Pátek pro mě míval zvláštní kouzlo, poslední pracovní den a po něm víkend. Poměrně často jsem ho trávil se svým psem na horské chalupě rodičů. Jezdili jsme tam z autobusového nádraží Florenc, a místenky kupovali několik dní předem, abychom se do vytíženého pátečního spoje dostali. Pes spával v mé kanceláři za pracovním stolem, a ten den práce vůbec neubývala. Můj psí kamarád několikrát pozvedl hlavu, jako by chtěl říci, že je čas jít. Pak se zvedl a nervózně chodil po místnosti. Položil jsem telefon, batoh hodil na rameno a poklusem jsme se vydali na autobusové nádraží. Minuli jsme několik obchodů, kde jsme většinou kupovali potraviny, tentokrát na to nezbyl čas. Cesta po dálnici ubývala a na konečné jsme přesedli do autobusu městské dopravy, který vozil místní i lufťáky do vesnic roztroušených po úbočí hor. Předposlední stanici jsme vždy vystupovali, na kraji velké rekreační osady. Co bylo jiné, bylo to, že nesvítilo veřejné osvětlení. Ve tmě se choulily domy i ulice. Cesta k hostinci s vyhlášenou kuchyní a nesmírně vstřícným personálem, který nikdy neváhal připravit i něco dobrého nejen pro mě ale i pro mého čtyřnohého kamaráda a tudíž jsme tam bývali častými hosty, zela prázdnotou. Na dveřích byl nápis: „Dnes z technických důvodů zavřeno“. Zklamaně jsme se dívali na zamčené dveře. Pršelo a sem tam na obličeji přistála velká sněhová vločka. Nálada se sunula k bodu mrazu a do chalupy zbývalo několik kilometrů vzhůru do kopce. Zkoušet jinou hospodu nemělo smysl, údolí tonulo ve tmě. Stoupali jsme pomalu do kopců k horské samotě a vloček přibývalo, chlad a vlhko zalézaly pod oblečení. Konečně, klíč otevřel dveře a místností se rozlilo světlo žárovky, které dopadlo na list papíru na jídelním stole. Vzkaz od rodičů… „Bylo mizerné počasí, dojedli jsme zásoby a jeli domů, měj se“ Můj pes mě následoval do komory, a spolu se mnou sdílel smutný pohled do polic, kde bývaly uskladněny potraviny. Kromě kávy, čaje, cukru a soli tam nebylo vůbec nic… Dnes večeře nebude, oznámil jsem psovi to, co již věděl. Chvíli jsme zklamaně zírali na prázdnou spižírnu, a zatímco já šel zatopit a uvařit si alespoň čaj, můj čtyřnohý kamarád se vytratil do tmy. Když se vrátil, měl tlapky od hlíny a v zubech držel velkou hovězí kost, ze kterých jsem vařil polévky a které on dostával. Tu kost mi položil k nohám… Musím říci, že ten pes mě dostal a doslova dojal, neměl jsem sílu ho pokárat za zabahněné tlapky. Když jsem usínal, držel jsem ho v náručí a přemýšlel nad výrokem, jehož autorství je připisováno Jacku Londonovi: „Kost hozená psovi není dobročinností, dobročinnost je kost, o kterou se se psem rozdělíme, jsme-li stejně hladoví jako ten pes.“ Že se můj pes se mnou bude ochoten podělit o svou dobře uleženou kost, to by mě ani ve snu nenapadlo.
Posted on: Mon, 04 Nov 2013 16:38:40 +0000
Trending Topics
Recently Viewed Topics
© 2015