HOMEOPATIE Z diskuze : Drsonman Napsal uživatel George (neověřeno) dne Čt, 12/06/2012 - 11:23. Tak na to pozor, krestani totiz obvykle povazuji homeopatii za sveho druhu okultismus. Howto zjevne musi byt dost zoufaly, ze na podobne clanky vubec odkazuje. Hahnemann sam totiz tvrdil, ze k homeopatii ho privedlo bozimu zjeveni a ze se jedna o bozskou metodu. Mno a nemalo vericich rika, ze homeopatie ma gnosticky puvod, vubec nemluve o souvislosti s dalsimi formami okultismu. Trituruss Napsal uživatel George (neověřeno) dne Čt, 12/06/2012 - 17:37. Jak pise VH, je to sarlatanska paveda. Jinak skoro vsechny dvojite slepe testy, ktere obvykle koluji po Internetu a mely prokazat, ze u zvirat/deti fungujou homepatika lepe nez placebo maji nejaky ten hacek, kdyz se do nich opravdu zactes, zjistis kdo to platil atd... Nicmene nezajimam se o to zase az tak moc, abych prochazel uplne vsechno. Faktem ale je, ze docela dost lidi argumentuje vlastni zkusenosti, treba kdyz podava homepatika domacim zviratum. Kde je problem, ze je to a) statisticky nevyznamny vzorek, za b) nebyla porovnana efektivita homeopatik/jineho placeba, za c) nelze vyloucit, ze se zvirata uzdravila sama, za d) nelze vyloucit psychologicko-terapeuticky efekt, za e) mohlo to byt mixovane homeopatikum, za d) zejmena v pripade lidi se opomiji vedlejsi efekt brani homeopatik, resp. prace zkuseneho homeopata (napr. lepsi zivotosprava... co mas jist, co mas pit atd.) .. takze tuhle argumentaci moc neberu a predevsim si myslim, ze je to primarne proste o zdravem rozumu, jak ukazoval uz M. Petrasek. Trituruss Napsal uživatel George (neověřeno) dne Pá, 12/07/2012 - 12:58. S placebo efektem u zvirat je to zabavne mj. kvuli tomu, ze ho udajne prokazalo i nekolik studii, ktere puvodne ovsem mely prokazat spis ucinnost homeopatie (takze tak trochu nezadouci efekt): carstens-stiftung.de/clinresvet/index.php Uz je to nejaka doba co jsme se v tom trochu prehrabovali, ale tenkrat tam par takovych bylo. Placebo efekt u zvirat teoreticky zafungovat muze, pochopitelne ale trochu jinak, nez si asi myslis. Clanku o placebu u zvirat a kojencu v CJ asi moc neni, ale treba tady je jeden docela zajimavy: psychologie.cz/placebo-neni-svindl/ Historie a ideová východiska Homeopatii založil německý lékař Samuel Hahnemann (1755–1843). Je založena na poněkud bizarním “principu”, že podobné se léčí podobným (Similia similibus curentur) - tedy že látka vyvolávající u zdravého člověka určité příznaky, dokáže vyléčit nemoc, která se projevuje příznaky podobnými. Hahnemann totiž po požití chininové kůry zažil pocit horečky podobné malárii, kterou chininová kůra léčí. Logický závěr byl nasnadě... Homeopatie je dále založena na ideji, že organismus je ovládán jakousi duchovní životní silou, jejíž narušení se projeví jako nemoc. Homeopatická léčba proto směřuje k pozitivnímu ovlivnění této životní síly, jejíž náprava má vést i k uzdravení těla. Dalším kuriózním principem, který byl Hahnemanovi podle jeho přesvědčení vnuknut samotným Bohem, je to, že léčivá látka je tím účinnější, čím více se určitým způsobem opakovaně naředí (odborný homeopatický výraz pro tento ředicí proces je „potenciace“). Prosté naředění ovšem nestačí – po něm musí následovat energické protřepání, které se nazývá „dynamizace“. Tím se má z ředěné látky uvolnit její „duchovní esence“, která je v nedynamizovaném stavu „svázána hmotou. Nejúčinnější mají být preparáty, které jsou opakovanými potenciacemi a dynamizacemi naředěny tak, že už neobsahují ani jedinou molekulu původní látky. Obsahují však kromě rozpouštědla (voda, alkohol) resp. pevného nosiče (glukosa) spoustu té uvolněné duchovní esence (resp. moderně řečeno „informace“). Homeopatie byla za Hahnemannových časů skutečně fenomenálně úspěšná ve srovnání s tehdejšími standardními postupy (tzv. alopatickou medicínou). Příčinou bylo ovšem to, že tehdejší „léčebné“ postupy (např. pouštění žilou a pochybné lektvary) nemocné často poškozovaly, takže neškodná homeopatická čistá voda (ať už s uvolněnou duchovní esencí nebo bez ní) byla mnohem lepší. blog.aktualne.centrum.cz/blogy/vaclav-horejsi.php?itemid=3280 Homeopatie – starý okultismus v novém kabátě Homeopatie, podobně jako řada dalších metod alternativní medicíny, zaznamenává v poslední době značné rozšíření. Je homeopaty prezentována jako bezpečná, účinná přírodní metoda léčení. Přesto se ve světě objevují i varovné hlasy, upozorňujících na její rizika. V tomto článku, který vznikl přepracováním několika našich pojednání o této problematice, se zabýváme jak rozborem homeopatie z hlediska vědeckých poznatků, tak jejím okultním původem a praxí. Citace jsou z odborných publikací významných představitelů všech homeopatických směrů (především francouzského, holandského a anglického). Odborná část Základní principy homeopatie Homeopatie, kterou jako léčebnou metodu založil německý lékař Ch. F. Samuel Hahnemann (1755–1843), je postavena na několika základních principech. A) Princip podobnosti – podobné se léčí podobným (Similia similibus curentur). Tento princip praví, že látka vyvolávající u zdravého člověka určité příznaky, dokáže vyléčit nemoc, která se projevuje příznaky podobnými. B) Životní síla (Dynamis) Homeopatie vychází z víry, že živý organismus je ovládán duchovní životní silou, která je zodpovědná za život organismu a řídí i jeho hmotné tělo. Její narušení se v těle projeví jako nemoc. Celá homeopatická léčba proto směřuje k ovlivnění této životní síly, jejíž uzdravení má následně vést i k uzdravení těla. C) Původce nemoci (miasma) Homeopatie odmítá, že by původce chorob mohl být materiálního původu. Za příčinu nemoci považuje narušení životní síly tzv. „miasmaty“ – znečištěními, která jsou původu duchovního. Hahnemann věřil v existenci tří základních miasmatických chorob: vnitřního syfilis, vnitřního svrabu a vnitřní kapavky, od kterých se odvíjejí všechny choroby ostatní. D) Princip nekonečně malých dávek (infinitezimální dávky) Homeopatické přípravky se vyrábějí opakovaným mnohonásobným ředěním výchozích látek a za nejúčinnější jsou považovány koncentrace, které již neobsahují ani jednu molekulu výchozí, „účinné látky. Duchovní účinek substance zde již není rušen hmotou a může tak přímo působit na „životní sílu“ člověka. E) Princip potenciace (ředění) Léčivá látka se do konečné koncentrace nařeďuje (potencuje). Tato látka se přidá k ředidlu (nejčastěji k vodě či zředěnému lihu) v poměru buď 1:9 (značí se jako D1) nebo 1 : 99 (značí se C1) a směs se protřepává. Z takto protřepané směsi se opět vezme jeden díl, který se ve stejném poměru smísí s ředidlem a stejným způsobem zpracovává. Každé další ředění se značí zvětšením indexu o jedničku (např. D2, D3..Dx resp. C2…) F) Princip dynamizace (třepání) Třepání při potenciaci se nazývá dynamizace. Tímto třepáním se z látky uvolňuje její „duchovní esence“, která je v nedynamizovaném stavu „svázána hmotou a která má být vlastním nositelem účinku. Léčivo od určitého ředění (D24 resp. C12) již statisticky neobsahuje ani jedinou molekulu výchozí látky a je tvořeno buď samotným cukrem (u granulí nebo globulí) nebo rozpouštědlem, obvykle zředěným lihem (u roztoků – kapek). G) Lék terénní (konstituční) Homeopatičtí pacienti jsou dle svých fyzických dispozic a povahových vlastností rozděleni do několika typů (konstitucí). Každé konstituci odpovídá určitá homeopatická substance, na kterou tento typ nejlépe reaguje při léčbě. Konstituční léčbu uznává většina homeopatických škol. Homeopatům se dodnes nepodařilo prokázat platnost ani jediného z homeopatických principů, a současné vědecké obory, jako je např. farmakologie, biochemie a fyzika prokázaly mylnost homeopatických principů. Základní homeopatické principy z vědeckého pohledu Princip podobnosti Při jedné příležitosti Hahnemann po požití chininové kůry dostal pocit opakující se horečky, podobné malárii, kterou chininová kůra léčí. Vyvodil z toho závěr, že nemoc, která se na nemocném člověku projeví určitým příznakem, může být léčena takovým lékem, který na zdravém člověku vyvolá příznak podobný dané nemoci. Dnes již víme, že se Hahnemann mýlil, neboť chinin, obsažený v kůře chinovníku, působí jakožto buněčný jed naopak prudké snížení teploty organismu, které se může projevit zimnicí. Tu zřejmě Hahnemann chybně považoval za projev horečky. Samotná zahraniční homeopatická literatura přiznává, že i mnohá jiná Hahnemannova pozorování jsou zcela nespolehlivá (1). Také dnes, když homeopaté provádějí zkoušení homeopatik na dobrovolnících, mnohdy popisují zcela jiné symptomy, než jsou zaznamenány v homeopatické literatuře a naopak i důležité symptomy z homeopatické literatury často zcela chybějí (2). V samotné homeopatii existuje celá řada přípravků, které jsou podávány v naprostém rozporu s proklamovaným základním homeopatickým „principem podobnosti“. Například rostlina Physostigma venenosum způsobuje snížení nitroočního tlaku, protože obsahuje alkaloid fysostigmin. Podle principu simile by se tedy – zcela nelogicky – měla v homeopatii používat tam, kde má nemocný nitrooční tlak snížený. Ve skutečnosti je však v homeopatii doporučována v případě zvýšeného nitroočního tlaku. Stejně tak jsou v rozporu s principem podobnosti používány soli vápníku. Například přípravek Osteocynesine se používá u osteoporosy, která je způsobena právě nedostatkem vápníku. Jindy jsou v homeopatii používány látky, které v pokusu nevykazují žádné příznaky a přesto jsou jim připisovány významné účinky. Například oxid křemičitý – Silicea – je právě proto, že nemá žádné účinky a nepůsobí žádné příznaky, používán i jako pomocná látka při výrobě tablet. „Hahnemannský experiment“ však uvádí celou řadu příznaků, které ve skutečnosti nemohly být nikdy způsobeny danou látkou. Princip životní síly (Dynamis) Princip narušení duchovní „životní síly jako jednotné příčiny všech nemocí rovněž nebyl nikdy dokázán. Jedná se o vitalistickou teorii pocházející z pohanských náboženství, která nemá nic společného s regulačními mechanismy organismu. Je však jasným pojítkem k podobným směrům „alternativní medicíny, vycházejících z iracionálních principů. Potenciace a dynamizace Ani tyto principy nebyly nikdy potvrzeny. Farmakologie bezpečně prokázala vztah účinku na dávce, který je zcela protichůdný principu infinitezimálních dávek. Také různé teorie, kterými se homeopati snaží obhájit zákony „potenciace“ a „dynamizace“, např. o „otisku molekul látky do molekul rozpouštědla, o přetrvávání solvatačních obalů v roztoku bez látky, která je způsobila, o uvolněných „biofotonech nebo „elektromagnetické bioinformaci a všechny další homeopaty předkládané argumenty jsou prokazatelně mylné. Navíc stejnou procedurou „dynamizace a „potenciace procházejí i všudypřítomné molekuly látek příměsí a nečistot (například ionty solí atd.). Tyto látky jsou ve značných množstvích obsaženy již v rozpouštědlech, která se v homeopatii používají při třepání a ředění. Homeopatická teorie přitom mnohým z těchto látek připisuje velmi silné působení, takže výsledné homeopatikum by nutně obsahovalo naprosto nestandardní, různorodou a nedefinovatelnou směs „informací se zcela nepředvídatelnými a rozličnými účinky. Při snaze o důkaz účinnosti homeopatie se její stoupenci odvolávají na studie, které nemají s homeopatií nic společného. Jsou to například výzkumy prof. Bonavidy o působení velmi nízkých dávek některých léčiv proti rakovině v kombinaci s tumor-necrosis-faktorem (TNF), které se vůbec netýkají homeopatie a u nichž není naplněn ani jediný z homeopatických principů. Jako experimentální průkaz principu podobnosti je v poslední době citována práce autorů Wijka a Wieganta z university v Utrechtu (5), zabývající se stressovými proteiny při toxickém poškození buněk. Někdy bývá dokonce vydávána za konečný důkaz účinnosti homeopatie. Tato práce přitom nenaplňuje ani jediný homeopatický princip a homeopatickou terapií se nezabývá. Dokonce se v ní nejedná ani o princip podobnosti, jak jej chápe Hahnemann. Zdá se, že ti homeopati, kteří stáli u zrodu homeopatie nebo se výrazně podíleli na jejím formování, byli v této otázce mnohem upřímnější než homeopati dnešní a otevřeně hlásali, že homeopatie je s vědou, či s klasickou medicínou neslučitelná. Např. Hahnemann by nikdy nepřipustil, aby se jeho metoda byť jen kombinovala s „alopatickou“ léčbou, když řekl: „Existují pouze dva hlavní způsoby léčby:…metoda homeopatická a metoda alopatická (heteropatická). Obě jsou vůči sobě navzájem v protikladu a pouze člověk, který je obě nezná, může podléhat bludu, že se tyto dvě metody mohou navzájem přiblížit, nebo že se dokonce dají sloučit. Pouze taková osoba se může dokonce natolik zesměšnit, že podle libosti postupuje při léčbě nemocného tu homeopaticky, tu alopaticky. Takovéto směšování lze dokonce označit za zločinnou zradu božské homeopatie. (4, str.92) J.T.Kent, přední a velmi uznávaný homeopat z počátku století, viděl mnohem lépe než dnešní homeopaté, že odvolávat se na vědecké poznání je pro homeopatii nebezpečné, když napsal: „Mějme se na pozoru před zkušeností vědců. Hahnemann pro nás vytýčil zákony, které můžeme studovat a na nichž můžeme stavět…. Je na čase uznat autoritu.„(6, str.12) V homeopatii jsou platné samotné principy, a vše, co s nimi není v souladu, je třeba nechat stranou“ (6, str.36). Klinické studie a snaha o průkaz účinnosti homeopatie Není nijak překvapivé, že v kvalitně provedených klinických studiích se účinnost homeopatik nepodařilo věrohodně prokázat. Homeopati sice předložili velké množství studií, avšak tyto byly vesměs špatně provedeny. Jako příklad lze uvést studii homeopatů Fischera a kol., podle které byl účinek homeopatika značně vyšší než účinek placeba. Při analýze závěrů však byly zjištěny závažné statistické chyby, po jejichž korekci se ukázalo, že studie nepodala žádný jasný důkaz o účinnosti této homeopatické terapie (7). Jiným příkladem jsou studie o účinnosti homeopatik při terapii alergického astmatu. Autor studií, známý homeopat Reily, sice uvádí, že homeopatikum bylo účinnější než placebo (8), avšak v jeho studiích jsou velice závažné chyby, které mohly zcela zkreslit výsledky (9). Je rovněž důležité, že závěry mnohých studií, prokazující účinnost homeopatik, nebyly potvrzeny při opětovném provedení za přítomnosti nezávislých odborníků (9). Existují také mnohé klinické studie, které neprokázaly žádnou účinnost homeopatik. Souhrnná studie 107 kontrolovaných experimentů z posledních let, která vyšla v časopise British Medical Journal, sice konstatuje, že většina studií hovoří ve prospěch homeopatik, avšak upozorňuje, že většina studií má velice špatnou kvalitu a důležité je, že s rostoucí kvalitou provedení studií klesá jejich úspěšnost. Autoři Kleijnen a kol. uvádějí, že dostupné důkazy nedávají pro většinu odborníků dostatečný důkaz pro definitivní závěr, působí-li homeopatie nebo ne. Kromě toho konstatují, že většina studií, kterými se práce zabývala, je špatné kvality a uvádějí konkrétní nedostatky. Celkový závěr práce je jasný: Klinické výsledky nejsou dostatečné k vyslovení definitivního závěru o účinnosti homeopatik. Navíc i zde je konstatováno riziko, že mnoho studií nemuselo být vůbec zveřejněno a tím i takto mohlo dojít ke zkreslení (20). K podobným nejednoznačným závěrům docházejí i další publikované metaanalýzy klinických studií s homeopatiky (např. práce 48, 49). Za dosud nejlepší publikovanou práci o homeopatických klinických studiích, která vzala v úvahu jen ty nejkvalitnější práce, je považována souhrnná analýza Hilla a Doyona (42). Tato studie podává jednoznačný závěr, že nebyla prokázána žádná účinnost homeopatie. Registrace homeopatik Pro nemožnost prokázat účinek homeopatik homeopaté prosadili, že homeopatika jsou registrována (tedy povolena k používání jako léčiva) bez jakéhokoliv průkazu léčebné účinnosti. Takto homeopatika, ačkoliv jsou vydávána za léčiva, ve skutečnost postrádají základní atribut léčiva – a to prokázanou účinnost. Stejně tak i v zemích EU se homeopatika registrují bez průkazu účinnosti. Naopak v zemích, kde by při registrační proceduře musela svoji účinnost prokázat (např. v Norsku), není zaregistrován jediný homeopatický přípravek. Homeopati, aby zkoušení svých přípravků obešli, si např. v Německu vynutili další výjimku. Protože prý je homeopatie natolik specifickou metodou léčby, mohou údajně její klinickou účinnost posuzovat jenom oni. Lüllman a kol. ve své známé učebnici farmakologie, kde samotné homeopatii věnují jednu stránku, k tomu uvádějí: „Mimoto skupina expertů Evropské komise roku 1996 rozhodla, že homeopatické léky musí podléhat stejným zkušebním podmínkám jako léčiva vědecké medicíny a že musí svou účinnost i bezpečnost prokázat za stejných podmínek (kontrolované klinické studie). Podle současných postojů našich úředních míst však mohou „úspěchy“ okrajových metod, k nimž patří i homeopatie, posuzovat pouze pracovníci, kteří příslušnou metodu provádějí. To ovšem představuje protimluv, který odporuje každé kritické, vědecké úvaze.“ (43) Stanoviska odborných lékařských společností v Evropě k homeopatii Na základě rozboru homeopatických principů a klinických studií, řada odborných lékařských společností v rozvinutých zemích světa homeopatii odmítá jako metodu iracionální a nevědeckou. Negativní stanoviska k homeopatii vydali například představitelé Evropských farmakologických společností (44) a podobné stanovisko zaujala i vědecká rada německé Spolkové lékařské komory (45). Kriticky se k homeopatii staví rovněž dokumenty Německé společnosti pro farmakologii a toxikologii (46), stejně jako závěry pracovní skupiny pro alternativní terapie Britské lékařské společnosti (47). Z důvodů nevědeckosti a neprůkaznosti metody homeopati a jejich společnosti nebývají ve světě přijímáni do renomovaných lékařských společností. Také Stálý výbor lékařů Evropského společenství, sdružující lékařské organizace zemí EU, homeopatii řadí mezi metody, jejichž principy nejsou vědecky doložené. Výjimkou v tomto směru byla Česká lékařská společnost Jana Evangelisty Purkyně, kde se homeopatům, snad díky masivní kampani, podařilo získat členství, avšak tato společnost homeopaty stejně v roce 1996 ze svých řad vyloučila. Homeopati se následně dožadovali anulování vyloučení soudní cestou, avšak soud jejich žalobu zamítl. Duchovní část Duchovní aspekty homeopatie Odhlédneme-li od rádoby vědeckého aspektu homeopatie, kterým se jí dnešní homeopati snaží zaštítit, a nahlédneme do děl jejich otců, zjistíme velmi brzy a zřetelně, že je duchovní naukou, vyrůstající z kořenů okultismu. Cílem snahy homeopatů o její vědecké vysvětlení je pouze tuto skutečnost zastřít. V následující části tohoto článku se proto zaměříme na duchovní povahu homeopatických principů. Okultní původ homeopatie Hahnemann již samotný vznik homeopatie připisuje „božímu zjevení“ a prohlašuje, že bez nadpřirozeného zjevení by metoda vůbec nemohla nevzniknout. Opakovaně totiž prohlašoval, že homeopatie je „božskou metodou a označoval ji za „spásnou pravdu (4, str .9). Napsal, že ten, kdo ji používá „přímo navazuje na božství, na stvořitele světa“ (4, str.10). Homeopatii mu prý zjevil samotný bůh: „Bylo načase, aby moudrý a dobrotivý stvořitel a udržovatel člověka učinil přítrž těmto hanebnostem (míněna praxe klasické medicíny) a vyjevil léčitelské umění, které je opakem již zmíněného…. Byl nejvyšší čas, aby dobrotivý stvořitel dal objevit homeopatii, napsal dále. (4, str. 49–50). Ačkoliv se sám Hahnemann považoval za jediného v dějinách, kdo provedl skutečnou revizi dosavadní medicíny a při tom nalezl cestu k pravdě – totiž homeopatii, homeopatický pedagog dr. Burnett při studiu Hahnemannova díla dokonce zapochyboval, zda je Hahnemannova teorie skutečně původní (34, str. 16). Vždyť o zákonu podobnosti uvažoval již Hippokrates v 5. stol. př.n.l., nepatrnými dávkami léčiv se pokoušel léčit již Paracelsus v 16. stol. a teorie životní síly byla rozpracována již ve Rgvédách v 10. stol. př.n.l. Duchovní esenci dobývali z hmoty již středověcí alchymisté a o spoutání ducha hmotou spekulovali gnostici od antiky přes středověk až k metafyzikům minulého století. Duchovní ambice homeopatie Kdo prostuduje homeopatickou literaturu, záhy pochopí, že homeopatie není pouhou metodou léčby, ale uceleným filozofickým systémem s kultickými rysy. Známý homeopat Čehovský přiznává: „Domnívám se, že právě religiózní podstata homeopatie je nejlepší zárukou toho, že se tato metoda bude dál šířit a zlepšovat život stále většího množství lidí. (22) I představitelé současné homeopatické „vědy pak berou homeopatii jako „prostředek k poznání a pochopení lidského tvora v celé jeho celistvosti (30, str.44). Celou filosofii homeopatické léčby lze stručně shrnout zhruba takto: Nemoc má duchovní příčinu, spočívající v narušení duchovní „životní síly, která za normálního stavu řídí chod organismu i psychiku každého člověka. Podání homeopatika pak toto narušení oné duchovní „životní síly odstraní a umožní tak této síle dále řídit tělesné, mentální i duchovní zdraví člověka a nastolí harmonii i mezi člověkem a přírodou i kosmickými silami. Správně zvolené homeopatikum tímto způsobem odstraní „příčinu všech nemocí a utrpení člověka“. Již zmíněný Kent prohlásil: „Oblast, kterou zaujímá (duchovní původce nemoci -miasma-) je skutečně nesmírně široká, neboť sahá až k prvotní lidské chybě, k prvotnímu hříchu, první skutečné nemoci naší rasy (23, str.25). Čehovský, který se velmi blíží Kentovu pojetí a který rovněž tuto teorii rozvíjí (22, str. 18), nabízí jako možnost očištění od miasmatu homeopatický lék (12, str. 130). Není se tedy co divit, že někteří homeopaté nazývají homeopatické uzdravení za „spasení v malém a že Hahnemann homeopatii označil za „spásnou pravdu. Homeopatie chápe fyzické uzdravení pouze jako součást „spásné pravdy. Nezůstává tedy jenom u něho a nabízí i další výhody: „Vrchol zdraví představuje pravděpodobně někdo, kdo má nejen v dokonalém pořádku fyzické orgány, ale je na vysokém stupni mentálního, psychického vývoje. A takovéhoto člověka je možno stvořit z původně nemocného právě homeopatickou metodou“ (12, str. 62). Homeopatie také slibuje, podobně jako např. transcendentální meditace či jóga, uvedení do jakési harmonie a řádu s přírodou a kosmickými silami. Váňová např. uvažuje o možnosti využití homeopatie k „obnovení paměti lidstva na ztracený prapůvod s přírodou a silami vesmírného Řádu“ (25). Také oxfordský homeopat Cartwright nahlíží na homeopatii jako na obnovu léčení přírodními prostředky a v homeopatii vidí stejné principy, jako má šamanismus. Píše: „Jak homeopatie, tak praktiky šamanů léčí nemoc ducha“ (26, str. 16–17). I v praktické aplikaci se projevují duchovní ambice homeopatie. Odborná homeopatická literatura například často popisuje případy léčby těžkých nemocí (AIDS atd.), kdy sice člověka homeopatie nezachránila od smrti, ale umožnila mu zemřít ve smíření, vyrovnání se smrtí. Jindy dovedlo jediné podání homeopatika „udělat zázrak a vyhnat ducha“ z posedlého člověka poté, co z něho kněz opakovaně neúspěšně vymítal démona a tak autor, homeopat z Bombaje, uzavírá slovy: „Homeopatie skutečně dělá zázraky“ (39). Gnostické kořeny homeopatie Gnostici obecně tvrdili, že člověk je původně stejné podstaty jako Bůh. Svým pádem a následným vyhnáním z ráje však upadl do zajetí hmoty. Hmota je v gnozi chápána jako hříšná a jejím tvůrcem je nižší bůh – Demiurg, satan. Člověk svým pádem do hmoty získal její satanskou přirozenost. Samotný člověk je v gnozi chápán jako duch, který žije v zajetí hmotného těla. Pokud si však člověk uvědomí převahu svého ducha nad hmotou svého těla, vymaní se z jejího zajetí a sjednotí se se svým duchovním Já, které tak znovu obdrží ztracenou boží přirozenost. Takto se duch dostává do „duchovního, nadpřirozeného světa, který je našimi smysly nepoznatelný a který je daleko důležitější než svět materiální. Sami homeopati uvádějí možnost, že „byl sám Hahnemann silně ovlivněn gnostickou tradicí“ (12, str.61) a že gnoze je jednou z filosofických poloh homeopatie (24, str.21). Je to logické, protože hlavní principy homeopatie z gnoze přímo vycházejí. Nejzřetelnější prvky gnostického uvažování v homeopatii jsou: totální zduchovnění příčin nemocí (narušení Dynamis miasmaty), snaha o ovlivnění těla působením na ducha dobývání duchovní esence z hmoty a její zušlechťování dynamizací a potenciací únik z hmotného světa do duchovního působení (infinitezimální dávky) Gnostický pohled na homeopatii vyjádřil i známý německý psychoterapeut a homeopat Dethlefsen: „Vyhnání z ráje anebo z vědomí jednoty je pádem do…do hmoty… jen materiální svět je hříšný. Tak byla míněna poznámka o jedovatosti celé přírody, když jsme hovořili o přípravě homeopatických prostředků… Na hmotě lpěl odjakživa přídomek něčeho zlého, temného, satanského (19, str.138). Gnostickou víru ve stejnou podstatu Boha i člověka někteří homeopati rozšířili na rostliny, zvířata a neživou přírodu. Jeden z nejvýznamnějších homeopatů, představitel anglického směru Kent, říká: „Ale ten, kdo uvažuje racionálně, existenci Boha připustí, připustí, že je hmotný, že je tvořen nějakou substancí…pralátka je nadána tvůrčí inteligencí, tzn., že je schopna poučeně řídit a formovat bytí celého organismu, zvířete, rostliny, či nerostu…Má onu vitální sílu pouze člověk?… Nemají ji také zvířata a nerosty? (6, str. 63–64). Gnostici rovněž věřili ve dva zcela odlišné světy, svět duchovní a svět materiální, přičemž svět duchovní (neviditelný) je světu hmotnému (viditelnému) nadřazený. Každý hmotný projev, zde např. nemoc, měl tak ve své podstatě příčinu duchovní. Posuďme sami, co k tomu píší homeopati: „Známe dva světy, svět příčin a svět důsledků. V tom druhém, hmotném, nám k vnímání slouží oči, prsty, nos, ucho, jde o svět výsledků. Svět příčin je neviditelný, nepoznatelný pěti smysly…. Homeopatie existuje jako zákon, její příčiny pocházejí ze světa příčin. Kdyby neexistovala ve světě příčin, nemohla by existovat ani ve světě důsledků.“ (6, str.69) I v raně křesťanské herezi si gnoze hledala své místo. Díky totálnímu zduchovnění člověka (duch, který pouze dočasně žije v těle) bylo gnostikům zatěžko přijmout, že by oběť Kristova těla byla pro vykoupení člověka dostatečná. Začali proto spekulovat o tom, že Kristus měl pouze zdánlivé, tzv. duchovní, astrální tělo. Gnostické spekulace ohledně Kristovy oběti nejsou cizí ani dnešním homeopatům. Dethlefsen k tomu říká: Narodil se do chudoby ve stáji, stýkal se s celníky a nevěstkami, trpěl bezprávím, byl trýzněn a usmrcen, byl seslán dolů do pekel. Teprve když člověk sestoupí do nejhlubší tmy, stane se zralým pro vlastní vzestup… Dokud člověk vlastní materiální tělo, je vázán k polaritě (polarita je zde z kontextu chápána jako hříšná hmota) (19, str.138–142). Za povšimnutí stojí i skutečnost, že Dethlefsenův Ježíš slaví svůj triumf nikoliv na kříži, ale v pekle. Tak v podstatě Dethlefsen navazuje na středověkou Anselmovu herezi, kterou církev záhy odsoudila. Souvislosti s jinými formami okultismu Při popisu historie homeopatie se její příznivci obracejí také na jiné okultní směry minulosti, zejména pak na astrologii a alchymii a také na okultní část myšlenek šestnáctého století Paracelsa (12, str.124). Astrologie v homeopatii sloužila k sestavení typologie a alchymie rozpracovala postupy „zduchovňování hmoty“. A) Homeopatie a astrologie Astrologie sloužila v dávnověku zejména k doptávání se na boží vůli a k sestavování horoskopů. Oběma účelům mělo sloužit momentální postavení oběžnic Sluneční soustavy. Homeopatickou typologii, podle které se předepisují homeopatické konstituční léky, rozvinul na základě astrologické, horoskopické symboliky Leon Vannier (29, str. 45–48). Nejsou to však jen duchovní východiska či konstituční léčba, které spojují astrologii s homeopatií. I běžná homeopatická diagnostika a terapie často používá astrologické prvky. Mnohé látky používané homeopatií prokazatelně nevykazují (v pokusu) účinky, které jim homeopati přisuzují a jejich používání vychází pouze z astrologických a alchymistických představ. Tak např. kovové zlato (Aurum metallicum) je zcela nereaktivní a při jeho požití ústy se neprojeví žádné účinky. Přesto je důležitým lékem v homeopatii, např. u pacientů ambiciózních, se snahou být perfektní, první atd., u kterých tyto sklony, pokud nejsou korunovány úspěchem, vedou k úzkostem, beznaději a depresím až sebevražedným sklonům a také k hypertenzi. V astrologických a alchymistických představách je totiž zlato symbolem pro Slunce, které je „první“ v celé sluneční soustavě. Esoterické představy o Slunci jsou pak v homeopatii promítány do účinků homeopatika Aurum metallicum a do jeho léčebného využití. Stejné je to i v mnoha dalších případech (například Oxid křemičitý – Silicea, ačkoli opět nemá žádné účinky, se používá při „sklonu ke střevním parazitózám, zhoršujícím se při změnách Měsíce“ (3, str.294).Jouanny uvádí u homeopatika např. „zhoršení při novoluní a někdy při úplňku“ (11, str.94). Významný homeopat Norland zase přirovnává homeopatický preparát Merkurium (rtuť) k planetě Merkur: „Merkur i znamení kterým vládne – Blíženců a Panny jsou dobře známé z astrologie…. Reprezentují transformaci a přeměnu, princip života jako takového a jsou zosobněním a metaforou alchymistického zpracování rtuti. Je zajímavé, že prostředky, používané v homeopatii, jsou Mercurius solubilis (rozpouštějící a rozpustný) a Mercurius vivus (žijící, živý)“ (31). B) Homeopatie a alchymie Smyslem alchymie bylo vydobýt a zachytit odpařující se látky z rostlin a spoutáním z nich získat „kvintesenci“ tzv. prapodstatu. V říši nerostné se alchymisti snažili zušlechťovat resp. transmutovat kovy na zlato. V obojím se měla uplatnit i součinnost s lidskou psychikou a proto se alchymisti snažili o hledání kamene mudrců (lapis filosoforum), pomocí kterého by bylo možné do tohoto procesu aktivně vstoupit. Alchymista se před svým pokusem nezřídka uváděl pomocí postů a dechových cvičení do tranzu. Hmota se v tomto procesu zušlechťovala a procházela několika stupni, než dospěla k „dokonalosti“. Paracelsus se již dvě století před Hahnemannem touto esencí snažil léčit na základě „zákona podobnosti nemoci. Ačkoliv Hahnemann Paracelsa považoval za blouznivce, sám mnohé jeho okultní představy přejal a i dnešní homeopati jej považují za Paracelsova následovníka. Kent pouze nahradil název „kvintesence“ pojmem „pralátka“ a ve svých přednáškách uvedl: „Když uvažujeme o prapodstatě, nacházíme se v království pralátky…Prasubstanci nelze měřit co do kvantity, je možno ji posuzovat pouze z hlediska kvality, pomocí stupňů dokonalosti. Na příkladu si osvětlíme význam tohoto rysu v přímém vztahu k homeopatii. Když jste podávali opakovaně Sulphur v potenci 55M a lék přestal účinkovat, stačí podat potenci CM a účinek se ihned objeví. Z toho je jasné, že jsme přestoupili určitou hranici a dosáhli jsme vyšší kvality…“ (6, str.65–68). C) Homeopatie a mesmerismus Stejný, tedy božský původ jako homeopatii připisuje Hahnemann i „mesmerismu, metodě léčení pojmenované podle zakladatele F. A. Mesmera (1734–1815), o které napsal: „Tato léčivá síla…, je zázračným, nedocenitelným darem božím propůjčeným člověku. Mesmerismus dokáže dotykem i bez něj, ba dokonce i z určité vzdálenosti, pouze prostřednictvím silné vůle…, přenášet životní sílu zdravého jedince (obdařeného touto silou) na člověka jiného.“ (4, str.229) Sám Hahnemann mesmerismus doporučuje. Dosvědčuje, že patří do stejné oblasti léčení působením na „životní sílu“, jako homeopatie. Eppenich uvádí, že po Hahnemannovi zůstal písemný záznam, kde píše, že nejlepších výsledků léčby je možné dosáhnout kombinací homeopatie s živočišným magnetismem (17, str.110) Podstatou mesmerismu bylo tzv. magnetizování pacienta magnetizérem, který např. vzkládáním rukou přenášel na nemocného svoji „uzdravující energii. Podle Inglise a Westové „cílem Mesmerovy léčby bylo vyvolat u pacienta ztrátu ovládání mysli a těla (křeče, rozštěpení a katatonické stavy). Autoři v této praxi vidí podobnost v působení šamanů a strokerů (10, str.169). Skotský chirurg J. Braid z mesmerismu vytvořil i dnes rozšířenou hypnózu. Tento hypnotický tranz má podobné rysy změny mysli jako např. transcendentální meditace, hladina alfa u Silvovy metody a z ní vycházející Modrá alfa, či různé stavy tzv. terapie vizualizací nebo jogínská meditace. Zweig uvádí, že mesmerismus tím, že umožnil vznik hypnózy, dal základ vzniku Freudovy psychoanalýzy (18). Homeopatie a náboženství A) Homeopaté a křesťanství Ačkoliv je biblické křesťanství v očích věřících jakémukoliv okultismu naprosto vzdálené, zastánci okultních nauk to tak zdaleka nevidí. Boží jméno používají spiritisté, jasnovidci, léčitelé a samotnou Bibli obvykle otevřeně nezpochybňují. Výjimkou zde nejsou ani homeopati. Německý homeopat Barták například vidí homeopatické uzdravení ve 4. knize Mojžíšově 21,6–9, kde se mluví o bronzovém hadu, kterého dal Mojžíš učinit, aby při pohledu na něho byli uzdraveni ti, kdo byli na poušti uštknuti ohnivým hadem (32, str.7). Dethlefsen zase považuje přijímání Večeře Páně za podání homeopatických koncentrací Kristovy krve a těla: „Od těch dob se Kristovo nemocné tělo a jeho prolitá krev podávaly a stále podávají ve vysokých homeopatických potenciacích, vázaných na chléb a víno, jakožto látkové nosiče v podobě hojivého léku (19, str.142). Homeopaté však nezůstávají jen u „teologických spekulací. Uvádějí i duchovní zážitky s viděním Krista. Journal of Homeopathy takto popisuje např. zkoušku podání homeopatického léku Anacardium Orientale na člověku: „Myslí, že jeho mysl je oddělena od těla. Má iluzi rozdvojení… Nejnázornějším symptomem je iluze, že na jedné straně je ďábel a na druhé straně anděl…mysl a tělo se (při tom) jeví odděleny. V tomto stavu osoba není při smyslech, není „v těle“…Je zde spojení s říší smrti a říší duchů…. Má iluzi, že vidí mrtvé…slyší hlasy…Představuje si, že vidí hrůzostrašné fantomy. Má iluze, že vidí démony. Má iluzi Krista při návštěvě hřbitova (33, str. 3–7). Musíme zde s politováním konstatovat, že homeopatie si našla své příznivce i v řadách církve. Bývá zmiňován fakt, že Matka Tereza homeopatii používá a že i někteří papežové se nechali homeopaticky léčit. Zakladatel homeopatie Hahnemann však Krista nenáviděl a před svou smrtí řekl: „Konfucia…samotného brzy obejmu v říši šťastných duchů, jeho, dobrodince lidstva, který nám ukázal pravou cestu moudrosti již 650 let před tím blouznivcem (Kristem) (35, str.78) Rovněž Hahnemannův životopisec se zmiňuje o jeho otevřené nenávisti k Ježíši Kristu. B) Homeopaté a východní náboženství Za zmínku zde stojí buddhismus. Definovat teorii buddhistické víry velmi obtížné a někteří buddhisté přiznávají, že jde čistě o praxi. Jejím cílem je překonání utrpení osvícením skrze meditaci. Buddha chápal odstranění utrpení jako uzdravení a odstranění klamu. Kanadský homeopat Guenther snad proto uvedl, že „buddhistická meditace je v zásadě homeopatickým poznáváním skutečnosti (12, str. 122) a např. Čehovský, aby zdůraznil podobnost homeopatie s buddhismem uvádí, že homeopatičtí lékaři Dalhlke a Palmié byli propagátory buddhismu v Evropě (12, str. 122). Někteří homeopaté spekulují i o použití homeopatik u nemocí s karmickým vlivem (40) či o vztahu karmy a homeopatie (41), čímž implicitně zastávají víru v reinkarnaci. Praktické důsledky používání homeopatie Sny s okultní tématikou Většina homeopatické literatury hovoří o změnách psychiky, které jsou provázeny různými mystickými prožitky u osob, léčených homeopaticky. Velmi často se např. popisují sny mytologického charakteru po podání homeopatika, či třeba zvýšená citlivost k tzv. geopatogenním zónám (14). Dle homeopatické literatury mytologické sny často provázejí homeopatickou léčbu již od jejího počátku. Při prvním podání homeopatika prý někdy i osoby, kterým se nikdy sny nezdály, mají sny výrazně mytologického charakteru: „v prvních fázích… bývají například sny, v nichž důležitou roli hraje stojatá voda, která postupem času začíná proudit, mění se v povodeň, odnáší a ničí staré a zchátralé budovy, symbolizující staré ego, v němž jsou konzervovány chorobné symptomy. Autor zde vidí analogii k alchymistickému „rozpouštění – dilutio. Obsahem snu bývají alchymistické a psychoanalytické symboly jako: „král, tři bohyně, Eroboros-had, požírající vlastní ocas, tříhlavý had, draci, podzemní prameny, podzemní labyrinty… (12, str.128–129) Psychická závislost na homeopatii To, že si homeopatie činí nárok na člověka, a to jak na pacienta, tak na jeho homeopatického lékaře, lze vidět i na současných homeopatických kursech pro odborníky, pořádaných zkušenými a „zasvěcenými“ homeopaty. Dr. Krejčová píše v časopise pro lékaře o kursu v homeopatii toto: „Proměna myšlení je to hlavní, co si mohl začínající homeopat přinést z delšího setkání. Dá se to přirovnat k „zasvěcení“, k „přijímání do řádu“. Nezáleží, jak nazveme souznění s homeopatií, s lékem, s pacientem…. (15, str.27). Podobně to vyjádřil Kent, který o homeopatii napsal: „Když k ní (míněn lékař k homeopatii) nevzplane opravdovým citem, zůstane pro něj věcí pouhé paměti a povrchní vzdělanosti. Jak se jí učí milovat a homeopatie se stává jeho jedinou vášní,.. dokáže dojít až na nejvyšší stupeň“ (6, str.59) Snad nejmarkantněji tuto až poněkud „extrémní závislost“, známou u počítačových gamblerů, vyjádřil doc.Mužík: „…všechny nás dohromady pojí pevné pouto vznešené homeopatie. Homeopatie, která se stala doslova „drogou“ pro každého, kdo se s ní alespoň trochu důvěrněji seznámil. Při hlubším pronikání do jejích tajů se nás přece stále více a více zmocňuje, až se na ní stáváme doslova „závislými“ (36). Také Raynaud, homeopat a děkan Farmaceutické fakulty v Lyonu o homeopatii uvádí: „Jakmile do ni vniknete, zpravidla jí zůstáváte věrni. Možná i proto tolik lékařů ve Francii doslova propadlo homeopatii (37, str. 20–21). Zahraniční lektor homeopatických kurzů naznačuje, že tato přitažlivost může být násobena i duchovními silami: „…léčitel (míněn homeopat) nikdy nepřichází sám. S vašimi dobrými úmysly a činy se zároveň projeví i další duchovní nebo jiné síly (28, str.93). Případy poškození zdraví Je třeba ještě se krátce zastavit u homeopaty velmi často uváděného argumentu, že homeopatie je bezrizikovou terapií, kterou nelze pacienta poškodit. Samotná homeopatická literatura však uvádí opak. Homeopatie se i podle ní může neblaze projevit jak na psychickém, tak fyzickém zdraví: „Správně vybraný lék, ale potažmo i náhodně trefený, může mít dalekosáhlé účinky v životě pacienta, dokáže vyplavit zasuté emoce… proto je nezodpovědné tuto skutečnost neuznat a neupozornit na ni pacienta… Obecně varujeme pacienty před nekoordinovaným pojídáním homeopatik…. předčasná je pak radost z odstranění lupů, když jejich potlačení vyvolá pneumonii (38, str. 17–18). Homeopatický časopis dokonce uvádí i možnost „zhoršení až k exitu (smrti) (16, str.9) po užití „nesprávného homeopatika. Jako další z možných důsledků „špatné volby homeopatické léčby je např. uvedeno: „změny menstruačního cyklu (k horšímu), poruchy spánku trvající déle než týden, zhoršení duševních a povahových symptomů…(16, str.11) Také ve vědecké literatuře jsou popisovány případy poškození zdraví po aplikaci homeopatik a i Centrum Světové zdravotnické organizace pro sledování nežádoucích účinků ve švédské Uppsale (WHO Uppsala Monitoring Centre) má zaznamenány případy poškození zdraví, někdy i velice vážných, po homeopatikách nízkých ředění. Přitom je nutno říci, že nežádoucí účinky se u homeopatik, na rozdíl od léčiv klasických, běžně nesledují a velkou pozornost jim nevěnuje ani zmíněné WHO centrum. Proto lze předpokládat, že tyto zprávy jsou jen zlomkem skutečných škod. Citovaná literatura 1. British Homoeopathic Journal, July 1995, Vol84, 129–130 2. Pudil, P.: Drosera aneb další setkání ve Zdislavicích, Homeopatie č.9, l996, str. 16 3. Jouanny J., Materia Medica Homeopathica, Vodnář, Praha, 1992 4. Hahnemann S., Organon racionální léčby, Alternativa, Praha 1993. 5. Wijk van, R., Wiegant, A. C.: Homoepathie in der aktuellen Forschung. Simile-Prinzip experimentell bestaetigt? Allg. homoeopath. Z., 241, 1996 6. Kent, Přednášky o homeopatické léčbě, Alternativa, Praha, 1993 7. Colquhoun D., Reanalysis of clinical trial of homoeopathic treatment in fibrosis, Lancet 1990, 336, 441 – 442 8. Lancet 1994, 344, 1601 – 1606 9. Lancet 1995, 345, 251 – 253 10. Inglis B., West R., Průvodce alternativní medicinou, Zemědělské nakladatelství Brázda, Praha 1992 11. Jouanny J., Materia Medica Homeopathica, Základní poznámky I. díl, Vodnář Praha, 1993 12. Čehovský J., Víc než léčba – Homeopatie, Alternativa, Praha, 1994 13. Heide M., Bludné cesty ke zdraví, Jupos, Ostrava, 1992 14. Rosivalová V., Homeopatie – Jak se můžeme sami léčit, Kamila, Bratislava, 1992 15. Krejčová G., Letní škola klasické homeopatie, Medica revue č.2, 1994, str.27 16. Folia homeopathica, č.1, 1993 17. Eppenich H., British Homeopatic Journal, April 95, Vol 84 18. Zweig S., Léčení duchem, Odeon, Praha, 1981 19. Dethlefsen T., Osud jako šance, Svoboda, Brno, 1992 20. Kleijnen J., Knipschild P., Riet G.: Clinical trials of homoeopathy, British Medical Journal, 302, 1991, str.316–323 21. Whitmont E., Využití snů při homeopatickém předepsání a provingu, Homeopatie 11, 1996 22. Čehovský J., Regenerace č.5, IV roč., 1996 23. Jouanny J., Crapanne J. B., Dancer J. L., Masson J. L., Homeopatická terapie, díl 2., Vodnář, Praha, 1993 24. Čehovský J., Regenerace č.2, IV roč., 1996 25. Váňová H., Kam až sahá homeopatie, Folia Homeopatica Bohemica č.3–4, 1995 26. Cartwright S., O povaze homeopatie, Homeopatie č.11, 1996 27. Baker-Eddy M., Science and Health with Key to the Scriptures, The First Church of Christ, Scientist, Boston, Massachusetts, USA, 1934 28.Chappel P., Homeopatická samoléčba, Alternativa Praha, 1995 29.Cousset F., Od miasmatu k citlivému typu, 1.díl, Folia Homeopatica Bohemica č.2, 1994 30. Cousset F., Folia Homeopatica Bohemica, č.2, 1994 31.Norland M., Několik úvah o Merkuriu, Homeopatie č.8, 1995 32.Barták J., Folia Homeopathica Bohemica č.1, 1991 33.Williams J., Heaven and Hell, Journal of Homeopathy, No.1, Vol.2, 1994 34. Blackeiová G., Homeopatie, královská léčba, Alternativa, Praha, 1992 35.Pfeifer S., Gesundheit um je den Preis, Basel, 1980 36.Mužik M., Úvodní slovo, Folia Homeopathica Bohemica, č.1, 1996 37.Maraulasová E., Budoucnost bude patřit rozumné medicíně, Časopis českých lékárníků č.12, 1996 38.Krejčová G., Když se řekne homeopatie, není to vždy homeopatie, Medica revue č.1, 1994 39.Kamat G., Posedlá žena vyléčena, Homeopathic links, č.1, 1995 40.Engebretsen R., Od zvířete k lidské bytosti, Homeopathic links, č.2, 1995 41. Škodová Z., Homeopatie na Internetu, Homeopatie č.9, 1996 42. Hill C., Doyon F.: Review of randomized trials of homoeopathy, Rev. Epidem. et Santé Publ., 1990: 38, 139–147 43. Lüllman H. a kol., Farmakologie a toxikologie, Grada publishing, Praha, 2002, str. 68 – 69 44 Stanovisko představitelů Evropských farmakologických společností k Homeopatii, přijaté 12.9.1992 v Belgirate 45. Memorandum předsedy a vědecké rady Spolkové lékařské komory 46. Memorandum Německé společnosti pro farmakologii a toxikologii k alternativním léčivým metodám 47. Alternativní terapie, závěry pracovní skupiny pro alternativní terapie Britské lékařské společnosti, 1986 48. Linde K., Jonas W. B., Meta-analysis of homoeopathy trials. Lancet, 367 – 368, 1998 49. Strubelt O., Claussen M.,Homoopathie – Mehr als Placebo?, Deutsche apotheker zeitung, 139, č. 47, 59 – 67, 1999 Vladimír Bíba, Aleš Franc ZDROJ : apologet.cz/?q=articles/category/21-homeopatie/id/69-homeopatie-stary-okultismus-v-novem-kabate Okultní pozadí homeopatie Homeopatie se v ČR stala velice populární a rozšířenou metodou léčení. V tomto článku se zabýváme jejím okultním původem a praxí. Citace jsou z odborných publikací (českých i zahraničních) významných představitelů všech homeopatických směrů. Odbornými aspekty homeopatie se zabývá kniha J. Heřta a kolektivu: „Homeopatie, clusterová a antroposofická medicína“, nakladatelství LN, 1997. Toto pojednání jsme psali pro křesťanskou laickou veřejnost, a proto jsme volili prostá a srozumitelná vyjádření. Principy, na kterých je homeopatie založena A) Princip podobnosti (Similia similibus curentur) Tento nosný zákon homeopatie praví, že látka vyvolávající u zdravého člověka určité příznaky prý dokáže léčit nemocného, jehož nemoc se projevuje podobnými příznaky. Princip podobnosti je klíčem pro volbu homeopatika při léčbě. B) Životní síla (Dynamis) Homeopatie věří, že živý organismus je ovládán duchovní životní silou, která je zodpovědná za život organismu a řídí i jeho hmotné tělo. Její narušení se v těle projeví jako nemoc. Homeopatická léčba proto směřuje k ovlivnění této životní síly, jejíž uzdravení má následně vést i k uzdravení hmotného těla. C) Původce nemoci (miasma) Homeopatická teorie odmítá, že by příčiny chorob byly materiálního původu. Za původce nemoci považuje narušení životní síly tzv. „miasmaty“ – znečištěními, které jsou vždy původu duchovního. Hahnemann věřil v existenci tří základních miasmatických, duchovních chorob: vnitřního syfilis, vnitřního svrabu a vnitřní kapavky, od kterých se odvíjejí všechny choroby ostatní. D) Princip nekonečně malých dávek (infinitezimální dávky) Tento princip tvrdí, že preparát se stává tím účinnějším, čím více je zředěný. Za nejúčinnější preparáty jsou považovány ty, které neobsahují ani jednu molekulu výchozí, „účinné“ látky. E) Princip ředění (potenciace) Léčivá látka se do konečné koncentrace nařeďuje (potencuje). Tato látka se v poměru buď 1:9 (značí se jako D1) nebo 1:99 (značí se C1) přidá k tekutině (nejčastěji k vodě či zředěnému lihu) a směs se protřepává. Z takto protřepané směsi se opět vezme jeden díl, který se ve stejném poměru smísí s tekutinou a stejným způsobem zpracovává. Každé další ředění se značí zvětšením indexu o jedničku (např. D2, D3)x resp. C2,…) F) Princip dynamizace (třepání) Třepání při potenciaci se nazývá dynamizace. Podle homeopatické teorie se tímto třepáním uvolňuje z látky její duchovní esence, která je zde v nedynamizovaném stavu „svázána hmotou“. Tato duchovní esence má být vlastním nositelem účinku homeopatického preparátu. Konečná léková forma homeopatika od určitého ředění (D 24 resp. C 12) neobsahuje ani jedinou molekulu výchozí látky a je tvořena buď samotným cukrem (u granulí nebo globulí) nebo rozpouštědlem, obvykle lihem (u roztoků – kapek). G) Lék terénní (konstituční) Homeopatičtí pacienti jsou dle svých fyzických dispozic a povahových vlastností rozděleni do několika typů (konstitucí). Každé konstituci odpovídá určitá homeopatická substance, na kterou tento typ nejlépe reaguje při léčbě. Účinnost homeopatie ani mechanismus jejího případného působení se nikdy nepodařilo vědecky prokázat. Její principy jsou zcela neslučitelné s vědeckými poznatky biologie, fyziky, chemie i farmakologie. Odborníci proto předpokládají, že všechny případy uzdravení jsou „placebo efektem“. Spolu s homeopaty tak usuzují, že homeopatie alespoň přímo neškodí. Chceme-li vysvětlit vliv homeopatie na člověka, musíme se proto podívat na její duchovní pozadí. Sledujeme-li ji z této strany, zjistíme velmi brzy a zřetelně, že je duchovní naukou, vyrůstající z okultních kořenů. Cílem snahy o její vědecké vysvětlení je pouze tuto skutečnost zastřít. Okultní původ homeopatie Zakladatelem metody je německý lékař Ch.F. Samuel Hahnemann (1755–1843), jehož postulátů se homeopaté dodnes drží. O Hahnemannově nejdůležitějším díle – Organonu racionální léčby – i dnes prohlašují, že celé generace homeopatických lékařů od časů Hahnemanna až po současnost vycházejí z Organonu (1). Hahnemann opakovaně prohlašoval, že homeopatie je „božská“ metoda a označoval ji za „spásnou pravdu“ (1, str. 9). Napsal, že ten, kdo ji používá, „přímo navazuje na božství, na stvořitele světa“ (1, str. 10). Homeopatii mu prý zjevil samotný bůh, kterého nazýval „Velkým duchem, kterého uctívají všichni obyvatelé všech slunečních systémů“ (14, str. 11): „Bylo načase, aby moudrý a dobrotivý stvořitel a udržovatel člověka učinil přítrž těmto hanebnostem (míněna praxe klasické medicíny) u vyjevil léčitelské umění, které je opakem již zmíněného…. Byl nejvyšší čas, aby dobrotivý stvořitel dal objevit homeopatii,“ napsal dále (1, str. 49–50). Ačkoliv se sám Hahnemann považoval za jediného v dějinách, kdo provedl skutečnou revizi dosavadní medicíny a při tom nalezl cestu k pravdě, homeopatický pedagog dr. Burnett při studiu Hahnemannova díla dokonce zapochyboval, zda je Hahnemannova teorie skutečně původní (16, str. 16). Vždyť zákon podobnosti znal již Hippokrates v 5. stol. př. n.l., nepatrnými dávkami léčiv léčil již Paracelsus v 16. stol. a teorie životní síly byla rozpracována již ve Rgvédách v 10. stol. př.n.l. Duchovní esenci dobývali z hmoty již středověcí alchymisté a o hmotném zajetí ducha spekulovali gnostici od antiky přes středověk až k metafyzikům minulého století. Není tedy divu, že i mnohé jiné esoterní léčebné směry mají k homeopatii velice blízko. Jsou jimi zejména mesmerismus, Křesťanská věda a také Jungiánská psychoanalýza. Homeopatie a příbuzné léčebné metody A) Mesmerismus Stejný, božský původ jako homeopatii připisuje Hahnemann i „mesmerismu“, metodě léčení pojmenované podle zakladatele F. A. Mesmera (1734–1815), o které napsal: „Tato léčivá síla…, je zázračným, nedocenitelným darem božím propůjčeným člověku. Mesmerismus dokáže dotykem i bez něj, ba dokonce i z určité vzdálenosti, pouze prostřednictvím silné vůle…, přenášet životní sílu zdravého jedince (obdařeného touto silou) na člověka jiného“ (1, str. 229). Sám Hahnemann mesmerismus doporučuje. Dosvědčuje, že patří do stejné oblasti léčení působením na „životní sílu“ jako homeopatie. Eppenich uvádí, že po Hahnemannovi zůstal písemný záznam, kde píše, že nejlepších výsledků léčby je možné dosáhnout kombinací homeopatie s živočišným magnetismem (17, str. 110). Podstatou mesmerismu bylo tzv. magnetizování pacienta magnetizérem, který např. vkládáním rukou přenášel na nemocného svoji „uzdravující energii“. Podle Inglise a Westové „cílem Mesmerovy léčby bylo vyvolat u pacienta ztrátu ovládání mysli a těla (křeče, rozštěpení a katatonické stavy)“. Autoři v této praxi vidí podobnost v působení šamanů a strokerů (2, str. 169). Skotský chirurg J. Braid z mesmerismu vytvořil i dnes rozšířenou hypnózu. Tento hypnotický trans má podobné rysy změny mysli jako např. transcendentální meditace, hladina alfa u Silvovy metody a z ní vycházející Modrá alfa, či různé stavy tzv. terapie vizualizací nebo jogínská meditace. Zweig uvádí, že mesmerismus tím, že umožnil vznik hypnózy, dal základ vzniku Freudovy psychoanalýzy (18). Obdivem k Mesmerovi se netají ani současný známý homeopat Rýc: Mesmer, Kent… i Hahnemann byli velikány, kteří poodhalili závoj Isidin… (19. str. 9) B) Křesťanská věda Není také bez zajímavosti příbuznost homeopatie a tzv. „Křesťanské vědy“, což je sekta, která klade velký důraz na uzdravování. Její zakladatelka M. Baker Eddy převzala pro své učení východiska, z nichž vychází i homeopatie. Napsala: „Homeopatie zduchovňuje léčivo takovým opakovaným ředěním, že se aktivní látka stává podobnější lidské mysli, než substance tzv. mysli, kterou nazýváme hmotou, a účinnost účinné látky se úměrně zvyšuje“ (11, str. 157). Tyto spekulace začala Bakerová rozvíjet, když byla pomocí mesmerismu uzdravena ze své dlouholeté neurastenie. Stalo se tak poté, co hodinář P.P. Quimby, ovlivněn hypnotickými pokusy mesmerického léčitele dr. Poyena, Bakerovou přesvědčil, že nemoc je jenom klamem smyslů, tedy pouhým bludem. Bakerová tuto teorii nábožensky rozvinula: „Nemoc neléčí lidská mysl, ale boží mysl nebo vůle boha“ (2, str. 239). Ona sama homeopatii ve svém životě praktikovala. Její pojetí připomíná klasickou Kentiánskou homeopatii. Kent rovněž věřil, že při léčbě nemocí je možné vycházet ze stavu lidské mysli. Jeho repertorium obsahuje velkou kapitolu „Mind“ (mysl), zahrnující popis nejrůznějších stavů lidské mysli, podle nichž se má zvolit správné homeopatikum, které pak vyléčí i tělesné nemoci. Tak jako Křesťanská věda nazývá nemoc klamem smyslů, podobně i významný indický homeopat Shankaran je přesvědčen, že „nemoc je vlastně bludem a chorobné projevy jsou bludné“ (20, s.32–34). C) Jungiánská psychoanalýza Za zakladatele psychoanalýzy se pokládá lékař českého původu Sigmund Freud. Ten byl na své stáži v Paříži zřetelně ovlivněn hypnózou, která se zde začala rozvíjet zásluhou Dr. Mesmera. Freud se naučil hypnotizovat své pacienty a údajně u nich vyvolat potlačené zážitky a sklony z jejich podvědomí. Pomocí výkladu snů a výpovědí hypnotizovaných poté volil psychoterapii. Mezi jeho žáky patřil i C. G. Jung, zanícený obdivovatel spiritismu, mystiky a alchymie. Jung byl ve svém životě aktivní i v oblasti náboženství. Za pomoci alchymie a řecké mytologie vytvořil teorii archetypu, jakéhosi bájného pravzoru, společného všem lidem na základě jejich historického i „předhistorického“ vývoje, uloženého v kolektivním nevědomí lidstva. Typickými archetypy jsou např. „Moudrý Stařec“, „Otec a Matka“, „Hrdina“, „Kejklíř“ a další, charakterizující člověka dle jeho psychických, duchovních a sociálně genetických vlastností a stadií jeho vývoje. Jung ve svých dílech nepovažoval Ježíše Krista za historickou osobu, ale pouze za bájnou postavu – archetyp. Někteří homeopaté spatřují souvislost mezi homeopatií a jungiánskou psychoanalýzou. Americký psychoanalytik a homeopat Wittmond nazval homeopatické konstituční léky archetypy a sám Jung považoval homeopatii za pokračování alchymistické praxe (4, str. 124–125). Někteří homeopaté dnes používají psychoanalýzu k výkladu snů pacientů, což jim umožňuje přesnější volbu homeopatika i lepší pochopení jeho duchovního působení (21, str. 8–12). Podle mnohých homeopatů mají sny pacientů, kteří jsou léčeni homeopaticky, výrazně mystickou a psychoanalytickou povahu. Jak je vidět, všechny tři spřízněné proudy mají dva společné jmenovatele: na jejich počátku stojí stejná osoba – dr. Mesmer, a stejné učení – duchovní původ nemoci. I Mesmer však má své předchůdce – náboženské heretiky, starověké gnostiky a hermetické filozofy. Hahnemannovo učení je dodnes pro homeopaty dogmatem, téměř nedotknutelnou doktrínou. Jakákoliv kritika ze strany vědy je odmítána. Již v minulém století Kent nabádal homeopaty: „Mějme se na pozoru před zkušeností vědců. Hahnemann pro nás vytyčil zákony, které můžeme studovat a na nichž můžeme stavět… Je na čase uznat autoritu (3, str. 12). V homeopatii jsou platné samotné principy, a vše, co s nimi není v souladu, je třeba nechat stranou“ (3, str. 36). I skuteční vědci, zabývající se homeopatií, sami ukazují na duchovní souvislosti homeopatie a na to, že při aplikaci homeopatie se lidé dostávají na půdu dalších okultních metod: „Pole se nám tak výrazně rozšiřuje o směry, které se dříve do našeho rámce nevešly: o psychoanalýzu, psychosomatickou medicínu, ale i o orientální směry typu ayurvédy nebo tradiční čínské medicíny. To pak velmi kontrastuje s bezuzdným redukcionismem západní medicíny“ (13, str. 64). Duchovní ambice homeopatie Z výše uvedených ukázek je zřejmé, že homeopatie není jen pouhou metodou léčby, ale uceleným filozofickým systémem s kultickými rysy. Známý český propagátor homeopatie Čehovský otevřeně píše: „Domnívám se, že právě religiózní podstata homeopatie je nejlepší zárukou toho, že se tato metoda bude dál šířit a zlepšovat život stále většího množství lidí“ (22). I představitelé současné homeopatické „vědy“ pak berou homeopatii jako „prostředek k poznání a pochopení lidského tvora v celé jeho celistvosti“ (12, str. 44). Celou filozofii homeopatické léčby lze stručně shrnout takto: Nemoc má duchovní příčinu, spočívající v narušení duchovní „životní síly“, která za normálního stavu řídí chod organismu i psychiku každého člověka. Podání homeopatika pak toto narušení oné duchovní „životní síly“ odstraní a umožní tak této síle dále řídit tělesné, mentální i duchovní zdraví člověka a nastolí harmonii mezi člověkem, přírodou a kosmickými silami. Správně zvolené homeopatikum tímto způsobem odstraní „příčinu“ všech nemocí a utrpení člověka. Již výše zmíněný Kent prohlásil: „Oblast, kterou zaujímá (duchovní původce nemoci -miasma-) je skutečně nesmírně široká, neboť sahá až k prvotní lidské chybě, k prvotnímu hříchu, první skutečné nemoci naší rasy (23, str. 25). Čehovský, který se Kentovu pojetí blíží z našich homeopatů snad nejvíce a který rovněž tuto teorii rozvíjí (22, str. 18), nabízí jako možnost očištění od miasmatu homeopatický lék (4, str. 130). Není se tedy co divit, že někteří homeopaté nazývají homeopatické uzdravení spasením v malém“ a že Hahnemann homeopatii označil za spásnou pravdu . Podobně jako některé módní spasitelské směry i homeopatie chápe jako součást „spásné pravdy“ také fyzické uzdravení. Nezůstává však jenom u něho. Nabízí, podobně jako ony směry, například i prosperitu. Proto např. Čehovský dále uvádí: „…můžeme na svých homeopatických pacientech pozorovat, jak posilují v průběhu léčby své sociální postavení, stávají se sebevědomými a respektovanými osobnostmi“ (24, str. 219). „Vrchol Zdraví představuje pravděpodobně někdo, kdo má nejen v dokonalém pořádku fyzické orgány, ale je také na vysokém stupni mentálního, psychického vývoje. A takovéhoto člověka je možno stvořit z původně nemocného právě homeopatickou metodou“ (4, str. 62).
Posted on: Thu, 21 Nov 2013 15:09:57 +0000