ČÍTANKA - TÝDEN 46 POCHYBY V POHYBU Peníze jako PODVOD - Griffin Pozitiva Negativa politických SYSTÉMŮ - Smataník Ještě k 28.ŘIJNU Atomové TLAČÍTKA ČNB ( jako příloha v komentáří ) ------------------------------------------ Bůh dal nám místa dosti, všem podle určení, však často, což je k zlosti, čert místa vymění, a pak jsou z lotrů právníci a z mordýřů jsou světci, pak z umělců jsou horníci a z imponentů vědci k obrazu svému. Když domovník je knězem, kněz čistí ulice, když lékař chodí s dřezem a pere spodnice, pak blázen střeží reaktor a řezník básně píše, pak z cenzora je redaktor a švec je vládcem říše k obrazu světa. ---------------------------------------- Peníze se díky kapitalistickým machinacím staly jakousi iluzorní hodnotou, která se může klonovat a množit sama ze sebe, bez přičinění jakékoliv práce či odrazu od nějaké reálné hodnoty (Wall Street Stock Exchange). Slavný americký autor G. Edward Griffin umí jednoduše vysvětlit složité věci. Třeba bankovní systém. Když se po přečtení tohoto rozhovoru podíváte na tisícikorunovou bankovku, už nikdy ji neuvidíte stejnýma očima. Jméno G. Edward Griffin (82) je ve Spojených státech pojem. Jeho kniha o fungování světového bankovního systému „The Creature from Jekyll Island“, která vyšla od Německa až po Japonsko, se už skoro dvacet let drží mezi bestsellery – na největším internetovém knihkupectví Amazon její páté vydání z roku 2010 okupuje druhé místo nejprodávanějších knih v kategoriích ekonomická politika i bankovnictví a ve své elektronické verzi stále vede. Původně dětský herec, později producent dokumentárních filmů, spisovatel, novinář a zakladatel Nadace pro léčbu rakoviny proslul především svou schopností nastudovat sebesložitější témata a podat je tak, že jim porozumí i široká veřejnost. Do Prahy přijel propagovat knihu vydanou nakladatelstvím Mladá fronta „Svět bez rakoviny – příběh vitaminu B17“, kde tvrdí, že „vymýcení rakoviny bez chemických léků není přijatelné kvůli skrytým mocenským zájmům těch, kteří ovládají zdravotnický systém“ a že léčba onemocnění „pouhými“ vitaminy (nejen B17, ale také céčka) „by ukončila gigantický výzkum rakovinného průmyslu, většinu průmyslu spojeného s ozařováním a velkou část chirurgie, jak ji známe dnes; ztráta příjmů v těchto oborech by pro tisíce finančníků, výzkumníků a techniků byla katastrofická“. „Produkoval jsem v té době nízkorozpočtové dokumentární filmy a dostal jsem nápad, že bych měl udělat film o inflaci a důvodech, proč neustále rostou ceny.“ Kdy jste si začal uvědomovat, že se události ve světě odehrávají jinak, než jak je popisují main-streamová média? Bylo mi zhruba dvacet. Náhodou se mi dostal do rukou časopis, který se věnuje principům ekonomiky volného trhu. Ve škole jsem o volném trhu, myslím o skutečném volném trhu, něco zaslechl, ale nikdy to pořádně neučili. Myslel jsem, že v Americe je volný trh, dokud jsem si nepřečetl ten časopis, ve kterém psali, že jsme volný trh již dávno opustili. A že jsme nyní na cestě ke kolektivismu, něčemu, co by většina lidí označila jako socialismus. Je to pravda, říkal jsem si? A začal jsem si klást otázky a číst knihy, o které jsem se nikdy předtím nezajímal. Velice populární se stala vaše kniha Nestvůra z Jekyll Island, která popisuje vznik Federálního rezervního systému, nepřesně nazývaného jako americká centrální banka. Jak jste na toto téma přišel? Na to jsem přišel zhruba po třech letech intenzivního studia problematiky, jinak bych tomu vůbec nemohl porozumět. Produkoval jsem v té době nízkorozpočtové dokumentární filmy a dostal jsem nápad, že bych měl udělat film o inflaci a důvodech, proč neustále rostou ceny. Viděl jsem, jak každý ukazuje prstem na druhého. Zákazníci křičeli: „Rostoucí ceny? To je proto, že obchodníci s potravinami jsou chamtiví.“ Obchodníci se hájili: „Ne, to farmáři zvyšují ceny produktů.“ Farmáři si zase stěžovali, že za to mohou drahá semena. Ve skutečnosti za to nemohl nikdo z nich. Zodpovědní za to jsou totiž lidé, kteří vydávají a tisknou peníze. O pár let později jsem byl požádán jednou studijní skupinou v Pasadeně, abych pro ně uspořádal přednášku. O daních jsem nevěděl nic, kromě toho, že jsou vysoké, a navrhl jsem: Co kdybych mluvil o skryté dani, inflaci? Jim se přednáška moc líbila a radili mi, abych v tom pokračoval. Na toto téma jsem pak vedl takových přednášek několik. S tím, jak přibývalo posluchačů, začali lidé klást otázky, na které jsem neuměl odpovědět. Došlo mi, že nejsem dost informovaný, tak jsem s přednáškami přestal a ponořil se do hlubšího studia. Získal jsem titul CFP, certifikovaný finanční poradce, který kromě bakalářského titulu vyžaduje splnění přísných požadavků na znalosti a je zakončen desetihodinovou zkouškou. Zjistil jsem, jak to funguje prakticky. Tehdy jsem pomalu začal psát svoji knihu a ponořil se do ještě hlubšího výzkumu, který trval dalších sedm let. Mohl byste v krátkosti vysvětlit, co se vlastně tenkrát v roce 1913, kdy vznikal Fed, stalo? Jaké to mělo důsledky pro USA a svět? Všechno to začalo v roce 1910, tři roky před vznikem zákona o federálních rezervách. Tehdy, krátce po krachu burzy, byli Američané velice zklamaní z obrovské koncentrace finanční moci v rukou malé skupinky institucí na Wall Street. Věděli, že banky, pojišťovny a investiční společnosti nějakým způsobem kontrolují celou ekonomiku a rozhodují o tom, kdo dostane půjčku, kdo ji nedostane, jaké budou úrokové sazby apod. A chtěli, aby Kongres připravil zákon, kterým by tyto velké banky mohl kontrolovat. Banky ale usoudily, že by musely být hloupé, kdyby nechaly projít zákon, který by je dostal opravdu pod kontrolu. A tak řekly: Nechte nás napsat legislativu, která bude kontrolovat náš vlastní průmysl. A to se v podstatě stalo. Samozřejmě tohle nemohly říct nahlas, protože by to veřejnost nedovolila, a tak se vše odehrálo ve velké tajnosti. Stalo se to na Jekyllově ostrově, odtud tedy inspirace pro název mé knihy. Jekyll Island byl malý soukromý ostrov miliardářů z New Yorku a na něm se tehdy tito lidé jako J. P. Morgan a William Rockefeller potkávali. A když sepisujete pravidla nebo legislativu ke kontrole vlastního průmyslu, vytváříte kartel. Všichni členové kartelu, největší banky v USA i Evropě, byli přítomni tomuto jednání a řekli, fajn, takhle chceme „regulovat“ náš průmysl: uchránit své zisky, zabránit nevhodné konkurenci a vše zabalit tak, že to vypadá jako jeden z úřadů federální vlády. Během druhésvětové války se vlivné kruhy v USA s posvěcením Bílého domu snažily spolu se Stalinem vytvo řit jednu Světovou unii. Sponzorovala se proto komunistická propaganda… I když jsou okolnosti vzniku Fedu nezpochybnitelné a později je potvrdili i aktéři této „akce“, téma je v mainstreamových médiích tabu. Většina veřejnosti proto logicky argumentuje, že kdyby to byla pravda, bylo by to na CNN. Proč to tak je? (směje se) Ano, je pravda, že média tvrdila, že se zákonem o federálních rezervách dokázala úžasná věc, že je to v našem nejlepším zájmu a už nikdy nebude žádná krize. S odstupem času bankéři začali hrdě prohlašovat, že se této akce účastnili. Od té doby byl tón v médiích vždy shovívavý a pozitivní. Nikdy to nenazvali kartelem, i když to kartel je, a nacházeli jiná slova jako asociace nebo centrální banka, samá hezká slova. Veřejnosti se při vzniku Fedu vysvětlilo, že bude bránit velkým krizím. Nejenže se to nestalo, ale dá se říct, že je naopak spíš způsobuje. Můžete vysvětlit jak? Jedna z věcí, která lidem na začátku toho všeho dělala starosti, byl ekonomický cyklus. Ekonomika roste, peníze jsou lehce k sehnání, úrokové sazby jsou nízké, lidé vydělávají spoustu peněz… A pak naráz bublina praskne, protože narostla příliš rychle. Měnová zásoba se ztenčí, lidé ztrácí práci, byznysy krachují. Tento problém, který Fed reprezentuje, existoval i před ním, ale ekonomické cykly byly regionální, ne celonárodní či globální. Lidé si na tyto cykly stěžovali, ale řešení typu „spojme to všechno dohromady a udělejme z toho jeden velký cyklus“ přece není vůbec žádným řešením. „Ekonomika založená na opravdových penězích krytých něčím skutečným, jako je zlato nebo stříbro, funguje krásně. I Amerika na začátku takto fungovala,“ říká Griffin A co způsobuje ony cykly? Příliš rychlý nárůst objemu peněz. Pokud množství peněz roste stejně rychle jako služby a zboží, nemáme problém, není žádná krize a ekonomika je stabilní. Tak to vždy existovalo, když byla měna vázána na zlato nebo stříbro. Fakt, že je vázána na zlato, stříbro nebo cokoliv, co vyžaduje k produkci lidské úsilí, stejně jako zboží a služby, limituje množství peněz, které může být vytvořeno. Pokud bankám umožníme vytvářet peníze z ničeho, vytvoříme mocnou a svůdnou zbraň, která má sílu hýbat ekonomikou, lidmi a vládami. Tak takhle to udělali a tak to dělají pořád. Ačkoli peníze používáme denně, většina lidí netuší, co peníze jsou a že je vytváří soukromé banky, nikoliv státy. Vy jste tento mechanismus vzniku peněz označil jako Mandrake, podle jednoho komiksového kouzelníka, který dokázal vyčarovat věci z ničeho… Je to velmi jednoduché, říká se tomu podvod. Kdybychom řekli, že vytvářejí peníze z ničeho, nebylo by to zcela přesné. Protože za každým dolarem je dlužní úpis, někdo si ho musel půjčit, tím teprve vznikl. Je to tedy dokonce horší než vytváření peněz z ničeho, (směje se) protože někdo ty peníze, které banka vytvořila z ničeho, bance dluží. Mluvíme o USA, ale podobně to funguje na celém světě. Začíná to u vlády. Systém je totiž založen na symbióze vlády a Fedu. To je základ. Proto je často ministr financí z Fedu nebo z banky, která ho tvoří. Nejprve jsou v bance, pak jdou do vlády, není mezi tím rozdíl. Ale v zásadě je dominantní banka, ta vytváří peníze. Když vláda potřebuje peníze, protože utrácí jak opilý námořník, má dvě možnosti. První je zvýšit daně, ale to udělat nechtějí, protože chtějí být znovu zvoleni. Takže si musejí půjčit. A od koho? Dříve bylo zvykem, že si půjčovali od lidí, jako jsme my, protože vládní dluhopisy byly dobrá investice. Půjčovali si i od institucí jako stavební spořitelny, pojišťovny, půjčovali si od jiných vlád. Když jsem kdysi psal první verzi knihy, půjčovali si takto 93 % peněz. Od lidí a firem, kteří si mysleli, že jde o dobrou investici. Dnes už si lidé nemyslí, že jde o dobrou investici, a je to přesně naopak – skoro všechno si vlády půjčují od Fedu. A kde ty peníze vezme Fed? A jsme zpátky u podvodu, o kterém jsme mluvili – prostě napsali šek a ty peníze vytvořili na počítači. Musíme přestat být pohodlní a začít si uvědomovat některé věci, které nemáme servírované přímo před očima. Peníze, které takhle napsali na obrazovku monitoru, půjčí Fed vládě za úroky. A když přijde čas, kdy vláda musí Fedu úrok zaplatit, logicky na něj nemá žádné peníze. Potřebuje víc peněz. A tak se vrátí do Fedu (nebo do jedné z bank, které Fed tvoří) a půjčí si na to. A tak to jde stále dokola – nejprve zaplatí nejstarší půjčku, pak si půjčí na další a dluh roste neuvěřitelným způsobem. Tento systém funguje ve všech zemích. A právě proto jsou všechny země v problémech. Takže jediný, kdo na tom na konci vydělá, je onen bankovní kartel… Ano. Oni dostávají úrok. Ale minimálně v USA většina úroku, který vláda dluží Fedu, se vlastně vrací vládě, protože zákon o federálních rezervách konstatuje, že úrok, který má vláda platit Fedu, má být primárně použit na financování provozu Fedu, jinými slovy platit výdaje kartelu. Jsou to vysoké výdaje, protože nemají důvod šetřit, vláda všechno proplatí. Ale všechno nad rámec míří znovu do vlády. A oni říkají, podívejte se, jak skvělí lidé jsme, dáváme většinu peněz zpátky vládě, nejsme špatní, nevyděláváme moc peněz a vracíme je vládě. Jenže jde o to, že se lidé dívají na špatné místo, tady se ten podvod neodehrává. To, na čem Fed opravdu vydělává, nejsou úroky a půjčky vládě, ale úroky a půjčky soukromému sektoru. Nám. Protože všechny ty peníze, které byly vytvořeny z ničeho, potom jdou do ekonomiky a nám, zaměstnancům, dodavatelům, na války… Skutečnost je, že většina peněz vzniká tak, že banky poskytnou úvěry jednotlivcům, korporacím či vládám cizích zemí. A to je obrovský byznys. Každý dolar, který je vytvořený z ničeho a poskytnutý vládě a pak se objeví na účtech zaměstnanců, mohou komerční banky vzít a udělat z něj dolarů devět. A těch devět dolarů jsou další extra vytvořené peníze z ničeho, které vám oni mohou „půjčit“ s patřičně vysokými úroky. Samozřejmě velká část těchto úvěrů nikdy není splacena, a tak je odepíšou a běží do Kongresu a nechají se vyplatit. Kde ale vezmu peníze na úrok, existují vůbec při takovém tvoření peněz? Výrok, že není dost peněz na zaplacení úroků, není úplně přesný. Na jednu stranu je pravda, že při takovém způsobu tvorby peněz nemůžou peníze na úrok vzniknout jinak než dalšími půjčkami, ale je tu ještě jeden způsob – práce. Příklad: vy jste banka, já si od vás půjčím tisíc dolarů. Vy vytvoříte tisíc dolarů, a já budu souhlasit s tím, že vám vrátím 1100 dolarů. Kde těch sto dolarů vezmu? Jednoduše, zaklepu na vaše dveře (nebo na nějaké jiné) a zeptám se, jestli vám můžu každý den vydrhnout podlahu. Za nějaký čas si na to vydělám. Jsem jakýsi váš sluha. Ale jak to může skončit? Oni nechtějí, aby to skončilo. Když splatím tu půjčku spolu s úrokem a nepůjčím si další peníze, váš byznys skončil. A celá tahle ekonomika. Není dluh, nejsou peníze. Dnešní peníze mohou vzniknout pouze z dluhu. Už teď je ale jasné, že dnešní astronomické dluhy, řecké či americké, nemohou být splaceny, naopak musejí logicky exponenciálně růst… Šlo by to jedině radikálně – tak, že by si lidé přestali půjčovat a splatili je pouhou prací. Ale to nikdo nechce. Dokud budeme mít systém založený na nekrytých penězích, nemůže to nikdy fungovat. Tenhle systém se hroutí sám do sebe. Jak by mohla fungovat ekonomika bez Fedu a ostatních centrálních bank? Ekonomika založená na opravdových penězích krytých něčím skutečným, jako je zlato nebo stříbro, funguje krásně. I Amerika na začátku takto fungovala. Byli bychom stabilní. Argumentem proti je ale podle kritiků jednak fakt, že není dost zlata, jednak potřeba růstu, která je rychlejší než růst těžby zlata. Byli bychom stabilní, ne stagnující. Bylo by to nádherné oproti tomu, co tu máme dnes. Je obrovský omyl, že není dost zlata, to je úplné nepochopení situace. Nejde o množství zlata, ale určující faktor je poměr mezi zlatem, službami a zbožím. Co by bylo špatného na tom, že by byla zásoba zlata stabilní, přičemž zboží a služby by rostly? Dneska stojí chleba tři dolary, příští rok by stál dva dolary, co je na tom špatně? Rostoucí hodnota zlata by přiměla víc lidí a firem těžit zlato a zásoba by se rozšířila. Opět by se změnil poměr mezi cenou zlata a zboží a těžba by poklesla. Ale i kdyby byla zásoba zlata stabilní, bylo by to skvělé. Ekonomika by rostla, kdyby kupní síla měny zůstávala stabilní. To by ale vláda nesměla podvádět, jako například v podobě zlatého standardu, který skončil v roce 1971… Samozřejmě, proto mluvím o volném trhu. Vláda stále podvádí. I v období takzvaného zlatého standardu tiskli miliardy dolarů, které neodpovídaly množství zlata. Proto to nefungovalo. Dělají to schválně, místo aby nechali rozhodnout trh. Volný trh je mocná síla, a proto ho nechtějí za žádnou cenu připustit. Navíc bankéři nakoupili za peníze, které si vytiskli, stejně všechno zlato, tak proč bychom měli chtít měnu krytou zlatem, kterou oni kontrolují? Je pravda, že bankéři mají spoustu zlata. Protože jsou chytří. Vědí, že zlato si uchová kupní sílu, až jejich nekryté měny zkolabují. Chtějí mít zlato, ale to neznamená, že by měli chtít systém založený na zlatě. Takhle je to pro ně mnohem výhodnější. Kdyby byla měnová zásoba omezená, omezená je i jejich moc a majetek. Takže musíme poslouchat nesmysly, že je málo zlata, že tomu nerozumíme a že systém papírových nekrytých měn je skvělý. G. Edward Griffin si zvykl na svou nálepku konspiračního teoretika V roce 2001 jste natočil úspěšný film s názvem Skrytá agenda: Opravdové konspirace, které ovlivňují naše životy. O jakých konspiracích to mluvíte? Byl to spíš rozhovor než dokument. Rozhovor s mužem jménem Norman Dodd. Norman Dodd byl vedoucí vyšetřovatel speciálního výboru amerického Kongresu, který v roce 1953 vedl vyšetřování amerických nadací osvobozených od daní. Udělali jsme rozhovor, ve kterém mi vyprávěl, co jako vyšetřovatel této kauzy zjistil. Do záznamu v Kongresu se dostala jen část jeho zjištění. Důvod, proč byly tyto nadace vyšetřovány, sahal až do druhé světové války. Některé z těchto nadací, jako Carnegieho, Fordova či Rockefellerova, svěřené prostředky vynakládaly k politickým účelům a sponzorovaly články, pamflety a jiné materiály, které by se daly označit jako komunistická propaganda. Některé psal přímo Josef Stalin. Norman Dodd se vydal přímo do těchto nadací, nejprve do Fordovy. Hned na začátku mu prezident nadace James Gaither řekl: „Víte, proč provozujeme tuto nadaci? Posloucháme instrukce z Bílého domu. Podstata je v tom změnit život ve Spojených státech tak, aby došlo ke snadnému splynutí se Sovětským svazem.“ Dodd málem spadl ze židle. „Cože, tohle je vaše směrnice?“ – „Ano.“ Většina lidí by si myslela, že je to směšný cíl, ale tihle lidé se tím velmi vážně zabývali. Zabývali se tím, jak vytvořit jeden Světový svaz, Světovou unii. Druhý rozhovor měl pan Dodd s prezidentem Carnegieho nadace pro mezinárodní mír. Ten mu navrhl, že za ním má poslat někoho ze svého týmu a nadace jim připraví a poskytnou knihy a materiály ze všech svých zasedání. A jeho tým tu může strávit tolik času, kolik bude potřebovat a uvidí přesně, co dělají. On tu nabídku přijal. A tak tam poslal ženu jménem Katherine Casey, která byla do jeho týmu jmenována z důvodu zpomalení vyšetřování. Ve Washingtonu si některé kruhy nepřály, aby se vyšetřování někam posunulo, a její postoj byl takový, že ty nadace dělají takové dobro, že nechápe, co by mohlo být špatně. S Doddovou pomocí, který ji instruoval, na co se má soustředit, ale narazila na věci, ze kterých se skoro zbláznila. Byla úplně v šoku. Tak třeba na jednom z prvních zasedání na začátku 20. století tito lidé řešili, jak mohou změnit postoje Američanů, aby byli pro vytvoření jednotné globální světové vlády. V jejich návrzích bylo mnoho způsobů, jak to udělat – nejlepší způsob byl podle nich válka. Protože z války jsou lidé tak vystrašení, že jsou ochotní vzdát se čehokoli, jen aby se vrátila jejich bezpečnost. Tak se Carnegieho nadace pro mezinárodní mír rozhodla, že nejlepší, co může udělat, je podporovat Spojené státy, aby vstoupily do války. A tak se i mnohokrát stalo, naposledy celá „válka proti terorismu“ a zákony znamenající úplnou ztrátu občanských svobod. Říkáte tedy, že se různé bankovní krize a války nedějí náhodou? Že demokracie a lidská práva jsou tudíž jen prázdné pojmy? Ano. Záměr je vytvářet veřejné mínění. To je hlavní cíl mezinárodních, a koneckonců i národních politiků a především těch, kteří je ovládají. Mluví o lidských právech, spravedlnosti, blahobytu, ale vše, o co se snaží, je manipulovat s lidmi, aby je podporovali, ať už ve skutečnosti dělají cokoli. A o té skutečné agendě, tedy ovládat lidi, se nemluví. Bez cenzury Na realityzone vydává E. Griffin každý týden Unfiltered News, kde přináší klíčové informace, jež ve zprávách nenajdete. „Naučil jsem se celý příběh shrnout do pár důležitých vět, aby i lidé, kteří nemají čas, tím strávili nejvýš 20 minut a porozuměli, co se kolem doopravdy děje.“ Se svými názory jste jistě označován jako konspirační teoretik… Ano, mám nálepku konspiračního teoretika. (směje se) To se vsaďte, že jsem. Jen tam nesedí to slůvko teorie. Sám sebe bych označil jako konspiračního historika. Konspirace představuje jednu z nejzásadnějších politických skutečností, které se odehrávaly napříč dějinami. Každý, komu se zdá bizarní, že někdo věří v konspiraci, mi tím prozrazuje, že nečetl historické knihy. Fakt je, že mnoho konspiračních teorií se ukázalo jako pravdivých. Nedávno bylo například oficiálně potvrzeno, že takzvaný incident v Tonkinském zálivu, na jehož základě začala vietnamská válka, se nikdy nestal. O chemických zbraních v Iráku taky víme své, jsou stohy důkazů proti oficiální verzi 11. září 2001… Mechanismus je stále stejný. Proč se to děje? Protože lidi si neumí představit motiv. Pořád věří, že ti, kteří prohlašují, že jsou jejich lídry, to s nimi myslí dobře. Lidé by se měli snažit porozumět tomu, že jsou zde jiné, obrovské plány, které logicky nejsou veřejné. Komu vadí vitamin Svět bez rakoviny– příběh vitaminu B17 patří mezi nejznámější knihy E. Griffina. Po celém světě se jí prodalo víc než půl milionu kusů. Poprvé vyšla už v 70. letech, u nás ji vydalo nakladatelství Mladá fronta. Vitamin B17 zvaný též laetril se v přírodě vyskytuje ve více než 1200 rostlinách, v semenech mandle, švestky a nejvíc v jádrech meruňky. Biochemik E. T. Krebs a výzkumy dalších odborníků a klinik prokázaly, že účinně likviduje rakovinné buňky. Kde je tedy problém? Podle knihy nikoli ve vědě, ale v politice a bilionovém byznysu s rakovinou… Proč ale většina lidí nechce existenci těchto plánů uznat, ani když je podložena fakty? Psychologický efekt je zde velmi silný – nechcete přemýšlet o tom, že jste byl oklamán. Zraní to vaši hrdost. Lidé, kteří si své představitele volí, říkají, že nemůžou být tak špatní. Přece si je sami zvolili! Mainstreamová média kloužou pouze po povrchu a píšou, že ten řekl to a ten tamto, ale důležité otázky raději vůbec nekladou. Třeba kvůli inzerci. Jak se má člověk vyznat v tom informačním nepořádku a hledat pravdu? Myslím, že s tím se musí poprat každý sám. Když jste navíc starý jako já, ucítíte lež na sto honů. Zaprvé musíme přestat být pohodlní a začít si uvědomovat některé věci, které nemáme servírované přímo před očima. Rozhodně se odpovědí nedobereme tak, že budeme večer koukat na zprávy, které jsou silně filtrované. Takže první krok je přestat sledovat tyto kanály, odpoutat se od nich. A udělat si trochu toho vlastního výzkumu. Problém je, že do toho se nikomu moc nechce, většina lidí se o nic nezajímá. Ale pokud opravdu chcete, informací je spousta. Vy samozřejmě zprvu nevíte, co je pravda. Čím víc se ale snažíte, tím lépe se orientujete a odlišíte relevantní informace od nesmyslů. A začnete si všímat, že ten mechanismus je pořád stejný a není moc sofistikovaný, protože stále vychází a není třeba ho měnit. Hlavně musíte být sám k sobě poctivý a jít do hloubky. Začněte a uvidíte. Autor článku: Milan Vidlák, Hana de Goeij ----------------------------------------------- Porovnanie systémov Tromi v súčasnosti najdiskutovanejšími politicko-ekonomickými (to jest mocenskými) systémami sú kapitalizmus v spojení s demokraciou, centrálne plánovanie v spojení so socializmom a feudalizmus v spojení s monarchiou. Mojim cieľom je poukázať na to, že tieto mocenské systémy a ich rôzne odnože sú zo svojej podstaty nespravodlivé, nemorálne, neudržateľné a neefektívne. Taktiež, že realita nezodpovedá teóriám a spomenuté systémy sú niečím podstatne iným, než za čo sa vydávajú. V dnešnej dobe množstvo ľudí verí v ekonomicko-politické (systémové) filozofie, ktoré sa im stali náboženstvami a postupne vytlačili až nahradili nadprirodzeno, duchovno aj Boha. Takto hĺbkovo indoktrinovaní jedinci sú ideálny pre udržanie statusu quo. Sami vyhľadávajú a ničia odpor, postupujú proaktívne. Selektujú realitu, ohýbajú si ju podľa svojho presvedčenia, žijú v bublinách a ak hovoria fakty a argumenty proti ich dogmám a katechizmu, tak ich proste odignorujú. Začnem s monarchiou v spojení s feudalizmom. Išlo o mocenský systém uplatňovaný v Európe od ranného stredoveku zhruba po Veľkú francúzsku revolúciu. Monarchia je prirodzene podstatne staršia a prežíva v určitej forme dodnes (napr. Veľká Británia, Austrália, Japonsko), píšem však o spojení oboch v jeden špecifický systém. Jeho časové ohraničenie získame prekrytím feudalizmu ako ekonomického systému s monarchiou čo by systémom politickým. Monarchia a feudalizmus Monarchia je forma vlády jedinej osoby – monarchu. Typická monarchia o ktorej sa bavíme je doživotná, dedičná a absolútna. Rozobraté na drobné, monarcha vládol odo dňa svojej korunovácie až do smrti a po nej sa vlády chopil najstarší mužský potomok. Vo výnimočných prípadoch išlo o potomka ženského, táto problematika súvisí s patriarchátom (pre ženu bolo podstatne ťažšie získať si rešpekt, úctu a poslušnosť poddaných, taktiež im chýbajú určité predispozície pre výkon funkcií, ktoré si vyžadujú ťažké rozhodnutia). V absolútnej monarchii mal monarcha v rukách takmer všetku politickú moc, vďaka ktorej získal aj obrovskú časť moci ekonomickej. Na základe kombinovania dĺžky vládneho obdobia, spôsobu akým sa monarcha dostáva k moci a právomocí, ktoré mu prináležia, môžeme dostať široké spektrum foriem monarchie. Tou najslabšou je parlamentná monarchia, v ktorej má monarcha iba formálne právomoci a je reprezentantom svojej krajiny. Feudalizmus bol predovšetkým ekonomický systém založený na vlastnení, požičiavaní a prenajímaní pôdy. Na tomto mieste treba dodať, že vývoj samotného pojmu feudalizmus bol pomalý a rozvláčny, jeho aplikácia prišla ex post, má ďaleko od exaktnosti. Zatiaľ čo význam pôdy je aj dnes značný (stavajú sa na nej obydlia, prechádza cestná a železničná doprava, parkujú na nej automobily, ľudia si môžu dopestovať potraviny, dochovať zver, atď.), tak v stredoveku nebolo cennejšieho artiklu a to z viacerých príčin. Neexistovali hyper a supermarkety, len trhy a malé obchodíky, kde si bolo možné zakúpiť obživu, na ktorú však drvivá väčšina obyvateľstva nemala financie a bola preto odkázaná zaobstarávať si ju vlastnými rukami na svojich políčkach a v maštaliach. Nezabúdajme, že rodiny bývali v týchto časoch mnohopočetné ako pre vysokú úmrtnosť vplyvom chorôb, vojen či ťažkých životných podmienok, nízku dĺžku života, tak aj nedostupnosť a primitívnosť antikoncepcie. Čím viac pôdy človek vlastnil, tým istejší bol jeho život po stránke základných potrieb nevyhnutných pre život. Jej prepožičiavanie a prenajímanie bolo značným zdrojom príjmov majetnejších obyvateľov, vďaka čomu bohatli ešte viac. Vlastníctvo pôdy viedlo k rigidnému kastovaniu od tých, ktorí nevlastnili žiadnu a za kus „žvanca“ obrábali pôdu svojho panovníka – nevoľníkov, až po samotného monarchu v ktorého inventári boli mnohé kaštiele, zámky, hrady, lesy, poľovnícke usadlosti, atď.. Dostať sa z nižšej sociálnej vrstvy hoci len o priečku vyššie bolo nesmierne ťažké až nemožné, opak však nebol veľkým problémom. Šľachta (či už vyššia, alebo nižšia) mala zaručenú dedičnú držbu pôdy. Vďaka tomuto právu mohla pôdu hromadiť a bohatnúť. V stredoveku vládla medzi ľuďom obrovská poverčivosť (na jednej strane daná zložitým historickým vývojom, na strane druhej s potešením prehlbovaná a rozosievaná cirkvami), ktorá mala nedozierne (predovšetkým negatívne) následky. Jedným z nich bola ľahšia akceptácia ako cirkevných tak svetských vládcov za svojich pánov bez „zbytočného“ búrenia sa, či v niektorých prípadoch dokonca kladenia si pre nás dnes už základných otázok. Cirkvou „dostatočne oblbnutý“ poverčivý ľud nemal problém uznať, rešpektovať, poslúchať až ísť bojovať za svojho pápeža, biskupa, kráľa či knieža. Nemorálnosť a zároveň nespravodlivosť tohto systému tkvie v minimálnych možnostiach jednotlivca zmeniť svoje sociálne postavenie, nerovných príležitostiach (významnom zvýhodnení „modrej krvi“), minimálnej legitimite vládnucej vrstvy (nebola volená) a chudobe väčšiny obyvateľstva (ktorá bola negramotná, pretože nemala financie ani na základné vzdelanie a pri obdobiach slabej úrody zomierala po tisícoch). Systém, ktorý nie je spravodlivý a morálny nikdy nemôže mať dlhú životnosť. Čím viac sa roztvárajú nožnice medzi najbohatšími a najchudobnejšími, tým menej času mu zostáva a prichádzajú sociálne nepokoje, revolúcie až občianskej vojny, ktoré ho rozvrátia. Absolútna monarchia nemá v skutočnosti ďaleko od diktatúry, záleží na monarchovi čo so svojou krajinou spraví. Ľud aj šlachta sa vedeli prispôsobiť z dôvodu tradícií, rešpektu a strachu. Najväčšou mocou v systéme disponuje monarcha a jeho najbližší rodinný príslušníci, s menším odstupom širší okruh rodiny, s väčším odstupom vyššia šľachta a určitou mocou disponovala aj šľachta nižšia. Centrálne plánovanie a socializmus Centrálne plánovanie v spojení so socializmom majú svoj pôvod predovšetkým v komunistickom manifeste Karla Marxa a Fridricha Engelsa a boľševickom prevrate Lenina proti cárskej rodine Romanovcov. Väčšina obyvateľov má spomienky na obdobie trvania tohto mocenského systému uložené veľmi dobre v pamäti, avšak v dnešnej dobe si ich uplatňovaním selektívnej pamäti idealizuje. Centrálne plánovanie ako ekonomický systém a socializmus čoby politický systém bývajú často mylne vydávané za komunizmus. Socializmus našiel praktického uplatnenia až nejaký čas po skončení Boľševickej revolúcie v roku 1917. Prešiel určitými vývojovými štádiami. Na základe rozloženia moci môžeme hovoriť o jeho viacerých typoch, avšak ten o ktorom sa bavíme je charakteristický centralizovaním moci v rukách jedinej strany. Strana tak sama rozhoduje o tom čo sa bude v štáte diať a to až do detailov. Socializmus sa prakticky okamžite brutálne vrhol na šľachtu a cirkvi čo by svojich ideologických nepriateľov. Strana zoštátnila prakticky všetko, avšak pri rozdeľovaní pôdy, majetku, financií a právomocí už zďaleka tak štedrá nebola. Obyvateľstvo sa rozdelilo na dve kasty, pri ktorých bola kritérium jeho účasť v strane (najlepšie aktívna až proaktívna). Straníci získavali nesmierne množstvo rozličných výhod a výhodičiek. Veľkým zločinom bolo odobratie značného množstva pôdy jej majiteľom, vďaka čomu sa stali ekonomicky nesamostatní, pretože si už len problematicky dopestovali a dochovali obživu. Socializmus je známy aj ako systém cielene ateistický, mučil a vraždil klerikov, zatváral kláštory, rušil rády, sťažoval až zastavoval kariérny a študijný postup oficiálne veriacim, snažil sa vykoreniť sviatky a rituály s nimi spojené. Socializmus glorifikoval manuálnu prácu robotníckej triedy, zatiaľ čo občanov živiacich sa intelektuálne neustále napádal a vykresľoval ako príživníkov (veda, kybernetika, umenie, psychológia, atď.). Centrálne plánovanie je ekonomický systém založený na predvídateľnosti dopytu občanov štátu po tovaroch a službách. Cieľom je vyrábať presné množstvo tovarov a poskytovať presné množstvo služieb podľa jasne daných plánov strany. Známe sú predovšetkým päťročnice, keď sa najčastejšie plán dal stihnúť buď oveľa skôr, alebo vôbec. Dôsledkom bola neefektivita, nedostatok inovácií, mrhanie zdrojmi, likvidácia životného prostredia, ktoré pri plánovaní nezohrávalo takmer žiadnu rolu a síce bohatstvo v zmysle základných tovarov a služieb, ale strašný nedostatok tých čo i len trocha neštandardných. Pre efektívne uplatnenie centrálneho plánovania chýbali informácie, matematické modely, heuristiky a výpočtový výkon, ktorý by si s nimi poradil v reálnom čase. Predovšetkým však straníci neboli v drvivej väčšine prípadov žiadny akademici ani vedci, nerozhodovali racionálne. Nemorálnosť a nespravodlivosť systému spočíva v delení na rovných a rovnejších, obratí občanov o duchovno so všetkým čo s ním súvisí, minimálnej legitimite (u volieb nebolo z čoho vyberať, keďže existovala len jedna štátostrana), tyranii a pomste proti každému kto si dovolil namietať, či len vyjadriť iný názor. Zároveň odnaučil občanov kriticky rozmýšľať a vzbudil v nich presvedčenie, že nemusia nič vedieť, o nič sa zaujímať, stačí len usilovne vykonávať svoje povolanie a strana sa o nich postará. Občania štátu žili tak trocha ako v rozprávke, nútenom polospánku. Okrem týchto faktorov bol systém neudržateľný aj z hľadiska ekonomického. Socializmus mal len málo spoločného s komunizmom za ktorý sa snažil dlho maskovať. Kapitalizmus a demokracia Kapitalizmus v spojení s demokraciou predstavuje súčasne platný mocenský systém vo väčšine krajín západného sveta. Kapitalizmus ako ekonomický systém má mnoho podôb, preto hneď na začiatok upresňujem, že budem popisovať jeho najbežnejšiu formu založenú na paradigmách voľného trhu, dopytu a ponuky, vzájomnej konkurencie firiem, súkromnom vlastníctve a maximalizácií zisku. Neoliberálnu formu, ktorú dnes zažívame. Demokracia ako politický systém má taktiež veľa podôb, popisovať budem parlamentnú demokraciu v ktorej existuje dve a viac strán uchádzajúcich sa o hlas voličov v pravidelných voľbách a snažiacich sa vzájomne si konkurovať. Kapitalizmus stojí predovšetkým na ekonomických teóriách Adama Smitha a Davida Ricarda, jeho pôvod v približne súčasnej podobe môžeme vystopovať k začiatku 19-tého storočia. Parlamentnú demokraciu v približne súčasnej podobe je možné datovať taktiež k začiatku 19-tého storočia. Vidíme teda, že oba systémy kráčajú ruka v ruke už od svojho vzniku a aj preto sú pre mnohých neoddeliteľné a vzájomne sa podmieňujúce. Parlamentná demokracia znamenala pre bežných občanov veľkú nádej, pretože sľubovala rovnosť váhy hlasov a tým aj rozhodnutí o výbere politických elít. Hlas boháča mal mať rovnakú váhu ako hlas chudáka. Spočiatku však nemal volebné právo každý, napr. černosi či ženy. Parlamentná demokracia je vydávaná za vrchol evolúcie politického systému, ktorý sa dá naďalej už len veľmi pomaly a mierne zlepšovať. Taktiež býva stotožňovaná so slobodou. Občania si majú voliť s navzájom konkurujúcich politických strán na základe kvality ich programov, kompetencie, odbornosti a kvalifikácie ich členov. Vždy majú existovať dve vzájomne protichodné tézy (prípadne viac), do ktorých je možné politické strany zaradiť a na základe ktorých by si mali voliči vyberať podľa svojho presvedčenia a orientácie. Parlamentná demokracia však v praxi vždy skôr, či neskôr zdegeneruje do partokracie, keď väčšinu politickej moci v štáte drží v rukách zopár desiatok prapodivných indivíduí zaradených do názvom, logom, programom a marketingom síce rôznych, avšak čo sa týka rozhodnutí, financovania, mecenášov a káuz veľmi podobných strán. Vyhráva strana ktorá má väčšiu mediálnu podporu, viac financií na kampaň, naklonených viac gašparov zvaných tiež celebrity a dokáže na protistrany naškrabať viac svinstiev. Propaganda je pre demokraciu tým, čím je pre totalitu násilie a práve parlamentná demokracia ju doviedla takmer do dokonalosti. Kapitalizmus sľuboval zefektívniť produkciu, dynamicky reagovať na dopyt, ponúkať tovary a služby, ktoré zákazníci požadujú (ba dokonca, ktoré si ešte len želajú), odmeňovať zamestnancov podľa zásluh (čiže spravodlivo), umožniť im realizovať sa (využiť individuálne danosti a skúsenosti) a rozvinúť svoj potenciál (kariérny a osobnostný rast). Rodil sa pomaly a ťažko spolu s tým ako jeho predstavitelia vytrvalo tlačili a lobovali za zmeny zákonov, ktoré by im umožnili v čoraz väčšej miere realizovať ich podnikateľskú činnosť (liberalizácie a harmonizácie), prebiehal prevod štátneho majetku na súkromný (privatizácie a odpredaje) a ako využívali rôzne legislatívne diery a právne kľučky. Kapitalizmus býva mylne (lživo) vydávaný za prirodzený ekonomický systém, pretože vraj presne odráža ľudskú povahu založenú na konkurencii, neustálom raste a práve silnejšieho. Kapitalizmus voľného trhu je možný len v teoretickej rovine a v praxi nemá šancu na dlhodobé pôsobenie. Existuje viacero dôvodov, prečo jeho zavádzanie do hospodárstva vždy zlyhalo, zlyháva a bude zlyhávať. V prvom rade predpokladá trh plný malých subjektov, z ktorých žiaden nie je tak veľký, aby bol schopný ho ovplyvniť. Nesmeli by existovať monopoly, oligopoly ani kartely, ktoré sú však po určitom čase úplne bežné. Malé podnikateľské subjekty bývajú odkúpené, ekonomicky či právne zničené, prípadne ukončia svoje pôsobenie samé pod tlakom silnejších. Veľkí sa stávajú väčšími, malý menšími, moc sa centralizuje. Nerovnosti sa prehlbujú takiež spolu tým, ako klesá moc štátov ovplyvňovať trh. Oslabovanie štátov prebieha plánovite na základe paradigmy, podľa ktorej by mali byť len určitým legislatívnym rámcom pre podnikateľské subjekty, to znamená dbať na dodržiavanie zákonov. Čím menej štátu, tým rovnejšie podmienky pre súťaž firiem, ktorej následkom by malo byť zvyšovanie kvality, zlepšenie ponuky, rast zamestnanosti, rast miezd, atď.. Dôsledkom však je, že štát ktorý je stále menší a menší stráca páky pre zásahy do trhového prostredia. Napr. ochranu práv zamestnancov, ochranu životného prostredia, dodržiavanie platných zákonov, vyrovnávanie trhového prostredia obmedzením monopolov, oligopolov, potieraním kartelových dohôd, atď.. Štát, ktorý sa stane rámcom môže už len pozorovať čokoľvek sa v ňom deje, pretože nemá finančnú ani majetkovú moc zmeniť to. Stáva sa namiesto proklamovaného prísneho policajta iba bezzubým pozorovateľom. Korporácie prerástli množstvo štátov a vďaka obrovskej výhode, ktorou je ich mobilita (spolupráca štátov nie je natoľko kvalitná aby ju eliminovala), môžu unikať spravodlivosti, zdaneniu, či vykorisťovať ich. V prípade vážnejších problémov len zmenia miesto svojho pôsobenia. Ďalším dôvodom predurčeného neúspechu voľno-trhového kapitalizmu je skutočnosť, že všetky subjekty by museli začínať na jednej štartovacej čiare (disponovať rovnakými zdrojmi v podobe práce, pôdy, kapitálu, ale aj rovnako kvalitným manažmentom), čo je úplne vylúčené, pretože vždy sa nachádzame v určitej dobe, ktorej predchádza historický vývoj so všetkým čo k nemu prináleží. Taktiež je mylne predpokladaný záujem uspokojovania potrieb zákazníkov pred záujmom dosahovania zisku. V skutočnosti je tomu presne na opak. Zisk sa stal všetkým a podnikatelia sú ochotní spraviť pre jeho maximalizáciu takmer čokoľvek. Ta tam je „baťovská“ morálka a etika. Reklama je bežne prijímaná aj keď ide o propagandu a klamstvá, rapídne poklesla životnosť tovarov z dôvodu aby ho zákazníci nakupovali častejšie (kratší životný cyklus zvyšuje tržby), inovácie sa stali pseudoinováciami, keď sa často menia len nepodstatné kozmetické prvky, záťaž na životné prostredie stúpla okrem už spomenutej skrátenej životnosti aj vďaka tlaku na náklady, mzdové ocenenie sa stalo v porovnaní s dosahovanými ziskami smiešnym a vôbec nereflektuje podiel zamestnanca na hospodárskych výsledkoch firmy, zamestnanosť neustále klesá, pretože ak je možné ušetriť redukciou pracovných miest, manažment tak spraví bez váhania, trh zaplavili tony produktov a služieb, ktoré by neindoktrinovaní zákazníci nikdy ani nekupovali, atď.. V neposlednom rade existujú externality (pozitívne aj negatívne), asymetria informácií a zotrvačnosť. Aj keby sa našiel optimálny pomer medzi štátnym a súkromným, aj keby vrcholoví politici konali v najlepšom záujme svojich občanov, tak by nedokázali bez prestania opravovať neustále sa kaziace trhové prostredie už len z dôvodu „filozofickej“ otázky – od akého bodu je trh pokrivený a treba ho opraviť a čo je ešte pozitívnym následkom jeho vývoja? Problémom tohto mocenského systému je, že v skutočnosti ide len o kvázi kapitalizmus a kvázi demokraciu, keďže vládnu banky a korporácie. Nazýva sa preto korporatokraciou či po starom – fašizmom. Z princípov fungovania systému je zjavné, že k ničomu inému ani dôjsť nemôže. Malé a stredné podniky sú bez problémov ekonomicky zničené, alebo odkúpené veľkými nadnárodnými firmami a korporáciami. Monopoly a oligopoly ovládajú takmer celý trh podľa geografických či segmentových kritérií. Existencia externalít kriví trhové princípy. Korporácie a banky dosadzujú, či korumpujú politikov, ktorí im následne idú na ruku zmenami zákonov otvárajúcimi im nové trhy, oslabujúcimi postavenie štátnych a domácich firiem, okresávajúcimi práva zamestnancov a odborov, samozrejme spustením nekonečného radu privatizácie všetkého čo sa len predať dá, prižmúrením očí pri kontrolách hygieny a bezpečnosti práce, atď.. O virtuálnom svete špekulácií, opakovanom predávaní takmer bezcenného, neproduktívnom zarábaní peňazí na práci iných, nákladoch marketingu (propagandy) atď., už radšej ani písať nebudem. Korporatokracia má len veľmi málo spoločného s kapitalizmom tak ako partokracia s demokraciou. Nie je treba znova menovať všetky už rozobraté nemorálnosti, nespravodlivosti a neudržateľnosť systému. Kapitalizmus priamo vyžaduje a preto aj plne podporuje globalizmus so všetkými pozitívami, predovšetkým však negatívami čo k nemu prináležia. Zhrnutie Ak mám v skratke zhodnotiť tri práve opísané mocenské systémy, tak poukazujem vždy predovšetkým na neustálu snahu menšiny ovládať väčšinu. Často ide o rovnaké klany a dynastie prežívajúce systémové zmeny takmer bez ujmy. Ako je to možné? Buď za občianskymi vojnami, revolúciami, pučmi, atď. priamo stoja, alebo kontrolujú opozíciu. Ak ju aj nevytvorili a neriadia priamo od začiatku, tak sa ju snažia usmerniť ako len môžu v čase, keď začína byť problémom. Zjavná je pomalá, ale vytrvalá „emancipácia“ ľudstva v jeho snahe o rovnoprávnosť – otupenie a sploštenie mocenskej pyramídy. Vytúženým cieľom by mal byť stav v ktorom by sme rozhodovali o sebe navzájom všetci, nielen úzka skupina samozvaných elít. Súčasný systém je lepší než ten predchádzajúci a predchádzajúci systém bol lepší než ten pred ním, ak však nespravíme rýchlo zásadné zmeny a nevyúčtujeme s elitami, Orwellova 1984-ka môže nadobudnúť veľmi reálne kontúry. Súčasné technológie umožňujú doslova zázraky a to len málokto vie o ich skutočnom potenciály. Systém sa zvrháva do stále horších a horších zvráteností. Ja presadzujem priamu demokraciu ako politický systém a ekonomiku založenú na zdrojoch ako systém ekonomický. Nech všetci rozhodujeme o všetkom podstatnom a závažnom, mentálne vyspejeme riešením zložitých problematík a problémov, nedrancujeme planétu a žijeme v realite. Ekonomika založená na zdrojoch a priama demokracia V dôsledku obrovského sklamania zo zlyhania volňo-trhového kapitalizmu a zastupiteľskej demokracie (odbočenia praxe od teórií a uvedomenia si chýb a nedostatkov, ktoré obsahujú už v teoretickej rovine), šírenia informácií prostredníctvom internetu tempom, v množstve a podobe, ktorá nemá v histórií ľudstva obdobu, vyspelosti technológií a dospievania spoločnosti začali v druhej polovici 20-tého storočia vznikať organizácie, združenia a hnutia za udržateľnejší a rovnostárskejší systém presadzujúce ruka v ruke zmeny v oblasti ekonomickej a politickej. Dnes najviac presadzovaný a pretláčaný nový systém, ktorý ma ambíciu plne nahradiť systém súčasný je postavený na ekonomike založenej na zdrojoch (ekonomický systém) a priamej demokracii (politický systém). Ekonomika založená na zdrojoch je určitým návratom naspäť pred finančný systém založený na dlhu (úver a úrok). Naša planéta oplýva neuveriteľným množstvom zdrojov, pritom však takmer na nič nemáme peniaze? Paradox frakčného rezervného systému a na ňom postavenej kvázi kapitalistickej voľno-trhovej ekonomiky je zrejmý. Presun bohatstva od tých ktorí tvoria hodnoty, k tým čo na nich len parazitujú taktiež. Ekonomika založená na zdrojoch má však omnoho väčšie ambície než väčšie využívanie toho čo máme k dispozícií. Jej snahou je vytvoriť systém, ktorý by bol bezpečný, efektívny a dlhodobo udržateľný. Dlhodobo udržateľným sa myslí taký, ktorý nedrancuje životné prostredie (rýchlo nespotrebúva nenahraditeľné nerastné zdroje), ale žije s ním v harmónií v tzv. dynamickej rovnováhe. Efektívny systém ťaží, transformuje, distribuuje, ponúka produkty a služby optimálne a to aj s ohľadom na spotrebu, ktorá by dosahovala oproti dnešku (keď je zúrivo umelo stimulovaná) podstatne nižšej úrovne. Bezpečnosťou je myslená produkcia, spotreba a likvidácia produktov a služieb s ohľadom na životné prostredie. Produkty by mali podstatne dlhšiu životnosť, boli by ľahko modulárne opraviteľné, upraviteľné, vylepšiteľné a boli by z čo možno najväčšej časti recyklovateľné. Kedysi neriešiteľný problém spočívajúci v komplexnosti optimalizácií, spracovaním ohromného množstva dát a nezaujatým rozhodovaním dokážu v súčasnej dobe vyriešiť počítače v reálnom čase. Priama demokracia je založená na myšlienke rozhodovania o štáte všetkými jeho občanmi, ktorí sú toho mentálne schopní (veková hranica, IQ, mentálne zdravie). Cieľom je nahradiť politické a ekonomické elity od obecného úradu až po parlament, od malých podnikov až po korporácie, to jest na všetkých úrovniach. Rozhodovanie všetkými občanmi zaručí to, čo mala už dávno zaručiť tradičná demokracia – vôľu ľudu. Ľud sa bude učiť na svojich chybách zodpovednosti, vďaka moci rozhodovať významne stúpne jeho záujem o politiku, ekonomiku a spoločnosť ako takú, bude takmer nemožným pre menšinu manipulovať ním, logicky nebude rozhodovať sám proti sebe ale pre svoje blaho, atď.. Som presvedčený, že vďaka postupnému plošnému zavedeniu priamej demokracie dôjde k až evolučným zmenám. V súčasnosti neexistuje žiadna forma ekonomiky založenej na zdrojoch v čo i len lokálnom meradle, avšak príkladov určitej formy priamej demokracie máme viacero: Švajčiarsko, Kalifornia (USA), Bavorsko, Hamburg a Schönau (Nemecko). Priama demokracia mala všade kde sa objavila blahodarný účinok – investori menej drancovali, majetok sa držal viac v rukách občanov, verejné financie sa dostali do lepšieho stavu, boli efektívnejšie a účelnejšie vynakladané, klesla korupcia, podarilo sa vyriešiť rozličné „odveké a začarované“ problémy, klesli daňové úniky a výška daní, atď.. Priama demokracia však zatiaľ vždy koexistovala spolu s demokraciou zastupiteľskou, jej moc bola preto značne obmedzená. Najväčším problémom je vyriešiť prechod k novému systému. Občania ešte nie sú dostatočne zrelí a kríza súčasného systému ešte nedosiahla takej hĺbky aby ho zavrhli. Dobrou správou je, že to chce len čas. Súčasný systém sa zničí aj sám (snažme sa mu však milosrdne pomôcť v jeho agónií) a občania prejavujú čoraz viac záujmu o otázky verejné a témy spoločenské. Vznikajú a naberajú na popularite neustále nové a nové organizácie, združenia, hnutia a média, ktoré budia verejnosť a bojujú za ňu ako len môžu a aj keď sa často významne líšia názormi, prostriedkami a cestou, tak smerujú k rovnakému cieľu. Taktiež nesmieme zabudnúť na skupiny, ktoré žijú úspešne mimo systém, pretože ho úplne odmietajú a to nemyslím len anarchistov a hippies. Je dôležité poznamenať, že zastánci nového systému (medzi ktorých sa počítam) ho neproklamujú za dokonalý, vrchol evolúcie, neprekonateľný, bezchybný, atď., ale za omnoho lepší ako ten súčasný. O pozitívach a negatívach ťažko písať keďže je zatiaľ iba nahrubo naprojektovaný. Z oblasti priamej demokracie už síce určité skúsenosti máme, ale z ekonomiky založenej na zdrojoch takmer žiadne. Potenciálnych pozitív je veľa, potenciálnych negatív málo, ich vnímanie je však značne skreslené súčasnými filozofiami s ktorými často vedome či nevedome súhlasíme a prijali sme ich. Myslím predovšetkým často spomínaný nedostatok zodpovednosti bežného človeka, jeho hlúposť, lenivosť, nezáujem, neschopnosť riešiť náročnejšie problematiky, atď.. Človek je odrazom systému a elitám veľmi vyhovuje cez školstvo, média, náboženstvá, pracovné prostredie, kultúru, atď. robiť z neho nezodpovedného, hlúpeho, lenivého, bez záujmu, neschopného. Riziká priamej demokracie: - Nekompetentnosť, - Nedostatok zmyslu pre zodpovednosť, - Hrozby pre menšiny, - Vplyv demagógov a populistov, - Malé možnosti vybrúsiť a spresniť otázky, - Prílišné zaťažovanie a únava, - Strata záujmu o rozhodovanie; Riziká ekonomiky založenej na zdrojoch: - Nedostatok produktov a služieb v dôsledku zlej optimalizácie či dát, - Nízke tempo inovácií, - Všetko sa prispôsobuje životnému prostrediu, - Úzka ponuka produktov a služieb. Anton Smataník --------------------------------------- JEŠTĚ K 28.ŘIJNU Staré otázky znovu aktuální Musíme konečně žít sobě, žít kladně a beze strachu. Jít bez bázně svou vlastní českou cestou. T. G. Masaryk Od jara do konce října r. 1918 se válčilo prudce nejen na frontě italské a francouzské, ale i na Balkáně, kde Srbové, podporovaní dohodovými vojsky, se vzchopili k novému útoku. Postavení Německa a Rakousko-Uherska se stalo neudržitelným, a tak vlády válčících monarchií projevily ochotu k vyjednávání. Dne 28. října se Prahou roznesla novina, že rakousko-uherský ministr zahraničí hrabě Julius Andrassy oznámil presidentu USA Wilsonovi, že Rakousko-Uhersko přijímá jeho výzvu o právu národů na sebeurčení, a že Češi a Jihoslované mohou o sobě rozhodovat sami. Obyvatelstva se zmocnilo nepopsatelné nadšení, neutuchající radost. Tehdy i v dalších dnech se odstraňovaly symboly cizí moci, konaly se průvody, veselice, tábory lidu, vyhrávaly kapely, řečnilo se, zpívalo. Ověnčené vlaky začaly přivážet s láskou očekávané válečné navrátilce. Obdiv a sláva patřila legionářům, hrdinům od Doss´Alto, Terronu, Zborova i z jiných bojišť. Dobové verše básníků jsou výmluvné: „Kokardy, jásot, na praporu prapor, srdce se v dálku rozletí! Jak je to krásné překonati zápor a býti, růsti, stavěti“, volá Viktor Dyk. A s důrazem na odpovědnost současníků veršuje S. K. Neumann: „I přísahal jsem já, národ československý, svobodný a živý, že chci býti národ spravedlivý.“ V Praze se ujal vlády Národní výbor, který se obrátil na veřejnost prohlášením, že „náš odvěký sen o svobodě a samostatnosti se splnil, Bílá hora byla odčiněna, stát československý vstoupil v řadu samostatných, svobodných, kulturních národů světa“. Národní výbor zavázal všechny úřady poslušností, obsadil kasárny vojenské i četnické, cizí vojsko (byli to Maďaři) bylo odzbrojeno. První zákon, který Národní výbor vydal, aby předešel anarchii, stanovil, že všechny dosavadní zákony a nařízení zůstávají v platnosti. Ale již v listopadu předal Národní výbor výkon moci Národnímu shromáždění. Byla ustavena vláda, postupně přijata řada klíčových zákonů a připravena definitivní Ústava, podle níž se v únoru 1920 konaly první volby do parlamentu. Bezprostředně po svém návratu ze zahraničí, 22. 12. 1918, pronesl nově zvolený první president ČSR své první programové poselství. Úvodem citoval prorocká slova J. A. Komenského ze spisu Kšaft umírající matky Jednoty bratrské z r. 1650: „Věřím i já Bohu, že po přejití vichřic hněvu, hříchy našimi na hlavy naše uvedeného, vláda věcí Tvých k tobě se zase navrátí, ó lide český.“ Nato zhodnotil světovou válku, úlohu velmocí a nastínil naši zahraniční i vnitřní politiku. V souladu se svým výkladem smyslu našich dějin a s idejemi národního obrození zdůraznil význam spravedlnosti jako „matematiky humanismu“. Spravedlnost označil za hlavní devizu národního pořádku, a vedle spravedlnosti práci, práci klidnou, poctivou a rozumnou. Prohlásil, že světové i domácí poměry vyžadují pronikavé sociální reformy. Demokratická rovnost má vyloučit třídní vykořisťování. Ženy mají mít stejná občanská práva jako muži. Stejně se mají věnovat i veřejné činnosti. Menšinám se zaručují občanská práva. Zemědělství, obchod a průmysl si žádá zvelebení. Zvýšenou starost a péči vyžaduje škola a všechen duševní život. Pracovat se musí pro světový mír, národní obranu, zdravé tělo a zdravého ducha. Sokolské ideály a příklad legionářů budou inspirovat osvobozený národ v úsilí o republiku demokratickou a humanitní. Potud poselství TGM. 28. říjen se trvale vtiskl do paměti národa jako den vzniku samostatného Československa. Slováci se k společnému státu připojili svou deklarací 30. října v Martině. Den vzniku samostatného Československa byl spontánně slaven jako největší státní svátek první republiky, jako symbol tužeb a snů jejích obyvatel. Tímto symbolem přes všechny historické peripetie a zvraty zůstal dodnes. 28. říjen je náš „Den nezávislosti“, obnovy naší státnosti po bezmála 300 letech. Nejsme sami, kdo slaví státní svátek na památku ustavení své státnosti. Tak třeba Švýcaři. Pro ně je takovým dnem 1. srpen. Toho dne roku 1291 se sešli na louce Ruetli zástupci tří lesních kantonů (Schwyz, Uri a Unterwalden), aby ve vší tajnosti uzavřeli pevné „spříseženectvo“ k boji za svobodu od utlačitelských Habsburků. Později našli spojence v dalších kantonech a po opakovaných střetech časem zvítězili. My jsme prožili osvobození od Habsburků zhruba o 600 let později. Ale je toho více, co nás se Švýcary spojuje: zakladatelský přínos evropské reformaci. My jsme měli mistra Jana Husa, oni kazatele Ulricha Zwingliho. Zakladatelský přínos evropské pedagogice. My jsme měli Jana Amose Komenského, oni Heinricha Pestalozziho. Ale je také něco, co nás odlišuje: Švýcaři nikdy nezpochybnili a neznevážili svůj 1. srpen. My si však svou věrností 28. říjnu tak jisti nejsme. Naši „spříseženci“ se dali do otevřeného zápasu za svobodu a samostatnost za první světové války. Předcházel tomu ovšem dlouhý historický prolog. V 10. stol. přemyslovská knížata postupně, po dobrém i po zlém, sjednotila české kmeny. Podřídila je jednotné územní správě, zavedla daně a postavila vojsko k obraně proti výbojným sousedům. Utvořila stát. Část moci si vedle světských velmožů vynutila církev. Českému státu se v dalších staletích vlivem přeskupování mocenských sil v zahraničí dařilo tu lépe, tu hůře. Z knížectví se časem stalo království, Koruna česká. Stát získával i ztrácel na síle i na rozloze, střídavě měnil své hranice i význam. Největšího věhlasu dosáhl za panování králů Přemysla Otakara II., Karla IV. a Jiřího Poděbradského. Po nešťastné bitvě na Bílé hoře přestal r. 1621 existovat. Český stát, uchvácen cizím vítězným vladařem, podroben jeho víře (platila zásada cuius regio, eius religio), zbaven vlastního sněmu, práv a svobod svých zástupců, ochuzen o vyšší stavy (exulanti pro víru), o jejich majetky (byly konfiskovány a rozdány nepřátelům) i vzdělanost (obohatila jiné země), byl připraven o všechno, co ho představovalo. Zbyl po něm jen nevolný lid, odsouzený k násilné rekatolizaci a k tuhému poddanství. „Na Bílé hoře nezvítězila kultura vyšší“, napsal uznávaný historik, jako by předvídal, že nám to někteří dnešní vykladači dějin budou tvrdit. „A jakkoli vysoko se potom vznesly kupole barokních kostelů a honosné fronty barokních paláců v pokatoličené Praze, vítězný postoj jejich nemohl nikdy zaplašit památku slz a krve, jimiž v letech hrůzy naplnil brutální vítěz znásilněnou zemi… Bílá hora, ztráta české samostatnosti, ponížení a úpadek bylo neštěstí, neštěstí bez míry a hranic“ (J. Pekař). Dlouhá desítiletí vedli zástupci již obrozeného národa v rámci rakousko-uherské monarchie marný zápas o politické zrovnoprávnění někdejší Koruny české, o uznání naší státnosti. Tu vypukla světová válka. Ve hře bylo nové dělení světa a uspořádání vztahů mezi národy. Nešlo jen o zájmy válčících velmocí, do pohybu se dostaly i zájmy malých, dosud potlačených národů. Jejich odbojní představitelé zahájili v exilu svou činnost. Byli to – bez nároku na úplnost – Poláci, Jihoslované, Ukrajinci, Rumuni, Italové, Řekové, Albánci, Arméni. Z našich politiků přijal historickou výzvu T. G. Masaryk. Odhodlal se k činnosti, která v duchu jím formulované filosofie našich dějin směřovala k vytvoření samostatného státu. Začal tím, že 6. července 1915 vyhlásil v Ženevě (bylo to 500 let po upálení Mistra Jana Husa) boj za osvobození Čechů a Slováků z rakousko-uherského područí. Zkonstruoval za Čechy a Slováky „pojetí práv a osudu“ tzv: „Washingtonská deklarace“, což je jen jiné označení již zmíněného „Prohlášení československé nezávislosti“. První republika vyrostla na principech Washingtonské deklarace, která jí poskytla nezbytnou státní ideu. K hlavním principům patří: stát bude republikou, zaručí svobodu svědomí, náboženství, vědy, literatury a umění, tisku a shromažďování, církev bude odloučena od státu, hlasovací právo bude všeobecné, ženy budou rovny mužům politicky, sociálně i kulturně, menšiny budou mít rovná práva, demokracie bude parlamentní, bude zaveden institut referenda, budou provedeny hospodářské a sociální reformy, budou vyvlastněny šlechtické velkostatky pro domácí kolonizaci, výsady šlechty budou zrušeny, ústava zabrání třídnímu zákonodárství a zvláštním privilegiím. V duchu těchto principů parlament (Národní shromáždění) řádně fungoval již od 14. listopadu a přijal první zákony: Habsburkové byli zbaveni trůnu, T. G. Masaryk byl (v nepřítomnosti) jednomyslně zvolen presidentem, zrušeny byly šlechtické tituly, uzákoněna 8hodinová pracovní doba. Dále byla zřízena universita v Brně, universita v Bratislavě, vydán zákon o pozemkové reformě, o sociálním zabezpečení aj. 29. února 1920 byla schválena Ústava ČSR s volebním právem i pro ženy. (Švýcarky se toho dočkaly až r. 1974.) Celé generace vyrůstaly na této prvorepublikové státní ideji. Dnešní Česká republika žádnou státní ideu nemá. 28. říjen poznamenal nejvíce generaci našich prarodičů. Přicházela na svět na přelomu 19. a 20. století. Dospívala za války a po ní. Do osvobozené vlasti, do nového samostatného státu vstupovala jako do svého životního jara s veškerým elánem, důvěrou a radostí svého mládí. . Tradice a hlavně odkaz, smysl, podstata, ono Slovanství 28. října však nezapadá do formování naší společnosti po r. 1989. Strůjci historického zločinu, kterým bylo rozbití společného státu Čechů a Slováků, přiřkli zbytkové České republice jako den státnosti den památky sv. Václava, 28. září. Státností míníme vědomí původu a smyslu státu, jeho osobitosti a jeho zaměřenosti. Právem se tedy ptáme: Čím k založení naší státnosti uvedený světec přispěl? I když odhlédneme od hrubé a urážlivé dezinterpretace Václavova mírumilovného postoje, představovaného jako horlivost podrobit se německým uchvatitelům a uváděného jako příklad hodný následování (za „protektorátu“ existoval řád Svatováclavské orlice, udílený jako vyznamenání kolaborantům a zrádcům) a zůstaneme jen u pozitivních tradic, spjatých s jeho jménem, zjistíme, že se o naši státnost nijak nezasloužil. Tento středověký dynastický světec Čech knížecích a královských a uctívaný ochránce porobeného národa v dobách zlých nemá s naší novodobou státností nic společného. Byl typickým představitelem teokratického systému vlády, vlády z Boží milosti, která je vládnoucí dynastii z Boží vůle propůjčená a tím je nedotknutelná, posvátná, nezměnitelná. Podvrhovat svatováclavskou tradici znamená vytvářet zcela falešnou představu o základu novodobé české státnosti. Pravým základem našeho státu, byť dnes původnímu ideálu se vzdalujícím, je 28. říjen 1918. Ne od smrti pokorného mučedníka, ale od zápasu a vůle národa datujeme svou novodobou státnost, základ novodobé politiky a kultury. Společným úsilím Čechů a Slováků vznikl po 300 letech bezprávného područí stát, jehož prostřednictvím se vrátili mezi evropské národy. Byl to stát republikánský a demokratický, zrušil monarchii, dynastické nároky, šlechtická privilegia. Hlásal principy demokratické rovnosti, svobodomyslnosti a sebevědomé hrdosti, podložené poctivou prací, samozřejmou komunikací se světem a oprávněnými kulturními a hospodářskými ambicemi. Tato státnost byla po 2. světové válce r. 1945 obnovena, obnoveny a rozšířeny byly politické a sociální ideály zakladatelů. Tato státnost a nic jiného nemůže být základem jakékoli myslitelné nové státnosti novodobých Čechů a Slováků, i když se vinou neodpovědnosti politických vůdců octli ve dvou různých státních útvarech. Po roce 1989 byla zpochybněna sama idea národa a národního státu, údajně ve prospěch evropské integrace. U nás bylo vlastenectví ztotožněno se zlopověstným nacionalismem (ten prý je zdrojem všech konfliktů mezi národy) a jako takové bylo prohlášeno za extremismus. Jako by idea integrované Evropy vylučovala svébytnost integrujících se národů! Opak je pravda. T. G. Masaryk už 26. 10. 1918 za přítomnosti zástupců malých národů mezi Německem a Ruskem ve Filadelfii předložil projekt „Demokratické unie střední Evropy“ a E. Beneš svým diplomatickým úsilím realizoval před válkou alespoň Malou dohodu Československa s Jugoslávií a Rumunskem a za války vyjednával konfederaci s Polskem. Bohužel, zvítězil zájem udržovat „geopolitický pluralismus v postsovětském prostoru“, a tak, co bylo spojeno nebo se spojovalo, bylo rozbito. Dnes je počet států ve střední a východní Evropě ve srovnání s rokem 1989 přes halasné varování před „balkanizací“ dvojnásobný. K deklarovaným zájmům zastánců evropské integrace odmítat národní stát jako překážku slučování přistupují u nás ještě dvě skupiny protičeských resentimentů. Ta první hořekuje nad rozbitím starého Rakouska a odmítá celé naše národní obrození. Měli jsme prý rozvíjet ne jazykové, ale zemské vlastenectví, jak je deklarovala zemská šlechta. Tvrdila, že je „nicht tschechisch, nicht deutsch, echt bömisch, fest österreichisch, für Gott, König und Vaterland.“ Působení našich médií koncepci adorace byvší monarchie vydatně podporuje. Podporuje i koncepci nevraživého odmítání vzniku Československé republiky, jež se od r. 1918 rozšířila u německých politických aktivistů v českém pohraničí. Nový stát tupili jako neorganický, umělý, násilím velmocí konstituovaný „versailleský zmetek“. Zbavil je dosavadní hegemonie, a proto ho stíhali despektem a usilovali o jeho zničení. Celých 20 let trvání ČSR se propagandisticky orientovali na revanšistické a separatistické síly doma i za hranicemi, snažili se demokratický stát rozvracet a v 30. letech podpořili agresi hitlerovského Německa i organizovanou záškodnickou a teroristickou činností. Dnes se jejich mluvčí snaží převyprávět historii s tendenčním zájmem svalit odpovědnost za to, co se dělo, z německého nacismu na český údajný nacionalismus. Chtěli jsme odčinit „Bílou horu“? Prý nebylo co odčiňovat. Českému národu se prý žádné příkoří od Němců nedělo. Nelze ustavičně reagovat na nepřetržitý proud dílčích dezinformací, který se valí z médií, jen aby kompromitoval, zpochybnil a znevážil všechno, co v našich národních dějinách ctíme, čeho si vážíme, co milujeme. Co můžeme dělat? Bránit se! Bránit se trpělivým výkladem našich dějin podle objektivní pravdy, bránit se péčí o vzdělanost a kulturu, která nedovolí pravdu znevážit a tendenčním lžím podlehnout. Autor: STANISLAVA KUČEROVÁ ----------------------------------------- *
Posted on: Mon, 11 Nov 2013 17:30:11 +0000
Trending Topics
Recently Viewed Topics
© 2015