání, VYZVÁNÍ….. – když tu: "No, mami, co se děje?", slyší šťastná žena ze sluchadla své rozespalé robě, a již s duší zalitou průtrží míru a klidu se optá: "Díkybohu, že tě slyším! Kde jsi, dcero má?" "Ve svým pokoji, mami – TADY VEDLE ve svým pokoji…", odpoví ospalé sluchadlo. A já to celý prochrápal…
Posted on: Thu, 27 Jun 2013 05:22:18 +0000
Trending Topics
Recently Viewed Topics
© 2015