Vyslovená anebo většinou i smlčená „prchavá“ myšlenka na smrt říká: umřít se jednou musí, ale zatím se nás to netýká… Zakrývající uhýbání před smrtí vládne každodennosti tak pevně, že „bližní“ v ,bytí spolu‘ ještě „umírajícímu“ nezřídka namlouvají, že smrti ujde a zakrátko se zase vrátí do pokojné každodennosti svého obstarávaného světa. Tato „péče o druhého“ má dokonce za to, že tím „umírajícího“ „utěšuje“. Chce jej vrátit pobytu, a přitom mu pomáhá zcela si zastřít nejvlastnější a nepředstižnou možnost být. Neurčité ,ono se‘ obstarává tímto způsobem neustálé uspokojování ohledně smrti. Uspokojování je však v zásadě určeno nejen „umírajícímu“, nýbrž právě tak i „utěšujícím“. A ani v případě dožití nechce být veřejnost touto událostí rušena a znepokojována ve své ustarané bezstarostnosti. Nezřídka se přece v umírání druhých spatřuje společenská nepříjemnost, ne-li dokonce netaktnost, jíž má být veřejnost uchráněna. … Neurčité ,ono se‘ nedovolí, aby se probudila odvaha k úzkosti ze smrti. V úzkosti ze smrti je pobyt postaven před sebe sama a zakouší svou vydanost nepředstižené možnosti. (Heidegger, Bytí a čas, §51)
Posted on: Mon, 07 Oct 2013 21:21:38 +0000
Trending Topics
Recently Viewed Topics
© 2015